Válka o Detroit II. - Nahkohe

Pontiak se zatvářil překvapeně, dokončil proslov a předal veliteli wampum. Ostatní indiáni se tvářili netečně, tak plukovník vojákům poručil, aby se stáhli. Porada neporada trvala v rozpačitém ovzduší ještě několik minut, než se indiáni zvedli, rozloučili a opustili velitelský srub i samotnou pevnost.

Pontiak se do pevnosti vrátil druhý den ráno a chtěl s důstojníky kouřit dýmku, při které jim navrhl, že by jeho mladí muži mohli v pevnosti uspořádat mač v lakrosu, což nebylo nic neobvyklého. Lakros se hrával v pevnosti poměrně často a na sázkách se podíleli i chlapi z pevnosti.

Nastalo pondělí ráno a k Detroitu přišla spousta indiánů a Pontiak i s doprovodem. Ten přistoupil k pevnostní bráně a žádal o povolení vstupu. Gladwyn mu odpověděl, že do pevnosti pustí jen ho, jinak nikoho jiného z válečníků. Pontiak přetlumočil odpověď válečníkům, a pak to přišlo. Vydal válečný pokřik svého kmene a nastala vřava. Ostatní válečníci se k pokřiku připojili a vystřelili salvu z mušket a zabili ženu a muže, kteří se zrovna nacházeli mimo palisády pevnosti. Indiáni byli ukryti, kde se dalo a hlavně za hospodářskými budovami v okolí. Jak obránci Detroitu, tak útočníci si nedávali přílišnou šanci, poněvadž se každý varoval zbytečně vystrkovat hlavu. Nejvíc nebezpeční byli bojovníci ukrytí za stodolami, proto do nich nechal Gladwyn vypálit zápalné střely, což zabralo, neboť vysušena prkna vzplála v jednom okamžiku a indiáni museli prchnout.

Přestřelka trvala asi šest hodin, než se indiáni bojovníci kompletně stáhnuli. Gladwyn poslal za náčelníkem tlumočníka La Butteho, aby se pokusil zjistit, co je příčinou jeho válečných aktivit. Pontiak ho přijal zdvořile, ale nechal se slyšet, že hodlá jednat toliko s otci důstojníky. Zástupce velitele major Campbell se nabídl, že za indiány půjde s poručíkem M‘Dougalem, ale většina kolegů je od tohoto varovala s obavou, že se jedná o léčku. Důstojníci si však stáli za svým. Vyslanci byli vlídně přivítání a pozvání k poradě. Campbell měl k indiánům smířlivý proslov, ale Pontiac na něj nereagoval, což nebylo dobré znamení. Muži seděli v hlubokém tichu dobrou hodinu, když se konečně Campbell zvedl k odchodu, byl i s přítelem zadržen a do Detroitu se již nikdy nevrátil. Říká se, že byl upálen, zatímco M’Dougalovi se podařilo prchnout.  

Uběhlo léto, podzim i zima a u pevnosti se nic významného nestalo, krom toho, že se indiáni pokoušeli pevnost zapálit, ale v Detroitu na to byli připraveni, a každý zárodek požáru včas uhasili. Na jaře okolní louky rozkvetly pestrobarevnou krásou, ale to nikoho moc nezajímalo. Třicátého května však pevnostní stráže začali nadšeně juchat, poněvadž se na řece objevily čluny. V Detroitu zavládlo všeobecné nadšení a lidé se hnali k palisádám a stříleli na pozdrav. Něco však bylo špatně. Z člunů se neozývala žádná odpověď, a to bylo divné. Když se plavidla přiblížila na dostatečnou vzdálenost, bylo již vojákům v pevnosti zjevné, co se přihodilo. Na lodích byli totiž místo krajanů indiáni, až na několik veslařů, kteří byli donuceni k práci.

Jednalo se původně o zásobovací oddíl, jenž byl osmadvacátého května přepaden na Point Pelee (jižní cíp jezera Erie). Velitel poručík Abraham Cuvler neměl vůbec tušení, co se u Detroitu děje a klidně se na utábořil, aniž by učinil nějaká bezpečnostní opatření. Poté přišel indiánský útok a z devadesáti šesti mužů jich bylo šedesát jedna zabito nebo zajato. Přežijící se pokusili uniknout do Fort Sandusky, ale cesta byla odříznutá, takže se vydali zpět do Niagary.  Zajatce indiáni odvedli do tábora, kde poté, co dostali „železnou rukavici“, byli někteří rozsekáni ženami a další upáleni. Mrtvi na tom tentokrát byli lépe, než živí. Mučení trvalo celkem dva dny a ani obránci pevnosti nebyli ušetřeni pohledu na následky hrůzy, které se děly v indiánském táboře. Zmrzačené a opálené mrtvoly plavaly po řece kolem pevnosti a nebyl na ně vůbec pěkný pohled. Na druhé straně to Angličany vyburcovalo k odhodlání se nevzdávat, aby je nepostihl stejný osud.  

Poté, co se okolím roznesla zpráva o tak velkém vítězství, přišli k pevnosti další indiáni, hlavně Odžibwejové, takže u Detroitu bylo dohromady asi osm set dvacet válečníků a s ženami a dětmi tam bylo kolem tři tisíce indiánů.

Devatenáctého června se k pevnosti blížil zásobovací škuner, ale vzhledem k tomu, že nevál příznivý vítr, neměla loď dostatečnou rychlost, kterou potřebovala k proplutí úzkého kanálů vedoucího k pevnosti. Angličané minuli Detroit a zpustili kotvu na bezpečném místě opodál. Gladwyn nechal vystřelit z děla na znamení, že se posádka stále drží, ale večerní vlahý vzduch mu nepřinesl žádnou odpověď. K večeru se zdvihl jižní vítr a posádka zajuchala, že se dala loď do pohybu. Jenže naděje opadla stejně rychle, jako plachty na ráhnech, které splihly s ustanuvšim větrem. Člun se musel vrátit na své původní kotviště a slunce zapadalo.

Indiáni pohyby lodice bedlivě pozorovali a ve večerní tmě jim tmavý trup připomínal velkou rybu a ryba sic velká se dá přece ulovit. K velké rybě se posléze ve tmách blížily stíny menších ryb – indiánských kánoí. Pluly neslyšně, dokud se nezastavily. Pak ticho nad řekou rozříznul ostrý zvuk salvy indiánských mušket. Hladina byla rázem oslněna záblesky plamenů z hlavní mušket. Anglická posádka ovšem byla ve střehu a opětovala palbu z kanónu a pušek. Nad řekou Detroit se strhla několikaminutová bouře střelného prachu. A v tu chvíli, jakoby zázrakem se zvedl silný vítr a loď bezpečně zavál k pevnosti. Tam byl její příjezd nanejvýš vítaný, neb munice a zásoby přišly jistojistě vhod.

Pontiak poslal za velitelem pevnosti kurýra se vzkazem, že jej posílilo mnoho Odžibwejů, takže bude pro Angličany lepší, když se vzdají. Dostal však jen opovržlivou odpověď. Náčelník pak svolal válečnou radu, na kterou pozval i Kanaďany a dlouhým proslovem je vyzíval, aby se k němu připojili. Ti však zásadně trvali na neutralitě.

Angličané v pevnosti se rovněž radili a rozhodli se, že zaútočí na indiánský tábor alespoň z řeky. Nainstalovali na škuner více kanónů, a pak už jen čekali na příhodný vítr. Když nastal vhodný okamžik, vypluli na řeku, a pak začali ostřelovat indiánský tábor a to několikrát zopakovali. Indiáni se pokusili škuner zničit tak, že proti němu poslali hořící vor. Ten anglickou loď sice minul, ale byla to alespoň velkolepá noční podívaná.

Nicméně obléhání trvalo již příliš dlouho a obé strany vážně trpěly nedostatkem zásob. Pontiak měl alespoň možnost nakupovat u Kanaďanů, ale Angličané na tom byli hůř, dokud nepřiplul z Fort Niagara kapitán James Dalzell s dvaadvaceti plně naloženými čluny se zásobami a výzbrojí a dvě stě osmdesáti muži. Dvacátého osmého flotila dosáhla ústí řeky Detroitu, ale kvůli husté mlze nemohla pokračovat v rychlé plavbě. Na druhé straně však skýtala perfektní krytí. Postup byl pomalý a obtížný, ale když se den ráno stráže za rozbřesku rozkoukaly, nestačily se divit. Bylo to pro obránce velice milé překvapení. Vzhledem k tomu, že o této pomoci neměli žádné informace, byli dvojnásobně rádi. Lidé vybíhali Rogersovým harcířům vstříc a objímali je, jako staré známé. Když byly čluny vyloženy, Dalzellovi muži vpochodovali na nádvoří s rozvinutou standartou a bubnováním. Toho dne bylo v Detroitu tak veselo, jako už dlouho ne.

Kapitán Dalyell měl velké zkušenosti s bojem v divočině a společně s Putnamem navrhoval, že na Pontiaka vlítne a překvapí ho. Gladwyn proti tomu nic nenamítal, jelikož předpokládal, že o takové síle by mohli mít vojáci úspěch a věřil v Dalyellovu schopnost vést s nimi otevřený boj. Navíc byl mezi nově příchozími i neméně zkušený major Robert Rogers.

Akce byla naplánována na noc třicátého prvního června. A tak se stalo. O dvou hodinách nočních se otevřela vrata pevnosti a z nich vyšel Dalyell v čele dvě stě padesáti mužů. Po vodní hladině je doprovázely dva čluny. Vojáci tiše  procházeli kolem kukuřičných polí, sadů a spících farem. Průvod však neunikl pozornosti domácím psům, kteří štěkali, jako o život a vzbudili své pány.

Nadporučík Brown velel přední hlídce o dvaceti pěti lidech, kapitán Gray středu a kapitán Grant zadnímu voji. Když přední hlídka úspěšně překonala most pře říčku Parent’s Creek a následoval ji střední oddíl, ozval se ze stran válečný pokřik indiánských bojovníků a hned nato zahřměla salva z mušket. Indiáni dokonale využili momentu překvapení a dobře zvoleného místa k útoku. Vojsko bylo rozptýleno a oni mohli útočit ze zálohy chránění noční tmou. Dalyell tyhle věci znal, tak se nenechal zaskočit a dával chlapům chladnokrevné pokyny. Přeskupil mužstvo, aby s ním mohl zaútočit na most a dál na indiánské pozice. Jenže chyba lávky! Tam kde se měl nepřítel nacházet, žádný nebyl. Zato vzadu a na křídlech se ozvaly nové salvy. V tu chvíli si velitel uvědomil, že je vskutku zle, proto vyzval muže, aby zaujali obranné pozice a kapitán Grant zabezpečil most, aby mohli všichni ustoupit za řeku. Mrtví a ranění byli naloženi na čluny, které odpluly do pevnosti. Poté se armáda vydala na pomalý ústup k Detroitu. Vojáci ušli necelý kilometr, když se dostali k nějakým hospodářským stavením, kde však čekali další indiáni. V tu chvíli opanovala Angličany panika, a tak se zmatení muži stávali snadnou kořistí indiánských tomahawků. Sám Dalyell už měl dvě zranění, přesto se stále snažil udržovat mezi muži bojovou morálku.

Začalo svítat a dosud neviditelného nepřítele prozrazovaly jen záblesky zbraní a výkřiky. Toho rána jakoby slunce se svým východem otálelo, takže zabíjení v ranních mlhách pokračovalo dál s úděsnou strašidelností. V tu chvíli si přišla smrt i pro velitele Dalyella, který padl mrtev po boku svých mužů. Major Roger vběhl se svým oddílem do domu kanadského farmáře, jménem Campau. Grant se svými lidmi byl asi kilometr vpředu v ovocném sadu, kde zaujal obrannou pozici a držel indiány v šachu. Na francouzské farmě se urputně bojovalo.

Pak přišla konečně záchrana, když se na člunech vrátily posily a soustředěnou palbou zahnaly indiány do lesa. Díky tomu se ostatní odříznuté oddíly mohly stáhnout do pevnosti. Bylo již osm hodin ráno, kdy pevnostními vraty prošel poslední voják. Během noční bitvy padlo nebo bylo zraněno padesáti čtyři vojáků. Indiáni, kteří měli pramalé ztráty, mohli slavit další velké vítězství. říčka Parent's Creek byla přejmenována na Bloody Run - "Krvavý proud."

A jak se nedávno v pevnosti slavil příchod posil, nahradila tuto radost sklíčenost z další porážky. Pro Angličany to bylo zdrcující. Celá čtvrtina těch, kteří jim přišli na pomoc, padla. Bylo jisté, že pevnost čekají ještě těžší časy. Gladwyn poslal do Niagary škuner s dopisy a doufal, že se lodi podaří proplout.

Když se však vlády ujal podzim, začali indiáni opouštět Detroit. Měli už toho dlouhého obléhání dost, a tak se chtěli vrátit do svých domovů. Pontiak ještě nějaký čas u pevnosti setrval, ale když mu přišla z francouzské pevnosti Fort Chartres zpráva, že dále nebude Francouzi podporován, odešel v listopadu i on. Jeho cesta vedla na Maumee v Ohiu.

Mezitím byl na jezeře Erie v bouři rozmetán podpůrný konvoj člunů majora Wilkinse a o život přišli další muži. Řetězec katastrof, jako by neměl konce. Samotná posádka pevnosti, ačkoliv věděla, že indiáni odešli, byla ještě mnoho týdnů v pohotovosti a mimo palisády se vycházelo jen v největší nutnosti. Zima byla drsná, ale s jarem přišla nová naděje. V létě přišel s velkou silou major Bradstreet, a patnáctiměsíční obléhaní bylo definitivně u konce.

I když celkově vzato měli indiáni celou tu dobu válečnou převahu, přesto bylo obléhání Detroitu zklamáním, poněvadž klíčová pevnost západu vydržela.

Benson J. Lossing, Harper’s New Month Magazine 1861, Wikipedia, Nahkohe