Černonožci - Nahkohe

Ačkoliv se Černonožci řadí do algonkinské jazykové skupiny, která je spíše specifická pro tzv. lesní indiány, řadíme je mezi klasické prérijní národy. Pravdou však je, že v pradávnu skutečně patřili Černonožci mezi lesní indiány. V původním jazyce se Černonožcům říká Siksika (existují ještě další varianty tohoto pojmenování), což je pojem odvozený z algonkinského slova siksinam, což znamená „černá noha“. Proč se jim tak říká, není zcela jasné, ale rozhodně se to týká zbarvení jejich mokasínů. Podle jedné verze je měli jednou začerněné od popela z prérijního požáru, což komusi připadlo zajímavé, tak jim tak začal říkat, a to ve zvyk přišlo. Anebo si je prostě načerno barvili záměrně, podobně jako Pónýové nebo Lakotové Sihasapové.

Černonožci tvořili kdysi mocnou alianci tři podkmenů: Siksiků, Kainahů (Krvaví indiáni) a Pieganů, která úzce spolupracovala s Atsiny (Gros Ventre) a Sarsy. Území, které ovládali, bylo obrovské. Táhlo se od severního toku Saskatchewanu (Kanada), k pramenům Missouri v Montaně a západní hranici tvořili Skalisté hory. Černonožci jsou v podstatě jediní algonkini, kteří žili v historicky výhradně „athabaském regionu“. Dnes sídlí ve třech rezervacích. Dvě se nachází v kanadské Albertě a jedná v americké Montaně.

Černonožci se živili jako toulaví lovci buvolů. Nezabývali se hrnčířstvím ani stavbou kánoí. Krom tabáku nepěstovali žádné zemědělské plodiny. Na úpatí Rocky Mountains však sbírali jedlé kořeny a jiné divoce rostoucí plody. V době, kdy se s nimi setkal Mackenzie (1790) již měli koně, které nejspíš ukradli jiným indiánům. Časem se sami stali úspěšnými chovateli a majiteli početných stád poníků. Černonožci vášnivě rádi bojovali, zvláště pak s Kríi, Assiniboiny, Lakoty, Vraními indiány, Plochými hlavami a Kutenai. Se Spojenými státy oficiálně nikdy neválčili, ale zpočátku měli k Američanům velmi nepřátelský postoj, který polevil s příchodem agentů obchodní společnosti Hudson Bay Co.

Černonožské podkmeny byly na sobě nezávislé. Měly své vlastní rady, náčelníky a zvlášť slavily i Tanec slunce. Tyto podkmeny se dále dělily na tlupy, kterých Grinnell napočítal celkem čtyřicet pět. Dále tu byly četné vojenské a bratrské spolky, či jiné organizace, které jsou pro všechny prérijní kmeny typické. Nejvlivnější společnosti byla Ikunuuhkahtsi, čili „Všichni přátelé.“ Podle Grinnella bylo těchto spolku dvanáct, ale většina z nich už zanikla. Samozřejmě, že jednotlivé spolky měly své vlastní obřady, tance atd.

Každý dospělý muž měl vlastní medicínu neboli osobní ochranné kouzlo. Černonožci uctívali na prvním místě slunce a mytickou bytost zvanou Napi – „Stařec.“ Mrtvé pochovávali obvykle na stromech nebo v pohřebních týpí, postavených na nějakém nápadném místě. Později dělali pro mrtvé dřevěné pohřební domy, které trošku připomínali klasické rakve.

Dnes lze jen těžko říci, kolik Černonožců původně bylo. Nejpřesnější je pravděpodobně Mackenziův odhad, podle kterého jich bylo devět tisíc, z toho dva a půl tisíc bojovníků. Mezi lety 1780-81, 1837-38, 1845, 1857-58 a 1869 utrpěli značné ztráty na životech kvůli neštovicím. V roce 1864 je postihli spalničky a mezi lety 1883-84 jich šest set zemřelo v Montaně hladem. Úřad pro indiánské záležitosti v roce 1858 měl v oficiálním záznamu počet 7 300 Černonožců, ale podle Haydena jich bylo 6 720, z toho 2 400 válečníků. V roce 1909 je už záznam přesný a Černonožců bylo 4 635. V Blackfoot Agency (Alberta) - 795; Blood Agency (Alberta) – 1 174; Piegan Agency (Alberta) – 471 a Blackfoot Agency (Montana) – 2 195.

Černonožci bývali silní, vytrvalí a zdraví lidé. Většina mužů zemřela buď v bitvě, nebo stářím. S příchodem bílých lidí se však mnohé změnilo. Přistěhovalci sebou přivlekli nejen zhoubné nemoci, ale i alkohol, který ničil a vlastně ničí indiány až dodnes. Mezi lety 1840 – 1850 se podél toku Missouri River šířila zničující epidemie neštovic. Mandani, Reeové, Lakotové, Vraní indiáni a další, umírali po tisících. Jeden ze zaměstnanců ve stanici Fort Union vzpomíná, že mezi lety 1842-43 indiáni umírali takovým tempem, že se kolem pevnosti nestačili kopat hroby. V zimě, kdy byla půda zamrzlá, museli mrtvoly skládat na hranice, jako nějaká polena. Podle pamětníků tehdy neštovice indiány z Plání téměř vyhubily. V zimě 1857-58, řádily neštovice nanovo a opět si vybraly strašnou daň na životech. V roce 1864 ničili Černonožce spalničky a v roce 1869 opět neštovice.

Mezi léty 1860 – 1875 propadli Černonožci alkoholu, který jim za kůže a koně hojně dodávali bílí obchodníci. Jakmile jednou Černonožci kořalku ochutnali, okamžitě se na ni stali závislí, neboť si našli v opilosti zalíbení. Když obchodníci zjistili, že indiáni udělají pro whisky cokoliv, notně toho využívali, až se jim to samotným častokrát stalo osudným. Opilí indiáni se totiž v hádce měnili v zuřivé démony a navzájem se vraždili, přičemž přišel o život nejeden obchodník. Hokynaří, začali proto whisky ředit a podávali ji indiánům na příděl. Když pak viděli, že je zle, vykázali opilce ze skladu. Nicméně násilí se z obchodních stanic vymýtit nepodařilo.

Obchodnící měli z těch časů hodně napínavých historek. Například během zimních mrazivých nocí se občas stávalo, že některý z opilců po bujarém alkoholovém dýchánku venku umrzl. Jeho kumpáni pak ztuhlou mrtvolu vzali a opřeli ji o vrata obchodníkova domu. Ten, když pak ráno dveře otevřel, div ho netrefil šlak, když mu do náruče padla zmrzlá mrtvola. Takových historek prý bylo daleko více, ale jsou údajně mnohem nechutnější. Každopádně měl alkohol na Černonožce fatální dopad.

Vláda nakonec prodej alkoholu obchodníkům zakázala, ale to je vše, co se proto udělalo. Zákon v praxi nikdo neuplatnil ani neprosadil. Jedině v Kanadě si dokázala jízdní policie na překupníky s kořalkou došlápnout. Později dokázal major Steell omezit přísun whisky do rezervace Černonožců i v Montaně.

V zimě roku 1883-84 víc než čtvrtina Pieganů pomřela hladem. Proč k tak nešťastné tragédii došlo? Úřad pro indiánské záležitosti měl totiž ve svých záznamech mylnou informaci, že Černonožci jsou v rezervaci zcela samostatní a tudíž nepotřebují státní příděly. Proto byly ve skladech agentury jen minimální zásoby. Je pravda, že dokud byli na Pláních bizoni, Černonožci se o sebe postarali sami, ale od roku 1883 už žádní buvoli nebyli. Když byla lovná zvěř vyhubena i v předhůří Skalistých hor, propukl hladomor a agenturní příděly byly tak malé, že na nich Piegani sotva přežívali. Lidé lovili, co se dalo: ptáky, králíky, prérijní psy, potkany, zkrátka cokoli, coby kdysi nedali ani do úst. Staří lidé a děti umírali jako první a nakonec zesláblí i ti silní. Správce Agentury o celém neštěstí informoval kongres a požádal o okamžitou pomoc. Úřady žádosti vyhověly, ale než se byrokratická mašinérie dala do pohybu a do rezervace dorazily kýžené zásoby, příliš mnoho lidí zemřelo.

Dobrosrdeční lidé v Montaně a důstojníci z Fort Shaw, dělali pro Piegany co mohli, aby jim alespoň trochu pomohli. Jeden, či dva dodavatelé z Montany poslali mouku a slaninu, ale i tak šlo vše pomalu, neboť cesty byly buď rozblácené, anebo rozbředlý a hrubý jíl na cestách zamrz, takže vozovky byly nesjízdné. Během zimy jmenovaly úřady za nového správce rezervace majora Allena. Bylo to zrovna v období největší krize a podle jeho vyprávění to v agentuře vypadlo takto: „Navštívil jsem asi dvacet tří domácností, abych se podíval, co mají indiáni k jídlu. V jednom domě vařili pro hladovějící dítě v hrnci králíka, kterého ráno ulovili. V dalším domě vařili polévku z hovězího kopyta. To bylo vše, co ti lidé měli. Nic víc. Navštívil jsem jenom těch dvacet tři domů, na zbytek jsem už nenašel sílu. Dodnes mi to do očí vhání slzy. Cítil jsem se úplně bezmocný. Indiáni chodili k agentuře, stáli tam a prosili o jídlo. Matky zvedaly své děti na úroveň agenturních oken, a ty děti byl kost a kůže a ve tváři měly tupý výraz. Jiné ženy odnášely děti k bělošským osadám a říkaly „Vezměte si ty děti. Nic nechceme, jenom jím dejte najíst.“

Jednoho dne přišli za majorem Allenem náčelníci a žádali ho, aby jim dal jídlo, co má ve skladu. Major jim vysvětlil, že dodávky jsou už na cestě, a to co je ve skladu musí nechat, jako železnou zásobu. Náčelníci odpověděli: „Naše ženy a děti mají hlad, i my máme hlad. Dej nám co máš, ať se ještě jednou najíme, pak zemřeme. Nic více nechceme.“ Major je ujistil, že jestli dodávky nepřijedou, vydá jim to co je ve skladu. Náčelníky to uspokojilo. Zásoby byly opravdu na cestě a proviantní důstojník ve Fort Shaw urychleně vypravil do rezervace vozy. Jenže kvůli špatné cestě se celý trén sunul hlemýždí rychlostí. Indiáni jim šli pěšky naproti a na zádech si do rezervace odnášeli pytle mouky a slaniny. Nosit pomáhaly i děti. Hladomor byl konečně potlačen. Oficiálně zemřelo hlady čtyři sta až pět set Pieganů. Byli to lidé, kteří zemřeli v rezervaci a byli řádně pohřbeni. Kolik lidí zemřelo celkem, se neví, ale bylo jich určitě mnohem více.

Jakmile Černonožci opustili kočovný způsob života a usadili se v pevných domech, stali se méně odolní a houževnatí, než jak bývali za starých časů. Přesto na kulturní změny nedoplatili tak, jako jiné domorodé národy.

„Tak jak to bylo v těch těžkých časech běžné, i Černonožce v agenturách okrádali lidé, kteří se o ně měli původně starat. Jsem rád, že na základě mé intervence, jednoho z těch darmojedů propustili a následně také uvěznili. Nynější správce, major George Stell slouží na Západě už léta a indiánům dobře rozumí. Udělal pro Černonožce mnohem víc, než kdokoliv jiný před ním. Nekompromisně bojoval s prodavači whisky, kteří kolem agentury kroužili jak hladoví supi. Za zdmi věznice Deer Lodge dnes díky majorovi sedí nejeden takový překupník.
Kolem roku 1887 Černonožci chodili ještě v tradičním oblečení, saka a kalhoty nosili jen indiánští policisté a několik náčelníků. Když jsem v roce 1888 navštívil jejich rezervaci, požádali mě pohlaváři, abych si s nimi promluvil a vyslechl jejich hlas. Přáli si předložit americkému prezidentovi stížnost a já jim slíbil, že pomůžu. Z vlastní zkušenosti vím, že i jeden člověk může udělat hodně, když ví na která místa se obrátit. Navštěvoval jsem Černonožce tři až čtyři měsíce v roce. Nejčastěji jsem si dlouze povídal s různými lidmi. Někteří přicházeli a ptali se, jak mohou zlepšit svůj život v rezervaci. Svěřovali se mi a já jim naslouchal. Pokud byly jejich požadavky nerozumné, snažil jsem se jim, krok za krokem vysvětlit proč to nejde udělat. Indián je rozumný člověk, ale potřebujete notnou dávku trpělivosti k tomu, abyste porozuměli způsobu jejich uvažování, které je pro bělochy mnohdy těžko pochopitelné.

Jako příklad uvedu rozhovor, který jsem vedl s jedním z Pieganů z Cut Bank River:
„Každý týden musíme chodit pro potraviny do agentury. Taková cesta nám zabere dva dny. Jeden den tam, druhý den zpátky. Když jsou žně nebo se suší seno, nemáme na to čas. Chceme pěstovat plodiny a ne cestovat sem a tam. Bylo by dobré mít tady taky kovárnu. Když se nám pokazí nákladní vozy, musíme s nimi do agentury, aby se tam uzdravily. Vzpomínáš si, jak jsme minulý rok mluvili o tom, že by bylo dobré, kdyby nám dodávali hovězí přímo tady na Cut Bank? Pak bychom kvůli tomu nemuseli chodit tak daleko do agentury."
„Ano."
„Souhlasil jsi s tím, že je jedno, jestli zabijeme krávu tady nebo v agentuře?“
„Ano."
„Ta změna se stala a hovězí nyní dostáváme zde. Je to tak?“
„Ano."
„Výš o tom, že Piegani dostanou každý rok jistý peněžní obnos?"
„Ano."
„A z těch peněz se platí jídlo, úředníci z agentury, kováři, stroje, nákladní vozy, postroje a nářadí?"
„Ano."
„Kdyby se tady postavila kovárna a najal se další kovář, stálo by to více peněz, že?“
„Ano.“
„A ty peníze by vzali z toho, co mají Piegani dostat příští rok, že ano?"
„Ano."
„A pokud se z toho budou platit další lidé, zbude méně peněz na vozy, nástroje, dobytek na příští rok, je to tak?“
„Ano.“
„Dobře, pro Piegany bude zřejmě lepší, když budou mít více peněz na chov dobytka, než když budou mít vlastní sklad a kovárnu.“
„Ano, dal bych přednost, chovu dobytka a nákupu nástrojů.“
„Myslím, že máš pravdu. Kdyby se stavěly další budovy, stálo by to více peněz. I mnozí běloši musí chodit do obchodu deset, dvacet i třicet mil, a nestěžují si."

Přesně takový rozhovor potřebují indiáni k tomu, aby sami pochopili, že některé jejich požadavky jsou nereálné. Kdybych mu řekl přímo, že je blázen, když chce sklad a obchod na Cut Banku, nebyl by spokojeny a možná by se urazil. Indián si potřebuje věci odůvodnit, sice po svém, ale nakonec to pochopí.

Je také nutné chválit ty, kteří se snaží a pilně pracují. Těm, kdo jsou líní, mají sklony k opilství nebo zločinu, zase domlouvám. Mluvím s nimi a vysvětluji, že nikdy nebudou úspěšní, pokud se budou chovat jako malé děti. Když jim mírně naznačím, že se chovají pošetile, obvykle to zabere. Největší motivací je pro ně vyhlídka na hmotný blahobyt. Před několika lety prodali Černonožci Spojeným státům, velkou část území. Kongres smlouvu ratifikoval v květnu 1887. Černonožci za své území dostali každoroční splátku 150 000 dolarů na dobu deseti let. Za normálních okolností, by ty peníze pokryly všechny jejich náklady na živobytí a ještě by zbylo. Daleko důležitější je, aby jim ty prostředky pomohly stát se ekonomicky nezávislí.

Domovina Černonožců je poměrně nevhodná pro pěstování zemědělských plodin. I kdyby se o to farmáři pokusili, museli by půdu pravidelně zavlažovat, ale i tak by se během pěti let půda určitě vyčerpala. Jediná cesta vede přes komerční chov dobytka, tak jak to dělali na jejich území nelegálně američtí farmáři. Jsem přesvědčen, že budoucnost Černonožců spočívá v chovu dobytka. O Koně se umějí starat naprosto skvěle, ale jejich ekonomický užitek není tak výhodný. Navíc dobytek potřebuje daleko více péče, než koně, což může indiány podnítit i k vetší pracovitosti. Proto jsem poslední čtyři roky zasvětil tomu, abych přesvědčil Úřad pro indiánské záležitosti, aby schválil nákup chovného dobytka pro Černonožce.

I pro Černonožce to je něco nového. Doteď byli zvyklí dobytek jen porážet, ale nyní se budou učit o něj starat. Už nyní jsou v určité výhodě proti jiným kmenům. Díky onomu strašnému hladomoru se totiž naučili s masem šetřit a neporáží celý příděl hovězího najednou, tak jak to normálně indiáni dělají, ale naopak ho zpracovávají postupně.

Podle nového plánu dostal každý muž na starost tři jalovice, o které se musí postarat. Indiáni si postaví malé stodoly a stáje, kde na zimu ustájí zvířata a uloží seno, které během léta nasuší. Černonožci si začali pomalu uvědomovat hodnotu majetku a dnes už začínají s dobytkem dokonce obchodovat, což je docela povzbuzující fakt. Předtím byli chudí a závislí na vládních přídělech nebo rozmaru agenta. V dnešních dnech jsou skoro samostatní, čímž se zlepšilo i jejich národní sebevědomí. Pokud to půjde i nadále takhle dobře, budou ekonomicky nezávislí, ještě před tím, než vyprší splatnost smlouvy.

Všeobecně převládá názor, že indiáni jsou beznadějně líní a práce se štítí, což není vůbec pravda. Indiáni jsou naopak pilní, akorát způsob jejich práce je odlišný od práce dělníků a zemědělců. Indián zvládne ujít pěšky desítky mil s těžkým nákladem na zádech, a když je na válečné stezce, skoro vůbec neodpočívá a kolikrát ani nejí. Jejich práce nebyla sice pravidelná, ale kupříkladu u výroby zbraní se nadřeli docela slušně.

Černonožci pracují už skoro stejně jako Američané. Starají se o stáda, suší seno, v lese těží dřevo, ze kterého po zpracování staví domy a hospodářské budovy. Pravda, že strojům nerozumí, tak jako Američani a mnohdy s nimi zacházejí neopatrně, ovšem stále se učí, i když pomalu, ale přece jen. Indiány je nutné stále povzbuzovat. Pokud se jim třeba vlivem sucha neurodí zaseté plodiny, propadnou depresi a další rok už nesadí. Naopak, když se jim daří, nadšeně pracuje dál. Je dobré, když se o Černonožce stále někdo zajímá, oni mu pak zato důvěřují.“

                                                                                                         Native American History and Genealogy, Grinnell, Nahkohe