Mihnehwehna, - Nahkohe

18. 04.

Povodí mezi Velkými jezery a Hudsonovým zálivem rozděluje Grand Portage a jeho mírná vrchovina. Voyageři a lodní dopravci každého člověka, který poprvé překonal toto povodí, slavnostně pokřtili. Úředník John Macdonell, který byl „pokřtěn“ v roce 1793, vzpomínal: „Jeden Northman vzal malou cedrovou větvičku a nastříkal mi do tváře vodu… ostatní chlapi pak vystřelí salvu z pušek. Jeden po druhém, stejně jako indiáni… je to takový bezvýznamný zvyk, ale přesto zde utužuje vztahy, proto jsem vyhověl…mužům jsem dal na oslavu dva soudky kořalky…“  

Říká se, že tento vodní předěl nebyl jenom zeměpisnou záležitosti, ale že od sebe doslova odděloval dva světy. Ten, kdo ho překonal, se nevrátil nezměněn a všechny východní konvence prý nechal za sebou. Na konci osmnáctého století byl Grand Portage místem rozdělení mezi dvěma rozdílnými kulturami. Poté, co Velká Británie získala moc nad Kanadou, střetl se zde britský konzervativní kapitalismus se zcela jinými zvyky kanadských zálesáků, kteří velkou měrou převzali životní styl indiánů.

A právě na rozdíl od Francouzů, nedokázali Angličané zkraje s indiány navázat ty správné vztahy. Zanedbali společné rady, při kterých by uzavřeli mír a vzájemné spojenectví. Britové a jejich obchodníci si totiž neuvědomovali, že pro indiány válka ještě oficiálně neskončila.

Alexandr Henry z New Jersey se na západ vydal ve svých dvaadvaceti letech. Byl to sice zelenáč, ale časem si u indiánů získal přezdívku „Šikovný Angličan.“ Podle popisu byl střední výšky a důstojného chování, které pro něj bylo charakteristické. Byl upřímný, otevřený, přátelský a životů prý měl jako kočka, a taky skoro všechny vypotřeboval. V roce 1761 do svého deníku Henry zapsal: „…chci osobně přispět k rozvoji nového britského trhu, …myslím, že ten podnik bude i otevřený veškerému dobrodružství, … v obchodu jsem se tehdy vůbec nevyznal, ale shromáždil jsem velké množství zboží a vyrazil na západ…“ Mladý Henry si naštěstí najal zkušeného Kanaďana, Etienne Campiona.

Alexander Henry

Cestou jej přátelští indiáni neustále varovali, aby neriskovat svůj život mezi Odžibweji, kteří jsou stále věrně oddaní Francouzům. Henry ale na to nedbal, a převlečen, jako starý voyager, moudře nechal zkraje za sebe jednat Campiona. Když výprava dorazila k odžibwejské vesnici na Michilimackinac, začal se Henry učit, jak se dělá „indiánská diplomacie.“

Místní náčelník byl urostlý Mihnehwehna, který svolil, aby se Odžibwejové sešli s cizincem k poradě. „Když jsem seděl v radě po boku tlumočníků, náčelník si mě pozorně prohlížel a poznal, že jsem Angličan… z vnitřní úzkosti jsem očekával, co se bude dít, vždyť jsem se odvážně vydal přímo mezi své nepřátele." Mihnehwehna promluvil: „Angličane, ty víš, že francouzský král je náš otec.  On nám to slíbil, a my na oplátku slíbili, že budeme jeho děti. Tento slib jsme dodrželi,… ty jsi jeho nepřítel,…. A ty víš, že jeho nepřátelé jsou naši nepřátelé,… Angličane, ačkoli jste Francouze porazili, ještě jste neporazili nás! Nejsme vaši otroci. Tyto jezera, tyto lesy a hory nám byly zanechány našimi praotci. Je to naše dědictví a my se ho nechceme zříci. Tvůj národ předpokládá, že budeme jako bílí, že budeme jíst chléb a vepřové maso a hovězí! Měl bys vědět, že Pán života nám poskytl jídlo na těchto prostorných jezerech a v těchto lesnatých kopcích.
Angličane, náš otec král Francie povolal naše mladé muže, aby vedli válku s tvým národem. V té válce mnoho našich bylo zabito, a to je náš zvyk, že musíme odplatit stejným. Teprve tehdy budou duše zabitých spokojeny,… Angličane, váš král nám nikdy neposlal dary a neuzavřel s námi žádnou smlouvu. Proto jsme stále ve válce.
Tento proslov Henryho vůbec neuklidnil, nicméně Mihnehwehna pokračoval: „Ty ses rozhodl, že chceš žít mezi námi. Možná očekáváš, že se ti nic nestane. Nepřišel jsi ozbrojený, se záměrem s námi válčit. Přišel jsi v míru obchodovat,… Dobře, budeme na tebe pohlížet, jako na bratra. Můžeš klidně spát.“

V tomto bodě se Henrymu skutečně ulevilo a on mohl pokračovat v podniku. „Měl jsem rozmanité zboží a najaté kanadské tlumočníky a obchodníky. Poslal jsem je k Hořejšímu jezeru mezi Odžibweje na Grand Portage“ mohl si Henry spokojeně poznamenat. Jeho muži se dostali až k Rainy Lake, kde strávili zimu. Mezitím se na Michilimackinac dostavil polovojenský oddíl Rogers Rangers, který zde měl zajistit britský majetek, a indiáni proti tomu nic nenamítali. Na jaře příštího roku rangeři doprovodili obchodníky cestující na Grand Portage, aby podpořili rozvoj britského obchodu.

Krí

Jenže obchod stále ještě stál na nejistých základech. V roce 1763 anglická vláda stále ještě „nepokryla mrtvé“, což je indiánský zvyk placení restitucí za oběti ve válce, což je nezbytný krok pro uzavření míru. Doposud se nekonala žádná porada a nebyly navázány diplomatické styky. Na základě arogantního postoje anglického vojenského velitele Armhersta, vyústila indiánská nespokojenost v Pontiakovo povstání. V té válce Odžibwejové obsadili Michilimackinac a Alexander Henry sotva unikl smrti, když se ukryl v podkroví jedné kanadské usedlosti. Poté se ho ujal jeden Odžibwej, se kterým byl v adoptivním vztahu. Mnozí další obchodníci takové štěstí neměli.

Když v roce 1764 Britové získali navrch, poslali k Velkým jezerům vyslance, kteří měli jednat o míru. V Niagaře se pak konala velká rada, během které mimo jiné Odžibwejové od Hořejšího jezera žádali, aby mohli obchodovat, tak jako dříve.

Napřesrok už byl Alexander Henry opět v akci, nyní už jako oficiální ředitel anglického obchodu u Hořejšího jezera. Přesto dál úzce spolupracoval s Kanaďany, hlavně se starým obchodníkem Jeanem Baptiste Cadottem, který mu během Pontiakovy války zachránil život. Taková spolupráce mezi Kanaďany a Brity se stala běžnou. Henry poslal čtyři kánoe a dvanáct mužů dál na západ. Tam díky tomu, že nebyla žádná konkurence, mohl skvěle profitovat z přemrštěných cen. Za přikrývku požadoval deset bobřích kůží, za libru střelného prachu dvě, za sekeru dvě, za nůž jednu a za pušku dvacet. Všechno zboží bylo placeno v bobřích kůžích.

Assiniboini

Ale brzy nato nastal čas, kdy dny starého systému monopolu byly sečtený. Začal se totiž prosazovat svobodný obchod založeny na konkurenci a liberálnosti. A tento moderní kapitalismus byl jako první zkoušen právě na kožešinovém trhu. Nyní se měl šanci prosadit i drobný nezávislý podnikatel.

Na počátku šedesátých let osmnáctého století, se Grand Portage znovu stalo místem, které navštěvovali Kríové a Assiniboini a Odžibwejové vystupovali v roli prostředníků. Odžibwejové s oblibou pořádali velká letní setkání, na kterých se pořádali slavnosti, sňatky, náboženské svátky, hry, tance a domlouvaly se obchody. Někdy se zde sešlo tisíc i více indiánů.

V roce 1767 přišel na Grand Portage Jonathan Carver. Byl členem výpravy z Michilimackinac, kterou osobně vedl Roberta Rogers. Oficiálním cílem expedice mělo být objevení severozápadní cesty, ale říkalo se, že se jedná o soukromý Rogersův podnik, který si chtěl pomoci na obchodu s kůžemi. Nakonec to byl však jenom Carver, kdo z této výpravy profitoval. Rogers skončil ve vězení, obviněn ze zrady, zatímco Carver odplul do Londýna a publikoval svůj cestopis, který se stal bestselerem.

„Když jsem přicestoval na Grand Portage“ zapsal si Carver do deníku čtrnáctého června 1767. „Zde ti, kdo směřují za obchodem na severozápad, musí přenášet kánoe a zavazadla asi po devíti mílové trase,… zde jsme se setkali s králem Christenoesů (Kríů), který nás očividně rád viděl,… král měl asi šedesát let. Byl vysoký a chodil velmi vzpřímeně. Choval se ke mně velmi laskavě a s velkou zdvořilostí…Kríové i Assiniboini nabídli obchodníkům z Michilimackinac, aby je doprovodili do jejich vesnic a strávili tam zimu.“ Během války tito indiáni obchodovali se společnosti Hudson Bay, ale podle Carvera tito obchodníci špatně zpravovali anglický monopol.

***

Někdy v sedmdesátých letech osmnáctého století, si obchodníci zcela zvykli na „odžibwejské mýtné“, který požadovali za průchod přes svá území. A bylo to opatření, které nakonec vedlo oboustrannému prospěchu. Útoky na evropské obchodníky téměř ustaly a indiáni byli nakonec spokojeni, když jim doručovali zboží rovnou do jejich vesnic. I když mohly být ceny vyšší, než ve stanicích Hudson Bay, začal být tento styl čím dál více v oblibě. A změnily se i obchodní zvyklosti. Pedleři, jak se říkalo těmto obchodníkům, reprezentovali sami sebe a nikoliv konkrétní mocnost, takže se vše obešlo bez uzavírání smluv a nutných obřadů. Obchod se stal méně formální, takže tu vznikl větší jednací prostor mezi prodávajícím a kupujícím. Do obchodování se nyní mnohem více zapojovaly ženy.

Obchod skrz Grand Portage přinášel Kanadě do roku 1778 každoročně 40 000 liber a zaměstnával na pět set lidi. V roce 1768 obchodník jménem Erskine, či Askin vyčistil místo na západ od Grand Portage Creek a založil tam stanici, kde měli chlapi „snesitelné bydlení“, jenž stálo na břehu zálivu a bylo obehnáno palisádami. Místo bylo pověstné uvolněnou atmosférou, a které navštěvovali „četní divocí indiáni.“

Grand Portage z roku 1857 od Eastmana Johnsona

Alexander Henry

Narodil se někdy v srpnu roku 1739 v New Brunswicku v New Jersey a stal se jedním z nejvýznamnějších průkopníků britského obchodu v Kanadě. Vzhledem k tomu, že vyrůstal v rodině vzdělaného obchodníka, dostalo se i jemu dobrého vyškolení v oboru a už od dvaceti pracovat jako samostatný obchodník v Albany. Tam dělal riskantní, přesto lukrativní obchody s armádou během Francouzsko indiánské války. V roce 1760 po vítězství v bitvě na Plains Abrahám vypravil tří zásobovacích lodě pro lorda Amhersta na jezero Ontario a do Montrealu.

Na počátku roku 1761 se v Les Cédres sešel s bývalým kožešinovým obchodníkem Jeanem-Baptistem Leduc, který mu povyprávěl o velkých možnostech na Michilimackinacu. Toho roku Henry zabezpečil svůj obchod v Montrealu a po řece Ottawě odplul směrem k Hořejšímu jezeru.

Zimu 1761 – 62 strávil s odžibwejským náčelníkem Wawatamem, který jej adoptoval do své rodiny. Henry uměl vycházet, jak s Francouzi, tak indiány, což mu velmi usnadňovalo obchodní činnost. Mezi lety 1762 a 1763 čile obchodoval na Sault Ste Marie a skamarádil se s dalším Francouzem, Jeanem Baptistem Cadotte a sirem Robertem Daversem. Když se pak všichni vrátili do Michilimackinacu, zrovna vypuklo Pontiakovo povstání a Odžibwejové obsadili pevnost. Danvers coby Angličan byl zabit a Henry se skrýval v domě Charlese de Langlade, přesto byl později zatčen. Šestého června byl s dalšími třemi anglickými vězni převážen na Beaver Island, ale na Waugoshance Point byli zadrženi Ottawy a angličtí vězni byli dopraveni zpět do Michilimackinacu.

Během pozdějšího dělení kořistí skončil Henry, jako vězeň odžibwejského náčelníka Minavavana, ale jeho někdejší přítel Wawatam v jeho prospěch intervenoval a vzal jej pod svá ochranná křídla. Jenže o několik dní později byl jeho život znovu ohrožen a Wawatam ho musel skrýváním v jeskyni Scull Cave na ostrově Mackinac. Henry pak žil s indiánovou rodinou téměř rok a lovil s ní a rybařil v dolním Michiganu. Zkušenosti, které zaznamenal v jeho pamětech, jsou cenným primárním zdrojem informací, ze života indiánů a kožešinových obchodníků.

Wawatam

Do Michilimackinac se vrátili na jaře 1764, aby prodali své kožešiny, ale někteří Odžibwejové ze Saginaw Bay chtěli Henryho opět zabít, tak s Wawatamem odcestovali na Sault Ste Marie, kde se svěřili pod ochranu Francouze Cadotteho. Ale ani tam neměli klidu, poněvadž další odžibwejský náčelník Madjeckewiss tam přišel se svými lidmi a chtěl Henryho zabít. Naštěstí pro obchodníka Cadotte zapojil svůj diplomatický um a zachránil ho. Brzo poté začal sir William Johnson vést mírové rozhovory ve Fort Niagara a Henry se svými indiánskými přáteli zamířil zpět do Michilimackinacu zabezpečit svůj majetek.

O rok později získal licenci na obchod u Hořejšího jezera a po několik let měl na něj kompletní monopol, takže neměl v podstatě konkurenci. Mezi lety 1767–68 se vydal na Michipicoten River, kde už jako společník Williama Johnsona hledal ložiska mědi a stříbra. Neúspěšně však a podnik skončil krachem roku 1774.

Další sezónu poslal obchodník čtyři velké a dvanáct malých kánoí na území severozápadně od Hořejšího jezera, kde už začal vadit konkurenční Hudson Bay Company. Výprava o čtyřiceti mužích se zastavila na Cumberland, kde s založila obchodní středisko na Amisk Lake, což byl první post na sever od řeky Saskatchewan. V roce 1776 odešel Henry do Fort la Corne na Saskatchewanu, aby nakupoval kožešiny od Assiniboinů. Po cestě nakoupil dalších dvanáct tisíc bobřích kožešin od Odžibwejů. Nějaké balíky mu ale stačil „vyfouknout“ Robert Longmoor z Hudson Bay. Přesto se kožešinami obtěžkaný Henry úspěšně vrátil do Montreal, krom toho předal guvernéru siru Guy Carletonovi velkou mapu západního regionu, který osobně procestoval.

Henry se pak roku plavil do Anglie a hned na podzim do Francie, kde ho sice lichotivě přijali, přesto mu samotná královna Marie - Antoinetta dávala vychutnat svou blahosklonnost, ačkoliv měl cestovatel přirozené vypravěčské nadání. Do Kanady se Henry vrátil roku 1777 a hned nato uzavřel partnerství s Jeanem Baptiste Blondeau a začal s nim obchodovat na řece Michipicoten a Sault Ste Marie a po celou dobu spolupracoval ještě s dávným přítelem Cadotem. Mezi lety 1778 - 81 navštívil Anglii ještě třikrát a spřátel se vlivným sirem Josephem Banksem a Danielem Solanderem, kterým předložil detailní plán na výpravu, která by objevila pozemní cestu k Pacifickému oceánu.

Henry se během času stal prominentním občanem a roku 1781 se usadil v Montreal, kde byl i nadále zainteresován do kožešinového obchodu a občas si vycestoval do Detroitu nebo Michilimackinacu. Kvůli nepovedeným pozemkovým spekulacím v Ohiu a americké revoluci prodělal velké peníze, přesto i nadále patřil mezi sedmnáct (1785) nejprominentnějších obchodníků v Montrealu. Henry byl čelním zakladatelem společnosti Beaver Club.

Během poloviny osmdesátých let povzbuzoval Williama Edgara, svého přítele z New Yorku, aby s nim vstoupil do obchodování s Čínou, fascinován vyhlídkami, že by se otevřela tichomořská cesta. Dále se seznámil s americkým kožešinovým magnátem Johnem Astorem, který byl častým hostem v jeho montrealském domě. V devadesátých letech už společně s Astorem a Simonem McTavishandem organizovali lodní přeprav kožešin do Číny.

V roce 1792 Henry a jeho synovec Alexander získal podíl ve společnosti North West Company, který o šest let později prodal Williamu Hallowellovi, přesto byl dále zapojen do obchodu s kožešinami, které exportoval do Anglie. Když jedna z nepojištěných lodí, byla zadržena Francouzi (1801), utrpěl obchodník další vážnou ztrátu. Aby obnovil své ztracené bohatství, začal se věnovat veřejným dražbám v partnerství s Williamem Lindsayem, ale s přibývajícími nemocemi, už ho přestala práce bavit.

Navzdory těmto okolnostem si udržoval bezpečné místo v montrealské obchodní společnosti, byl také milicionářem a mezi lety 1794 a 1821 smírčím soudcem. Jako člověk milující společnost, často vítal ve svém domě hosty, které rád bavil svým vyprávěním a zvláště aktivní byl v Beaver klubu. V 1812 byl jmenován královským licitátorem pro oblast Montrealu.

Nakonec Henry napsal svou monografii, kterou publikoval v New Yorku, a kterou věnoval svému anglickému příteli Josephu Banksovi. V knize popsal všechno své cestování a dobrodružství v Kanadě a indiánských územích, která prožil mezi lety 1760 a 1776. Publikace je považována za nejlepší popis domorodého života jeho času. Henry byl znám mezi indiány a Francouzi, jako Šikovný Angličan. Bohatství, které nahromadil obchodem s kožešinami, a které následně i prodělal, nikdy neobnovil, přesto byl i nadále, coby obchodník velice uznáván. John Henry zemřel ve věku pětaosmdesáti let v jeho domě na ulici Notre Dame v Montrealu.

Jeho žena Julia (rozená Calcutt) Kittson Henry (1756-1835) měla indiánský původ a společně zplodili několik synů a jednu dceru.