Silnice - Nahkohe

27. 10.

V polovině dvacátých let dvacátého století byla mezi městy Duluth a Fort William otevřena dálnice Minnesota Trunk Highway 1, kterou mohli řidiči používat za téměř každého počasí, a to celoročně. Dálnice přispěla ve velké míře k rozvoji turismu, a toho briskně využili i indiáni, kteří měli podél komunikace své stánky se suvenýry. Na hraničním přechodu otevřel Sextus Lindahl pivnici, restauraci a komerční bungalovy. Nová vesnice pak vyrostla u obchodu se smíšeným zbožím v Mineral Center, což byla křižovatka, na kterou se napojovala nezpevněná cesta z Grand Portage na novou dálnici. Díky tomu mnozí turisté našli cestu do samotného zálivu.

Bývalá učitelka z Grand Portage, paní Effie Falconer McLeanová, jenž se narodila na Susan Island, se dala na podnikání. Poté co v roce 1935 zemřel Pete Gagnon, koupila jeho obchod za několik set dolarů a staré auto. Blízko toho obchodu nechala postavit několik turistických bungalovů vybavených kamny, venkovními toaletami a celý kamp byl elektrifikován pomoci generátoru a nechyběla ani jídelna. Brzo bylo letovisko McLean Resort plné městských lidí, kteří sem přicestovali za lovem, rybolovem a toulkami drsnou přírodou za dva dolary na den. Příliv turistů ještě vzrostl, když nějaký podnikatel z Duluth založil firmu Lucky Star Landing, která provozovala přepravu z Grand Portage na Isle Royale a zpět na motorových člunech.

Vztahy Odžibwejů z Grand Portage s vládou se změnily ve dvacátých letech dvacátého století s administrativou prezidenta Franklina D. Roosevelta. Ten se rozhodl změnit starou politiku nuceného přizpůsobení indiánů na svobodné rozhodování, ale to rozhodně neznamenalo návrat ke starým dobrým časům. Zákon „Indian Reorganization Act“ z roku 1934 umožnil kmenům organizovat vlastní samosprávu podle euro amerického modelu zastupitelské demokracie. V Minnesotě toto vedlo k založení subjektu Minnesota Chippewa Tribe, který zastupoval Odžibweje při jednání s vládními úřady. V organizaci byli zástupci všech odžibwejských skupin a tlup z rezervací. V roce 1937 se připojili i Odžibwejové z Grand Portage, ale příbuzní od Red Lake odmítli. Od té doby Odžibwejové z Grand Portage patřili k dvěma entitám nazývaným Chippewa Tribe.

Skupina měla také lokální vládu Grand Portage Reservation Council, později přejmenovanou na Reservation Business Committee, a ta fungovala stejně jako okresní vláda se všemi záležitostmi. Jedno z prvních rozhodnutí, které rada učinila, bylo založení družstevní prodejny. Jelikož zrušení vládních rezervací nepřineslo vládě patřičný zisk, vrátila neprodanou půdu kolem Grand Portage zpět indiánům. Část se vrátila místní skupině a část Minnesota Chippewa Tribe. Potom skupina s vládní pomocí koupila zpět pozemky, které byly ztraceny během přerozdělování. Do roku 1990 bylo 79% procent rezervační půdy v kmenovém vlastnictví.

Třicátá léta dvacátého století přinesla příliv vládních peněz v takové výši, jaká nebyla od sedmdesátých let předešlého století. Pracovní agentury Civilian Conservation Corps, Work Progess Administration a Civil Works Administration přišly s projekty stavby silnic, těžařství, podpory živnostnictví a zlepšení společenské úrovně. Tyto aktivity měly dopad na zeměpisné postavení vesnice, která byla vždy orientovaná směrem k vodě. Vláda rozhodla, že stará zástavba přiléhající k jezeru se musí zlikvidovat, aby „primitivní stavby“ uvolnily místo modernějším. Nové domy pak byly orientované směrem k cestě a nová škola a společenský dům byly postaveny na hřebenu za starou vesnici. Kvůli drsnému prostředí byly stavby z pevných klád dovezených z Oregonu.

Takové změny se však ne každému líbili. Dewey Albinson si pamatoval na setkání se starou indiánkou na Mount Rose, jak se dívala přes údolí a plakala. Žena se vrátila na místo, kde se narodila, aby navštívila přátele a shlédla na místa, která jí byla drahá, ale všechno již vypadalo jinak. Jiní však soudili, že rozvoj není až tak pokročilý, a tak se ve třicátých létech řešila otázka výstavby nové silnice. Rada musela řešit dilema, zda je přednější ekonomický rozvoj, nebo zachování starého způsobů života.

Stát Minnesota chtěl vybudovat novou cestu US Highway 61, která by vedla podél severního břehu. Trasa byla navržena rovnou přes střed vesnice, pak napříč Pigeonem a podél krásných High Falls. Koalice konzervativních skupin, jako byly Izaak Walton League of America a Quetico Superior Council bojovaly za záchranu původního indiánského společenství. Pro výstavbu silnice byli hlavně investoři z Duluth a Grand Marais, kteří skoupili nějakou rezervační půdu, jejíž hodnota by stoupla, kdyby byl projekt schválen. Rezervační rada ovládána podnikatelským lobby nakonec rozhodla ve prospěch silničního projektu. „Indiáni cítili, že nechtějí být izolováni“ poznamenal advokát rady Minnesota Chippewa Tribe. „Chtějí, aby za nimi cestovali Američani. Nechtějí se ocitnout na žádné slepé uličce“ pokračoval právník. Nakonec to nebyli ani ochránci přírody, kdo zabránil výstavbě silnice, ale byla to Druhá světová válka. Když skončila, myšlenka výstavby byla sice oživena, ale s určitými změnami. Silnice měla obejít severně vesnici a High Falls měla minout úplně. Cesta byla dokončená v roce 1966.

V roce 1941 navštívila Grand Portage vládní komise. Tehdy tam žilo 199 Odžibwejů a na Grand Marais 100. Indiáni se živili hlavně komerčním rybolovem, lovem, řemeslnictvím a práci na vládních zakázkách. Čtvrtina jejich jídla pocházela z vlastních zdrojů, ze zahrad a lovu. Navzdory tomu, že indiáni disponovali sruby se šindelovými střechami postavenými během Velké hospodářské krize, dávali Odžibwejové často přednost chatám, které měly tyčovou konstrukci pokrytou lepenkou. Měly jednu nebo dvě místnosti, čtyři okna, jednoduchou podlahu a žádné dveře. Sedmdesát až devadesát procent indiánů bylo katolického vyznání, i když dále aplikovali tradiční víru. Americký doktor a sestřička navštěvovali Grand Marais jednou za týden a vládní úřednici konstatovali, že „prakticky všichni indiáni středního a mladšího věku chodí oblékání, jako bílí.“