Rip Van Winkle - Nahkohe

19. 6.

Rip Van Winkle

 Van Winkle byl dobrosrdečný povaleč z osady Catskill, provincie New York. Byl to dobrosrdečný, ale poněkud líný člověk, a jak už to bývá, měl tento pohodář hašteřivou a zlou manželku. Když tu ženskou popadl její vzteklý amok, to se raději Rip sebral, vzal si zbraň a loveckou výbavu a vyrazil na západ do hor, aby si od furie trochu oddechl. Tam pak lovil, relaxoval a nabýval opět své dobré nálady.

Bylo to jednou v září navečír, kdy lovil v South Mountains, a kde zažil nezvyklé dobrodružství. Na lovecké stezce totiž potkal neobvyklou postavičku. Byl to malý podsaditý mužíček s velkou kulatou hlavou, na které byl posazen špičatý klobouk. Oblečen byl do dlouhého pláště a kalhoty měl zasunuty do těžkých bot. Nejzvláštnější však byla tvář. Byla příšerná a zelená a nepohyblivé oči poblikávaly v soumraku jako fosfor. Trpaslík se do hor lopotil se soudkem na rameni a vypadal dost vyčerpaně. Winkle se po prvotním překvapení nabídl, že mu s břemenem pomůže. Mužíček mlčky přikývl a ani cestou vůbec nepromluvil.

Byla už skoro tma, kdy se nesourodá dvojice dostala na malou náhorní plošinu. Tam Winkle spatřil skupinu postav, které byly podobného zjevu jako zelený mužík. Všichni hráli mlčky a se vší vážnosti nějakou hru podobnou kuželkám. Když se občas nějaká koule převalila přes okraj srázu, dole v hlubinách to zahřmělo jako hromobití.

Sotva si podivní tvorové všimli svého druha v doprovodu neznámého, přestali hrát a tiše Ripa obestoupili. Zahalení v pláštích se sněhobílými vousy si beze slova prohlíželi hosta. Winkle chtěl nejdřív vzít do zaječích, ale ta podivná zář jejich očí jako by mu vzala sílu z noh. Nicméně trpaslíci mu naznačili, ať otevře soudek, což Ripovi vůbec nevadilo, a když si pak zavdal, shledal, že v životě nepil lepší kořalku, a to dole v údolí znal chuť každé značky, která se v Catskill dala sehnat. Jak se večírek prodlužoval a soudek vyprazdňoval, cítil Rip, jak na něj padá příjemná únava. Když se pak hlavou opřel o kámen, víčka mu ztěžkla a on se poddal opojnému snění.

 Ráno, když sluneční svit začal jemně probouzet ten boží svět, vzbudil se i milý Rip. Pomalu vstal ze své přírodní postele a bolest v kostech mu připomněla jeho včerejší strasti i slasti. Sotva však sáhl po své zbrani, zjistil, že jeho stará spolehlivá ručnice je celá rezivá a shnilá, že je úplně na rozpadnutí. I jeho šaty byly v žalostném stavu. Byly to vlastně už jen cáry a jediné, co pořádně chránilo Ripova prsa, byl dlouhý bílý vous. Zmatený a poděšený chlapík se snažil v hlavě zrekapitulovat, co se mohlo během oné mlčenlivé pijatiky stát, ale nic si nemohl vybavit. Smutně potřásl hlavou a vydal se dolů z hor. To co prvně pokládal za bolest z únavy předešlého dne, bylo revma v jeho starých kloubech. Když se pomalu došoural do své rodné vesnice, nestačil se divit. To že byl Catskill? To že bylo místo, které včera opustil? Kde se tu vzaly ty nové domy a ulice? Kde jsou přátelé? Kde jsou ti kumpáni, se kterými tak často chladil nos v cínovém korbelu? Kde jsou psi, kteří měli ve zvyku ho radostně vítat? Nic tu nebylo a přitom bylo vše nové.  
A kde je jeho statná paní a její hbitý jazyk? Jak to, že ho nečeká rozkročená v bráně s rukama v bok a se zamračeným obočím? Jak to, že jej nevítá s bandurskou, tak jak to měla ve zvyku, kdy se vracel z hor? A vůbec, kde je můj dům? Vždyť je zde jen zbořenina porostla buřinou. Domov je pryč!

Rip se rozhodl, že se vydá na jediné místo, kde se může dozvědět, co se to hrome děje. Pustil se směrem ke krčmě. Když zůstal stát ve dveřích, hosté na něm spočinuli udiveným. I když bylo v hospodě vše celkem důvěrně známé, tváře hostů byly cizí. I ten voják s třírohým kloboukem měl úplně jinou uniformu. Kdysi přece angličtí důstojníci nosili jasně červené uniformy, ale tenhle má modrou. Zmatený Rip se začal vyptávat na své přátelé.
„Nick Vedder? Ten je dočista mrtvý už osmnáct let. Brom Dutcher? Ten padl ve válce na Stony Point. Van Brummel? Ten byl také ve válce, ale nyní je v Kongresu“ dozvídal se Winkle od chlapů.
„A co Rip Van Winkle?“ zkusil to.
„Jasně, ten je tu a sedí právě tamhle“ ukázal ochmelka k jednomu ze stolů. Tam seděl mladý muž ve společnosti podobně rozjařených přátel. To už bylo na staříka moc! Díval se totiž na zjev sebe sama, právě tak jak vypadal zrovna včera. A bylo to vůbec včera?
„To je mladý Winkle“ pokračoval informátor, „jeho otec, starej Winkle se před dvaceti lety vydal do hor, ale už se nevrátil. Buďto zahučel do nějaký strže, či ho odkrouhli indiáni, anebo ho spořádal nějakej ten medvěd povídám.“

Před dvaceti lety? Opravdu! Winkle prospal celých dvacet let! To tenkrát opustil pokojnou koloniální vesnici, aby se nyní vrátil do uspěchaného republikánského města. Mezi nejstaršími obyvateli nakonec našel některé z těch, kteří si ho ještě pamatovali. Ti mu řekli, že jeho žena zemřela, když jí při hádce klepla pepka, ale že jeho synovi a dceři se daří docela dobře.

Rip se z toho šoku už pořádně nikdy nevzpamatoval. Vysedával v krčmě, kouřil z dlouhé dýmky a vyprávěl příběhy z počátku století a mnohé jiné divné historky. Třeba o mrtvé posádce korábu Half Moon, a jak pil se samotným kapitánem Henrym Hudsonem.

Někteří lidé se pak domnívali, že ten horský tvor, kterého Rip potkal, byl Hudsonův duch, který se toulá po místních horách a se zalíbením shora sleduje údolí, které on sám objevil. A ona horská parta v pláštích, že byla jeho posádka, která se co dvacet let schází na náhorní plošině z důvodu pořádaní pamětního večírku. Také se říká, že když se obyčejný smrtelník napije jejich kořalky, usne na dvacet let, a probudí se, až za svítání, kdy se mrtvá posádka rozejde.

Kdyby se někdo vydal do hor starou vozovou cestou (která dnes už neexistuje), našel by asi v půli cesty kámen na kterém Winkle prospal dvacet let, a že lze na něm vidět důlek, který vytlačila jeho hlava.


Za hotelem New Grand Hotel v Catskill, je v horách přírodní amfiteátr, kde podle Mohykánů žil národ malých lidí, který uměl zpracovávat kov. Nebyli to však normální lidé, poněvadž měli vousy jako roští a oči jako vepři. V době indiánského léta, kouř z jejich kováren vytvářel ranní mlhu, a když byl úplněk, shromáždili se trpaslíci na okraji srázu, kde tancovali tak dlouho, dokud nebyli úplně vyčerpáni. Trpaslíci uměli vařit nápoj, po kterém se lidské tělo zkrátilo, a hlava zvětšila.
Když navštívil catskilllské hory kapitán Henry Hudson, pozvali ho trpaslíci i s posádkou na hostinu. Když posádka ráno odešla z večírku, byli muži scvrklí následkem požití trpasličího nápoje. Byli to právě ti trpaslíci námořníci, se kterými se onehdy setkal Rip Van Winkle, během jeho legendárního dvacetiletého spánku.

Objevitel Henry Hudson v roce 1609 hledal jménem Holandské východoindické společnosti severozápadní cestu do Pacifiku skrz americký kontinent, přičemž u pobřeží dnešního New Yorku objevil řeku, která byla pojmenována po něm. Tehdy se plavil na korábu Half Moon.

O rok později plul ve službách anglických obchodníků, aby hledal severozápadní cestu do Číny. Když loď Discovery dosáhla Hudsonova zálivu, posádka se vzbouřila (červen 1611) a vysadila kapitána se synem Johnem a dalšími sedmi námořníkyna malou šalupu a nechala je napospas ledovému moři. O kapitánovi už nikdo nikdy neslyšel.