David Zeisberger X. - Nahkohe

01. 08.

Významnou události v životě indiánského mládence, je skolení prvního jelena. Pokud je to samec, daruje ho mladík některému z kmenových starců. Když je to laň, předá jí některé z vesnických stařenek. Pokud je to možné, přinese jim úlovek celý, ale pokud je zvěřina příliš těžká, přinese nejdříve kůži a tolik masa, kolik jen unese. Zbytek pak dodá později. Než mladík vstoupí s masem, které nese přehozené na zádech, do wigvamu, zastaví se u vchodu a oznámí svůj příchod. Staří lidé mladíkovi žehnají a přejí mu, aby se z něj stal úspěšný lovec a živitel. Potom následuje hostina, během které se pokračuje v modlitbách a lidé, kteří se hostiny účastní, dávají chlapci (ten se mimochodem jídla neúčastní) různé životní rady. Především mu vštěpují do mysli myšlenku, aby se vždy choval uctivě ke starým lidem se šedými vlasy a naslouchal jejich radám, protože jsou zkušení a moudří. Tak to bývalo mezi indiány obvyklé. Některé staré tradice se stále ještě dodržují, ale už to není, jak to bývalo.

Dříve byla úcta ke starým lidem samozřejmostí. Zvláště ctění byli lidé s šedými, nebo bílými vlasy, o nichž se předpokládalo, že jejich dlouhověkost jim zajistili duchové. Indiáni automaticky spojují dlouhověkost s moudrostí. Dlouhým životem člověk získává zkušenosti a poznání. Tak to indiáni vidí. Proto ke starým lidem přistupovali se vší úctou a zdvořilostí. Od mladších lidí dostávali maso, jídlo, wampumové pásy a jiné dárky. Za to očekávali, že se dožijí stejně vysokého věku, jako oni. Staří lidé byli zase na oplátku vždy připraveni pomoci nějakou radou, či zkušeností.

Za starých časů byl takový zvyk, že mladý člověk, který potřeboval poradit, přišel za někým ze starších lidí a požádal ho o tabák. Stařec mu podal svůj váček, ale žadatel z něj nic nevytáhl, ale naopak tam něco dal, nejčastěji to byl wampum. Letitý člověk okamžitě poznal, že se od něj žádá nějaká rada, a ochotně přání vyhověl.

Mladým bývalo neustále připomínáno, aby se dobře chovali ke starým, aby nepili alkohol a nekradli. Dnes už to tak není. Staří lidé nejsou respektování a mladí o ně nedbají. Indiáni sami říkají, že takový stav je rok od roku horší. Indiáni neuznávají staré kmenové mravy a spíše se řídí zásadou „oko za oko, zub za zub.“ Tak například, jestliže nějaký válečník svedl manželku jiného muže, poškozený manžel trpělivě čeká na příležitost k odvetě. Nikomu nic neřekne, dokud se mu nepodaří svést manželku toho, kdo ho poškodil. Když se tak stane, poví to svým přátelům, a ti se postarají o to, aby se to dozvěděl prvotní pachatel.  

Když mladá dívka dostane svůj první menstruační cyklus, což bývá obvykle mezi dvanáctým a šestnáctým rokem, zbudují pro ni Delawarové zvláštní chatu, kde se o ní postará její matka, nebo jiná příbuzná. Dívka nesmí být nikým spatřena, proto má i v příbytku přes hlavu přehozenou pokrývku. Celý ten čas nesmí pracovat a k jídlu dostává jen malé porce. Celý proces trvá dvanáct dní, potom je dívka odvedena domů, kde se umyje a dostane nové šaty. Ještě dva měsíce musí na hlavě nosit zvláštní čapku, aby nikdo nemohl spatřit její obličej. Teprve potom je připravena vstoupit do manželství.

Šavani a Mingové mají poněkud odlišný postup. Dívka může během dne normálně pobývat v rodném wigvamu, kde vykonává běžné práce. S příbuznými však jíst nesmí. Na jídlo a noc odchází do své separátní chaty.  

Delawarské ženy odcházejí během každého menstruačního cyklu do ústraní, kde pobudou dva až tři dny. Po uplynulé době se umyjí, vyperou si šaty a vracejí se k manželovi. Během měsíčků nesmí ženy vykonávat žádné domácí práce. Delawarové věří tomu, že z jídla, které připraví žena v jejím měsíčním období, onemocní a bude je bolet břicho. Žena musí s vařením přestat okamžitě, když ta věc na ní přijde. Musí odejít, i kdyby třeba něco pekla. Mingové tak přísní nejsou, jejich ženy zůstávají doma a normálně pracují.

Námluvy probíhají tak, že zamilovaný mládenec požádá svou milou o ruku, a když je dívka svolná, daruje jí šaty nebo pokrývku. Pak prostřednictvím přátel pošle dívčiným rodičům nějaké dary, wampumy, látku apod. Pokud rodiče dary přijmou, znamená to, že se sňatkem souhlasí. Pokud je vrátí, svatbu si nepřejí. Pokud rodiče souhlasí, přivedou přátelé dívku do mladíkova wigvamu, a tím se bez dalších obřadů stávají manžely. Přátelé rozřežou jeden z mladíkových wampumů na jednotlivé kousky a rozdělí si je. Pak donesou do ženichova wigvamu kukuřici, fazole, kotlíky, nádobí, sekery a jiné náčiní, jako dary. Mladí si později postaví vlastní wigvam. Tento svatební zvyk se dodnes zachovává.

Během posledních let to jde s morálkou indiánu z kopce a staré mravy jsou odsunuty někam do ústraní. Některé dívky se vdávají jen ze zištných důvodů kvůli darům. Mladá žena se vdá, a když jí manžel omrzí, jednoduše ho opustí. Naštěstí existují ještě mnohé počestné manželství.

Sňatky příležitostně domlouvají rodiče, ale tyto dohody nebývají definitivní. Mingové domlouvají svatby, když mají jejich děti teprve pět nebo šest let. V takovém případě matka dívky nosí jednou týdně do wigvamu chlapce koš s chleby a palivové dříví. Rodiče chlapce na oplátku zásobují dívku masem a šaty. Tak to chodí, dokud nejsou děti dospělé. Ke svatbě, ale mladé nikdo nenutí, jestli se vezmou, je to jejich svobodné rozhodnutí.

Mnoho manželských páru žije spolu v počestnosti a dobře se starají o děti. Mladé páry, ale spolu dlouho nevydrží a smilstvo je taky velmi rozšířené. Co se s indiány stalo? Takové chování u nich nebylo běžné, takže proč se dnes chovají více pohansky, než kdysi? Odpověď je nasnadě. Hodně zla napáchali bílí obchodníci, kteří mezi indiány takové moresy zavedli. Ženili se nebo jen tak žili s indiánkami, a pak je opustili. Potom to je alkohol, kvůli kterému se indiáni chovají, jako pomatení. Staří indiáni a náčelnici stále upozorňují na to, že nevěra je zlo, a kdokoliv se ho dopouští, nebude šťastný a brzy zemře. Jenže úcta k těmto lidem vzala za své a mladí jsou příliš pyšní a sebevědomí.

Indiánské ženy jsou silné, šikovné a moudré. Jsou pracovité a dokážou si poradit s mnoha věcmi. Dětí rodí o samotě v soukromí lesa a potomky kojí většinou do dvou let jejich věku. Během té doby mají jejich manžele souložnice, ale ty nežijí ve stejném wigvamu.

Dávání jména dítěti je malý obřad. Když dává jméno matka, je většinou podle nějakého zvláštního znamení. Jestli dává jméno otec, hledá inspiraci ve snech. Za wampum může dítě pojmenovat na požádání i někdo z letitých. Jméno dítěte je oznámeno na veřejném shromáždění, za doprovodu zpěvu a modliteb. Stejný obřad probíhá i během přijímání nového jména dospělých.

Dospělí se jménem neoslovují, poněvadž to není zdvořile a indiány to zahanbuje. Musíte je oslovit nějakým jiným způsobem. Na shromážděních se také nikdo neoslovuje jménem. Děti se mohou jménem normálně oslovovat.