Čerokíové III. - Nahkohe

Čerokíové neměli od válek s Angličany už klid. Za války o americkou nezávislost se přidali na stranu Britů a podnikali útoky na americké osady. Byli za to zle mrskání a mnoho jejich vesnic lehlo popelem. Udržely se jenom ty nejzápadnější.

Pomineme-li mnohé ty nedodržené smlouvy uzavřené jednotlivými „státy“ mezi lety 1783-84, dostáváme se ke zlomovému bodu v historii národa. K jejich první smlouvě s novopečenou vládou Spojených států. Stalo se tak osmadvacátého listopadu 1785 v jihokarolínském Hopewellu. Jednání se zúčastnilo téměř tisíc Čerokíů a komisaři za Spojené státy byli plukovník Benjamin Hawkins (Severní Karolína), generál Andrew Pickens (Jižní Karolína), Joseph Martin (Tennessee) a plukovník Lachlan McIntosh (Georgie). Dokument podepsalo třicet sedm náčelníků a hlavních mužů, kteří zastupovali téměř stejný počet vesnic. Jednání trvalo celých deset dní a komplikovalo ho, že vládní komisaři bez souhlasu Čerokíů slíbili válečným veteránům pozemky v čerokíjské zemi. Čerokíové si rovněž stěžovali na tři tisíce nelegálních osadníků mezi řekami Holston a French Broad. Navzdory těmto protestům byla smlouva uzavřena a Čerokíové byli vzati pod „ochranu“ Spojených států.

Tak jako obvykle to byl jen formální dokument, který nezabránil další nelegální kolonizaci. Britové se z jihu stáhli, ale byli tu ještě Španělé a Francouzi, kteří si nárokovali dolní Mississippi a oblast Mexického zálivu. V západním Tennessee měli dokonce obchodní stanici a využili každé příležitosti k popichování proti Američanům. Válečný duch Čerokíů byl však zlomen, krom nezlomných Čikamaugů.

Cumberlandské osady založené v zimě 1779-80 Robertsonem a Donelsonem byly už na jaře napadeny spojenými silami Čerokíů, Kríků, Čikasawů a severních indiánů. Stejného jara provedl agent Martin sídlící v Echotě inspekční cestu po čerokíjských vesnicích a shledal, že jsou většinou Čerokíové pokojní ovšem krom Čikamaugů pod vedením Plíživé kánoe.

Po celý rok 1788 pokračovaly vzájemné nájezdy. Žel na americké odvety doplácely mírové vesnice. Zmasakrováni byli pokojní náčelníci Abraham a Tassel a jejich malá tlupa. Byli pobiti poté, co je na přátelskou návštěvu pozval americký důstojník.

Podivný je i příběh jistého Browna, kterého Čerokíové zajali v chlapeckém věku. Nejdříve byl odsouzen k smrti, ale zachránil ho nějaký běloch žijící ve vesnici. Byl adoptován náčelníkovou rodinou i přes údajné varování staré indiánky. Ta tvrdila, že na ně jednou přivede americkou armádu, a ta je zničí. Když byl mladík „zachráněn“ ve vesnici Coosawatee, vypadal coby dokonalý Čerokí. Jeho mladší sestra se odmítala vrátit k rodině, tak jí museli odvést násilím, tak si svou indiánskou rodinu oblíbila. Nicméně její bratr splnil stařenčino proroctví a později přivedl na Čerokíe trestnou výpravu.

Pětadvacátého února 1790 přestalo být Tennessee součástí Severní Karolíny a stalo se samostatným „Územím Spojených států na jih od řeky Ohio,“ které se o šest let později stalo plnohodnotným státem. Španělé si stále nárokovali celou zemi na jih od Cumberlandu, zatímco na severu byly ještě britské posádky. Nelibost indiánů nad obsazováním jejich pozemků byla pilně podporována z obou stran a nájezdy podél hranice Tennessee byly na denním pořádku. Podle oficiální zprávy prezidenta Washingtona se v zemi Čerokíů usadilo nelegálně přes pět set rodin.

Ministr války prohlásil, že „hanebné porušení smlouvy z Hopewellu si vyžaduje vážnou pozornost Kongresu. Pokud bude beztrestně trpěno tak přímé a zjevné pohrdání autoritou Spojených států, bude marné rozšířit ruku vlády na hranicích. Indiánské kmeny nemohou mít důvěru v tak imbecilní sliby a bezpráví a běloši se budou vysmívat vládě, která bude pouze na papíře uzavírat indiánské smlouvy a upravovat indiánské hranice!“ A tak federální vláda vydala zákaz osidlování indiánských pozemků na řece Tennessee, ale to bylo tak vše. Počátkem roku 1791 skupina mužů plula dolů po řece a po přistání na ostrově u Muscle Shoals poblíž dnešní Tuscumbie v Alabamě postavila opevněný srub a další přilehlé stavby. Hned poté se tam objevil náčelník Čerokíů Glass s šedesáti bojovníky a v klidu jim oznámil, že pokud okamžitě neodejdou, bude s nimi zle. Po krátkém vyjednávání vetřelci odpluli a indiáni vše spálili.

Vláda chtěla „předejít dalším potížím“ novou smlouvu. V létě roku 1791 se díky úsilí guvernéra Blounta konala ve Whiteově pevnosti (Knoxville v Tennessee) schůzka s Čerokíi. Náčelníky se s „velkými úsilím“ podařilo přimět odstoupit trojúhelníkový úsek v Tennessee a Severní Karolíně, který se táhl od řeky Clinch k Blue Ridge a zahrnoval téměř celé povodí řeky French Broad a dolní tok Holstonu. Celá zmíněná oblast byla stejně již obsazena bělochy. Byl dán souhlas k budování silnice z východních osad na Cumberland a volná plavba po Tennessee. Zajatci na obou stranách měli být navráceni a byl samozřejmě slíben trvalý mír. Čerokíové měli obdržet jeden tisíc dolarů, nějaké zboží a pomoc na cestě do civilizace. Smlouvu podepsalo jednačtyřicet náčelníků druhého července 1791. Běžně se o ní hovoří coby „smlouva z Holstonu.“

Všeobecně nebyli Čerokíové se smlouvou spokojeni, proto se před koncem roku vydala do Philadelphie čerokíjská delegace. Šest náčelníků před úředníky argumentovalo, že když je guvernér Blount svolal na konferenci, nevěděli, že budou nuceni prodat půdu. Prodeji se bránili několik dní, ale podlehli výhrůžkám guvernéra. Cena za půdu byla příliš malá a navíc nevěří, že běloši budou novou hranici respektovat. Už nyní jsou za ní. Žádali jejich vystěhování. Vhledem k nepřátelským projevům indiánů v Ohiu, vláda slíbila dalších osm tisíc pět set dolarů.

Je za hodno uvést zajímavý indiánský zvyk ohledně smluv měnit si jména. Jeden ze signatářů se předtím jmenoval Krvavý chlapík, ale na smlouvě figuruje coby Jasné nebe. Kdysi patřil k hlavním nájezdníkům v Tennessee, ale nyní novým jménem symbolizuje ochotu žít v míru.

Student princetonské univerzity Leonard D. Shaw ministrovi války vyjádřil přání získat povolení doprovázet Čerokíe do jejich země. Ministrovi to přišlo užitečné, jelikož měl mladý muž dobrou kvalifikaci pracovat coby agent pro Čerokíe. Doslova agent. Měl sledovat jejich činnost a pravidelně podávat hlášení. Na druhé straně měl dohlížet na rozdělení peněz a poskytnout pomoc guvernéru Blountovi. Měl studoval čerokíjský jazyk a jejich zvyky. Byl to v podstatě první oficiální etnolog Spojených států. Ministr Knox mu mimo nařídil: „Všichni, kdo se budou podílet na tomto projektu, se musí řádně chovat. Řádné plnění vašich povinností bude vyžadovat uplatnění veškeré vaší trpělivosti a statečnosti a všech vašich znalostí lidské povahy. Bude to náročná, ale zajímavá zkušenost. Pokud se vám podaří získat náklonnost a znalost povah jižních indiánů, můžete být Spojeným státům velmi užitečný. Snažte se naučit jejich jazyky, což je pro komunikaci s nimi zásadní. Shromážděte dějiny všech jižních kmenů a všech věcí, které k nim patří. Snažte se sestavit slovník jejich jazyka, poznat jejich zemědělství a užitečné znalosti. Budete pravidelně podávat zprávy guvernérovi Blountovi. Budete také udržovat korespondenci s brigádním generálem McGillivrayem a budete vést deník. Zprávy budete podávat i válečnému úřadu…“

 Shaw cestoval z Philadelphie k prameni Holstonu na voze a odtud pokračoval po řece k vesnicím Čerokíů. Zdá se, že se usadil v Ustanali, která nahradila Echotu coby hlavní vesnici. Ví se, že zasedal v tamní radě v červnu téhož roku a úřadům meldoval o pokojném smýšlení indiánů. O několik měsíců později ovšem píše o agresivním smýšlení Kríků. Shaw v září 1792 raději vesnici opustil v doprovodu čerokíjské gardy. Byl odveden do domu generála Pickense v Jižní Karolíně a následující zimu byl propuštěn na základě neschopnosti. Měl totiž zabránit, aby se vytvořila aliance Čerokíů, Kríků a dalších jižních kmenů proti Spojeným státům. Měl je přesvědčit k boji proti severním indiánům. Z tohoto ovšem nic nebylo. Tou dobou severní aliance drtivě porazila generála St Claira a miska vah se obrátila proti Spojeným státům.

V listopadu téhož roku vypálili osadníci čerokíjskou vesnici a brutálně pobili tři indiány. Ve stejné době byli v bělošské osadě zavražděni dva pokojní Čerokíové. Guvernér z obavy z odvety poslal na hranici vojenské hlídky a náčelníkům poslal smířlivý dopis s vyjádřením lítosti. Nedostal žádnou odpověď. O několik dní později však byla nalezena vyvražděná osadnická rodina, čtyři ženy, tři děti a jeden muž, všichni skalpovaní a se šípy v tělech, aby se podle starého indiánského válečného zvyku vědělo, kdo to udělal. To byla odpověď.

Počátkem roku 1792 dostal guvernér Blount zprávu, že do Chickamaugy přišli bojovníci se zajatci a skalpy. Že Šavani Čerokíe podněcují k válce, a že náčelník Kríků McGillivray usiluje o vytvoření velké koalice indiánských kmenů. Tou dobou severní aliance porazila jednu z nejlepších armád, kterou kdy bílí lidé poslali na západ. To dalo velkou naději.

Ministr války Knox guvernéru Blountovi nařídil, aby do Nashvillu svolal setkání náčelníků kmenů Čikasawů, Čoktawů a Čerokíů a zajistil si jejich spojenectví. Porada se konala v srpnu a náčelníci slíbili spolupráci. Ačkoli až moc ochotně.

Útoky na hranicích Tennessee pokračovaly v takové míře, že byla zavedena strategie velkých obranných srubů. Čikamaugové v čele s Johnem Wattsem vyhlásili Spojeným státům oficiální válku a proti osadám vyrazilo až šest set Čerokíů a stovka Kríků.

Kolem půlnoci třicátého září 1792 zaútočili indiáni na Buchanan Station několik kilometrů jižně od Nashvillu. V opevněném srubu se shromáždilo několik rodin a obranu tvořilo jen dvacet mužů. Příchod nepřítele zalarmoval bučící dobytek. Následoval zuřivý a odhodlaný útok. Jednomu válečníkovi se podařilo vylézt na střechu s ohnivou pochodní, ale byl postřelen a padl k zemi. Byl to nevlastní syn bílého obchodníka, který kdysi zachránil Josepha Browna v Nickajacku. Válečník, který ve dvaadvaceti letech získal již šest bílých skalpů. Útok byl odražen a indiáni se značnými ztrátami odtáhli. Na poli zanechali množství seker, dýmek a dalších věcí. Mezi zraněnými byl i John Watts. Nikdo v pevnosti nebyl zraněn. Odhodlaná obrana Buchanan Station s hrstkou obránců proti několika stovkám indiánů nebyla v pohraničních válkách překonána.

V témže měsíci byla přijata opatření na ochranu hranice podél French Broad. Jednalo se o síť opevněných srubů a zřízení pravidelných hlídek mezi nimi. Na konci roku 1792 byla napadena malá četa kapitána Samuela Handleyho. Na velitele se hnal bojovník s tomahawkem a Handley zvolal: „Canaly!“ („Příteli“), načež Čerokí odpověděl stejně a sklonil zbraň. Handley byl odveden do indiánské vesnice a adoptován do klanu Vlků. Pomohl Čerokíům napsat mírový dopis guvernéru Blountovi a na jaře ho poslali domů s doprovodem osmi válečníků. Kapitán se posléze usadil poblíž Tellico nedaleko Loudonu, kde ho po válce indiáni často navštěvovali.

Rok 1793 začal sérií nájezdů po celé hranici Tennessee. Když se na výslovnou žádost prezidenta dostavili do Echoty spřátelení náčelnici, napadla je skupina mužů kapitána Johna Bearda a zabila asi patnáct indiánů, včetně několika náčelníků a dvou žen, z nichž jedna byla manželkou hlavního náčelníka. Dvě stovky bojovníků se okamžitě chopilo zbraní se záměrem zradu pomstít, ale vážná intervence amerického komisaře je zadržela. Zraněný náčelník i přes svou ztrátu chtěl taktéž udržet mír. Ministr indiánům vzkázal: „K mé velké bolesti shledávám, že potrestat Bearda zákonem právě teď nepřichází v úvahu.“ Beard byl sice zatčen, ale soudní proces byla fraška a on byl osvobozen.

I když vláda zakázala jakoukoli invazi na indiánské území, osadníci byli jiného názoru. Dobrovolnická armáda dvou set jízdních pod velením plukovníků Dohertyho a McFarlanda v létě téhož roku překročila hory, zničila šest vesnic a přinesla patnáct skalpů a přivedla stejný počet zajatců.

Koncem září překročila řeku Tennessee velká smíšená skupina bojovníků snad o síle tisíce mužů. Vedl je John Watts a Dvojitá hlava. Indiáni postupovali na Knoxville a cestou prošli kolem dvou menších osad. Když za úsvitu pětadvacátého září posádka vystřelila při východu slunce z děla na znamení počátku nového dne, indiáni se domnívali, že byli objeveni. Mezi vůdci propukly rozpory ohledně dalšího postupu. Nakonec od Knoxville ustoupili a cestou napadli osamělý opevněný srub známý coby Cavitts Station, kde přebývali pouze tři muži a třináct žen s dětmi. Po krátkém boji se posádka vzdala pod slibem zachování života. Žel byli všichni zabiti až na jednoho chlapce, kterého zachránil John Watts.

Indiány začal briskně pronásledovat generál Sevier a sedm set vojáků. Tentokrát dostal přímý rozkaz pronásledovat nájezdníky až do srdce indiánské země. Přes malou Tennessee a Hiwassee pronikl do vesnice Ustanali (dnes Calhoun v Georgii). Ta však byla opuštěná, avšak dobře zásobená, tak se tam několik dní zdržel k odpočinku. Indiáni se pokusili o noční útok, ale nepodařil se. Po vypálení vesnice pokračoval Sevier po řece do Etowah. Zde se Čerokíové a Kríkové zakopali a připravili se na odpor. Byli obklíčeni, poraženi a vyhnání. Vesnice byla zničena i se všemi zásobami a indiáni přišli o tři sta kusů dobytka. Armáda se obrátila k domovu se ztrátou tři mužů. To byl Sevierův poslední nájezd.

V únoru 1794 se v Knoxvillu sešlo teritoriální shromáždění státu Tennessee, které kromě jiných záležitostí adresovalo Kongresu důraznou žádost o účinnější ochranu hranic a požadovalo vyhlášení války proti Kríkům a Čerokíům. V memorandu bylo uvedeno, že tyto kmeny porušili Holstonskou smlouvu a barbarským a nelidským způsobem zabily více než dvě stě občanů Tennessee. Další zajali, kradli dobytek, pálili domy, pustošili plantáže, loupili, odváděli otroky a ukradli nejméně dva tisíce koní. Mezi poslanci nebyl nikdo, kdo by nemohl vyprávět o „drahé ženě nebo dítěti, starém rodiči nebo blízkém příbuzném zmasakrovaném rukama těchto krvelačných národů.“ A nájezdy dál pokračovaly a byly někdy opravdu brutální. V červnu vyplula z Knoxvillu loď Williama Scotta naložená železářským zbožím a dalšími komoditami. Posádku tvořilo šest mužů, tři ženy, čtyři děti a dvacet černochů. Namířeno měla do Natchezu. U Running Water a Long Islandu byla ostřelována, aniž by utrpěla škody. Náčelník Zabíječ bílých mužů (Une′ga-dihĭ′) loď pronásledoval a dostihl ji u Muscle Shoals. Celá posádka krom černochů byla pobita. Říká se, že aktéři masakru uprchli přes Mississippi na španělské území a stali se jádrem národa Čerokíů na Západě.

Šestadvacátého června 1794 byla ve Philadelphii sjednána další smlouva a podepsal ji ministr války a třináct čerokíjských náčelníků. Byla ustanovena hranice a cena za pozemek navýšena na pět tisíc dolarů, ze které se odečetly ceny za Čerokíi ukradené koně. Padesát dolarů za jednoho.

Poté nastala další éra národa Čerokíů.