Čerokíové V. - Nahkohe

Pak krajem zazněl nový podmanivý hlas. Hlas Šavana Tekumseha, jenž chtěl obnovit starou koalici severních kmenů a vytvořit z nich hráz proti dalšímu americkému postupu. Podporoval ho bratr Tenskwatawa v roli proroka hlasujícího návrat k starým tradicím a způsobu života. Tekumseh si přál získat podporu jižních kmenů, se kterými by se mu dařilo plán lépe realizovat. Kríkové jeho výzvu nadšeně přijali a začali tančit „Tanec indiánů od jezer.“ To vše s utajovanou podporou britských agentů z Kanady. Když Tekumseh propagoval své názory na jihu, Američané v jeho nepřítomnosti napadli jeho vesnici Tippecanoe a jeho koalici rozbili. Američané pak napadli Kanadu a začala válka roku 1812. Tekumseh se v čele patnácti set bojovníků postavil na stranu Kanaďanů, zatímco Kríkové napadali Američany na své hranici.

Kríkové navštívili Čerokíe a v Ustanali se konal velký Medicínský tanec. Náčelníci probírali nové poselství a situaci. Kríkové poukázali na to, že Čerokíové přeťali cestu ustanovenou předky už od počátku světa. Vzali si od bílého muže oblečení a cetky. Mají postele a stoly, někteří dokonce knihy, kočky a mlýny. Kvůli tomu se duchové zlobí a zvěř opouští zemi. Pokud chtějí dosáhnout původního štěstí, musí odložit šaty bílého muže, opustit jeho mlýny a tkalcovské stavy a zabít kočky. Je třeba se vrátit do kůže a malovat se, aby byli zase indiány.

Taková výzva se může silně dotknout citlivé duše indiánů a vzpomínek na staré časy. Čerokíjský major Ridge oponoval, že to povede akorát k válce s Američany a všichni ví, že to nemůže skončit dobře. Vyhrožoval strašlivou bouři, která zničí všechny krom těch, kteří se shromáždí na nevyšší hoře v Smoky Hills. „Vzdáme se včelínů, sadů a otroků, prostě všeho, co nám bílý muž přinesl? Budete v horách čekat na soudný den?“  

Sveřepí Kríkové šli do války. Krom několika napadení pohraničních usedlostí, zaútočili třicátého srpna 1813 na Fort Mims a pobili tam na pět set vojáků a civilistů. Čerokíové se k jejich tažení nepřipojili, ale naopak slíbili pomoc Američanům. Když Kríkové shledali, že od Čerokíů nemohou očekávat pomoc, zabili u Etowah čerokíjskou ženu. Vrazi byli vystopováni, dostiženi a večer druhého dne potrestání smrtí.  

Náčelník přátelských Dolních Kríků McIntosh, měl mezi Čerokíi příbuzné, které hodlal navštívit. Na příkaz rady ho raději doprovodili spolehliví válečníci pod vedením Ridge. Ridge obdržel žádost Dolních Kríků spojit se s Čerokíi a Američany. Jeho lidé nechtějí zničit to, co dosud vybudovali. Čerokíjská rada se však nechtěla vměšovat do záležitostí jiných kmenů. Nicméně Ridge začal hledat dobrovolníky pro válku a nemálo se jich přihlásilo. Rada své rozhodnutí zrušila a vyhlásila Horním Kríkům na řece Tallapoosa válku. Tam mělo být srdce povstání a měli tam sídlit proroci nového náboženství. Vesnice Dolních Kríků na Chattahoochee náčelníka McIntoshe měly být přátelské. Tito Kríkové byli ochotní bojovat proti svým příbuzným. Horní Kríky vedl generál Floyd, zatímco Čerokíové sloužili pod generály Whitem a Jacksonem. Další Čerokíové shromažďovali pro armádu zásoby.

Jackson koncem října 1813 obdržel žádost o pomoc čerokíjskému náčelníkovi Pathkillerovi, kterému hrozilo ve vesnici Turkeytown na horním toku Coosy v Alabamě nepřátelské zničení. Jackson pověřil generála Whita vesnici osvobodit což důstojník udělal. White měl k dispozici tisíc vojáků a čtyři sta Čerokíů čili docela slušnou armádu. Vojsko se potom zaměřilo na Kríky. Postupovalo podél Coosy k Tallaseehatchee na stejnojmenném potoce v Alabamě. Indiáni měli čelenky z orlích per a jeleních ocasů. Útok byl proveden za úsvitu třetího listopadu 1813 a vesnice byla přes urputný odpor dobita. Kríkové neměli šanci, neboť byli dokonale obklíčení. Generál Coffee ve své oficiální zprávě uvedl: „Kladli veškerý odpor, jaký jen přemožený voják může klást. Bojovali, ale jejich zkáza byla velmi brzy dokonána. Naši muži se vrhli ke dveřím domů a během několika minut zabili posledního bojovníka z nich. Nepřátelé bojovali s divokou zuřivostí a čelili smrti se všemi jejími hrůzami, aniž by se krčili. Nikdo nežádal o milost a bojovali třeba ještě v sedě.“ Generál deklaroval, že z bojovníků neunikl ani jeden a na bitevním poli se našlo kolem dvou set těl. Řada žen a dětí byla zajata. Američané ztratili pět vojáků a měli jednačtyřicet zraněných. Takovou bojovnost prokázali Kríkové oproti drtivé přesile po celou dobu války. Válečníci stále používali luk se šípy poté, co vystřelili z muškety. Čerokíové odvedli dvacet zraněných Kríků do Turkeytownu.

Další velká bitva se udála devátého listopadu 1813 u Talladegy v Alabamě. Tentokrát generál Jackson velel osobně dvěma tisícům pěšáků a jezdců a snad i několika Čerokíům. Napadená vesnice měla mít více než tisíc bojovníků zvenčí, a tak americká přesila byla dva na jednoho. Kríkové opět bojovali velmi houževnatě a v jednu chvíli útočníky přinutili k ústupu. Kríkové ztratili devětadevadesát bojovníků a podle jejich vlastního prohlášení měli daleko větší ztráty. Američané ztratili patnáct mužů a měli pětaosmdesát raněných.

 O den či dva později vyslali náčelnici vesnice Hillabee v Alabamě k Jacksonovi posly se žádostí o mír. Generál nabídku přijal, a když se emisaři vraceli s dobrou zprávou domů, Američané tam směřovali také. Osmnáctého listopadu 1813 nechal Jackson vesnici obklíčit a Kríkové důvěřující v jeho slovo se ani nechystali ani na obranu. Během útoku bylo šedesát bojovníků zabito a přes dvě stě padesát indiánů zajato, přičemž Američané neutrpěli žádné ztráty. White v oficiální zprávě uvedl: „Plukovník Morgan a jeho Čerokíové podali nezvratný důkaz, že si zaslouží zaměstnání vlády.“

Devětadvacátého listopadu 1813 armáda generála Floyda složená z devíti set padesáti vojáků a čtyř set indiánů, převážně Dolních Kríků náčelníka McIntoshe dobyla a zničila město Autossee na řece Tallapoosa. Padlo dvě stě bojovníků a kvalitně postavená vesnice lehla popelem. Třiadvacátého prosince byli Kríkové poraženi generálem Claibornem, kterému pomáhali Čoktawové. Armáda srovnala se zemí další dvě vesnice, zničila velké množství zásob a dalšího majetku. Čerokíové tentokrát u toho asi nebyli.

Před koncem roku se Jacksonovy síly v severní Alabamě kvůli vzpourám a vypršení služebních lhůt natolik zmenšily, že mu zbyla pouhá stovka vojáků. Byl tudíž nucen najmout Čerokíe, aby měl ochranu skladu zásob ve Fort Armstrong na horní Coose. S příchodem nového roku 1814 obdržel posily z Tennessee spolu s dvěma sty spřátelenými Kríky a pětašedesáti Čerokíi. Jackson si nyní troufl táhnout proti vesnicím na Tallapoose. U řeky se dozvěděl o velkém nepřátelském oddílu Kríků. Utábořil se v bojovém postavení na potoce Emukfaw a poslal na průzkum zvědy. Zde byl ráno čtyřiadvacátého ledna napaden s takovou zuřivostí, že se Kríkové nebáli ani bajonetů. Jejich útok zastavil až zásah pro amerických indiánů z týlu. Těžce zraněný Jackson ustoupil do pevnosti Strother na řece Coosa. Jeho i zraněného generála Coffeeho vezli na kožených nosítkách koně.

Kríkové armádu pronásledovali a znovu napadli čtyřiadvacátého ledna, kdy překonávala potok Enotochopco. Tentokrát po těžkém boji zahnala Kríky šestipalcová děla střelbou z bezprostřední blízkosti. Americké ztráty činily dohromady cirka sto mrtvých a raněných. Ztráty Kríků byly asi větší, ale nutno jim ke cti připsat, že dokázali čelit bajonetům i dělům bez podpory spojenců. Jackson měl co dělat zabránit v armádě celkové demoralizací. Pickett tvrdí, že Kríkové neměli více než pět set bojovníků, přičemž Jackson měl nejméně tisíc dvě stě mužů společně s indiány.

Zabrat dostal i generál Floyd se silou asi jednoho tisíce tří set Američanů a čtyř set indiánů. Ráno sedmadvacátého ledna byl překvapen na potoce Caleebee v Alabamě a donucen ustoupit. Poté, co Jackson obdržel další velké posily z Tennessee, zanechal posádku ve Fort Strother a zhruba v polovině března sestoupil po řece Coosa k ústí Cedar Creeku, kde postavil Fort Williams. Zde zanechal zásoby a posádku a vydal se na pochod k Tallapoosa Horseshoe, kde se měla shromáždit velká síla nepřátel. Na tomto místě, kterému Kríkové říkají Tohopeka se řeka Tallapoosa ohýbala tak, že uzavírala asi sto akrů úzkého poloostrova. Necele dva kilometry jižně se do řeky vléval potok Emukfaw, kde byl Jackson před dvěma měsíci Kríky tak tísněn. Kríkové na poloostrově postavili pevnou hradbu z klád, za níž stály jejich domy. Na břehu bylo několik kánoí pro případ nutnosti ústupu. Tuto pevnost bránilo tisíc bojovníků, s nimiž bylo tři sta žen a dětí. Jacksonova armáda čítala asi dva tisíce mužů, včetně pěti set Čerokíů. Měl s sebou i dvě malá děla. K bitvě došlo ráno sedmadvacátého března 1814.

Jackson připravil své muže k útoku a pověřil generála Coffeeho, aby s jezdci a indiány překročil řeku u brodu asi pět kilometrů pod vesnicí a zajistil únikovou cestu. Sám postoupil před opevnění a nechal rozmístit děla na mírné vyvýšenině ve vzdálenosti osmdesáti metrů od opevnění. Poté zahájil kanonádu a ostřelování z mušket. Dřevěná hradba byla masivní a vysoká metr a půl. Střílny měla umístěny tak, aby byl útočník vystaven křížové palbě. Asi po dvou hodinách bezvýsledného dělostřeleckého a střeleckého ostřelování přeplula rota zvědů kapitána Russella a skupina Čerokíů náčelníka plukovníka Richarda Browna podnikla odvážný výpad z nechráněné strany a zapálila několik budou. Útočníci byli zahnání na útěk.

Coffee mezitím dle příkazů zaujal pozice podél protějšího břehu. Cofee uvádí: „Střelba z našich děl a ručních zbraní byla silná což naše indiány rozvášnilo. Když si všimli, že asi stovka bojovníků a všechny ženy s dětmi pobíhají mezi chatrčemi, nemohli už zůstat jenom tichými diváky. Zatímco někteří stříleli z druhé strany řeky, aby zabránili nepříteli v úniku, další se vrhli do vody a plavali pro kánoe, které ležely na druhém břehu a přivezli je na druhý břeh. Více bojovníků přeplulo na nepřátelský břeh. Plukovník Morgan velící Čerokíům, kapitán Kerr a kapitán Russell s částí roty zvědů byli mezi prvními, kdo řeku přeplul. Postoupili do vesnice a velmi brzy vyhnali nepřítele z chatrčí nahoru po břehu řeky k opevněným stavbám. Pronásledovali je a obtěžovali po celou dobu akce. Tím zůstal břeh řeky nehlídaný a já musel vyslat část svých mužů ho obsadit.“

Podle plukovníka Morgana velícího Čerokíům, který byl těžce raněn obsadili Čerokíové místa podél břehu, tak hustě, že byl dokonale pokrytý, ale jak uvedl Cofee, neměli stání a plavali pro nepřátelské kánoe krytí palbou svých druhů. Čerokíové se na kánoích přeplavili na druhý břeh, ukryli se pod břehem, zatímco se kánoe vracely pro posily. Potom dostatečně silný oddíl padl Kríkům do zad.

Překvapení Kríkové se museli zaměřit na útok ze zálohy což poskytlo příležitost chlapům z Tennessee mezi nimiž byl i Sam Houston. Vrhli se přes opevnění a od té chvíle byla smrt všudypřítomná, rozsévaná kulkou, bajonetem a sekerou. Žádný bojovník neprosil o život. Již většina ležela mrtvá na zemi a zbytek utíkal k řece a vrhal se do vody. Tam však číhala další smrt. Generál Coffee vypráví: „Nepřítel se pokoušel překročit řeku na všech místech zákruty, ale ani jeden z nich neunikl. Jen málo z nich se dostalo na druhý břeh a těch několik bylo zabito v okamžiku, kdy se tam vydrápali. Na základě hlášení mých důstojníků i vlastního pozorování se cítím oprávněn tvrdit, že dvě stě padesát až tři sta nepřátel bylo pohřbeno pod vodou. Někteří plavali k ostrovu, ale i zde byl vyslán oddíl. Byli utopeni četou poručíka Beana dříve, než se dostali ke břehu.“

Jackson uvádí: „Nepřítel, ačkoli bojoval do poslední chvíle s takovou statečností, jakou vyburcuje jenom zoufalství, byl nakonec zcela poražen a rozsekán na kusy. Dá se říci, že bitva trvala tvrdě asi pět hodin, ale střelba a jatka pokračovaly, dokud se nesetmělo. Příštího rána byla nalezeno šestnáct nepřátel ukrytých pod břehy. Byli všichni pobiti.“

Na bojišti bylo nalezeno pět set padesát sedm mrtvých bojovníků a Jackson tvrdí, že uniklo maximálně dvacet indiánů. O zraněných se nezmiňuje. Zajato bylo asi tři sta Kríků, z toho tři muži. Američanů padlo šestadvacet a sto sedm jich bylo zraněno. Padlo osmnáct Čerokíů a šestatřicet jich bylo zraněno. Spojeneckých Kríků padlo pět a jedenáct utrpělo zranění. Vhledem k tomu, že Jackson byl o několik týdnů dříve nucen před stejným nepřítelem ustupovat a že jeho dvouhodinová dělostřelecká a střelecká palba nepřinesla žádný výsledek, zvrat v bitvě učinili svým výpadem až Čerokíové. Co do počtu nasazených mužů a množství padlých se tato bitva řadí k největším indiánským střetům v dějinách Spojených států. Tím také válka Kríků skončila.

Je obtížné získat přesný údaj o počtu Čerokíů zapojených do této války. Coffee oficiálně uvádí, že do poslední velké bitvy se zapojilo pět set Čerokíů a je pravděpodobné, že další byli nasazeni jinde. McKenney a Hall uvádějí, že Ridge pro Jacksona naverboval osm set bojovníků. Kmen měl tehdy údajně šestkrát více bojovníků což by bylo necelých pět tisíc, a to se zdá být po zničujících válkách trošku nadsazené. McKenney i Hall považují Čerokíe a majora Ridge za hrdiny války, zejména v poslední bitvě, ačkoli v oficiálních zprávách jeho jméno nefiguruje. Jackson se zmiňuje o „vojsku vedeném jejich udatným náčelníkem plukovníkem Richardem Brownem a statečným plukovníkem Morganem.“ Coffee preferuje plukovníka Morgana.

Při podpisu nové smlouvy roku 1816 ve Washingtonu, je šest čerokíjských signatářů. Plukovník John Lowrey, major John Walker, major Ridge, kapitán Richard Taylor, adjutant John Ross a Kunnesee, všichni popsání coby kultivovaní muži, z nichž téměř všichni sloužili coby důstojníci čerokíjských sil pod generálem Jacksonem. Vynikali svou statečností a oddanosti Spojeným státům.

Čerokíové se vrátili do svých domovů zpustošených americkými vojsky a domobranou. Po dvou letech vláda rozhodla, že jim škodu uhradí, ale našli se odpůrci tohoto nápadu. Jejich zastánce nakonec rozhořčeně prohlásil: „Lze říci, že tisíce lidí byly svědky, že téměř ve všech bitvách s Kríky prokázali Čerokíové ty nejúčinnější služby, a to za cenu životů mnoha skvělých mužů, jejichž manželky a děti, bratři a sestry oplakávají jejich pád.“

Na jaře 1816 navštívila delegace sedmi náčelníků město Washington. Výsledkem bylo sjednání dvou smluv v jednom dni, a to dvaadvacátého března. Na základě první se Čerokíové za pět tisíc dolarů vzdali posledního území v Jižní Karolíně, malého pruhu v nejzazším severozápadním cípu u řeky Chattooga. Druhou smlouvou byla stanovena hranice mezi územími, na která si činili nárok Čerokíové a Kríkové v severní Alabamě. Kríkové se museli vzdát velkého území coby trest za své nedávné povstání. Hranice vedla od Little Bear Creek v severozápadní Alabamě přímo k Deseti ostrovům na řece Coosa u staré pevnosti Fort Strother. Generál Jackson proti nové hranici důrazně protestoval s odůvodněním, že celé území jižně od řeky Tennessee a západně od Coosy patří Kríkům a spadá pod odstoupení. Smlouva umožnila neomezenou silniční pravomoc na celém čerokíjském území za 25 500 dolarů což byla zároveň kompenzace za ztráty, které Čerokíové utrpěli v důsledku rabování vojsk během poslední války.

Při podepisování poslední smlouvy se Čerokíové bránili všem snahám přimět je k odstoupení většího množství půdy po obou březích Tennessee. A vláda se obzvláště snažila je připravit o tyto pozemky situované severně od řeky na hranicích státu Tennessee. Když se to úředníkům nepodařilo, zaměřili se na pozemky v Alabamě což vedlo k tomu, že čtrnáctého září byla uzavřena a poté na generální radě v Turkeytownu na řece Coosa ratifikována smlouva na základě které se Čerokíové vzdali všech svých nároků v tomto státě. Za území o rozloze pět tisíc šest kilometrů čtverečních měli Čerokíové obdržet šedesát tisíc dolarů v deseti ročních splátkách.

A na závěr tohoto článku výrok starého náčelníka Junaluskyho: „Kdybych věděl, že nás Jackson jednou vyžene z našich domovů, byl bych ho v den bitvy na poloostrově zabil!“