Čerokíové V. - Nahkohe

Čerokíové VI.

Až na několik výjimek vycházeli Francouzi s indiánskými kmeny docela dobře. I Španělé se po první okupaci poměrně uklidnili. Obé velmoci neměly zapotřebí vytyčovat hranice a osadníci klidně hospodařili vedle indiánů a nebyla nouze o vzájemné sňatky. Dodnes ve Spojených státech a Kanadě existují jejich míšenecké komunity. V anglických koloniích to bylo jiné. Angličané dokázali respektovat indiánské vlastnictví půdy, ale jakmile byla podepsána kupní smlouva, nechtěli již indiány na „anglické“ půdě vidět. V raných virginských smlouvách byly dokonce dodatky, které i přátelským indiánům hrozily smrtí, pokud by bez povolení překročili hranici. Indiáni byli překážkou a smíšená manželství byla prakticky neznámá. Pokud z takových vztahů vzešly přece jenom děti, musely žít povětšinou mezi indiány.

Už na sklonku francouzsko indiánské války se některé kmeny z pohraničí raději přestěhovaly na bezpečnější a odlehlejší území, která formálně patřila Španělsku. Roku 1763 se Francouzi stáhli z Fort Toulouse a části Alabamy. Kríkové opustili své vesnice na řece Coosa a odešli za Mississippi. Na čas se zastavili na řece Sabine pod španělskou ochranou. O několik let později je následovali příbuzní Koasati. Obě skupiny se následně přestěhovali do Texasu. Hičiteeové a další Dolní Kríkové se přesídlili na Floridu, kam už před drahným časem odešli Yamasiové z Jižní Karolíny. Obé skupiny se nakonec spojili se Seminoly. Asi polovina Irokézů se odstěhovala do Kanady, kde žijí dodnes. Šavani a Delawarové unavení téměř dvacetiletou válkou přešli Mississippi a usadili se u mysu Girardeau v jihovýchodní Missouri. Posléze byli přesídlení do Kansasu, a nakonec do indiánského teritoria - Oklahomy. Podle tradice začala nejstarší migrace Čerokíů po uzavření první smlouvy s Karolínou, kdy se část kmene pod vedením Nebezpečného muže vydala na západ. Nebezpečný muž odmítal žít v sousedství Angličanů a podřizovat se jejich požadavkům. S domovským kmenem ztratili kontakt, a byli zapomenuti. Šířili se akorát nějaké zvěsti, že žijí na úpatí Skalistých hor.

Roku 1782 Čerokíové, kteří během revoluční války bojovali na britské straně, požádali španělského guvernéra v New Orleansu o povolení usadit se na západní straně Mississippi. Povolení bylo uděleno a někteří Čerokíové se přestěhovali do Arkansasu. Nejsou o tom však žádné oficiální záznamy.

Podle reverenda a misionáře pro západní Čerokíe Kephase Washburna vzniklo první stálé čerokíjské osídlení za Mississippi roku 1794. Byli to uprchlíci z Muscle Shoals na řece Tennessee, kteří měli zmasakrovat Scottovou rodinu. Podle Washburna byli indiáni nejprve opiti a poté obrání o peníze, které si vezli z Tellica. Když indiáni vystřízlivěli, chtěli peníze zpět a během dohadování začalo zabíjení osadníků. Ženy s dětmi a černošskými otroky byli ušetřeni. Indiáni jim nechali osobní majetek a poslali je pryč. Dokonce je doprovázeli k ústí St. Francis na Mississippi. Odsud se vystěhovalci bezpečně dostali až do New Orleansu. Čerokíové se někde u St. Francis usadili a čekali, jaké následky bude jejich čin mít. Čerokíjští náčelníci útok odsoudili a požadovali návrat provinilců. Ti měli být nakonec zproštěni viny, ale ke kmeni se již nevrátili.

Příběh misionáře však údajně není věrohodný. Čikamaugové, kteří měli útok spunktovat neměli nárok na rentu, jelikož byli stále ve válečném stavu s Američany a neměli s nimi žádnou smlouvu. K bitce na Muscle Shoal však mohlo dojít. Washburnovi měla příběh o přepadení vyprávět jedna z žen, která patřila mezi přepadené.  

Za Mississippi pak odcházely menší skupinky Čerokíů snažící se vyhnout styku s Američany. Jenže před velkou vodou a Američany neutečeš. Roku 1803 připadla ohromná Louisiana Spojeným státům a vytrvalý hlad po půdě nebyl stále ukojen. Počátkem téhož roku navrhl prezident Jefferson, aby se za Mississippi vystěhovaly všechny kmeny z východu a v následujícím roce byly k tomu podniknuty první kroky.

Roku 1808 dostal plukovník Meigs instrukce přemluvit Čerokíe vyměnit jejich pozemky za území za Mississippi. Čerokíové od Malé Tennessee a Hiwassee byly tou dobou vyspělými zemědělci a chovateli dobytka. Pěstovali bavlnu a tkali látky. Čerokíové z Georgie a Alabamy dávali přednost loveckému životu a novinkám se vyhýbali, i když zvěře valem ubývalo. Náčelníci ze severu vyjádřili přání stát se občany Spojených států a od jižních bratrů chtěli být oddělení hranicí. Vládní úředníci chtěli využít situace a jižním Čerokím nabízeli život za Mississippi, kde by mohli pokračovat v loveckém způsobu života. Jefferson projekt odklepl a komisaři navštívili jižní Čerokíe na Arkansasu a White v létě 1809. Jednání se vyvíjelo pro vládu dobře a velký počet jižních Čerokíů souhlasil s odchodem. Chyběly však peníze, takže se stěhování odložilo o několik let, během kterých skupinky Čerokíů odcházely na západ na vlastní náklady. Do roku 1817 jich bylo dohromady kolem třech tisíc. Stali se známými coby Západní Čerokíové. Jenže brzy se dostali do konfliktu s místními Osedži a Quapawy. Čerokíové si na to stěžovali, ovšem bylo jim sděleno, že pro jejich ochranu nelze nic udělat, dokud nebude sjednána formální smlouva. Po zdlouhavých jednáních byla osmého července 1817 podepsána smlouva, na jejichž základě Čerokíové postoupili značné pozemky v Georgii a dva menší pozemky na severním břehu Tennessee. Náhradou dostali pozemky v Arkansasu kolem řek White a Arkansas. Bylo učiněno sčítání lidu celého čerokíjského národa za účelem rozdělení plateb. Spojené státy souhlasily s platbou za odstoupené pozemky a každého válečníka, který se odstěhoval a plná náhrada za opuštěné majetky. Vláda slíbila pro stěhování lodě a zásoby. Ti, kteří by se stali občany Spojených států si mohli majetky ponechat. Americkými komisaři byli generál Andrew Jackson, generál David Meriwether a guvernér Joseph McMinn. Za Čerokíe podepsalo třicet jedna předních mužů východní skupiny a patnáct ze západní skupiny.
Většina prostých Čerokíů však byla proti smlouvě. Přáli si zůstat v zemi předků kde, již měli zavedena a dobře prosperující hospodářství. Nechtěli začínat nový život v divočině. Nikdo jim však nevěnoval pozornost a smlouva byla ratifikována. Ještě předtím úřady podnikly kroky k vystěhování těch, kteří si to přáli. Lodě byly připraveny na Malé Tennessee a Sequatchee pod dohledem guvernéra McMinna. Roku 1819 měl počet vystěhovalců čítat na šest tisíc.

„Nemůže být pochyb o tom, že velká část a pravděpodobně většina národa Čerokíů sídlícího na východ od Mississippi je stále ostře proti podmínkám smlouvy z roku 1817. S bolavým srdcem se je pokoušíme vyhnat z domovů jejich předků. Cítí, že se jako národ pomalu ocitli v pevném stisku obří anakondy civilizace. Přesto se drží marné naděje, že duch spravedlnosti a milosrdenství je zachrání z jejich bezmocného stavu. Ti, upřednostňující vystěhovalecký plán, byly přesvědčení na základě osobního lobování vládních agentů. Tito náčelníci se stali předmětem opovržení a nenávist zbytku národa. Byli vystaveni neúprosnému pronásledování, dokud zůstali na východě“ uvedl jeden z amerických komisařů.

Dva měsíce po podepsání smlouvy a tři měsíce před její ratifikací putovala do Washingtonu nová delegace, aby tam poukázala na nevhodné metody, které byly použity před uzavřením dohody. Mise byla bezvýsledná. Roku 1817 byla založena Americká rada komisařů pro zahraniční misie. Ta ustanovila svou první americkou misii mezi Čerokíi v Brainerdu v Tennessee na západním břehu potoka Chickamauga. Vláda pomohla s výstavbou budov, školy, mlýna a dílny, ve kterých se chlapci učili jednoduchým řemeslům, zatímco dívky se učily obsluhovat kolovraty a stavy. Misie vzkvétala a další byly založeny ve Willstownu a Hightoweru. Roku 1820 chodilo do školy na sto žáků. Misie fungovaly až do velkého stěhování, a pak se taktéž přestěhovaly na západ.

Počátkem roku 1818 navštívila Washington delegace Čerokíů z Arkansasu s požadavkem vytýčení přesné hranice jejich území, které měli respektovat Osedžové s Quapawy. Požádali také o kmenové uznání, ale toho se dočkali až roku 1944. Osedžové považovali přistěhovalce pochopitelně za vetřelce, pročež guvernér William Clark, komisař pro indiánské záležitosti v Missouri uspořádal konferenci náčelníků obou kmenů v St. Luis v říjnu 1818. Komisaři se podařilo po nemalém úsilí kmeny usmířit.

Mezitím guvernér McMinn stále tlačil na východní Čerokíe, ať se konečně odstěhují. Na schůzi konané v listopadu 1818 oznámil náčelníkům, že již není možné je chránit před bílými osadníky. Vláda nedokáže zabránit, aby jejich půda nebyla zabrána, jejich majetek ukraden a jejich ženy zneuctěny. Muži budou jenom pít, pokud nepoznají šťastný život v západním ráji. Pak jim nabídl peníze a úhradu nákladu na stěhování, pokud odejdou okamžitě. Náčelníci nabídku striktně odmítli, tak guvernér částku zdvojnásobil, ovšem se stejným účinkem. Poté směřovala do Washingtonu další čerokíjská delegace, tentokrát se stížnosti na Meigse. Při té příležitosti byli náčelníci opět přemlouvání k prodeji. Stěhování jim bylo prezentováno coby nutnost a kompenzace za území přidělené Čerokíům v Arkansasu.   

Čerokíové nabídli Spojeným státům další pozemky mezi řekami Tennessee a Flint a téměř všechna zbývající území severně od Hiwassee. Celé území mělo rozlohu devět a půl tisíc kilometrů čtverečních což byla jedna čtvrtina národní pozemkové državy. Za to požadovali zrušení plánu o vystěhování.

V roce 1820 přijali Čerokíové republikovou formu vlády po vzoru Spojených států. Národ byl rozdělen do osmi distriktů, přičemž každý měl čtyři zástupce v zákonodárném sboru zasedajícím v Newtownu nebo v Nové Echotě v Georgii. Jejich zákonodárná moc se skládala z horní a dolní komory a její členové byli voleni z jednotlivých okresů. Předsedou národní rady byl John Ross. Společnost „Rychlých koní" měla dohlížet na prosazovaní zákonů. Každý muž mezi deseti šedesáti lety podléhal platbě daně z hlavy. Byly přijaty různé zákony ohledně daní, oprav silnic, licence pro Američany podnikajícím na jejich území, škol, obchodu s lihovinami, otrokářství, krádeži koní atd. Manželství mezi Američany a indiánskými ženami muselo být dle církevních či úředních pravidel, aby se zabránilo polygamii. Byla zrušena krevní msta a zákon byl svěřen autoritám národa. Bylo trestné prodávat půdu Američanům bez souhlasu národní Rady. Američané neměli v národě volební právo a nárok na politickou funkci.

Děti Čerokíů byly učenlivé, ochotné pracovat a podřizovat se disciplíně. Čerokíové byli vůbec vnímaví a učenliví. V misii Valley-Towns byl pod dohledem reverenda Evana Jonese přeložen Nový Zákon do čerokíjského jazyka. Byl sestaven slabikář a další díla. Některé děti dál studovaly v indiánské škole v Connecticutu. Mezi čerokíjskými vzdělanci vynikl Sequoya (Sikwâ′yĭ) u Američanů známý coby George Gist. Z matčiny strany pocházel z dobré čerokíjské rodiny a jeho strýc byl náčelníkem v Echotě. Narodil se pravděpodobně kolem roku 1760 a žil s matkou ve Tuskegee v Tennessee, kousek od Fort Loudon. Je možné, že jeho otcem byl některý s pevnostních vojáků. Jak dospíval v muže, stal se z něj zručný stříbrotepec, ale vyznal se i v lovu apod. Do školy nechodil a údajně neuměl mluvit, číst ani psát anglicky. Navštěvoval moravskou misii. Měla ho fascinovat schopnost sdělovat myšlenky písmem. Pokusil se vymyslet něco podobného pro svůj lid. Jednou během lovu utrpěl zranění, které z něj udělalo doživotního mrzáka. To mu poskytlo volný čas ke studiu. Jeho jméno figuruje na smlouvě z roku 1816. Po letech trpělivé a neutuchající práce tváří v tvář posměchu, malomyslnosti a opakovanému selhání nakonec vyvinul čerokíjský slabikář a v roce 1821 jej představil veřejnosti. Sequoya žil v té době Willstownu na horní Coose v Alabamě. Slabikář byl brzy uznán jako neocenitelný vynález pro povznesení kmene. Čerokíové se učili rychle číst a psát ve vlastním jazyce. Sequoya odešel na západ představit své dílo vystěhovaným soukmenovcům v Arkansasu. Roku 1823 se tam u Western Bandy natrvalo usadil. Na podzim téhož roku čerokíjská národní rada uznala jeho zásluhy a prostřednictvím Johna Rosse, mu předala stříbrnou medaili. Roku 1828 navštívil Washington jako jeden z delegátů arkansaské delegace.

Čerokíjská abeceda a písmo mělo na Čerokíe úžasný účinek. V průběhu několika měsíců byli Čerokíové schopni číst a psát ve svém vlastním jazyce. Začala aktivní korespondence mezi východem a západem a byly vytvořeny plány pro založení čerokíjských novin, národní knihovny a muzea v Nové Echotě. Misionáři se proti těmto aktivitám zpočátku stavěli, ale pak toho hodlali využít. Na podzim roku 1824 Atsĭ (John Arch) mladý indiánský konvertita, přeložil do čerokíjštiny část Janova evangelia. Byl stokrát zkopírován a stal se brzy velmi oblíbeným. V září 1825 míšenec David Brown dokončil celý překlad Nového zákona.

Roku 1827 čerokíjská rada rozhodla vydávat noviny v čerokíjském jazyce. Matrice byly odlity v Bostonu pod dohledem misionáře Worcestera. Zkraje příštího roku přišly do Nové Echoty první výtisky listu Tsa'lăgĭ Tsu′lehisanuñ′hĭ – Čerokí Phœnix. Články byly vytištěný v angličtině a čerokíjštině. Datum prvního vydání bylo jednadvacátého února 1828. Redaktorem byl míšenec Elias Boudinot (Gălagina, Býk) a reverend Worcester na celý projekt dohlížel. Kanceláři jim byl srub a matrice nakonec byly z Bostonu dopraveny čluny a pak z Augusty vozy. Po nejisté existenci šesti let bylo vydávání novin zakázáno nepřátelskými georgijskými úřady, které dokonce chtěli Worcestera a Wheelera zatknout. Tisk byl obnoven v Tahlequah roku 1844 a poskytován zdarma.

Roku 1825 bylo provedeno sčítání lidu a Čerokíů bylo 13 563, plus 147 bílých mužů a 72 bílých žen provdaných za indiány plus 1 277 černošských otroků. Měli velká stáda dobytka, koní, prasat a ovcí. Pěstovali všemožné zemědělské plodiny, včetně bavlny a tabáku. Přebytky byly vyváženy čluny až do New Orleansu. Starali se o jablečné a broskvové sady, dělali máslo a sýry. Vyráběli bavlněné látky a přikrývky. Strojírenský průmysl vzkvétal a národ byl bez dluhů. V červenci 1827 byla přijata v Nové Echotě národní ústava vytvořená Johnem Rossem. Míšenec Charles R. Hicks, moravský konvertita byl zvolen hlavním náčelníkem a John Ross se stal jeho zástupcem. Čerokíové se stali civilizovaným národem a úroveň jejich všeobecného vzdělání byla na daleko vyšší úrovni než u Američanů.

Mezi Čerokíi však byli zastánci původního způsobu života. V čele této skupiny stál čistokrevný Čerokí paradoxního jména Bílá cesta. Byl to vlivný náčelník z vesnice Turniptown v Georgii. Bílá cesta nabádal, aby Čerokíové odmítli ústavu, křesťanství a zvyky bílého muže. Rozjetý vlak však nešlo zastavit.

Během tohoto kulturního rozkvětu národa Čerokíů se nad kmenem začaly stahovat mračna neštěstí.

Roku 1820 agent Meigs deklaroval, že jsou Čerokíové samostatní a nepotřebují státní pomoc. Jejich půda může být tudíž přerozdělena a přebytek prodán. Navrhoval udělit Čerokíům plná občanská práva ve státech, ve kterých bydleli. Prezident Monro návrh sice schválil, ale setkal se s prudkým odporem států v čele s Tennessee. Severní Karolína a Georgie nechtěly na svém území žádné indiány a Georgie se neúspěšně pokoušela odkoupit veškeré indiánské pozemky. Čerokíům toho zůstalo ve státě už jen málo, ale nechtěli se toho vzdát. Odpovídali: „Je to pevné a neměnné, že tento národ již nikdy nepostoupí ani píď země.“ Ministr války Calhoun jim odpověděl, že ať už jako kmen či soukromé osoby či občané budou stejně jednoho dne vyhoštěni za Mississippi.

Čerokíové prostřednictvím Johna Rosse, George Lowreyho, majora Ridge a Elijaha Hickse odpověděli s odvoláním na smlouvu z roku 1802. Ta kmeni zaručovala neprodejnost pozemků bez dobrovolného souhlasu. Připomněli ministrovi, že Čerokíové nejsou v zemi cizinci, ale původními obyvateli. Žijí na území, které je jim zaručeno smlouvami se Spojenými státy a vláda přece musí takové smlouvy respektovat. Kopii protestního dopisu obdržel rovněž guvernér Georgie Troup. Ten reagoval kritikou, že misionáři, vláda a prezident indiány zcivilizovali a oni jsou nyní chamtiví. Prezident poukázal na skutečnost, že civilizační politika je stará coby samotná vláda Spojených států a je to zároveň povinnost křesťanského světa a prohlásil, že vláda nemá žádnou povinnost indiány stěhovat silou.

Georgie přesto dál podnikala kroky k indiánskému vystěhování, a to v letech 1827 a 1828. Státní zákonodárný sbor schválil rezoluci ohledně „státního práva a moci zvolit si jakékoliv prostředky k získání sporných pozemků a uplatnit na nich pravomoc a zákony.“ Federální vládě bylo oznámeno, že půda v mezích hranic státu patří Georgii. Jako ústupek by mohly být federálně zřízené rezervace pro daný počet indiánů.

Mezitím roku 1815 malý čerokíjský chlapec našel v řece Chestatee v Georgii zlatý valoun. Jeho maminka jej posléze prodala v bílé osadě a je nasnadě, že se zpráva o nálezu rozšířila rychlosti blesku. Během čtyř let došlo k vyvlastnění čerokíjské půdy na východním břehu Chestatee. Západní břeh jim sice zůstal, ale to nezabránilo faktu, že se to v tamních horách hemžilo prospektory. Když se roku 1828 na Wardově potoce našlo další zlato, byl osud Čerokíů v Georgii zpečetěn.

V listopadu 1828 byl zvolen sedmým prezidentem Spojených států Andrew Jackson což Čerokíům nevěstilo nic dobrého. Jeho nenávist vůči indiánům byla všeobecně známa. Už dvacátého prosince schválila Georgia zákon o anektování čerokíjské země. Kmenové zákony byly anulovány a indiáni ztratili veškerá práva. Vůči obvinění z americké strany neměli žádné zastání. Zákon nabyl platnosti prvního června 1830 a čerokíjská země se začala rozprodávat. Čerokíjská rodina měla právo na sto šedesát akrů půdy, ovšem bez vlastnického dokumentu. Když byl takový pozemek zabrán a jeho původní indiánský vlastník se bránil, byl uvržen do šatlavy. Anulovány byly dokonce i dluhy Američanů vůči Čerokíům. Američané žijící na území Čerokíů museli složit zvláštní přísahu věrnost státu Georgie pod hrozbou trestu káznice po dobu čtyř let. Cílem tohoto zákona bylo vypudit ze země hlavně moravské misionáře a učitelé. Čerokíové měli zákaz se shromažďovat a kutat zlato na svých vlastních pozemcích. Úřady chtěly Čerokíům znepříjemnit život stůj co stůj.

Edward Everett se k tomu vyjádřil: „Nezbývá než, aby odešli. Musí si jen vybrat čas a místo, kde na ně nespočine oko žádného bílého člověka. V Georgii jim každý může spálit obydlí, vyplenit majetek, napadnout je a vraždit děti. Přitom se to může dít před očima stovek Čerokíů, přesto ani jeden z nich proti tomu nemůže svědčit.“

A předpověď se do puntíku splnila. Do čerokíjské země vpadli bandy desperátů a začaly s krádežemi koní a dobytka. Pak následovalo vyhánění indiánů z jejich domovů a jejich napadání. Docházelo i k takovým excesům, kdy přijali indiánské pohostinství dva Američané. Muži povečeřeli a v noci pak všechny z domu vyhnali a stavení zapálili. Soud žalobu zavrhl. Čerokíjští horníci byli zatýkáni a pokutováni. Jejich nářadí bylo zničeno, zatímco stovky Američanů na jejich území beztrestně kutaly.

Devatenáctého července 1832 drželi Čerokíové národní půst. John Ross k tomu uvedl: „Krize v záležitostech národa ukazuje na den soužení a zármutku. Osud tohoto lidu musí být zpečetěn rukou zkažeností a zlovolností člověka, nebo nevyzpytatelnou a tajemnou vůlí vševědoucí bytosti. Nám coby rozumnému a křesťanskému společenství lidí se sluší pokorně se sklonit v ponížení.“

Na jaře roku 1834 Čerokíové vládě navrhli uspokojit Georgii tím, že jí postoupí další část svých pozemků, za ochranu ze strany Spojených států a získání občanství. Odpověď byla jednoznačná. Jediné řešení je odsun za Mississippi. Zoufalá čerokíjská delegace v čele s Johnem Rossem se obrátila na Kongres.

Na základě zákona zakazujícího Američanům pobývat na čerokíjském území, aniž by složili zvláštní přísahu věrnosti bylo v Georgii zatčeno několik lidí. Tiskař Wheeler, misionář Worcester a další. Většina zatčených přísahu složila, ale Worcester a Butler odmítali a byli nasazeni na nucené práce. Worcester se hájil tím, že do země Čerokíů odešel se svolením prezidenta Spojených států a se souhlasem Čerokíů. Misionář byl nicméně odsouzen ke čtyřem letům vězení. Worcester se třetího března 1832 odvolal k Nejvyššímu soudu Spojených států. Soud rozhodl ve prospěch Worcestera, ale Georgie se prostřednictvím guvernéra vzepřela. Misionář byl z vůle guvernérem propuštěn až o rok později.

V srpnu tohoto roku se v Red Clay konala čerokíjská rada a jednalo se o stěhování. Zastáncem emigračního plánu byl mimo jiné prominentní míšenec John Walker. Když se náčelník vracel do svého domova v Tennessee, byl ze zálohy zavražděn. Atentát byl první z dlouhé řady politických vražd, které měli souvislost s vystěhováním. Podle svědectví starých Čerokíů se mnohdy jednalo o vyřizovaní osobních účtů.

Čerokíové začali být táhlým sporem unaveni a začali ztrácet naději. V únoru 1835 cestovaly do Washingtonu dvě soupeřící delegace. První v čele s Johnem Rossem byla připravena hájit čerokíjská práva. Druhá pod vedením majora Johna Ridge chtěla jednat o vystěhování. Komisař reverend J. F. Schermerhorn dojednal smlouvu s Ridgem, podle níž se měli Čerokíové vzdát veškerého východního území za částku 3 250 000 dolarů. Rossova strana požadovala 20 000 000 dolarů což Senát striktně zamítl. Částka byla navýšena alespoň na 4 500 000 dolarů a odsouhlasena čtrnáctého března 1835. Schermerhorn cestoval do země Čerokíů vyzbrojen projevem prezidenta Jacksona, ve kterém chválil výhody odsunu.

V říjnu 1835 Čerokíové na národní radě v Red Clay zamítli výše uvedenou smlouvu k velkému zklamání páně Schermerhorna. Během zasedání rady bylo Čerokíům doručeno oznámení, aby se v prosinci setkali v Nové Echotě. Oznámení bylo vytištěno v čerokíjském jazyce a kolovalo po celém národě s prohlášením, že ti, kteří se nedostaví, budou považováni, za ty, kteří se smlouvou souhlasí.  

Do Washingtonu putovala další delegace. John Ross byl mezitím ve svém domě v Georgii bez žádného řádného obvinění zatčen. Po čase byl bez řádného vysvětlení či omluvy propuštěn. Všechny jeho dopisy a dokumenty byly zabaveny. Čerokíjské noviny Cherokee Phoenix byly zakázány a kancelář uzavřena.

Do Nové Echoty se v prosinci dostavilo jen asi pět set Čerokíů. Nehledě na nepřítomnost většiny byl jmenován výbor, který měl dojednat smlouvu, která byla vypracována a podepsána devětadvacátého prosince 1835. Jednoduše řečeno podle smlouvy z Nové Echoty se měli Čerokíové vzdát veškerých pozemků východně od Mississippi za pět milionů dolarů. Kmen měl být odstěhován na náklady Spojených států a projekt měl trvat dvě léta od ratifikace smlouvy.

Omezený počet Čerokíů, kteří žádali občanství v Severní Karolíně, Tennessee a Alabamě, coby občané „kvalifikovaní a užiteční“ byli prezidentem Jacksonem poslání k šípku.

Ve smlouvě Spojené státy stálo, že Spojené státy čerokíjskému národu garantují svobodné a nerušené užívání celé země ležící západně od hranice. Následuje několik článku oné smlouvy:

Článek 3 - Spojené státy potvrzují, že země zahrnuté ve smlouvě ze čtrnáctého února 1833 budou všechny zahrnutý v jednom patentu, který byl odsouhlasen pro národ Čerokíů prezidentem Spojených států v souladu se zákonem z 28. května 1830.

Článek 5 - Spojené státy souhlasí s tím, že země postoupené národu Čerokíů v předchozím roce nesmí být nikdy v budoucnu bez jejich souhlasu zahrnuty v rámci územních hranic nebo jurisdikce jakéhokoli státu. Zajistí však čerokíjskému národu právo na jejich národní rady, aby vytvářely a uváděly v platnost zákony, které považují za nezbytné pro vládu a ochranu osob a majetku ve vlastní zemi za předpokladu, že nebudou v rozporu s Ústavou Spojených států a zákonů Kongresu. Nebudou omezovat obchod a pohyb americké armády na jejich území v souladu se zákony.

Článek 6 – Nastane věčný mír a přátelství mezi občany Spojených států a Čerokíi. Spojené státy souhlasí s ochranou národa Čerokí před vnitřními spory a zahraničními nepřáteli a válkami mezi kmeny. Čerokíové se budou snažit zachovat a udržovat mír v zemi a nevést válku proti jejich sousedům. Musí být chráněni před pronikáním občanů Spojených států na jejich území bez jejich souhlasu. Takové osoby budou na nařízení prezidenta Spojených států vykázány. To však nebrání tomu, aby mezi nimi pobývali užiteční lidé, farmáři, řemeslníci a učitele.

Článek 7 - Čerokíjský národ již učinil velký civilizační pokrok, pročež je důležité jim poskytnou vše pro zlepšení jejich stavu. Jejich práva jim zaručuje táto smlouva s cílem ilustrovat liberální a rozšířenou politiku vlády Spojených států vůči indiánům.

Dokument byl podepsán guvernérem Williamem Carrollem z Tennessee a reverendem J. F. Schermerhornem a dvaceti významnými Čerokíi, jako byli major Ridge a Elias Boudinot. John Ross ani žádný z důstojníků nebyl přítomen. Po nějakých změnách byla smlouva ratifikována třiadvacátého května.

Dle oficiálního sčítání lidu z roku 1835 bylo Čerokíů v Georgii, Severní Karolíně, Alabamě a Tennessee na 16 542, z toho 1 592 černošských otroků a 201 bělochů, kteří se do kmene přiženili.

Navzdory protestům Rossovy strany, vláda ihned po ratifikaci smlouvy podnikla kroky k vystěhování. Ross obdržel vyjádření, že vláda východních Čerokíů již nemá žádné pravomoci a nikdo s ní nebude jednat.

Major W. M. Davis podal proti smlouvě protest: „Domnívám se, že je mojí povinností vůči prezidentovi a mé vlasti učinit prohlášení o faktech ohledně jednání s Čerokíi v Nové Echotě v prosinci loňského roku. Pane, ten papír nazývaný smlouvou není vůbec žádná smlouva, protože nebyla odsouhlasena celým národem. Slavnostně prohlašuji, že smlouva by byla zamítnuta devíti desetinami z nich. Na jednání chybělo více než sto čerokíjských vůdců. Indiáni nepřišli, i když každému, kdo by smlouvu podepsal byla slíbena přikrývka. Kvůli nedostatku indiánů byly použity lstivé a rafinované prostředky. Schermerhorn nepředložil žádný seznam. Jednalo se s omezeným výborem přítomných indiánů a byla užitá jakási plná moc. Schermerhornovým zjevným záměrem bylo utajit skutečné číslo jednajících a vnutit tyto nepravdy veřejnosti a vládě. Ten výbor složený pánem Schermerhornem neměl o nic větší pravomoc než kterýkoli jiný tucet Čerokíů náhodně sebraných za tímto účelem. Varuji prezidenta, že pokud bude Schermerhornův list zaslán do Senátu a ratifikován, národ Čerokíů to zničí. Čerokíové jsou mírumilovní a neškodní lidé, ale můžete je dohnat k zoufalství. Smlouvu může být prosazena jenom silnou rukou násilí.“

Generál Wool měl velení nad vojskem v zemi Čerokíů a měl dohlížet na uplatnění smlouvy proti opozici. Generál konstatoval: „Je však marné hovořit s lidem, který se téměř jednohlasně staví proti smlouvě, o které tvrdí, že jí nikdy neuzavřel. Jsou odhodlání ve svém odporu. Ani ten nejchudší z nich nepřijal dar ze strany ze Spojených států, aby nebyli ve vztahu ke smlouvě zkorumpovaní. Titíž lidé minulého roku dali přednost životu v horách a jedli raději kořeny, než aby přijaly dávky od Spojených států. Mnozí říkají, že zemřou dříve, než svou zemi opustí.“ Z dalších dopisů generála Woola dohlížejícího na odzbrojení a stěhování Čerokíů vyplívá, jak mu to bylo nepříjemné, a jak silně sympatizoval s indiány. „Od té doby, co jsem v této zemi, se scéna velice změnila. Jsem soucitný člověk a rád se zbavím tohoto břemene sotva mi to okolnosti dovolí. Nechci být nespravedlivý. Kdybych mohl, odvedl bych hned zítra každého indiána mimo dosah bílých mužů, kteří jako supi bdí připraveni vrhnout se na svou kořist a připravit ji o vše. Devadesát procent z nich odejde na západ bez majetku a peněz.“

Prezidentovi psal i major Ridge, hlavní signatář smlouvy: „Nyní se na vás obracím ohledně našeho zármutku a trápení kvůli činům bílých lidí. Mají už naše země a nyní se chystají nás oškubat o peníze, které jsme dostali na základě smlouvy. Naše farmy jsou již zabrané buď celé, nebo částečně lidmi z Georgie. My pak musíme čelit žalobám za dlužné nájemné z naších vlastních farem. Začíná to u nižších soudů s cílem nás zatknout, a pak deportovat na základě těchto odporných tvrzení. Naše finanční prostředky budou uloupeny a my budeme nuceni opustit naši zemi jako žebráci v nouzi. Zákony Georgie jsou přehlíženy i přes křik našeho lidu a protesty našeho lidu. I ti nejubožejší z bělochů na nás útočí. Nejsme v bezpečí ani v našich domovech. Naši lidé jsou ve dne v noci napadáni lůzou. Podílejí se na tom dokonce i smírčí soudci a strážníci. Ženy jsou svlékány a bičovány bez zákona a slitování. Mělo by nás chránit vojsko, dokud neodejdeme na Západ. Pokud tak neučiníte, my si odtud odneseme toliko jizvy od bičů na našich zádech. Mluvím otevřeně, jako náčelník za ostatní náčelníky, kteří mají majetek a život v ohrožení, proto se na Vás obracíme s prosbou o ochranu.“

Generál Dunlap, vrchní velitel vojsk Tennessee, poté, co se dozvěděl o skutečné situaci promluvil ke svým mužům a prohlásil, že nikdy nezneuctí prapor Tennessee tím, že by napomáhal uplatnění smlouvy před hroty bajonetů.

Kontroverzní smlouva se stala i předmětem politických intrik. Zatímco demokraté prezidenta Jacksona jí samozřejmě podporovali, Whigové ostře oponovali, a byl mezi nimi i legendární David Crockett. Projevy v Kongresu na toto téma „byly charakteristické hořkostí citů, jaké nikdy předtím neexistovaly.“

Čerokíové stále věřili, že smlouva bude zrušena. Nicméně odsun byl stanoven na šestadvacátého května 1838. Úkolem byl pověřen generál Winfield Scott s rozkazem to vykonat, co nejrychleji. Převzal velení nad vojskem v zemi Čerokíů a dostal posily pěchoty, jezdectva a dělostřelectva. Měl mít ještě podporu sousedních států a příslib čtyři tisíce mužů milice a dobrovolníků. Celkem bylo do akce nasazeno asi sedm tisíc mužů.

Scott si zřídil hlavní stan v Nové Echotě, odkud desátého května poslal všem Čerokíům ultimátům. Prohlášení ukončil slovy: „Mé jednotky již zaujaly patřičné pozice a další tisíce se blíží. Odpor je beznadějný. Pokud se nám postavíte, budeme muset užít zbraní. Nesnažte se prchnout do hor a lesů a nutili nás k pronásledovali!“