Vlčí muž - Nahkohe

Dva rychlí běžci

Kdysi dávno se na prérii potkala Antilopa s Jelenem. Oba tvorové se navzájem seznámili a povídali si o tom, kdo co děla. Záhy Antilopa Jelenovi řekla, že je nejrychlejší běžec na světě. Jelen řekl, že je také velmi rychlý a zanedlouho došlo k hádce o to, kdo je rychlejší. Nakonec se domluvili, že si dají závod, aby se prokázalo, kdo je tedy lepší běžec. Vítěz dostane za odměnu žluč. Závod začal. Antilopa brzy získala navrch a jelena porazila a za odměnu dostala jeho žluč.

Jelenovi se výsledek závody nelíbil a zamručel: „Dobře. Tady na prérii jsi opravdu rychlejší, ale u mne doma v lese bych tě porazil. Na prérii chodím jenom občas, abych se trochu porozhlédl. V mém lese by byl závod férový. To je můj domov, a tam poběžím rychleji než ty. Tím jsem si jist!"

Antilopa pyšná nato, že jelena porazila, sebevědomě prohlásila: „V pořádku. Budu s tebou závodit třeba v lese a porazím tě i tam." Tentokrát se vsadili o své paspárky.

Závod se běžel v hustém lese se silnými stromy, padlými kmeny a hustými keři. Antilopa měla strach, že se někde uhodí a proto raději běžela pomalu, takže jelen snadno zvítězil a získal její paspárky.

Od té doby nemájí jeleni žluč a antilopy paspárky.

Vlčí muž

Před dávnými lety žil muž, který měl dvě manželky, ale ty ženy nebyly moc dobré. Vůbec se nestaraly o domácnost, špatně činily kůže a dokonce svému manželovy ani nechystaly jídlo, když se vrátil unavený z lovu. Ženy raději chodily po příbuzných a sbíraly klevety.

Muž přemýšlel jak ty marné ženy napravit a rozhodl se, že se s nimi odstěhuje někam daleko od tábora, na zcela opuštěné místo, kde nebudou mít s kým klevetit a třeba se umoudří. Odstěhoval se tedy na samotu při úpatí vysokého kopce. Každý večer před západem slunce pak vylézal na vrcholek, odkud sledoval pohyb bizoních stád a případného nepřítele. Vždycky tam sedával na vybělené bizoní lebce.

Ženy však nebyly spokojené, tak jedna povídá druhé: „Je tady smutno. Není tu nikdo, s kým bychom si povídaly. Jsme tak osamělé.“

„Zabijeme tedy našeho manžela, vrátíme se k příbuzným a zase bude dobře." zareagovala druhá.

Druhý den brzy ráno, vyšel muž jako obvykle na lov. Jakmile zmizel ženám z dohledu, ty vylezly na jeho oblíbený kopec a na místě, kde tradičně sedával, vykopaly hlubokou díru, zakryly ji tenkými pruty a zamaskovaly trávou. Nakonec na past položily bizoní lebku. Odpoledne se manžel vrátil s nákladem uloveného masa a ženy mu nečekaně rychle připravily jídlo. Jakmile se najedl, odešel na svou obvyklou vyhlídku. V momentě, kdy si sedl na bizoní lebku, tyče se prolomily a nešťastník spadl do díry. Manželky, které to zdáli pozorovaly, viděly, jak jejich muž zmizel v díře. Pak ani na okamžik neváhaly a začaly balit tábor. Naložily majetek na psy a odešly směrem k vesnici. Když tam dorazily, daly se před vesničany do falešného pláče a truchlení.

„Co se stalo? Proč pláčete? Kde je váš manžel?" ptali se lidé.

„Ó, on je mrtvý!" kvílely ženy, „Je tomu pět dní, co se vydal na lov a už se nevrátil. Co budeme dělat, když jsme ztratili toho, kdo se o nás tak dobře staral?"

Jenže všechno bylo jinak a muž v pasti nezemřel. Přesto byl vážně zraněný a díra byla hodně hluboká, takže nebyl schopen vyšplhat nahoru. Sedl si tedy odhodlaně na zem a čekal, až zemře hlady. Tou dobou šel zrovna přes kopec Velký vlk. Když procházel kolem díry, zvědavě do ní nakoukl. Když tam spatřil zraněného muže, zželelo se mu ho: „Ah-h-w-o-o-o! Ah-h-w-o-o-o-o!", zavyl z plna hrdla, aby ho uslyšeli všichni jeho vlčí příbuzní. Zanedlouho se k němu seběhli nejen vlci, ale také kojoti, jezevci a lišky. Ti sice nevěděli, co se stalo, ale mysleli si, že se vlci zbíhají k nějakému jídlu. Velký vlk jim, ale řekl: „Tady v té díře jsem něco našel. Leží tam nějaký muž. Vyhrabejme ho, a on se stane naším bratrem."

Zvířatům ta řeč přišla dobrá, tak začala hrabat. Když byla s prací téměř hotová, Velký vlk opět promluvil: „Pro nás pro všechny bude ten muž jako bratr. Ale jelikož jsem ho našel já, měl by žít mezi vlky." I to se zvířatům líbilo, tak Velký vlk prorazil zbytek nory a dostal se do díry, kde ležel muž. Ten už byl polomrtvý hlady a žízni, tak mu zvířata dala ledvinu, aby se posilnil. Potom muž odešel společně s vlky do svého nového domova. Tam žil jeden velmi starý a slepý vlk, který toho, ale hodně uměl. Uzdravil muže a udělal mu vlčí ruce a nohy. Zbytek těla zůstal lidský.

Mezitím lide udělali na prérii pi‘skun – ohradu pro lov bizonů. Nadělali tam rovněž pasti, do kterých se měli chytat vlci a jiná zvířata, která lidem chodila krást maso. Lidé je pak zabíjeli a dělali z jejich kůží oblečení.

Jedné noci se všichni vlci vydali do pi’skunu, aby si ukradli nějaké maso. Když se připlížili k ohradě, Vlčí muž řekl: „Počkejte na chvíli! Půjdu dovnitř a zasypu ty pasti, abyste nebyli chyceni.“ Když byl s prací hotov, zavolal tam všechny vlky, kojoty, jezevce a lišky na velkou hostinu. Hodně masa také odnesli domů svým rodinám. Ráno našli překvapení lidé zasypané pasti a strašně je zajímalo, kdo to mohl udělat. Pro jistotu odnesli z pi’skunu všechno maso a nechali tam jenom zbytek ze starého a hubeného býka. Když to večer vlci našli, Vlčí muž zavyl: „Špatné jídlo jste nám dali o-o-o! Špatné jídlo jste nám dali o-o-o-o!"

Když to lidé zaslechli, řekli si: „Tak tohle nám udělal Vlčí muž!? Toho musíme chytit.“ Nanosili do pi’skunu pemikan a dobré hřbetní sádlo jako návnadu. Mnoho válečníku pak číhalo v záloze na vetřelce. Po setmění se opět připlížili vlci, a když Vlčí muž uviděl to dobré jídlo, běžel k němu a začal jíst. Ze všech stran se však na něj vyhrnuli bojovníci a pevně ho svázali. Pak ho odnesli do vesnice, aby si ho v záři ohně prohlédli. Když poznali, kdo to je překvapením zvolali: „Vždyť to je ten ztracený bojovník!“

„Ne, já jsem neztratil, to mé manželky se mně pokusily zabít. Vykopaly hlubokou díru, do které jsem spadl a zranil se. Vlci se, ale nade mnou slitovali a pomohli mi."

Vesničané byli velmi pobouření a volali po trestu. „Nechme, ať se o to postará Trestající společnost. Oni vědí, co a jak." O té doby už ty ženy nikdo nikdy nespatřil.