David Zeisberger XIII. - Nahkohe

13. 08.

Alkohol je v indiánských vesnicích zdrojem velkého zmatku a zla. Pokud je náčelník abstinent, může proti tomuto nešváru mnohé vykonat, ale vyžaduje to od něj mnoho úsilí a vytrvalosti.

Už bylo řečeno, že nikdo z dětí ani manželka po zesnulém muži nic nedědí. Totéž platí také o náčelníkovi. Vše si rozeberou přátelé krom wampumů, ty připadnou poradnímu domu, kde s nimi bude disponovat nový sačem. Nastupujícím náčelníkem se může stát i důvěrný přítel zesnulého, který se ovšem musí vyznat v kmenových záležitostech, a také musí mít podporu válečných náčelníků a veřejnosti. Mezi skvělé náčelníky rozhodně patří Bíle oči (Delaware).

Válečný náčelník musí být statečný muž, který se nebojí ve válce položit svůj život. Pokud je kapitán v boji zraněn nebo dokonce zabit, všichni jemu oddaní válečníci ho touží pomstít. Takovou věc berou indiáni velmi osobně a podpora mužů dodává náčelníkům na kuráži.

Válečný náčelník nemá sám o sobě právo uzavírat mír. Když se jedná o míru, musí se požadavek předložit prostřednictvím posla hlavnímu sačemovi. Než se kurýr vrátí s odpovědí, trvá mezi znepřátelenými válečníky příměří. Pokud posel přinese bílý wampum, válečný náčelník toto rozhodnutí respektuje a stáhne své lidi z nepřátelské země. Aby kapitán neztratil prestiž, pověří ho sačem vedením mírových jednávání, což je velká čest.

Válečným náčelníkem se může stát jenom ten, kdo má schopnosti. Ačkoliv velkou roli v kariéře válečníka hrají sny, musí své kvality dokázat i činy. Když má mládenec sen, ve kterém se mu zjeví bizon, medvěd, či jiné silné zvíře, může se to vykládat jako znamení, že se stane válečným vůdcem. Takový válečník věří, že bude nezranitelný, a proto se v boji chová mimořádně statečně. Někteří mládenci přivolávají sny odříkáním a přísným půstem, během kterého se mohou dostavit halucinace a podivné sny. S tím, co v těch vizích viděli, obeznámí své učitele, kteří jim sny vyloží. Některá vidění odhalí, že se ten a ten stane šamanem, velkým lovcem, významným mužem, mantewits (černokněžníkem) anebo válečným vůdcem. Jak chlapci stárnou, snaží se žít v souladu se svým snovým pověřením.

Kandidát na válečného vůdce musí být odhodlaný, odvážný a nebojácný muž. Jestli novopečený vůdce válečné skupiny v boji neztratí ani jediného muže a přinese ještě skalpy a zajatce, stane se náčelníkem okamžitě. Pokud někteří bojovníci padnou, měl by jejich ztrátu vynahradit zajatci. Když ztratí víc než jednoho muže a nepřivede žádné vězně, jeho kandidatura na náčelníka končí.

Válečník, kterému zemře někdo z blízkých příbuzných, přinese válečnému náčelníkovi wampumy a požádá ho, aby mu přivedl zajatce. Náčelník sebere muže a odchází do země nepřátel. Když se jim podaří zajmout nepřítele, okamžitě mu pověsí na krk pás, aby bylo zřejmé, že bude adoptován a nikdo mu nesmí ublížit. Když doručí zajatce svému „zaměstnavateli“, dostane za odměnu další wampumy. Vězeň se stává právoplatným členem rodiny. Pokud se náčelníkovi chytit vězně nepodaří, či dokonce sám ztratí někoho z bojovníků, cítí se zahanben.

Názory velkého sačema rozhodně ovlivní skutečnost, zda kmen do války půjde, či nikoli a indiáni věří, že bez jeho souhlasu ve válce úspěšní nebudou. Ukončení války mezi indiánskými kmeny, je daleko složitější proces, než jak je to u Evropanů. Hodně závisí na počtu padlých a zajatých. Mstitele krve mohou uplatňovat svá práva na pomstu. Mírová jednání mohou trvat i několik let. Ve válce s osadníky to mají indiáni jednoduší. Většinou také získají tolik skalpů a vězňů, že jim to vynahradí válečné ztráty, takže o mír mohou žádat kdykoliv.

Válečníci jsou většinou muži do padesáti let. Náčelníkům bývají věrně oddání a bez jejich souhlasu nic nepodnikají. Během válečného tažení neopouštějí společnost, protože si uvědomují, že jejich život závisí na rozumném vedení jejich kapitánů.

Než se indiáni vydají na válečnou stezku, koná se ve vesnici slavnost a hostina, po které náčelník tančí se svými muži válečný tanec. Slavnost trvá většinou až do svítání, dokud nejsou všichni úplně vyčerpání. Během tance si bojovníci předávají hlavu zvířete, které během hostiny snědli. K tanci se mohou přidat také ostatní vesničané. Zlatým hřebem hostiny může být pes, jehož maso indiáni považují za delikatesu. Psi jsou sice hubení, ale indiáni si myslí, že v sobě mají ducha války. Osobně jsem viděl, že se hostiny účastnily také ženy, které si na psím mase velmi pošmakovaly. I když jsem byl na takovou hostinu několikrát pozván, vždy jsem s díky zdvořile odmítl.

Druhý den po oslavách válečná družina opouští vesnici. V čele jde kapitán a v řadě za ním ostatní bojovníci. Na konci ulice všichni vystřelí z pušek a náčelník začne zpívat válečnou píseň. Manželky a přátelé doprovázejí válečníky do prvního tábora, který bývá tak pět kilometrů od vesnice. Tam se ještě jednou tančí válečný tanec a následující den už pokračují válečníci v cestě sami. Pochod do země nepřátel trvá několik dní, během kterých dojdou zásoby, takže společnost se musí věnovat i lovu. Nikdo ve společnosti není ničím nadřazen, dokonce ani vůdce. O zásoby se dělí rovným dílem, i když jim zbude jen kousek chleba a masa na osobu. Pokud po cestě projdou přátelskou vesnici, většinou tam dostanou nové zásoby.

Klasické indiánské výpady podnikají deseti, maximálně dvaceti členné skupiny bojovníků. Menší oddíl se v nepřátelském území snáze uživí. Náčelník je za muže odpovědný a proto jedná velmi opatrně a prozíravě. Pokud jsou válečníci příliš unavení, dohlídne na to, aby si dobře odpočinuli. Jakmile vstoupí na nepřátelské území, nemohou kvůli utajení lovit. Může trvat i několik dní, než se bojovníkům naskytne příležitost vhodná k útoku. Během té doby trpělivě čekají v úkrytech a většinou toho ani moc nepojí. Po přepadu se musí bojovníci ihned vydat na spěšný ústup, protože s velkou jistotou budou pronásledování. Zabité nepřátelé skalpují, zajatce svážou a odvádějí rychle pryč. Pokud je zajatec zraněn, starají se o něj jako o vlastního, a když jsou v bezpečí, sundají jim přes den pouta. Indiáni z bojiště odnášejí zraněné a dokonce i mrtvé, aby je nepřátele nemohli skalpovat. V boji s bělochy mrtvé odnášejí i z toho důvodu, aby nebylo jasné, kolik indiánů padlo.

Z válečné stezky se bojovníci vracejí vyhladovělí a vyčerpáni. Ústup je zkouškou nervů. Noční tábor mohou kdykoliv nenapadnou pronásledovatelé. Ústup je proto rychlý, vytrvalý a únavný. Pokud je tábor přece jen napaden, válečníci se většinou rozprchnou, zanechaje na místě všechen majetek i zbraně. Pronásledovatelé bývají obvykle v přesile. Důležité je zachránit si život. Pro uprchlíky může cesta domů trvat i několik týdnů, během nichž se živí kůrou, kořeny, zkrátka, vším čím se dá. Ve válce s bílými takové starosti nemají, protože nejsou takhle pronásledování. Známe případy, kdy indiáni napadli malou pevnost a odvedli až padesát zajatců, aniž by ztratili jediného muže.

Zajatce rozdělí na dvě skupiny. Vyberou ty nejsilnější a slabé před jejich očima zabijí. Křičícím malým dětem rozbíjejí hlavu o strom. Takhle barbarsky se chovají hlavně v době války. Vězni, kteří jsou ponechání na živu, jsou po dobu cesty do indiánské vesnice v naprostém bezpečí a stravují se společně s bojovníky.

Válečníci při vstupu do osady vydají válečný pokřik. Zakřičí tolikrát, kolik ukořistí skalpů a zajatců. Jakmile vesničané zaslechnou tento signál, vyběhnou všichni na hlavní ulici a rozestaví se do dvou řad. Touto uličkou musí zajatci proběhnout směrem k poradnímu domu. Pokud se jim to podaří, jsou zachráněni. Ale to není všechno. Indiáni běžce mlátí vším, co jim přijde pod ruku, včetně tomahawků. Stane se, že někteří váhaví zajatci jsou utlučeni k smrti. Ženy se do této hrozné uličky dostanou málokdy, protože se jich předtím ujmou indiánky. Zajatci také indiánům pro zábavu tančí se skalpovými tyčemi. Tyto věci jsem viděl na vlastní oči. Zachránění vězni jsou odvedeni do wigvamu, kde jsou umyti, oblečeni, ošetřeni a nasyceni. Nemyslím, že to je děláno ze soucitu, ale spíše pro prestiž.

Potom, co si válečníci odpočinou, začne se slavit. Tanečníci mají na kotnících přivázány chřestítka z jeleních kopýtek. Indiáni jsou hbití tanečníci. Křepčí v rytmu bubnů chrastítek z tykví, které jsou naplněny drobnými kameny. Válečníci, kteří se účastnili nájezdu, pantomimicky předvádějí, co na výpravě zažili, a jakých hrdinských činů vykonali. Po vystoupení si pak sednou k válečnému vůdci, který sedí uprostřed kruhu. Diváci podle gest a pohybů poznají, co všechno bojovník prožil.

Adoptovaní zajatci jsou přijati do rodin, které v nedávné době přišli o příbuzné, buď ve válce, nebo při pijáckých orgiích. S těmito lidmi je zacházeno, jako s našinci. Jestli utečou, jsou jejich životy opět ohroženy. Adoptování bílí lidé jsou ostříhaní po způsobu indiánů, což znamená, že jim byla vyholena hlava, až na skalpovou kadeř a tvář se jim pomaluje na červeno. Za čas je nerozeznáte od rodilých indiánů. Mají absolutní svobodu.

Nešťastníci, kteří jsou odsouzení na smrt, zažijí opravdu velké utrpení. Indiáni k exekuci přistupují s nejvyšší vážnosti. Rozdělají veliký oheň a v jeho popelu rozžhaví železa. Zajatce přivážou k trámu, který je v jisté vzdálenosti od ohniště. Nejprve je pálený rozžhavenými železy, a pak mu z těla odřezávají pásy kůže i s masem. Do těchto otevřených ran mu vtírají sůl. Pak nebožáka s přestávkami ožehují a mučení promyšleně prodlužují. Někdy to může trvat tři až čtyři dny. Nakonec je nebožtíkovo tělo hozeno do plamenů. Indiánští zajatci často vydrží mučení s největší statečností a zpívají si přitom písně o svých hrdinských činech. Snaží se nedat najevo strach z bolesti a smrti.

Někdy je odsouzenec ze smrti vykoupen, ale jsou případy, kdy ho indiáni nepropustí za žádnou cenu. V roce 1779 byl mezi Wyandoty k smrti odsouzen bílý zajatec. Angličtí obchodníci za jeho život nabízeli několik set jelenicových kalhot, ale bez úspěchu. Mingové a Šavani si v mučení obzvláště potrpí. Během poslední války se dopustili několika takových hrozných exekucí. Před několika lety, kdy Šavani válčili s Čerokíi, byl zajat jeden mladý Šavan. Čerokíové ho odsoudili k smrti, ale než došlo k samotnému mučení, orodovala za jeho život bezdětná vdova. Válečník, kterému zajatec patřil, jejímu přání vyhověl a vězně jí daroval. Ještě téhož dne se mládenec procházel po vsi v novém oblečení. Šavan byl své zachránkyni až do smrti oddaný.  

Informace, že indiáni jsou kanibalové je nepodložená. Pravda, ve výjimečných případech, byli někteří zvláště nenávidění nepřátelé snědeni, ale ne jako jídlo, nýbrž, jako projev nejvyšší pomsty. Dříve indiáni nejvíce nenáviděným nepřátelům vytrhávali z těla srdce a syrové ho snědli. Někdy pošlou svým nepřátelům nějaké zajatce se slovy: „Tady vám posíláme nějaké vězně, abyste si mohli uvařit masovou polévku.“ Vězni sice nejsou snědeni, ale bez milosti umučeni.

Poslední velká válka mezi Irokézy, Delawary, Šavany a Čerokíi trvala mnoho let. Mír byl uzavřen teprve roku I768, což bylo několik let před tím, než Irokézové uzavřeli mír s Katawby. Tento mír zprostředkoval sir William Johnson v Albany. O starých indiánských válkách před příchodem Evropanů toho moc nevíme.

Součástí velké indiánské koalice vázané na Delawary byli Mohykáni, Šavani, Čerokíové, Twichtwes, Wawiachtanos, Kikapové, Wyandoti, Tuckachschas, Odžibwejové, Ottawové, Pottawatomiové a Kaskaskiové. Poslední dva jmenované národy žijí podél Wabash.

Šavani, kdysi žili na Floridě, odkud museli odejít a přestěhovali se na Susquehannu, kde se jich ujali Delawarové. Delawarové uznaly Šavany za svá „vnoučata.“ Šavani se spřátelili i s Mohykány. Nějakou dobu žili na Forks s Delawary a pak se přestěhovali do Wajomick na Susquehanně. Tam početně zesílili a přestěhovali se na západní větev stejnojmenné řeky. Odtud podnikali nájezdy na Čerokíe, a ti útoky opětovali. Jednou Čerokíové omylem zabili i nějaké Delawary, a to byl důvod k nové válce mezi Delawary a Čerokíi. Ta skončila v roce 1768.
Šavani žili po několik let na Ohiu blízko Kittannunk, a pak se přesunuli do Logstownu, což je dvacet mil jižně od Pittsburghu. Odtud je Američané vyhnali na Scioto a spálili jim všechny vesnice. Šavani se mstili po celém pohraničí a stali se postrachem osadníků.

Delawarové s jinými indiány, vyjma Čerokíů moc neválčili. Protože tyto národy byly ve spolku s Delawary, nazývaly se bratři. Nakonec i Čerokíové uznali Delawary za dědečky.

Delawarové a většina jejich spojenců bývala ve válkách neutrální. Šavani málokdy. Čerokíové žili v horách Severní Karolíny. Odžibwejové žijí na sever od jezera Erie. Ottawové a Pottawatomiové na západ od stejnojmenného jezera. Twichttwees a Wawiachtanos žili na Sciotu a Wabash. Kikapové, Moshkoskové a Tuckachschas na obou březích Wabash.

Země kolem Wabash je ohromná rovina s pláněmi, kde roste jen tráva. I když cestujete několik dní a nikde nespatříte žádný kopec, les, dokonce ani křoví. Žijí tam tisíce bizonů. Na jaře se břehy Ohia mohou velmi rozvodnit. To jsou pak břehy řeky na kilometry zaplaveny. V těch časech jsou indiáni i lesní zvěř v ohrožení. Na Ohiu můžete v slaniscích najít mnohé sloní kosti a kly značných velikostí. Museli tu žít velicí sloni, ale proč vyhynuli, není jednoduché určit.