Se-se-pask-wut-a-tik – Javorový cukr - Nahkohe

Se-se-pask-wut-a-tik – Javorový cukr

Kdysi dávno navštívili vesnice Odžibwejů vyslanci z dalekého jihu. Jejich domovy byli tak vzdálené, že tito indiáni sotva kdy viděli sníh. Nicméně poslové přinášeli sebou slova o míru i dobré vůle, ale nejen to, krom mnoha zvláštních dárků, přinesli i cukr, věcičku na severu dosud neznámou. Poté co skončily několikadenní hostiny, hosté se rozloučili a odnesli si sebou mnohé baličky vzácných kožešin.

Odžibwejové si pak mezi sebou pečlivě rozdělili cukr, aby nikdo nebyl ošizen. Jenže skrovné zásoby brzy došly, tak se po všeobecném odsouhlasení poslala na jih výprava nejlepších běžců, jenž byli vybaveni mnohým zbožím a dýmkami.

Uplynuly však týdny a poselstvo se nevracelo. Co pak se stalo? Mezi kmeny, které sídlily mezi severem a jihem, vypukly divoké války, takže naši indiáni mnohokrát museli bojovat o holé životy. Mnozí z nich byli zabiti a mnozí vážně zranění. Domů se jich vrátila sotva polovina, ale bez cukru, takže veškera snaha vyšla vniveč.

Náčelníci a moudří muži zasedli k poradě, aby se pokusili situaci vyřešit. „Proč nepožádáme o pomoc Nanabozha?“ zeptal se jeden z nich.
„Tapwa. Tapwa“ (pravda, pravda) pokývl hlavou předsedající „ale existuje tady jisté riziko, že si z nás ve své rozvernosti udělá Nanabozho legraci a dá nám místo cukru sůl.“
Byl to sice rozumný argument, nicméně většina odhlasovala návrh, že se Nanabozho požádá o pomoc. Bylo vybráno několik mladých mužů, aby požádali hrdinu o „se-se-pask-wut“, jak říkají na jihu cukru. Mladým válečníkům dalo hodně námahy Nanabozha najít, poněvadž ten měl hodně práce s jistým Ana-mak-quinem, s hodně špatným zloduchem, který z nenávisti usiloval o život babičky Nokomis.

Nanabozho babičku tuze miloval a nikdy by nedopustil, aby jí někdo ublížil, i když jí jako vnuk mnohokrát potrápil, ale to přece vnukové někdy dělávají. Když se pak dopátral, že jí ohrožuje Ana-mak-quin, vzal babičku na vlastní záda a odnesl jí daleko do hor a údolí javorového lesa. To údolí chránily strmé štíty hor a jediný přístup tam vedl přes padlý kmen stromu, který ležel vysoko nad bouřlivým horským proudem.

To bylo na sklonku roku, kdy listy javoru byly karmínově zbarvené a krásně zářily na velikou vzdálenost, takže to vypadalo, jako by v údolí plál velikánský oheň. Tak se stalo, že proradný Ana-mak-quinem sledující Nanabozha a Nokomis viděl tuto brilantní zář skrz ranní podzimní mlhu a polekaně se domníval, že hoří celý sever, proto se vrátil do své temné sluje.

Nanabozho byl rád, že je babička v bezpečí, proto i přijal vlídně delegaci mladých válečníků. Hrdina si pak vyslechl jejich příběh a žádost. Jako velký cestovatel byl již mnohokrát na jihu a věděl, jak tamní lidé vyrábějí cukr z cukrové třtiny, ale ta se nedala na severu pěstovat a i samotná výroba byla velice náročná a vyžadovala mnoho tvrdé práce.

Celý rozhovor naštěstí vyslechla Nokomis a nyní dostala pozoruhodný nápad. Zjistila totiž, že na jaře teče z javorů sladká šťáva, akorát je třeba ji správným způsobem posbírat a uchovat. Že je třeba do kůry stromu nařezat kanálky a nechat stéci šťávu do březových nádob. Ta se pak vaří dokud nezhoustne v sirup a ten, když se vychladí, změnil se v cukr.

Od té doby mají indiáni na severu dostatek cukru