Jak Wakontas zkoušel dvě panny, aneb jak strom osika vznikl - Nahkohe

Jak Wakontas zkoušel dvě panny a jejich proměna aneb,
jak strom osika vznikl

Jednoho večera, když už byly děti v postelích, přišel za jejich rodiči Jakoos, aby prodal nějakou zvěřinu. Když bylo vše domluveno, lidé si sedli ke stolu, aby povečeřeli a Jakoos jim při té příležitosti vyprávěl příběh, který slyšel od Souwanase. Bylo to příběh o jistém Maheiganovi, který se ucházel o krásnou a dobrosrdečnou dívku jménem Waubennoo, a jak ho Nanabozho zmlátil kvůli rozpustilým dětem, které neuměly držet jazyk za zuby. I když Sagastao a Minnehaha byly v postelích a měly uši našpicované ke krajnosti, slyšely jen útržky příběhu. Sagastao a Minnehaha pěvně věřili, že Mary ten příběh bude znát, a že jim ho převypráví celý. Jenže to byl příběh, který se vyprávěl mezi Saulteaux Odžibweji, zatímco Mary byla z kmene Krí.

Mary byla na jedné straně potěšena, že si o ní děti myslí, že je prvotřídní pohádkář, jenže tentokrát nebyla schopna odpovědět na otázku Minnehahy, proč Nanabozho spráskal Maheigana, když se dvořil dívce Waubenoo. Co však měla dělat? Jestli nebude schopna odpovědět na tuto otázku, děcka budou možná chtít jít za Souwanasem, aby jim o tom povyprávěl. A tak se také stalo, Sagastao řekl: „Mary, pokud neznáš odpovědi na naše otázky, a také neznáš ten příběh, nevadí, zeptáme se na to Souwanase.“

To Mary opravdu nechtěla slyšet. Nabídla se, že dětem povypráví lepší příběh a možná několik jiných, které je jistě budou zajímat. Jenže mi dobře víme, jak jsou ti naši šibalové prohnaní, a jak umí využít každou situaci ve svůj prospěch. Jenže Mary taky nebyla hloupá, a tak to udělala po svém. Když byly děti po snídani, vzala je na projížďku na své lehké březové kánoi. Jak se tak projížděli mezi malebnými ostrovy, přistáli u jednoho z nejkrásnějších. Chvíli se všichni tři po ostrově procházeli, pak leželi ve voňavé indiánské trávě, pozorovali nebeské ptáky a pestrobarevný hmyz. Byl to zkrátka pěkný výlet, a když všichni dobře poobědvali ve voňavém háji, odpočívali.  Sagastao se zamyšleně díval do korun stromů, a pak se zeptal: „Mary, jak je možné, že listy některých stromů jsou v klidu, zatímco jiné se tetelí?“

Mary se v tu ránu oddechlo, poněvadž na toto téma znala jednu legendu, tak začala vyprávět: „Mojí lidé věří, že je na světě více bytostí, které jsou přinejmenším stejně tak chytré jako Nanabozho. Umí dělat stejně báječné věci, akorát není o nich slyšet. Jedna z těch bytostí je Wakonda, chrabrý duch bydlící u slunného jezera Spirit. O tajemném Wakondovi se mnoho vypráví, ale málokdo ví, co z toho je pravda. Někdo říká, že je velmi dobrosrdečný a nikdy nikomu neublíží, pokud si to vážně nezaslouží. Tento příběh je o jednom z Wakondových synů, jehož jméno je Wakontas. Wakontas byl mladík, který měl smůlu, že si nemohl najít ženu, která by chtěla žít v jeho zemi. Wakontas se smutně potuloval širým krajem, aniž by se někde seznámil s dívkou svého srdce. Jednoho dne přišel vyčerpán do cizího wigvamu, kde s rodiči bydleli dvě milé a krásné panenské dcery. Sotva je Wakontas spatřil, ihned se zamiloval, a to do obou naráz.

Nyní měl vážné dilema, byl sice zamilován do obou děvčat, ale bylo mu jasné, že si může vzít jenom jednu, ale on vůbec nevěděl kterou. Zatím zašel alespoň za otcem obou dívek, aby se ho optal, jakou cenu bude požadovat za nevěstu, aniž by se zmínil, kterou si vybral. Děvčata tajně doufala, že to bude jedna z nich, kterou si chrabrý lovec vybere, jenže to pro něj nebylo vůbec lehké. Obě byly velice krásné a velice šikovné, přesto tu jistý rozdíl byl, a to v jejich povahách. Zatímco jedna byla nesmírně sobecká, pyšná, žárlivá a s jedovatým jazykem, ta druhá byla velkorysá a dobrosrdečná, jenže o tom Wakontas nevěděl, proto je chtěl poznat po svém. Chtěl na ně vyzkoušet jeden z jeho mnoha převleků.

Řekl sestrám, že se vydá na lov, ale krátce poté, co zmizel z jejich dohledu, proměnil se v chudého staříka. Přišoural s k wigvamu krásných sester a prosil u nich o pomoc. Panny byly poněkud překvapené náhlým zjevem vetchého žebráka. Sobecká dívka, jež se jmenovala Misticoosis, začala ječet: ‚auwasta kena‘ – ‚jdi pryč, odejdi!‘ Nadarmo domnělý chudák prosil o jídlo, pyšná Misticoosis ho ignorovala.

Omemee, její sestra prozatím mlčela, ale v srdci ji bylo smutného dědečka líto. Proto povstala a usadila starce u teplého ohniště na jelení kůži a donesla mu dobře propečenou zvěřinu a masovou polévku. Kmet jí srdečně poděkoval, ale ona jen konstatovala, že jejím největším potěšením je druhým dělat radost. Pak si všimla, že má na nohou úplně rozedrané mokasíny, tak mu věnovala krásně vyšívané nové kožené botičky. Stařec jí srdečně poděkoval za dobrodiní a odešel.

Mezitím pyšná Misticoosis neustále nadávala a stěžovala si na obtížné staré lidi. Podle ní, by měli být všichni staří lidi zabiti, což by pro ně byla nejlepší laskavost.

Misticoosis v očekávání na mladého lovce Wakontase, využila čas k tomu, aby se pro něj, co nejvíce vyšlechtila a svou krásou ho absolutně zaujala, poněvadž začala na svou sestru žárlit. Omemee (Holubice) však měla úplně jiné starosti: ‚rodiče a zbytek rodiny se brzo vrátí domů, unavení a hladoví, proto jim musím připravit dobrou večeři. Upravila si své bujné vlasy a dala se do díla, obratně připravila medvědí maso a dobré ryby. Sotva tu dobrou krmi dodělala, zaslechla šťastný výskot mladšího bratra a sladké štěbetání mladších sester.

Když Omemee a Misticoosis vyběhly před wigvam, aby přivítali rodinu, všimly si, že po řece na kánoi připlová krásný a mladý bohatýr. Misticoosis, která se celou tu dobu věnovala parádění, odstrčila sestru, aby sama vynikla, zatímco Omemee šla v pracovním šatu servírovat večeři. Jakmile ušlechtilý lovec přistál na břehu, nešlo přehlédnout, že má na nohou ony krásně vyšívané mokasíny, které před několika hodinami věnovala Omemee žebravému starci.  

Lovec vstoupil do wigvamu, sedl si k ohni a po krátké chvíli promluvil: ‚Ještě před několika hodinami jsem byl starý unavený muž. Mým jediným zločinem bylo, že jsem byl starý. Ta Misticoosis však mluvila pořád dokola bez zastavení a nadávala na toho starého muže, že je ještě naživu. Ale dobrosrdečná Omemee ho politovala. Posadila ho na jelení kůži, aby si odpočinul a rozdělala oheň, aby se zahřál. Dala mu nejlepší kousek zvěřiny a znamenitý vývar, a než odešel, nasadila mu na nohy krásně vyšívané mokasíny. Dala neznámému muži, to nejlepší, co měla. Já jsem byl ten starý muž! Nyní jsem však mladík, který hledá nevěstu. Byl jsem dříve zamilovaný do dvou krásných panen a nevěděl, pro kterou se rozhodnout.

Nyní to však vím, poněvadž jsem je vyzkoušel a vím, která z nich má dobré srdce. Nechtěl bych žít s ženou, která ustavičně nadává, jako táto Misticoosis. Ona se promění v strom osiku, kterému se i v tom nejjemnějším vánku třepetají lístečky, jako její jazyk. Zatímco jiné stromy budou odpočívat, osika nebude mít nikdy klid.‘ Misticoosis mezitím sklonila hanbou hlavu, pak zapustila kořeny a pomalu se proměnila v strom.  

Pak se mládenec otočil k její sestře: ‚Zatímco ty, Omemee, jsi mi nabídla dobrotu a lásku, ty jsi volba mého srdce‘ a když to dořekl, rozevřel vztáhnul k ni paže a ona k němu přiskočila a přivinula se mu do náruče. Mladí lidé se chvilinku objímali, než mladík promluvil: ‚Jsem Wakontas a vezmu tě do mého krásného domova.‘

Po těch slovech, stejně jak se motýl vylíhne z kukly, proměnili se Omemee a Wakontas v krásné holubice, a ty vzlétli k nebesům a ulétly do země nikdy nekončícího slunečního svitu.“