Elisabeth Hanson - Nahkohe

16.06.

Dá se říci, že velké množství pohraničních bitek mezi indiány a osadníky, bylo svedeno v Nové Anglii, zvláště pak v New Hampshire. Tam se válčilo i v době mírů, či uzavřeného příměří. Indiáni podnikali své tradiční útoky na farmy a malé osady, nebo se někdy společně s Francouzi účastnili větších akcí. Novoangličané zase vysílali proti indiánům trestné výpravy a vypalovali jim vesnice a pole. Mrtvých, nešťastných a unavených bylo na obou stranách za ta léta mnoho. Vzhledem k tomu, že osobní příběhy indiánů dochovaly jen ve skromné míře, i tento bude o bílých osadních, konkrétně o Elizabeth Hansonové.

Rodina Hansonových se usadila v Kecheachy v Dover County. Zde John Hanson založil farmu a s manželkou zplodil šest dětí. Život jim plynul poměrně klidně, dokud nepřišlo léto roku 1724. Byl počátek června, když kolem farmy začali slídit kanadští indiáni a čekali na vhodnou příležitost, kdy se John Hanson vzdálí s farmy. To se stalo sedmého června.

Když pán domu opustil farmu, dvanáct bojovníků vtrhlo do stavení a hned ve dveřích zabili jedno z dětí, hned před očima matky. K ní samotné přistoupil vůdce útočníků a vzal jí pod svou ochranu. Venku v sadu si hrály dvě děti, a když si všimly, že se v domě děje něco strašného, běžely dovnitř. Čtyřletému se to stalo osudným. Jelikož dítě hodně křičelo, indiáni ho zabili, aby nebyli prozrazeni. Paní Hansonová vzpomínala, že na sobě nedala znát žádné emoce, aby indiány nepodráždila. Poté útočníci vyrabovali dům. Vzali nějaké ložní prádlo, vlněné oblečení, nádobí a další věci, než urychleně opustili dům. Sebou vedli zajatce: několikatýdenního kojence, šestiletého chlapce, čtrnáctileté a šestnáctileté děvčata, matku a služku.

Válečná výprava se vydala do lesů. Sám vůdce oddílu, ačkoliv měl těžký náklad, nesl i novorozeně, za což mu byla paní Hansonová vděčná, jelikož byla po nedávném porodu stále ještě vyčerpaná. Lidé šli rychle, i když většinou přes močály, protože se indiáni pečlivě vyhýbali usedlostem a veřejným cestám. První noc strávili podle paní Hansonové asi šestnáct kilometrů od jejího domova. Indiáni rozdělali oheň a dali zajatcům skrovné jídlo. První noc byla pro zajatce sice žalostná, ale z těch mnoha dalších zdaleka nejpohodlnější.

Další dny totiž byly horší a horší. Pochodový terén se zhoršoval a cestovatelé museli překonávat nejen močály, ale i řeky a hory. Paní Hansonová vzpomínala, že jednu horu musela slézat takřka po čtyřech. Náčelník stále nesl její dítě a někdy i její přikrývku, aby jí ulevil i od tak lehkého břemena. Paní Hansonová tak mohla alespoň pomáhat staršímu chlapci. Jednou překonávali tak hlubokou řeku, že děvčata byla po bradu ve vodě. Chlapce indiáni nesli na zádech.

Však zdaleka nejhorší problém bylo jídlo. Indiáni mezi sebe i zajatce rozdělovali úzké pásky bobří kůže. Zajatci po vzoru indiánů opálili srst nad ohněm a zbytek snědli. Toto podivné jídlo je drželo na živu povětšinu cesty, ale bylo ho poskrovnu. Indií občas ulovili bobra, či veverku, anebo sbírali ořechy, bobule, jedlé kořeny a v krajním případě kůru ze stromů. Indiáni si zpříjemňovali život tím, že jim nejstarší z dcer, Sarah, zpívala žalmy.

Když společnost dosáhla kanadských hranic, indiáni si rozebrali zajatce a rozdělili se do několika skupinek. Dcery se služkou byly odvedeny pryč a novorozeně s šestiletým chlapcem zůstali s paní Hansenovou a náčelníkem. Pak následoval asi nejhorší úsek cesty, kterou prodělali. Náčelník totiž onemocněl a nebyl schopen lovu, takže celý týden byli nuceni jíst pouze kůru ze stromů. Když byli téměř na pokraji vyhladovění, přišli k nim nějací indiáni a dali jim jídlo. Mezi indiány byla i náčelníkova manželka a dcera.

Společnost nakonec dorazila do nějaké menší vesnice, kde se konečně všichni dobře najedli. Zajatci dostali kukuřici, zvěřinu a maso divokých ptáků. Ale jak se říká, nebylo vždycky posvícení. Náčelník měl totiž patnáctičlennou domácnost, proto pro něj nebylo vždy jednoduché opatřit dostatek jídla, zvláště když v té době bylo málo lovné zvěře.

Paní Hansonová žila v malém přístřešku ve tvaru „áčka“, pokrytého kůrou. Šaty měla po dlouhé cestě divočinou celé rozedrané, a tak si často stěžovala na zimu a ve špatném stavu měla i boty. Nicméně společnost se kvůli lovu musela poměrně často stěhovat. Nakonec celá rodina i se zajatci přišla do velké opevněné vesnice, kde byl náčelník přijat s velkým nadšením. Na jeho počest se pak ve velkém domě konala slavnost, kde se tančilo, tlouklo do dutých stromů, střílelo, křičelo, pilo a hodovalo. Večírek trval několik dnů.

Když se jednoho dne vydal náčelník na lov, paní Hansonová se mezitím věnovala sběru dřeva a ořechů, ale když se pak po týdnu lovec vrátil, byl ve špatné náladě. Nepodařilo se mu totiž nic ulovit, a tak si svou zlost vybíjel na zajatcích. Paní Hansonová vzpomíná, že i když dostala trochu vařené kukuřice, válečník po ní „s rozhněvaným pohledem občas hodil klacek, nebo kukuřičný klas s takovým násilím, jako by si nepřál abychom jedli.“  Tenkrát prý hodně plakala i jeho žena s dcerou, proto se paní Hansenová hodně bála a raději šla do protějšího wigvamu. Jenže náčelník ve zlosti vrazil i tam, strhl ženě přikrývku, sebral jí chlapce a odhodil ho, ale naštěstí ho nezranil. Pak válečník nechal paní Hansenovou být. Mezitím přišla jeho žena a posadila se vedle vystrašené zajatkyně a vysvětlila jí, že tu noc má přespat tam, kde je. Potom jí donesla ještě malou kůži na přikrytí a vyjádřila obavu, že je manžel možná bude chtít zabít. Jelikož ani jedna z žen nerozuměla řeči té druhé, dorozumívali se posunky. Stará indiánka ji naznačila, ať se modlí, poněvadž brzy asi přijde konec. Potom si ji sedla k nohám a po zbytek noci ji utěšovala. Náčelník ale na vraždění neměl myšlenky, poněvadž byl po týdenním trmácení lesem unavený, tak šel spát a na všechno zapomněl.

Druhý den ráno vyšel znovu na lov a paní Hansonová se modlila, aby byl tentokrát úspěšnější. A modlitba snad zabrala, jelikož se lovec vrátil s nějakými kachnami, a co bylo podstatné, i s lepší náladou. A paní Hansonová mohla nakonec konstatovat, že život s indiány nebyl až tak strašný, protože se k ní většinou chovali dobře, no a když měl náčelník protivnou náladu, vyklidila včas pole. Později také uvedla, že indián se choval agresivně jenom tehdy, kdy byl opilý.

Když paní Hansonová přišla o mateřské mléko, jedna z indiánek jí naučila dělat „umělou dětskou výživu.“ Ta se dělá tak, že se očistí a roztlučou jádra vlašských ořechů. To se smíchá s troškou vody, až vznikne jakési mléko, do kterého se ještě přidá trochu jemné kukuřičné mouky, a pak se to uvaří. Pro děti je to hodně vydatná strava.

Když se zotavilo i dítě paní Hansonové, náčelník naznačoval, že když bude dostatečně vykrmené, tak ho sní. Ukazoval jí tyč, na které chtěl děcko rožnit. Občas také dítě vzal, svlékl ho, a pak si pozorně prohlížel jednotlivé údy, jestli jsou dostatečně tučné. I paní Hansonová následně uvedla, že ji indián pravděpodobně dráždil, nebo si z ní dělal legraci.

Když ale jednou tento indián vážně onemocněl, údajně pověřil svého syna, aby za něj tloukl Hansonovic synka, ale babička mu to zakázala. Vzteklý otec nato vzal hůl a mrštil jí po chlapci, přičemž ho trefil rovnou do prsou a způsobil mu velkou pohmožděninu. Náčelníkovi se pak zdravotně značně přihoršilo, až se zdálo, že umře. Paní Hansonová se domnívala, že to je trest boží zato, jak se choval k jejímu synovi a ženské z vesnice s ní prý souhlasily. Nicméně, po zotavení se náčelník už k zajatcům choval daleko lépe.

Několik týdnů na to se rodina společně s několika dalšími opět stěhovala. Byl už podzim. Půda byla zmrzlá, na řekách byl led a za pár dní začalo sněžit. Rodina tábořila přibližně co dva dny na jiném místě. Jednou v noci dostala paní Hansonová za úkol donést vodu, ale kvůli podchlazení a únavě nebyla schopna pohybu, tak to za ní udělala mladá indiánka.

Po několika dnech paní Hansonová pochopila, že mají namířeno k Francouzům, po kterých chtějí indiáni žádat za zajatce výkupné. Indiáni se sešli ve vesnici, kde se onehdy konala velká oslava. Pak měl náčelník zas tak mizernou náladu, že mu šla paní Hanzelova raději z očí a s dětmi přebývala ve sněhové díře vystlané chvojím. Pak přišel leden a náčelník konečně odvedl zajatce k francouzskému obchodníkovi, po kterém žádal 800 livrů. Když mu obchodník nevyhověl, indiána popadl velký vztek, ale slevil na 600.  Dokonce prý vyhrožoval, že pokud ty peníze nedostane, upálí všechny zajatce před městem. Jednalo se o Port Royal. Obchodník přesto zajatkyni ujistil, ať se nebojí, že jistě bude zachráněná. A bylo to tak, paní Hansonová byla i s dětmi vykoupená za 600 livrů.

Ačkoliv se životní podmínky paní Hansenové v mnohém zlepšily, přesto nebylo všecko ideální. Přišel totiž za ní katolický kněz, odebral jí dítě a pokřtil ho po římském způsobu, aby nebylo „zatraceno.“ Ale to bylo asi z jejího soužení všechno. Asi po měsíci pro ni přišel manžel, kterému se podařilo také vykoupit mladší dceru a služku. Starší dcera Sarah byla adoptována indiánkou, a ta o výkupném nechtěla ani slyšet, protože jí pokládala za vlastní dceru. Když se roku 1727 vydal John Hanson opět do Kanady, aby se pokusil Sarah vykoupit, cestou onemocněl a zemřel. Sarah Catherine Hansonová se později provdala za Francouze, Jeana Sabourina.


accessgenealogy, nahkohe