Epidemie - Nahkohe

Na počátku osmdesátých let osmnáctého století se staly dvě velice významné události, které zásadně ovlivnily dění na Grand Portage a jeho okolí.

V roce 1781 a 82 se přes západní polovinu amerického kontinentu přehnala strašlivá epidemie neštovic. Podle obchodníků to bylo „tak destruktivní a bezútěšné, jako když požár konzumuje suchou trávu. Fatální infekce se šířila takovou rychlostí, že se před ní nedalo uniknout… ničila celé rodiny, ba i kmeny.“  - A. Mackenzie, Journals and Letters

Onemocnění začalo řádit na řece Missouri a šířilo se na sever a západ a zabíjelo lidi po tisících, až k řece Athabasca. Procentuálně byla epidemie horší, než černá smrt ve středověké Evropě. Podle odhadu zemřely až dvě třetiny indiánského obyvatelstva víše zmíněného regionu. Hladoví psi ohlodávali mrtvoly, protože nebyl nikdo, kdo by je pohřbíval. Podle obchodníka, který přicestoval na západ, jako první byli ty hrstky přeživších „v takovém stavu zoufalství a deprese, že s námi byli sotva schopni promluvit slovo… Pluli jsme proti proudu s těžkým srdcem… Když jsme přijeli do stanice, namísto zástupu indiánů, kteří by nás vítali, to bylo opuštěné ticho místo. Naše srdce úplně poklesla.“ - Mitchell Oman, quoted by David Thompson, Narrative

Ani populace severní Minnesoty neunikla pohromě. Odžibwejové vzpomínali, že když se spojili s Kríi, Assiniboiny ve válce proti lidem na Missouri, neměli s kým válčit, poněvadž vesnice byly vylidněny. Po návratu na Red River sebou přivlekli epidemii, která se pak rozšířila k Rainy Lake, na Grand Portage a jezera Leech a Sandy. Když pak regionem po roce cestoval jeden z dobrodruhů, poznamenal: „Tato velká země byla kdysi moc lidnatá, ale nyní tu nebylo víc, než tři sta válečníků. Z těch málo lidí tu byly většinou vdovy a minimum mužů.“ - Warren, History of the Ojibway People, 261-62; A. Mackenzie, Journals and Letters – pravděpodobně tuto informaci zapsal David Thompson, která cestoval Minnesotou v roce 1798.

Kvůli epidemii se toho pro indiány mnoho změnilo. Mezi mrtvými byli totiž mnozí ze strážců tradic, jako byli vypravěči, svatí muži, náčelníci a koneckonců i řemeslníci a také mnohé zkušené a moudré ženy. Utrpěla tím politická i kulturní struktura kmenů. Kvůli tomu, že zmizeli přirození vůdci a lidé s autoritou, přibylo v následujícím desetiletí domácí násilí a dokonce došlo k několika vraždám. Mohl zato i rozmáhající se alkoholismus, jak se ještě zmíníme později.  

Indiáni měli podezření, že nemoc způsobili bílí lidé záměrně, což se už stalo během Francouzské a indiánské války, kdy mezi indiány zavlekli nákazu Britové. Tentokrát to však bylo málo pravděpodobné, protože by to nikomu neprospělo. Kožešinový obchod samozřejmě závisel na indiánských lovcích, kteří byli zároveň i zákazníky kupující evropské zboží. Po pravdě řečeno Hudson Bay dokonce sponzorovala vakcinaci indiánů, ale žel příliš pozdě. Během let 1782 – 83 obchod velice poklesl, přičemž se někteří bezpáteřní obchodníci neštítili parazitovat i na tomto neštěstí a našli se takoví, co obírali mrtvoly o kožešinové rubáše a pláště. - Warren, History of the Ojibway People, 260; Thistle, Trade Relations, 62-63; Innis, Fur Trade

Neštovice navíc změnily demografický poměr bílé populace vhledem k indiánům. Doposud byli obchodníci pouze hosté v prospívající společnosti indiánů, kteří měl vlastní systém spravedlnosti, ale nyní měli obchodníci jaksi navrch, proto si začali troufat vnucovat indiánům vlastní způsob jednání. Mezi klasické představitelé této třídy patřil Duncan McGillivray, podle kterého měli být indiáni na bílých závislí a podřízení a měli pro ně pracovat. Obchod se ze vzájemně prospěšné rovnováhy, změnil na vykořisťování a nadvládu.

Tou druhou důležitou událostí, která se přihodila v osmdesátých letech, bylo založení společnosti North West Company. Ve skutečnosti jádro korporace existovalo již od roku 1775, ale podle některých historiků koalice obchodníků oficiálně vznikla v roce 1779 a další jej posunuli až na rok 1782. Nicméně sami protagonisté udávali datum vzniku na 1784.

Struktura společnosti se podobala moderní korporaci, jež je noční můrou právníků i dnes, protože se ve skutečnosti nejedná o kompaktní firmu, jako spíše o volné sdružení několika subjektů. Přísnější posuzovatelé by to nazvali kartelem. Jednalo se o montrealské obchodní domy ovládané hlavně Frobisherem a Simonem McTavishem a dalšími. Každá společnost spravovala vlastní účetnictví a mohla klidně obchodovat i s jiným zbožím, než byly kožešiny. Na konci každého roku pak byly akcionářům vyplaceny dividendy v poměru výše jejich investice.

Nejdříve bylo vydáno šestnáct akcií, které byly rozděleny mezi západní a montrealské agenty, ale každým výročním shromážděním se počet akcií a akcionářů zvyšoval, takže roku 1805 jich bylo již sto. Nicméně jednotlivé společnosti mezi sebou tvrdě soutěžily, takže celá korporace musela být téměř každoročně přeorganizována, přesto tento obchodní stroj fungoval a vynášel.

Jedno z klíčových rozhodnutí padlo roku 1787, kdy bylo zapovězeno prodávat akcie „cizím“ osobám. Nový akcionář mohl být schválen jedině dvoutřetinovým souhlasem stávajících členů, což omezovalo zájemce z „nižších vrstev“ nebo ty kteří by byli protěžování na základě kamarádství. North West Company se stala exkluzivním klubem, jehož členové měli pod kontrolou vše, co se dělo na západě. Nyní se oni stali skutečnými „pány jezer a lesů“, jak je nazval Washington Irving, namísto starých pedlerů, Northmenů a všech těch západních dobrodruhů.  

V roce 1798 společnost North West zaměstnávala 50 úředníků, 71 tlumočníků, 35 průvodců a 1 120 dopravců. Byla silně hierarchická, proto se jenom několika dostatečně ambiciózním mužům podařilo vystoupat na pomyslném žebříčku úspěšnosti. Špičku pyramidy tvořili investoři a obchodníci, kteří povětšinou sídlili v Montrealu, ale část jich byla aktivních i na západě. Ti si mohli užívat jistých privilegií, jako byl větší prostor na kánoích, který byl vyhrazen zásobám čaje, kávy a čokolády a jiného luxusu, který si mohl prestižní obchodník dopřát.

Mezi zaměstnanci bylo mnoho takových, kteří se chtěli zařadit mezi podílníky. Byli to povětšinou mladí vzdělaní muži, kteří byli ve společnosti placeni na pozici úředníka, či komisaře. Měli sedmiletou smlouvu, která je vázala sloužit po celé toto období na západě za pouhých sto liber a naději, že na konci služebního období získají vysněné podílnictví. Podle některých to byla sedmiletá smlouva o otroctví.

Nadřízenými regionálních obchodníků byli zkušení prokuristé a šéfové jednotlivých stanic. Ti měli na starosti účetní knihy a samotné jednání s indiány. Nicméně, i když uplynulo oněch výše zmíněných sedm let, často se stávalo, že tito zaměstnanci žádné akcie nedostali. Většina z nich přesto vytrvala, ale tentokráte už s navýšeným platem na tři sta liber ročně a s nehynoucí nadějí na podílnictví, které mohli získat, jak si jeden z nich povzdech na „úspěchu v obchodu nebo moci osobních přátel.“ A skutečně, většina z úředníků, kteří neměli ty správné přátelé, zůstala ve službě až dvacet let, takže si hořce ztěžovali, že podílnictví bylo určeno spíše pro „privilegované, než pro těžce pracující muže.“

Tlumočníci byli často vzdělaní míšenci spokojení s pravidelným platem, aniž by očekávali, že se stanou podílníky. Na „nejnižším“ stupni byli z velké míry „běžní zaměstnanci.“ Od osmdesátých let osmnáctého století se mezi elitou prosazovali stále více skotští obchodníci, zatímco nižší vrstvu tvořili francouzští Kanaďané, Irokézové a míšenci rozděleni do několika skupin. Podle toho, jak se vyznali v ovládání kánoí, byl určen jejich post. Nejméně zkušení byli milieux, ti kteří sedávali ve středu kánoe a byli to hlavně nosiči přes portáže. Dále tam byli avals – předáci a gouvernails - kormidelníci, jejichž starosti bylo řízení kánoe a přenášení člunů přes portáže. Každá obchodní karavana se skládala ze čtyř, až šesti kánoí, které měly zkušeného průvodce, jenž měl za úkol vybrat tu nejlepší cestu skrz komplikované vodní trasy a byl rovněž odpovědný za kánoe i náklad. Jako kapitán a průvodce měl absolutní autoritu.

Právníci společnosti se dívali na lodní dopravce s autoritářským nadhledem, jako na obyčejné lidi, kteří jsou zaměstnání na podřadných místech. Přesto s jistým uznáním oceňovali jejich obratnost v řízení kánoí v nebezpečných peřejích, ale nicméně to bylo, jako pánská chvála určena poslušným psům, kteří jsou svým pánům bezmyšlenkovitě oddaný. „Nikdo není tak oddaný vůdcům a zaměstnavatelům, a není schopný snášet takových trvalých útrap a nedostatků. Jsou nejšťastnější na těch dlouhých a drsných expedicích, kdy se dřou pádlováním proti proudu řek a hladinách jezer.“

Nu a jak už to bývá, je jasné, že v takové společnosti nebyla nouze o vzájemné podezírání, zaujatosti a konfliktů, a to hlavně mezi „horní vrstvou.“ „Držte každou věc v absolutním utajení, hlavně před vašimi muži“ poručil jeden z investorů svému méně zkušenému úředníkovi, „jinak mohou tito staří dopravci zneužít všeho, co se od vás dovědí.“ Jeden vzdělaný francouzský Kanaďan se zmínil o slangu dopravců, že je to „barbarská hantýrka“, kterou někdo dokonce nazýval „divoškou francouzštinou.“ Daniel Harmon zase konstatoval, že „…konverzace negramotných a nevzdělaných Kanaďanů se točí toliko povídání o koních, psech, kánoích, ženách, silácích a rvačkách…, …jsou to nedůležití patroni, se kterými se nemohu spojovat…“

Když se během cesty na Grand Portage vážně zranil George Nelson, a to tak, že sotva mohl chodit, vzpomínal na jednání dopravců: „Žádal jsem muže, aby mi pomohli, ale oni odmítli a ještě mi nadávali do zatracených Angličanů a protestantů. Říkali, že si to jenom zasloužím a přitom se sarkastický šklebili. Takové jednání mě velice dráždilo. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč se ke mně tak krutě chovali…, až po mnoha letech soužiti s nimi, jsem se dozvěděl, že to bulo kvůli mé národnosti a vyznání.“ - Nelson, "Winter"

Pro takovou nevraživost mohly být i jiné důvody, především ty, které se týkaly postavení a odměňování ve firmě. Jak už jsme si řekli, úředníci byli mizerně placeni a dopravci na tom byli ještě hůře. Zatímco se mezi lety 1767 až 1800 mzdy nominálně zvyšovaly, dopravci to nepocítili a mnozí měli u společnosti dluhy. Říká se, že v roce 1791 mělo devět set mužů dluh ve výši deseti, až patnácti letých platů. Obvykle se zadlužili v momentě, kdy se stali zaměstnanci společnosti, od které si půjčili nějaké peníze třeba na výstroj, nebo oblečení, a od té doby se to s nimi vezlo. Dopravci, kteří na západě přezimovali, dostali celý jednoroční plat v Grand Portage, přičemž nedostávali hotové peníze, nýbrž zboží, či stvrzenky, se kterými mohli obchodovat. Kvůli vysokým cenám v Grand Portage, byl plat vlastně o třetinu nižší, než v Montrealu, přitom společnost na zboží vydělávala mnohdy až padesát procent, takže profitovala nejen na obchodu s kožešinami, ale také na vlastních zaměstnancích, kteří byli už na svých chlebodárcích závislí.

***

Aby společnost North West Company svůj zisk ještě navýšila, dovolila dopravcům a dalším zaměstnancům nakupovat relativně bezcenné losí a bizoní kůže. Bylo to jediné zboží, které mohli na Grand Portage se souhlasem nadřízených prodávat, a tak si někteří muži mohli vydělat navíc částku, která se rovnala jejich mzdě, přičemž firma profitovala další peníze z provize.

Incident z roku 1802 pak ukázal, jak důležitý byl pro společnost zaměstnanecký obchod. Jedna nezávislá firma z Michilimackinacu poslala do Grand Portage obchodníka Paula Hervieuxe, ale ne aby obchodoval s indiány, nýbrž s dopravci. Samozřejmě, že jeho ceny byly znatelně nižší, než ty od North West Co. Jenže dříve, než Hervieux stačil na pláži rozbít stany, byl u něj Simon McTavish a jeden z jeho četných synovců, Duncan McGillivray a důrazně Kanaďana varovali, aby se držel dál od jeho lidí. Marně se Hervieux ohrazoval obchodní licencí, poněvadž ji Skoti považovali za bezcennou, a když se pak Hervieux nespakoval dostatečně rychle, vzteklý McGillivray se vrátil s partou silných chlapů. Podle Hervieuxe mu McGillivray loveckým nožem rozřezal stan a jeden z jeho společníků vytrhával stanové úchytky, takže přístřešek spadl. Když mu pak rozházeli zboží, velitel útočníků mu pohrozil: „Zatraceně, jestli se budeš v Grand Portage zdržovat, rozšlápnu ti krk, jako kryse!“ Když Simon McTavish zjistil, že si jeden z jeho mužů koupil od „vetřelce“ stan, jako odstrašující přiklad jej spálil. Později Hervieuxovi zaměstnavatelé podali v Montrealu na společnost stížnost, jenže proti mnohem mocnější korporaci neměli žádnou šanci.

V roce 1805 vydala společnost vyhlášku, ve které bylo dopravcům zapovězeno uzavírat soukromé obchody s malými obchodníky, či obchodníky z Montrealu. Kdo by se provinil, přišel by o svůj roční plat. A nejednalo se jenom o zisk, o co tady šlo, North West Company totiž usilovala o absolutní nadvládu na celou oblastí Grand Portage, včetně tamních lidí.

V devadesátých létech osmnáctého století bylo kolem Grand Portage soustředěno kolem dvanácti set lidí, tudíž měl vrchní manažér stanice za úkol mít je pod kontrolou. V prvé řadě měl dbát na to, aby vztah k zaměstnancům byl právně ošetřen smlouvou. Ale patrně ne vždycky zacházeli vyšší úředníci se svými zaměstnanci v rukavičkách a je možné, že občas docházelo i k násilí, jak je patrné z výše uvedené zkušenosti. A tak se stalo, že v roce 1794 několik nespokojených dopravců, kteří byli na cestě k Rainy Lake, zbuntovalo zbytek posádky karavany k přímému projevu neposlušnosti. Duncan McGillivray je nazval lumpy, kteří pobláznili celou posádku, která nehorázně požadovala zvýšení mzdy, plus další požadavky. Nicméně stávka byla brzo potlačena (nevíme jak), a bylo to jediné, dáli se to tak říci, povstání na Grand Portage.

Co se týče přímé dokumentace ohledně skladů na Grand Portage, kupodivu se toho moc nezachovalo. Neví se kdy, a kým byly postaveny a nedochovaly se ani obrázky, plány, deníky, či dopisy, ze kterých by se dalo něco zjistit. O stanici Fort Charlotte nevíme lautr nic ani z deníků obchodníků, či jiných dobrodruhů.

North West ovládala téměř všechny budovy v Grand Portage a v osmdesátých letech komplex ještě rozšířila, aby bylo více skladovacích prostor pro zboží a kožešiny. V roce 1784 činila hodnota skladovaného zboží 50 000 liber, a ta se stále zvyšovala. Archeologové zjistili, že skladiště byla rozšířena celkem dvakrát. Poprvé směrem na západ, a potom na sever. V roce 1799 byla hodnota staveb a jejich zařízení odhadována na 25 000 liber, a když byla stanice v roce 1802 vyklizena, byla její cena o pět tisíc liber vyšší.

ilustrační obrázek

I přes veškeré úsilí společnosti North West se dál na Grand Portage vyskytovali nezávislí drobní obchodníci. Vzhledem k tomu, že portáž byla strategickou bránou na západ, a kdo jí ovládal, byl pánem obchodu, požádala společnost v roce 1787 quebeckou vládu, aby na ní převedla tamní pozemky, plus samotnou portáž. Firma by tam na oplátku postavila silnici. Žádost byla odepřena a North West z trucu oplotila klíčové průchody a jeden americký vládní činitel k tomu poznamenal, že „…kanadská společnost úplně oplotila země na portáži, takže značně omezila pohyb nezávislých osob…“ O tři roky později vrchní manažer na Grand Portage dostal dopis od nadřízeného z Montrealu, který mu přikázal, aby nechal na každém stanovišti kánoí postavit tábor, kde by jeho lidé dohlíželi na to, aby dopravci neobchodovali s „vetřelci.“ Ještě téhož roku se společnost pokusila skoupit všechny kánoe, které byly na řece Pigeon k mání, což byl další krok, jak omezit činnost konkurence.

Poté, co skončila Americká revoluce, North West Company požádala o povolení provozovat vlastní flotilu plachetních lodí, které by zásobovaly Grand Portage, ale britská to zatrhla, poněvadž chtěla mít stále vojenskou kontrolu nad Velkými jezery, aby tam nemohli tajně operovat američtí obchodníci, kteří by kazili „britské indiány.“ Jenže tlak a moc měšců montrealských obchodníků, byl mocnější argument, a tak v roce 1786 North West vypravila na západ čtyřiceti tunovou loď Athabasca a v roce 1790 další dvě dvanácti a patnácti tunové šalupy. To však nestačilo, proto v roce 1793 byla spuštěna na hladinu jezer pětasedmdesáti tunová plachetnice Otter (Vydra), jejíž kapitánem byl John Bennet. Vydra pendlovala mezi Sault Ste Marie a Grand Portage čtyřikrát tam a zpět během každého léta, přičemž ji jedna cesta trvala od pěti do osmnácti dnů. Lodi převáželi především jídlo, zboží, stavební materiál, munici, dobytek, nábytek atd.

Námořníci, kteří zůstali přes zimu v Grand Portage, se připojili k celoročnímu personálu, který udržoval stavení a zařízení stanice, staral se o zvířata, zahrady obchod a indiány.

***

Jak jsme si již řekli, i přes veškerou byrokracii se do dnešních dnů zachovalo jen málo informací, a to i správcích stanice. V roce 1785 se o Grand Portage staral Zacharie Cloutier, „velice ctihodný starý muž“, původně tlumočník ve službách Jamese Givense. Když ho později nahradil jeden z montrealských měšťanů, Cloutier dál pracoval jako tlumočník. V roce 1797 se stal správcem Simon Fraser a o rok později Henry Munro, který byl zároveň i staničním lékařem, než ho nahradil Kenneth McKenzie.

Mnoho Northmanů žilo v indiánských loveckých táborech na Lac des Chiens a Lac des Bois Blanc. Část z nich byli zkušení dělníci, jako kováři, truhláři atd. a i když to záznamy nepotvrzuji, měli tam i rodiny. V typické obchodní stanici, pak bylo žen a dětí více, než mužů. Jinak celoroční přítomnost Evropanů ve velké míře ovlivnila život Odžibwejů, protože obchodní stanice skýtaly dobré útočiště pro staré a nemohoucí indiány. Muži zde mohli nechat příbuzné, když šli na lov nebo do války. Byl to další zdroj příjmu, poněvadž indiáni na oplátku obchodníkům vyráběli sněžnice a kánoe a pracovali pro ně, jako průvodci, informátoři, lovci a dodavatelé jídla.

Odžibwejové od Grand Portage nikdy nepatřili mezi indiány, kteří dodávali do stanice hlavně kožešiny. V roce 1800 to bylo jenom nějakých dvacet balíků. Oni se hlavně starali o jídlo. Grand Portage rozhodně patřila mezi nejlépe jídlem zásobené stanice v regionu. Na regálech potravinových skladů bylo množství pytlů s kukuřicí, krabice se suchary, cukrem, moukou a soudky s rumem. Na okolních loukách se páslo malé stádo dobytka a na zahrádkách lidé pěstovali brambory a další zeleninu. Přesto i zde v zimě hrozil hlad, protože mnozí správci nedokázali skaldy včas doplňovat, a tak když bylo nejhůře, museli se obrátit na indiány nebo nájemné lovce.

Byl to mezi indiány všeobecně rozšířený zvyk, že se vždy dělili o jídlo s potřebnými, a proto neměli problém dávat do stanic své přebytky. Na oplátku však očekávali, že se v případě nouze, o ně postarají zaměstnanci stanice.  

Na rozdíl od jiných příbuzných, kteří se na zimu rozptýlili ve vnitrozemí po malých rodinných tlupách, Odžibwejové od Grand Portage přezimovali ve vesnicích na březích jezera. Aby zimu přečkali v co možná nejlepších podmínkách, sklízeli v září na jezerech divokou rýži, v listopadu rybařili na Hořejším jezeře a v březnu shromažďovali a vařili javorový cukr. Někdy na své hodovní svátky pozvali i své oblíbené obchodníky. Jeden z nich vzpomíná: „… každý host dostal úhledně svázaný balíček, ve kterém bylo sušené maso té nejlepší kvality…“

A nebylo to jenom jídlo, co mohli indiáni obchodníkům nabídnout. Byly to rovněž kánoe, které v devadesátých létech stály až sto dolarů jedna. Velké montrealské kánoe se vyráběly v Trois Rivieres a v St. Joseph u Huronského jezera, ale menší severní kánoe, byly skoro všechny vyráběny Odžibweji. Tak třeba v roce 1792 je dělali převážně Odžibwejové od Rainy Lake, ale svůj podíl na výrobě měli také Grand Portage Odžibwejové. V roce 1799 měli objednávku na pětatřicet kusů, ale dodali jich o deset méně. Je však málo pravděpodobné, že North West disponovala tolika kánoemi, jako později stanice Fort William.

V osmdesátých letech byli regionální Odžibwejové rozdělení do několika skupin. Na březích Hořejšího jezera žili Omushkasugové a dál ve vnitrozemí Bois Forts neboli Sugwaundugahwininewugové. Podél vodních komunikací sídlili Kojejewininewugové a jižně od nich Omushkegoesové, přičemž poradní wigvam všech skupin stál u Rainy Lake, kde náčelníci a stařešinové rozhodovali o válce a míru, či jiných záležitostech. V té době byl hlavním náčelníkem těchto Odžibwejů Nectam, velký spojenec Britů. Jeho pohřební lešení, bylo po smrti náčelníka umístěno v Grand Portage, ale později byly jeho ostatky přemístěny do Fort William. Na důkaz úcty k tomuto velkému náčelníkovi umístila North West Company do jeho hrobu britskou vlajku.

Ale nebylo vše, tak jak se na první pohled jevilo. Odžibwejové skutečně s kožešinového obchodu do určité míry profitovali, mělo to však i stinné stránky. Z východu totiž kvůli kožešinám přicházeli cizí indiáni, zvláště pak Irokézové, kteří opravdu nebyli mezi zdejšími algonkiny vítaní. Byli to profesionální lovci, kteří nashromáždili co nejvíce kožešin a rychle zmizeli, aniž by dbali, co bude dál. Místní indiáni i z těchto důvodů často trpěli nouzí, jak dosvědčuje vyprávění Johna Tannera, který žil mezi indiány od dětství: „Jak se čím dál tím více ochlazovalo, opustili jsme Grand Portage a postavili si v lese wigvam, protože tam bylo více palivového dřeva…, tam jsme žili nějakou dobu v nesmírném utrpení a hladu, než přišel nějaký Muskegoe jménem Kuřák. Když viděl, jak jsme moc chudí, pozval nás abychom s ním šli k němu domů, s ujištěním, že se o nás postará…., tak nás vzal do svého wigvamu a nic od nás nepožadoval. Tak to bylo stále zvykem u indiánů, kteří žili daleko od bílých.“

Na konci osmdesátých let osmnáctého století bylo Grand Portage již celoročně obýváno. Když Velká Británie uzavřela s americkými koloniemi mír, mohl si obchodník Simon McTavish gratulovat. Konečně se bude moci plně věnovat obchodu, který byl válkou poněkud omezen. Nyní klesly i úroky a pojistné částky na zboží, takže budoucnost vypadala růžově. Jenže když v roce 1783 byla podepsána Pařížská smlouva, a když se v Montrealu dozvěděli, co dokument obsahuje, změnilo se nadšení ve zděšení. Angličtí vyjednavači totiž souhlasili s tím, že nová hranice mezi Spojenými státy a Kanadou povede napříč středem Velkých jezer. Tím pádem se klíčové obchodní stanice, jako byly Niagara, Detroit, Michilimackinac a dokonce i Grand Portage, od této chvíle nacházely na svrchované půdě Spojených států. Kanadští obchodníci byli zdrceni.

Nejhorší na tom bylo, že se časem prokázalo, že se angličtí vyjednavači navíc dopustili fatálního omylu. Oni totiž měli během jednání ohledně hranic k dispozici špatnou mapu, podlé které soudili, že hranice povede až za řetězcem pohraničních jezer, které jsou splavné až do Hořejšího jezera. Chyba lávky však! Jediná cesta, která umožňovala přístup k řece Pigeon, se nyní nacházela osm kilometrů na jih od hranice.

Když účinky prvotního šoku pominuly, začali kanadští obchodníci spekulovat, co by se dalo ještě zachránit. Obchod na jih od Velkých jezer byl doposud dvakrát tak výnosnější, než na severu, nicméně pomalu ale jistě začal stagnovat, zatímco na severozápadě se zvyšoval. Z toho důvodu McTavish a jeho společníci v roce 1792 apelovali na vládu: „Grand Portage je klíč k oné části britské Ameriky…, proto je mimořádně důležité, aby Grand Portage přešla zpět do našich rukou. A pokud ne, ať k němu určitě vede otevřená cesta, kterou by mohly užívat obé strany…, bez tohoto opatření by North West Company mohla ukončit svou činnost.“

Pařížská smlouva měla značný dopad i na indiány, kterých se jak už to bývalo zvykem, nikdo na nic neptal. Dá se říci, že všechny kmeny, kterých se týká naše problematika, byly na straně Britů, a britští obchodníci byli na nich de facto závislí. Koruna tudíž formálně potvrdila svrchovanost těchto kmenů, aby je chránila před Američany, jenže smlouva je smlouva a inkriminované území, včetně indiánských obyvatel, bylo nyní americké. A podle smlouvy byli „indiáni svobodní a nezávislí.“  

Záležitost zůstala otevřena ještě několik roků, poněvadž mladá americká vláda měla daleko důležitější věci na starost, než bylo severozápadní teritorium. Britové měli dál v opatrování své staré pevností a obchodování pokračovali v práci.