Vojáci přicházejí - Nahkohe

Odešel jsem do Maldenu, abych se setkal s naším anglickým otcem a pověděl mu náš příběh. On mi dal stejnou odpověď, jakou mi dal úředník na Wabash. Poradil mi, abych se obrátil na amerického prezidenta, a ten že nám určitě sjedná spravedlnost. Tak jsem navštívil dalšího amerického otce v Detroitu, a ten mi pověděl to samé. Do Illinois jsem se vrátil až pozdě na podzim, kdy už se Saukové přesunuli na zimní loviště.

Od mých přátel jsem se dozvěděl, že během mé nepřítomnosti se Američané k našim lidem chovali hodně špatně. Bylo mi z toho všeho hodně smutno. Už dva roky jsme nepořádali naše tradiční kmenové slavnosti a hry. Národ byl rozdělen na dvě skupiny, což se ještě nikdy nestalo. Jednu vedl Keokuk, který byl ochotný Američanům vyhovět snad ve všem, o co ho požádali. Byl příliš zbabělý na to, aby se zastal svých vlastních lidí. Já jsem byl náčelníkem druhé skupiny, a byl jsem odhodlaný ubránit Saukenuk za každou cenu.  Já jsem se tady narodil a zde leží kosti mých předků a přátel. Cítil jsem to jako posvátnou povinnost ochránit to, co nám tady bylo svěřeno. S tímto místem jsou spojeny všechny mé vzpomínky a vše, co je mi drahé. Prožil jsem zde své mládí a kosti mých předků leží pod kopcem, na který jsem tak rád chodíval a těšil se ze samoty. Nemohl jsem připustit, aby to tu Američané všechno zničili.

Zima byla smutná. Lov nebyl dobrý, jelikož nám chyběli pušky, pasti a jiné věci, které indiáni vyměnili za kořalku. Naše budoucnost nevypadala moc dobře. Neustále jsem vzýval Velkého ducha, aby mi ukázal cestu, kterou se vydat. Byl jsem nešťastný, poněvadž všichni bílí lidé, které jsem znal, a kterým jsem důvěřoval, mne jak se zdá oklamali. Začal jsem pochybovat, jestli to byli vůbec mojí přátelé.

Keokuk měl hladký jazyk a byl to opravdu velký řečník. Dal si dost práce s tím, aby poštval některé z mých lidí proti mně. Jenže já byl ve výhodě, poněvadž na mé straně byly všechny ženy, a to bylo podstatné. Ony nechtěly přijít o své pole, protože to byl jejich majetek. Když jsme se na jaře vrátili do Saukenuk, bylo to tam ještě horší. Musel jsem jít znovu na Rock Island za agentem, ale od něj se nedalo čekat žádného zastání. Jenom mi neustále zdůrazňoval, abychom odešli. Pokud to neuděláme, jistě na nás přijde vojsko. Řekl mi, že bude lepší, když se těmto problémům vyhneme a budeme žít v míru. K agentovi se v přemlouvání přidal i tlumočník. A obchodník? To bylo to samé a ještě na víc vychvaloval Keokuka, jak je moudrý. Já svým jednáním prý jenom ohrožuji naše ženy a děti. Zeptal se mně, co by mohl udělat proto, abychom v klidu odešli za Mississippi. Řekl, že by mohl zařídit, aby nám náčelník ze St. Louis dal šest tisíc dolarů na výdaje se stěhováním. Když jsem to zvážil, řekl jsem mu, že za těchto podmínek by to možná šlo, ale že o takových věcech nerozhoduju, já sám.  Tehdy tam připlul parník a obchodník mi řekl, že po něm poslal zprávu náčelníkovi v St. Louis. Čekali jsme na odpověď.

Ta přišla až za několik dní a nebyla dobrá. Žádné peníze nám nikdo nedá, a pokud rychle neodejdeme, pošle na nás prezident armádu a vyžene nás násilím. Za těchto okolností jsem se pevně rozhodl, že raději složím kosti vedle kostí svých předků, než abych odešel. Kdyby byla naše nabídka přijata, kvůli bezpečí našich žen a dětí, byl bych souhlasil s odchodem, ale takhle to nešlo. Tak jsme čekali, co přijde - nejspíš armáda.

Někdy v té době byl z Rock Island odvolán náš agent. Slyšel jsem, že to bylo proto, že nebyl schopen nás z vesnice vystrnadit. Jeli tomu tak, je to jenom dobře, poněvadž už jsem měl po krk, jak na mne pořád naléhal. Tlumočník byl stejně neschopný chlap a zástupce agenta byl úplně stejný. Ženy mezitím zaopatřily pole a zasely kukuřici, která jak se zdálo, bude letos dobrá. Pokud bude úroda dobrá, budou mít ženy a děti v zimě co jíst. Jenže Američané naše pole přeorali a zničili. Má trpělivost byla u konce, a já věděl, že budu muset něco udělat. Zašel jsem za vojenským velitelem a důrazně mu řekl, ať Američané odejdou. Dal jsem mu lhůtu do příštího dne, do dopoledne. Američané skutečně z naší vesnice odešli až na jednu rodinu. Muž argumentoval tím, že jeho rodina je příliš početná a bez kukuřice, kterou tady pěstují, by jeho děti hladověly. Slíbil nám, že bude pro nás pracovat, když ho tu necháme do podzimu. Jelikož mluvil rozumně, nechali jsme ho být.

Konečně jsme mohli uspořádat slavnost a hry, dle starých tradic. Jenže radost nám zakalila zpráva, že k nám přichází generál Gaines s velkým počtem vojáků. Nebylo pochyb, že jdou na nás, ale náš svatý muž řekl, že nás chtějí jenom vystrašit, že nikomu neublíží. Vždyť přece uzavřeli s Brity mír a my jsme přátelé Britů. Proto proti nám nemohou válčit. Když vojenský náčelník i s vojskem připochodoval, svolal do agentury radu. Poslali jsme běžce pro Keokuka a Wapella, aby se schůze také zúčastnili. Když nastal ten den, dostavil jsem se na místo se svými bojovníky v plné zbroji a s válečnou písní. Přišli jsme ozbrojeni, aby generál poznal, že se nebojíme. Měli jsme u sebe naše tradiční zbraně, kopí, palice a luky. Vojenský velitel chtěl, aby se rady účastnili jenom náčelníci. Generál pronesl tuto řeč: „Prezidentovi je velmi líto, že došlo k těmto obtížím, a že sem musel poslat armádu. Jenže je to jediný způsob, jak vás přimět odejít ze země, kterou jste odstoupili Spojeným státům. Váš americký prezident vás už několikrát prostřednictvím agenta varoval, ale vy jste mu nenaslouchali. Váš americký prezident to s vámi myslí dobře, ale vy se tomu bráníte. Doufám, že už to chápete a za Mississippi odejdete!“

„Naši zemi ale nikdo neprodal!“ řekl jsem „Nikdy jsme žádné peníze od našeho amerického otce nedostali. Naši vesnici si ponecháme!“

„Kdo je Černý jestřáb? Kdo je Černý jestřáb?“ zvolal očividně rozčílený generál.

„Já jsem Sauk a mojí předkové byli Saukové. Všichni to ví, že jsme Saukové!“ odpověděl jsem rázně. Generál ale pokračovals dál tu svou písničku.

„Přišel jsem proto, abych vás o nic nežádal, ale přinutil opustit vesnici a já to udělám, i kdyby to mělo být násilím. Máte na to dva dny, abyste se sbalili a odešli. Jestli to neuděláte, přinutím vás!“

Já odpověděl, že to nikdy neuděláme a tím porada skončila. Vojáci odešli do pevnosti a já se šel poradit se svatým mužem. Řekl mi, že měl v noci sen, ve kterém viděl Velkého ducha, kterak pověřil dceru našeho starého náčelníka Mattatase, aby zašla za vojenským velitelem a řekla mu, že její otec byl vždycky přítelem bílých lidí. Že pro ně bojoval a byl pro ně zraněný, ale nikdy neslyšel o tom, že bychom jim prodali naši zemi. Bílých lidí je mnoho a mohou si vzít, co chtějí, ale my věříme, že nejsou tak krutí. Kdyby nám prokázali laskavost a nechali nás být, alespoň tak dlouho, dokud nesklidíme kukuřici, jinak že budou naše děti hladovět.

Požádali jsme tedy dceru starého náčelníka, aby to pro nás udělala a několik mladých mužů jí do pevnosti doprovázelo. Žena řekla veliteli, co jsme jí řekli, ale generál jí odpověděl, že sem nepřišel jednat se ženami. Nabídl jí, že může v pevnosti zůstat, jestli bude chtít. Vzhledem k tomu, že selhal i tento plán, zbývalo nám buď odejít za Mississippi, nebo čekat na vojáky.

Generál Edmund Gaines

Narodil se dvacátého března 1777 v Culpeper County (Virginie). Do armády narukoval v roce 1799. Na počátku 19. století Gaines zkoumal pohraničí Mississippi a Natches Trail. V roce 1807 velel pevnosti Fort Stoddert (Alabama). Nějakou dobu ještě sloužil na řece Tennessee a posléze na krátko opustil armádu, aby se věnoval advokacii. Během Války 1812 se vrátil do armády a byl jmenován velitelem osmého pluku americké pěchoty. V červenci 1813 byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Za schopnosti prokázané v bitvě na Farm Crysler byl vyznamenán. Poté se stal pobočníkem generála Williama Harrisona a pochodoval s ním až na Temži v Kanadě. V roce 1914 bránil Fort Erie, kde byli Britové krvavě odraženi. Za to dostal Medaili cti, kterou mu udělil samotný Kongres. Po válce, to už v hodnosti generála, odchází Gaines z aktivní služby.

Pak byl jmenován agentem pro indiánské záležitosti, aby vyřídil problém s Kríky. Poté vedl vojáky proti Černému jestřábovi a účastnil se také Seminolských válek, kdy byl opět zraněn do obličeje. Bylo to v bitvě u Ouithlacoochie. V roce 1836 byl pověřen velením jihozápadního vojenského okruhu. Dostal za úkol opevnit hranici Louisiany a Texasu, během krize s Mexikem. Po vypuknutí Americko – Mexické války, vedl západní divize armády. Za to že do války povolal dobrovolníky z Louisiany, byl vládními úřady pokárán a dokonce souzen. Dokázal se všem obviněním ubránit.

Generál zemřel v New Orleans šestého června 1849 a byl pohřben v Mobile v Alabamě.