Arbor Croche - Rodina - Nahkohe

6. 12. 2016

Je smutnou skutečností, že mnoho původních indiánských národů už dnes neexistuje, a další pomalu zanikají. Můj vlastní lid byl kdysi početný a silný. Byli jsme pyšní na své válečnické zkušenosti a tradice, ale dnes je to jinak. Počítám, že během jedné generace už nebude existovat žádný čistokrevný Ottawa a náš jazyk dočista zanikne. V mých žilách koluje čistá krev Ottawů a žil jsem ve wigvamu stejně, jako mojí předkové a byl jsem seznámen se všemi tradicemi a zvyky kmene. Později se mne ujal protestantský misionář Alvin Coe a zařídil mi studium v Ohiu po boku amerických dětí. Škola to byla dobrá a já se dobře naučil anglicky mluvit, číst i psát. Později jsem šel na vyšší studium, abych si vzdělání rozšířil, ale v roce 1850 jsem ho musel přerušit, abych se postaral o svého nemocného otce. Dnes mám čtyři děti, ale ani jedno nemluví jazykem Ottawů, což je mi líto. I z tohoto důvodu pokládám za důležité, aby historie a tradice mého lidu nebyly zapomenuty, jak se to stalo těm mnoha zaniklým kmenům, po kterých nezůstala ani památka.

 Naše tradice říká, že před dávnou dobou se jedna z našich válečných výprav vrátila s mnoha zajatci, které Ottawové adoptovali. Z jejich rodové linie pak vzešla celá řada výjimečných náčelníků a bojovníků. I mojí předkové a strýcové pocházejí z rodové linie těchto lidí. Jeden ze strýců, otcův bratr Opožděné křídlo pomáhal během Války roku 1812 americkému veliteli Lewisi Cassovi. Za své vynikající služby dostal doživotní penzi. Matčin bratr Shaw-be-nee-was byl v roce 1812 také ve službách americké armády. Tento strýc měl výsadu procestovat téměř celé Spojené státy. Shaw-be-nee-was zemřel před dvaceti lety ve státě Illinois, kde byl na jeho počest vztyčen pomník. Waukazoo, otcův bratr rovněž patřil mezi významné náčelníky a svaté muž. Smrt jej zastihla v kanadském státě Manitoba.

Můj drahý otec patřil mezi hlavní náčelníky v Arbor Croche, která byla později na můj návrh přejmenovaná na Good Heart. Můj otec Macka-de-pe-nessy (Černý Jestřáb) zemřel v červnu roku 1861. Otec několikrát vedl na válečnou stezku bojovníky, a vždycky se prokázal jako odvážný muž. Žil celých dvacet let se svými bratry a dalšími indiány i bílými lovci v kanadské Manitobě, kde lovili pro kůže. Otec na severu zažil mnohá dobrodružství, když zápasil s medvědy nebo utíkal před jinými zvířaty. V té době běloši indiány strašně podváděli. Za jeden náprstek kořalky nebo dřevěný hřeben chtěli dvě bobří kůže, hrstka soli byla za jednu kůži a tak podobně. Tak indián prodal kůže v hodnotě tři sta dolarů za několik metrů chabé látky. Angličtí i francouzští lovci přicházeli do indiánských vesnic, kde se častokrát ženili s indiánkami, udělali jim děti a po čase zase zmizeli a své rodiny zanechali na holičkách.

I můj otec kvůli bílým obchodníkům málem zemřel. Cestoval tenkrát s dvěma partami lovců, které pluly ve dvou dlouhých březových kánoích. Jednoho dne se ti lidé pohádali a spor skončil málem bitkou. Lovci pak otce vysadili na opuštěném ostrově a nechali ho tak, protože celou hádku svedli na něj. Kdo by se taky staral o indiána? Otec přemýšlel nad tím, že spáchá sebevraždu, ale měl strach, že by se to nelíbilo Velkému duchu, proto se k němu modlil o vedení. Za několik dnů, kdy už umíral hladem, přišlo vysvobození. V poslední chvíli ho zachránila žena s malým dítětem, která zrovna plula kolem.

Od té doby otec už žádnému bělochovi nevěřil, i kdyby to byl kněz. Často nás před nimi varoval a říkal, že jim jde jen zisk. A kvůli bohatství lžou, kradou i vraždí. Běloši mluví tak, jako by měli na jazyku máslo, ale srdce mají plné podvodu.

Kolem roku 1800 přišli na Lower a Upper Penninsula v Michiganu poslové šavanského proroka Waw-wo-yaw-ge-she-mawa (Tenskwatawa), bratra slavného Tekumseha, aby kázali Ottawům a Odžibwejům nové poselství. Podle nich se měli indiáni vrátit k uctívání Velkého ducha, jak to dělali jejich předkové a zanechali všeho, co se naučili od bělochů. Nové náboženství dokonce zakazovalo rozdělávaní ohně pomoci křesadla a jedení domácích zvířat. Nosit se mělo jen kožené oblečení, tak jak si to přeje Velký duch. Poslové vysvětlovali, že se Velký duch na indiány zlobí, protože si osvojili zvyky bělochů. Pokud nedojde ke změně, může Velký duch zatřást zemí, aby lidé poznali, že mluví pravdu. Hodně Ottawů těm řečem uvěřilo a v Michiganu došlo toho roku tuším ke dvěma zemětřesením, jak je zaznamenáno v archívech. Kvůli tomu zemětřesení se mnoho indiánů polekalo a uvěřilo. Saw-gaw-kee (Rostoucí rostlina) jeden z významných náčelníků rovněž uvěřil a odešel na západ, kde zemřel na následky nějaké nemoci. Zemřelo tam ještě mnoho jiných indiánů. Jejich odchod velmi oslabil Ottawy v Arbor Croche. Saw-gaw-kee byl posledním náčelníkem z Little Traverse, proto byl jeho syn Ne-saw-wa-quat poslán zpět do Michiganu, aby zachoval rodovou líni náčelníků.

Old Wing II.

Spisovatel James McClurken poznamenal že „kultura Ottawů se měnila velice rychle. Ti, kteří se narodili po roce 1850, z větší míry sdíleli mnoho materiálních zvyků a hodnot, jako Američané.“ Přesto ale připouští, že našli způsob, jak se adaptovat a přitom si zachovat jistou míru autonomie. Ottawové se veřejně hlásili ke křesťanství, když se o ně během zlaté éry kožešinového obchodu starali v osmnáctém století francouzští katoličtí knězí. Ti také v roce 1825 navštívili Arbor Croche a v roce 1831 se tam usadil Frederic Baraga, rodák ze Slovinska, který postavil kapli v Harbor Springs. Kolem něj se shromáždilo několik katolických Ottawů a dokonce i ti nepokřtění viděli jistou výhodu v tom, když se kněz modlil za nemocné, rozdával léky a očkoval proti neštovicím. Navíc ještě pomáhal indiánům vyjednávat smlouvy.

V roce 1837 se Michigan připojil k americké federaci, jako šestadvacátý stát se 175 000 obyvateli, kterých neustále přibývalo. Na vzdálené jihozápadní hranici vyrostla podél řek a přístavů města, jako Grand Rapids, Grand Haven, Allegan a Saugatuck. Osadníci pronikali na indiánská území a lovci decimovali zvěř. Náčelník Joseph Waukazoo proto v roce 1836 požádal Kongres, aby pro jeho skupinu smluvně zabezpečil zemědělskou kolonii. Šťastná náhoda mu pomohla, že se v Allegan, kde jeho skupina často obchodovala, dozvěděl, že nějací američtí protestanté, vedení soudcem Johnem Kelloggem hodlají založit Western Michigan Society to Benefit the Indians. Společnost, která se měla starat o indiány nejen po duchovní, ale i po ekonomické stránce. Dalším cílem společnosti, bylo „civilizování indiánů za účelem je zcela začlenit do americké společnosti v souladu s federálními vládními cíli.“

Stejného roku svolala společnost schůzi v Allegan, kde byli pozvání i Ottawové a Odžibwejové. Náčelník Joseph Waukazoo, který s matkou konvertoval z katolictví k presbyteriánství, se dostavili také. Náčelník požádal třicetiletého reverenda George Smitha, aby se stal duchovním vůdcem jeho skupiny. Společnost to pohotově schválila a ustanovila Smitha hlavním misionářem. Ten se v lednu roku 1838 sešel s náčelníky Ottawů a Odžibwejů a s vůdci Western Michigan. Smith se zdál být ideálním misionářem pro indiány, i když byl dost autoritářský a prchlivý. Byl malý, ale houževnatý a energický a pěšky ušel klidně až třicet kilometrů denně. Jednou ho indiáni požádali, aby vzal svého psa a pomohl jim zabít medvěda. Smith si pak prostě poznamenal do deníku: „Zabili jsme ho. Získal jsem šest kilo masa. To bylo velmi dobré.“ Jeho žena Arvilla neúnavně učila indiánské dívky a ženy vařit a šít.

Smith měl ale potíž zvládnout algonkinský jazyk, proto musel mít neustále po ruce vládou placeného tlumočníka. Na doporučení náčelníka Josepha, najal Josepha Elliotta za plat dvou set dolarů ročně, plus místnost a stravu. Příští rok Smith najal Jamese Pricketta, vzdělaného míšence za plat jednoho sta dolarů ročně. Prickett byl však nespolehlivý a hrubý v chování. Smith si poznamenal: „dnes nemohu mít žádnou schůzku, protože nemám tlumočníka!“ Smithovi se poněkud ulevilo, když v roce 1841 přišla z Green Bay Mary Ann Willardová, která se konečně stala jeho pravidelnou překladatelkou. Mary byla pracovitá, ale po dobu svého čtyřletého zaměstnání byla často nemocná. Když roku 1845 odešla, Smith dal neochotně Prickettovi ještě jednu šanci. Nicméně navzdory kulturním a jazykovým bariérám, se vztah mezi misionářem a rodinou Waukazoo rozvinul v dlouhodobé přátelství. Ten se ještě prohloubil, když si roku 1851 bere reverendova dcera Josephova synovce Paysona Wolfa.

Ještě než k nim Smith přišel, Ottawové byli svědky zániku oblíbených lovišť v Macatawa. Američané získávají další pozemky a rychle budují v zemi těžební, strojní a dopravní průmysl, jenže odvážný podnik hlavního investora Macyho brzy krachuje. Na jaře roku 1839 cestoval Smith a deset Ottawů na sever, aby našli pozemek pro novou misii. Vrátili se po pěti týdnech s dvojitým počtem indiánů a rozhodnutím, že koupí zemi blízko bývalých zimních tábořišť na jezeře Black Lake. Jednalo se o zalesněnou kopcovitou zemi na sever od Black River. Byla tam i vhodná půda pro zemědělství, a co bylo ještě důležitější, indiáni tam mohli být mimo zhoubný vliv obchodníků s kožešinami, kteří dodávali indiánům kořalku.

Tlupa Waukazoo se sešla k radě roku 1840 a vybrala si za svou rezervaci Old Wing Mission. Rezervace byla pojmenována na počest zesnulého staršího bratra náčelníka Josepha, náčelníka Ning-wee-gona (Křídlo). Rezervaci obývalo devětadvacet rodin o počtu sto osmnácti duší. Vláda však slíbené peníze na vzdělání a chod rezervace neposlala, a tak Smith a jeho Ottawové přežívali z darů od podporovatelů z Michiganu a Nové Anglie. Ale to nestačilo. I Smith a jeho rodina přežívali díky indiánům, protože mu vláda neplatila ani řádný plat, a to až do roku 1844. Když obdržel alespoň malé stádo dobytka, vyčistil jeho dvacet šest akrů lesa a vlastnoručně indiánům demonstroval, jak hospodařit, než jen motykou zakopat semena do hlíny. Indiáni obdělali padesát akrů pole a zasadili klasickou trojici plodin, kukuřici, fazole a dýně, plus brambory. Úroda však byla jen poloviční, než v jiných misiích v západním Michiganu a na uživení nestačila. Ottawové byli nuceni lovit, rybařit a sbírat lesní plody, aby se uživili, což se zase nelíbilo misionáři.

V roce 1842 koupilo několik amerických rodin pozemek na východ od kolonie a založili tam farmy. Roku 1841 obdržel Smith konečně nějaké vládní peníze, takže mohl postavit školu a rozvinout zemědělství. Smith byl spokojen, takže si mohl do deníku poznamenat, že „indiáni pilně pracují a jsou schopní dokázat, že se mohou stát rolníky, když jim s tím někdo pomůže.“ Rozhodl se také, že výroční anuitní platbu bude rozdělovat v Grand Rapids, aby tak indiány odradil od každoroční cesty na ostrov Mackinac. Nechtěl, aby během léta zanedbávali své farmy.

Ještě předtím v červnu roku 1841 indiáni pomohli Smithovi dopravit k Hořejšímu jezeru množství stavebního materiálů k vybudování misie a statku. Dodávka zahrnovala zemědělné nářadí jako pluhy, kosy, hrábě atd. Misie měla takovou malou „pobočku“ v Landing, kde byl i přístav z čehož měl Smith obavy, jelikož si myslel, že ho indiáni budou využívat k výletům do divočiny. A co bylo z jeho pohledu ještě horší, indiáni chtěli navštívit blízké katolické misijní místo a hřbitov. V roce 1842 si náčelníci Waukazoo a Shinnekossia stěžovali, že jeden akr je pro tábořiště málo, tak Smith neochotně koupil dalších patnáct akrů.

O měsíc později přišla tlupa Potawatomiů náčelníka Josepha Maksabe a připojila se tlupě Waukazoo. Maksabe navrhoval, aby se v Landing postavil katolický kostel, kde by sloužil katolický kněz maďarského původu Viszosky. Ten využil příležitosti a brzy se usadil v Landing a na rozdíl od Smitha mluvil plynně algonkinsky a mezi indiány byl dost oblíbený.

Smith málem vyletěl z kůže a varoval náčelníka Waukazoo, že katolický zásah může zničit všechno, čeho společně dosáhli. Misionář svolal do školní budovy schůzi, na kterou přišla jen polovina indiánů. Joseph a jeho matka mu slíbili loajalitu, ale Maksabe požadoval, aby je učit jenom číst a psát, ale bez kázání. Jsou ochotní brát Smitha, jako učitele v Landing a náčelník Pendunwan (Peter Waukazoo) trval na tom, aby s nimi bydlel v Landing, než aby „v horkém létě umíral v lese.“

Další ranou pro Smitha bylo, když indiáni požadovali za svého zemědělského poradce Isaaca Fairbankse, který mluvil plynně jejich jazykem. Smith jim ale doporučil spíše svého osobního přítele Dr. Osmana Goodriche, který s indiány pracoval dva roky (1842 – 43). Náčelníci s ním ale nebyli spokojeni a mysleli si, že je zneužívá. Maksabe navíc začal podkopávat Smithovu autoritu obviněním, že reverendova prasata ničí jeho úrodu, a že je „bandita a měl by se raději vrátit do Allegan.“ Smith se ohradil, že by si měl Maksabe oplotit pole, jak je to v pohraničí zvykem, ale náčelník chtěl, aby provinilá prasata zabil. Maksabe následně ještě přitvrdil, když misionáře obvinil s cizoložství s tlumočnicí Mary Willardovou. Napřesrok náčelník zastřelil Smithova posledního vepře a nechal tak rodinu bez masa.

Tlupa Waukazoo byla jeho chováním pohoršena a distancovala se od něj. Je zajímavé, že během Války 1812 Maksabe a jeho lidé bojovali za Brity, zatímco tlupa Waukazoo sympatizovala s Američany.

Smith se stále ještě nevzdával a snažil se pro indiány pořádat bohoslužby, na které však chodilo jen málo lidí, proto se většinu času raději věnoval svému hospodářství.

V roce 1842 byla v Old Wing založena škola, do které Ottawové posílali děti. Školení bylo přesto omezeno jen na zimní měsíce a po sedmi letech školního vyučování se naučilo číst a psát pouze šestnáct indiánů. Na jaře byla totiž důležitější výroba javorového cukru, na čemž se podíleli i děti. Trvalo to přibližně měsíc, a poté indiáni prodávali své produkty v obchodních střediscích. V roce 1845 Old Wing produkovala víc než šest tisíc kilogramů javorového cukru v hodnotě 1 200 dolarů. Byly to téměř čtvrtina jejich výroční anuitní platby. Brusinky a zvířecí kůže přinášely ještě více zisku.

Rok 1846 byl ve znamení „duchovní bitvy“ mezi reverendem Smithem a knězem Viszoskym, kteří mezi sebou bojovali o „věčné spasení“ Ottawů. Když si duchovní navzájem bojkotovali bohoslužby, nebylo na tom nic moc křesťanského.

Největším problémem, kterému museli indiáni čelit, byl právě alkohol. V roce 1844 vytvořil Smith společnost padesáti indiánů, kteří odpřisáhli, že nebudou pít: „udělali jsme obrovské pokroky v mravním ohledu. Žádný indián pod mým dohledem není pod vlivem alkoholu a to celé dvě léta“ pochvaloval si. Následující rok stát Michigan upravil legislaturu a zakázal prodej alkoholu indiánům.

Pak nastaly vážné neshody mezi Maksabem a tlupou Waukazoo. Dokonce se šuškalo, že starý Potawatomi otrávil láhev s kořalkou, kterou vypil náčelník Joseph. A byl to alkohol, který v roce 1848 zapříčinil smrt Maksabeho bratra a o rok později zemřel na následky opilosti v Allegan samotný Maksabe. Jeho synové Louis a Joseph přitáhli jeho tělo na sáních na Kalamazoo a pak ho přepravili přes Mackinaw do Landing, kde byl pohřben. „Ó jaká smutná věc se přihodila tomu hříšnému muži, že zemřel takovým způsobem. To je jasný následek praktikování římského náboženství“ konstatoval reverend Smith. Jeho tažení proti pití alkoholu nakonec také vyšlo vniveč.

Aby se vymanil z katolického vlivu, navrhl náčelník Peter, aby Smith přemístil Old Wing k White River, kde by se mohli spojit s „divokými“ Ottawy. Tvrdil, že divocí indiáni jsou přístupnější k „pravdě“, než katolíci, a že u White River je zdravější klima. Smith ale nesouhlasil.

Na sklonku roku 1846 udeřila na indiány epidemie, kterou způsobila zkažená voda. Na průjmové a dýchací nemoci zemřelo šestnáct indiánů, hlavně ženy a děti. To byla celá polovina tlupy Waukazoo. Smith rozdával indiánům chinin, „rtuťové pilulky“, „doverský prášek“, léčivé brandy a kombinaci chloridu rtuťného a opia. Ale mnoho indiánů odmítlo bělošský lék a upřednostnili starou léčbu bolehlavem a horkým popelem.

Robert P. Swierenga, Andrew J. Blackbird, Wikipedia, Nahkohe