Čerokíové IV. - Nahkohe

Čerokíové IV.

Časy od roku 1785

V červenci 1785 byl nalezen na poli zastřelený muž jménem John Ish. Jeho farma se nacházela třicet kilometrů pod Knoxvillem. Spřátelený náčelník Hanging-mawa z Echoty dal příkaz vraha vypátrat. Skupina jeho zvědů skutečně dopadla nějakého Kríka, kterého předvedli před amerického komisaře v Tellico. Muž byl formálně souzen a oběšen. Na otázku, proč to udělal, odpověděl, že jeho národ je stále ve válce s Američany. Odešel z domova, aby zabil, nebo byl zabit. Nebýt Čerokíů tak by unikl. Přesto má ve svém národě dost přátel, kteří jeho smrt pomstí. O několik dní později přešla řeku Tennessee stovka kríkských bojovníků. Hanging-maw za nimi poslal padesát tři válečníků jež doprovázeli nějací američtí vojáci. Desátého srpna se s Kríky utkali, jednoho zabili a dalšího zranili, přičemž jeden Čerokí byl lehce zraněn. Kríkové ustoupili a vítězové se vrátili domů doprovázení střelbou z pušek. „Noc jsme strávili Skalpovým tancem dle zvyku válečníků po vítězství nad nepřáteli. Zapojili se do něj i bílí. Horští Čerokíové jsou na cestě již příliš daleko, než aby se vrátili zpět. O jejich přátelství už není třeba pochybovat“ udal americký komisař.

V témže měsíci došlo poblíž Crab Orchard ke střetu mezi oddílem asi čtyřiceti vojáků s větším počtem Kríků. Je zřejmé, že válečnou iniciativu na obou stranách Cumberlandu vedli Kríkové.

Guvernér Blount chtěl vyjednat mír s celým národem Čerokíů což se mu zatím nedařilo. Někteří náčelníci byli sice pro trvalý mír, ale překážkou jim bylo vědomí, že se jim již nikdy nevrátí to, co jim bylo uzmuto. Také tvrdili, že nemohou zabránit Kríkům, aby procházeli jejich územím. Koncem července silný oddíl Kríků vyrazil na sever proti osadám. Podél hranice Tennessee byla okamžitě povolána domobrana doprovázena přátelskými Čerokíi.

Američané z Tennessee, zejména ti z Cumberlandu byli přesvědčeni, že klidu dostanou, dokud nebudou úplně zničeny vesnice Čikamaugů. Guvernér měl ale z ministerstva příkaz nepodnikat žádné likvidační akce. Hraničáři však byli svéhlaví. Generál Robertson začal shromažďovat dobrovolníky z okolí Nashvillu a mohl počítat s rotou Kentučanů plukovníka Whitleyho. I guvernér Blount vyslal majora Orea a oddíl vojáků s rozkazem chránit osady na Cumberlandu. Major se do projektu zapojil tak horlivě, jako by nikdy nebyl vydán žádný zákaz akcí proti Čerokíům. Jeho podnik se stal známým coby „Oreaova výprava“.

Sedmého září 1794 opustila armáda pěti set padesáti jezdců Nashville. Průvodcem jim byl onen Joseph Brown, o němž stará indiánka prorokovala zradu, že jednoho dne proti nim přivede nepřátelské vojáky. O pět dní později překročila armáda řeku Tennessee poblíž ústí řeky Sequatchee. Koně nechali na druhé straně řeky a podél jižního břehu pokračovali dál. Třináctého dne překvapili vesnici Nickajack, zabili několik bojovníků a zajali řadu indiánů. Několik Čerokíů pokoušejících se uniknout na kánoích, bylo zastřeleno na řece. Bojovníci z vesnice Běžící voda vzdálené šest kilometrů zaslechli střelbu a okamžitě spěchali přátelům na pomoc. Byli však odražení a Běžící voda byla vypálena jako Nickajack. Celkem bylo zabito přes padesát indiánů a řada jich byla zajata. Američané měli pouze tři zraněné. Mezi zabitými Čerokíi byl i Dech, náčelník z Běžící vody. Ve vesnicích byly údajně nalezeny dva čerstvé bělošské skalpy a množství kořisti a zásoba munice od Španělů.

Po návratu trestné výpravy poslal Robertson náčelníkovi Johnu Wattsovi, vůdci nepřátelských Čerokíů ultimátům. Pokud se brzy nevzdá, nepropustí zajatce a nezaručí mír, dopadne stejně, jako jeho příbuzní v Nickajacku a Běžící vodě. Nakonec na žádost odbojných Čerokíů svolal guvernér Blount na 7. a 8. listopadu 1794 v Tellico velkou konferenci. Jednání se zúčastnil Hanging-maw, hlavní náčelník Čerokíů a John Watt hlavní vůdce nepřátelských vesnic. Výsledek rokování byl celkem uspokojivý. Spory byly urovnány a dlouhá válka Čerokíů skončila a měla být u konce.

Nicméně řada Čikamaugů odešla roku 1782 za Ohio a usadila se na potoce Paint Creek v blízkosti spřátelených Šavanů. Jednalo se asi o sedmdesát bojovníků a jejich rodiny. Aktivně se účastnili bojů na hranicích Ohia a byli v bitvě na Fallen Timbers (1794), kdy byla severní aliance definitivně poražena. Podpisu smlouvy v Greenville (srpen 1795) se neúčastnili, proto jim generál Wayne prostřednictvím jejich náčelníka Dlouhého vlasu poslal vzkaz: „Pokud odmítnete přijít a uzavřít podmínky smlouvy jako ostatní, budete považováni za osoby stojící mimo ochranu vlády.“ Čikamaugové slíbili, že se po žních vrátí k příbuzným na jihu.

Kríkové byli nadále věrní svému válečnému postoji vůči Američanům a pokračovali v útocích na západní osady. Počátkem ledna 1795 uspořádal guvernér Blount další schůzku s Čerokíi a snažil se je přesvědčit k vytvoření roty mladých válečníků, kteří by hlídali hranice před Kríky. Náčelníci tento návrh zamítli.

V následujícím roce chtěli Američané obsadit indiánské pozemky jižně od Cumberlandu na základě slibu Severní Karolíny, že je přidělí veteránům z války o nezávislost. Kongres tentokrát na základě intervence prezidenta Washingtona zasáhl. Upravil zákon ohledně styků mezi Američany a indiánskými kmeny. Měl zabránit obsazení země, která nebyla koupena generální vládou a squatteři měli být z indiánské země vykázání. Ale opět se opakoval již obehraný scénář. Hlad po dalších pozemcích vedl k tomu, že se s indiány uzavřela další smlouva o odstoupení. Na základě intenzivních žádostí obyvatel Tennessee podnikl Kongres v roce 1797 kroky k uzavření smlouvy s Čerokíi, která by rozšířila hranice nového státu tak, aby došlo k užšímu spojení mezi východními osadami a osadami na Cumberlandu. Čerokíové měli nyní hlavní sídlo Ustanali poblíž dnešního Calhounu v Georgii, zatímco Echota již nyní byla na samém okraji hranic s bílými. Američané chtěli jednat v Echotě, zatímco Čerokíové preferovali Ustanali. Nakonec se sjednala schůzka poblíž Tellica. Jednání začalo v červenci, ale bylo brzy ukončeno rázným odmítnutím Čerokíů prodat jakoukoli půdu. Zbytek léta byl ve znamení naléhání na Čerokíe, dokud druhého října 1798 neuzavřeli dohodu známou coby „První smlouva z Tellica“, kterou podepsalo třicet devět náčelníků. Čerokíové se vzdali území mezi řekou Clinch a Cumberlandem a dalšího podél severního břehu Malé Tennessee až k hoře Chilhowee. Bylo také uděleno povolení k vytyčení „Cumberlandské silnice“, která měla spojit osady na východě Tennessee s osadami v okolí Nashvillu. Za postoupené pozemky měli Čerokíové obdržet zboží za pět tisíc dolarů.

Smlouvou uzavřenou v Madridu v říjnu 1795 se Španělsko vzdalo všech nároků na východní stranu Mississippi severně od třicáté první rovnoběžky, ale formální předání postů bylo odloženo a španělská posádka nadále okupovala San Fernando de Barrancas u dnešního Memphisu v Tennessee až do podzimu 1797. Posádka v Natchezu v Mississippi se vzdala až v březnu 1798. I Kríkové na čas shledali, že odpor začíná být marný, a tak v červnu 1796 uzavřeli mír v Colerainu v Georgii. Dá se říci, že téměř dvacetileté válčení bylo u konce.

Čerokíové si přes zachování vlastních tradic brzy osvojili mnohé z bílé kultury. Byly to palné zbraně a kovové nástroje, nářadí ba i stroje na základě mlýnů. V roce 1760 měli podle Adaira „ohromné množství vynikajících koní.“ Byli zruční jezdci a v chovu koní se náramně vyznali. Stali se farmáři chovající dobytek, vepře a drůbež. Čerokíjské vepřové vypěstované na lesních kaštanech prý bylo daleko lepší než to osadnické. Sevier během svého tažení proti vesnicím na Coosa roku 1793 zničil tři sta včelínů. Měli broskvoňové sady nemluvě o kukuřičných, fazolových a bramborových polích. Ovládali vysoké umění hrnčířství a košíkářství a zpracování kůží.

Čerokíové měli dar rychle se vzpamatovat z těžkých pogromů válečného pustošení. V rámci civilizační politiky se vláda na základě smlouvy z roku 1791 zavázala Čerokíům poskytnout „bezplatně“ zemědělské nářadí a podobnou pomoc. Roku 1801 už národ běžně používal tkalcovské stavy, pluhy a podobně. Náčelníci horských vesnic si stěžovali, že západní a jihozápadní vesnice mají více kolovrátků a stavů, proto jsou pokročilejší ve výrobě vlastních oděvů. Bylo jim odpověděno v duchu českého přísloví: „Kdo pozdě chodí sám sobě škodí.“ Že všem bylo poskytnuto stejným dílem, akorát horské kmeny se zdržely. Žel do jejich hospodaření se zavedlo i otrokářství

Čerokíům na cestě k „civilizaci“ pomohly sňatky s bělochy, hlavně s obchodníky v předrevolučním období. Někdy i s několika Američany ze zapadlých osad. Rodiny, které se zapsaly do dějin Čerokíů, byly téměř všechny smíšeného původu. Doughertyové, Galpinové a Adairové pocházeli z Irska, Rossové, Vannové a McIntoshové, stejně jako McGillivrayové a Graysonové i mezi Kríky byli skotského původu. Waffordové byli Američané z Karolíny nebo Georgie a otec Sequoye byl Němec z Pennsylvanie. Tyto rodiny většinou posílaly děti za vzděláním na východ a některé dokonce stavěly malé školy ve svých vesnicích a najímaly učitelé.

Na počátku devatenáctého století byli vlivné míšenecké rodiny v každé vesnici a ovládly národní rady. Střední vesnice odříznuté od světa vysokými horami zůstaly baštou čerokíjského konzervatismu. Zdá se, že s výjimkou Pribera nepůsobil před rokem 1800 mezi Čerokíi žádný misionář. Ve styku však byly s Moravskými bratry, které měli rádi. Moravané paradoxně získali prvního čerokíjského konvertitu mezi Delawary. Byl to adoptovaný chlapec, který v kmeni vyrostl a oženil se, a byl Moravany pokřtěn.

Roku 1799 Čerokíové požádali o učitelé, a tak se k nim vydali dva misionáři prozkoumat půdu. Další návštěvu uskutečnili v létě příštího roku v Tellicu. Na kmenové radě však náčelníci projevili značné názorové rozdíly ohledně založení misie na jejich území. Nicméně po vládním povolení z dubna 1801 páteři Abraham Steiner a Gottlieb Byhan začali působit ve vesnici náčelníka Davida Vanna. Ten je ubytoval ve svém domě a poskytl jim veškerou podporu při budování misie. Tu nazvali Spring Place, kde později vznikla stejnojmenná vesnice v okrese Murray v severozápadní Georgii. Podporu jim poskytl rovněž agent pro indiánské záležitosti, plukovník Meigs. Čerokíové však brzy dali najevo, že nechtějí pro své děti nové náboženství, nýbrž vzdělání. Rada z Ustanali poslala misionářům vzkaz, ať do šesti měsíců postaví školu nebo ať raději odejdou. Díky Vannově intervenci se podařilo školu otevřít a mezi prvními žáky tam bylo i několik synů významných náčelníků. Další moravskou misii založil v roce 1821 pastor J. Gambold v Oothcalogu. Obé misie prosperovaly, dokud je vláda Georgie roku 1834 nezrušila. Otevřela se tak cesta americkým misionářům, konkrétně reverendu Gideonu Blackburnovi, presbyteriánskému reverendu z Tennessee, který vedl školu mezi Čerokíi několik let. Pro nedostatek peněz byla nakonec uzavřena.

Bez ohledu na slib daný Čerokíům na základě smlouvy z roku 1798, kdy jim bylo garantováno, že „vláda navždy bude ochraňovat zbytek jejich země“, byly téměř okamžitě podniknuty kroky k získání dalšího velkého území. Přes důrazné protesty Čerokíů, kteří přímo navštívili Washingtonovu prezidentskou kancelář, byl na ně vyvinut takový tlak, že vláda dosáhla svého. V letech 1804 a 1805 byly v Tellico podepsány tři smlouvy. Na základě první byl zakoupen malý pozemek v severovýchodní Georgii, známý jako „Waffordova osada“, kde se před několika lety usadila skupina plukovníka Wafforda. Čerokíové měli obdržet okamžitou platbu v hodnotě pěti tisíc dolarů ve zboží a hotovosti a rentou jednoho tisíce dolarů. Dalšími smlouvami byl prodán rozsáhlý pozemek ve středním Tennessee a Kentucky, mezi Cumberlandským pohořím, západní hranicí od řeky Cumberland na jihozápad k řece Duck. Bylo získáno povolení k výstavbě dvou poštovních silnic přes území Čerokíů do Georgie a Alabamy. Spojené státy se zavázaly zaplatit patnáct tisíc šest set dolarů v nářadí, zbožím a hotovosti plus rentou ve výši tří tisíc dolarů. Aby smlouvu podepsali „problémoví“ náčelníci Dvojitá hlava a Tollunteeskee, byly ve smlouvě dodatky zajišťující náčelníkům extra pozemky. Ovšem tyto dodatky nebyly obsaženy v kopii zaslané Senátu k potvrzení. Na základě zneužívání svého náčelnického postavení k zištným cílům byl Dvojitá hlava z nařízení rady náčelníků popraven rukou majora Ridge.

Smlouvou z pětadvacátého října 1805 byly osady ve východním Tennessee spojeny s osadami v okolí Nashvillu na Cumberlandu a stát tak získal kompaktní podobu. Celá jižní část státu, jak byla definována smlouvou měla být stále indiánskou zemí, nicméně existoval silný pres pro její otevření a hranicí se měla stát řeka Tennessee. Z východu přicházeli stále noví osadníci, a jak říká Royce.“ Sedmého ledna 1806 byla ve Washingtonu uzavřena další smlouva, kdy se Čerokíové vzdali rozsáhlého území mezi řekou Duck a Tennessee zahrnující téměř jedenáct tisíc čtverečních kilometrů v Tennessee a Alabamě, včetně Long Islandu na řece Holston. Odškodným jim bylo slíbeno deset tisíc dolarů v pěti splátkách v hotovosti, stavba mlýnu a bavlnářské dílny, plus doživotní renta sta dolarů pro Černou lišku, starého náčelníka národa. Signatáře dokumentu, mezi kterými byl ještě Dvojitá hlava a Tollunteeskee doprovázeli do Washingtonu stejní komisaři, kteří domlouvali předchozí smlouvu. Stejně, jako předtím došlo k „nedorozumění“ a hranice byly ještě více rozšířeny. Ty byly upraveny v dodatečné smlouvě uzavřené jedenáctého září 1807 v Chickasaw Old Fields na řece Tennessee. Na území mezi řekou Duck a Tennessee si činili nároky i Čikasawové a jejich vlastnické právo poté zaniklo samostatnými smlouvami. Náhrada poskytnuta Čerokíům byla v hodnotě dva tisíce dolarů, ale agent Meigs jim tajně za podpis slíbil navrch tisíc dolarů a několik pušek.

Roku 1807 získal plukovník Elias Earle od čerokíjských náčelníků souhlas ke stavbě železárny při ústí Chickamaugy. Dílna měla být zásobována rudou vytěženou rovněž na území Čerokíů. Projekt nakonec krachl kvůli neochotě státu Tennessee poskytnout podnikateli dotaci.  

Roku 1810 zrušila čerokíjská kmenová rada zákon klanové krevní msty. Výnos podepsal hlavní lídr kmene Černá liška (Ina′lĭ) a sedm dalších náčelníků. Na základě dohody s Čerokíi byla roku 1813 dojednána komise, která měla vytyčit silnici od řeky Tennessee k prameni řeky Savannah. Silnice byla dokončena během následujících tří let a byla známá coby Wachesova stezka podle významného náčelníka Wachesy (Watsi’sy), který žil poblíž křižovatky na Beaverdamském potoce. Část cesty byla vedena po staré indiánské stezce.

Pak krajem zazněl nový podmanivý hlas. Hlas Šavana Tekumseha, jenž chtěl obnovit starou koalici severních kmenů a vytvořit z nich hráz proti dalšímu americkému postupu. Podporoval ho bratr Tenskwatawa v roli proroka hlasujícího návrat k starým tradicím a způsobu života. Tekumseh si přál získat podporu jižních kmenů, se kterými by se mu dařilo plán lépe realizovat. Kríkové jeho výzvu nadšeně přijali a začali tančit „Tanec indiánů od jezer.“ To vše s utajovanou podporou britských agentů z Kanady. Když Tekumseh propagoval své názory na jihu, Američané v jeho nepřítomnosti napadli jeho vesnici Tippecanoe a jeho koalici rozbili. Američané pak napadli Kanadu a začala válka roku 1812. Tekumseh se v čele patnácti set bojovníků postavil na stranu Kanaďanů, zatímco Kríkové napadali Američany na své hranici

Kríkové navštívili Čerokíe a v Ustanali se konal velký Medicínský tanec. Náčelníci probírali nové poselství a situaci. Kríkové poukázali na to, že Čerokíové přeťali cestu ustanovenou předky už od počátku světa. Vzali si od bílého muže oblečení a cetky. Mají postele a stoly, někteří dokonce knihy, kočky a mlýny. Kvůli tomu se duchové zlobí a zvěř opouští zemi. Pokud chtějí dosáhnout původního štěstí, musí odložit šaty bílého muže, opustit jeho mlýny a tkalcovské stavy a zabít kočky. Je třeba se vrátit do kůže a malovat se, aby byli zase indiány.

Taková výzva se může silně dotknout citlivé duše indiánů a vzpomínek na staré časy. Čerokíjský major Ridge oponoval, že to povede akorát k válce s Američany a všichni ví, že to nemůže skončit dobře. Vyhrožoval strašlivou bouři, která zničí všechny krom těch, kteří se shromáždí na nevyšší hoře v Smoky Hills. „Vzdáme se včelínů, sadů a otroků, prostě všeho, co nám bílý muž přinesl? Budete v horách čekat na soudný den?“  

Sveřepí Kríkové šli do války. Krom několika napadení pohraničních usedlostí, zaútočili třicátého srpna 1813 na Fort Mims a pobili tam na pět set vojáků a civilistů. Čerokíové se k jejich tažení nepřipojili, ale naopak slíbili pomoc Američanům. Když Kríkové shledali, že od Čerokíů nemohou očekávat pomoc, zabili u Etowah čerokíjskou ženu. Vrazi byli vystopováni, dostiženi a večer druhého dne potrestání smrtí.  

Náčelník přátelských Dolních Kríků McIntosh, měl mezi Čerokíi příbuzné, které hodlal navštívit. Na příkaz rady ho raději doprovodili spolehliví válečníci pod vedením Ridge. Ridge obdržel žádost Dolních Kríků spojit se s Čerokíi a Američany. Jeho lidé nechtějí zničit to, co dosud vybudovali. Čerokíjská rada se však nechtěla vměšovat do záležitostí jiných kmenů. Nicméně Ridge začal hledat dobrovolníky pro válku a nemálo se jich přihlásilo. Rada své rozhodnutí zrušila a vyhlásila Horním Kríkům na řece Tallapoosa válku. Tam mělo být srdce povstání a měli tam sídlit proroci nového náboženství. Vesnice Dolních Kríků na Chattahoochee náčelníka McIntoshe měly být přátelské. Tito Kríkové byli ochotní bojovat proti svým příbuzným. Horní Kríky vedl generál Floyd, zatímco Čerokíové sloužili pod generály Whitem a Jacksonem. Další Čerokíové shromažďovali pro armádu zásoby.

Jackson koncem října 1813 obdržel žádost o pomoc čerokíjskému náčelníkovi Pathkillerovi, kterému hrozilo ve vesnici Turkeytown na horním toku Coosy v Alabamě nepřátelské zničení. Jackson pověřil generála Whita vesnici osvobodit což důstojník udělal. White měl k dispozici tisíc vojáků a čtyři sta Čerokíů čili docela slušnou armádu. Vojsko se potom zaměřilo na Kríky. Postupovalo podél Coosy k Tallaseehatchee na stejnojmenném potoce v Alabamě. Indiáni měli čelenky z orlích per a jeleních ocasů. Útok byl proveden za úsvitu třetího listopadu 1813 a vesnice byla přes urputný odpor dobita. Kríkové neměli šanci, neboť byli dokonale obklíčení. Generál Coffee ve své oficiální zprávě uvedl: „Kladli veškerý odpor, jaký jen přemožený voják může klást. Bojovali, ale jejich zkáza byla velmi brzy dokonána. Naši muži se vrhli ke dveřím domů a během několika minut zabili posledního bojovníka z nich. Nepřátelé bojovali s divokou zuřivostí a čelili smrti se všemi jejími hrůzami, aniž by se krčili. Nikdo nežádal o milost a bojovali třeba ještě v sedě.“ Generál deklaroval, že z bojovníků neunikl ani jeden a na bitevním poli se našlo kolem dvou set těl. Řada žen a dětí byla zajata. Američané ztratili pět vojáků a měli jednačtyřicet zraněných. Takovou bojovnost prokázali Kríkové oproti drtivé přesile po celou dobu války. Válečníci stále používali luk se šípy poté, co vystřelili z muškety. Čerokíové odvedli dvacet zraněných Kríků do Turkeytownu.

Další velká bitva se udála devátého listopadu 1813 u Talladegy v Alabamě. Tentokrát generál Jackson velel osobně dvěma tisícům pěšáků a jezdců a snad i několika Čerokíům. Napadená vesnice měla mít více než tisíc bojovníků zvenčí, a tak americká přesila byla dva na jednoho. Kríkové opět bojovali velmi houževnatě a v jednu chvíli útočníky přinutili k ústupu. Kríkové ztratili devětadevadesát bojovníků a podle jejich vlastního prohlášení měli daleko větší ztráty. Američané ztratili patnáct mužů a měli pětaosmdesát raněných.

O den či dva později vyslali náčelnici vesnice Hillabee v Alabamě k Jacksonovi posly se žádostí o mír. Generál nabídku přijal, a když se emisaři vraceli s dobrou zprávou domů, Američané tam směřovali také. Osmnáctého listopadu 1813 nechal Jackson vesnici obklíčit a Kríkové důvěřující v jeho slovo se ani nechystali ani na obranu. Během útoku bylo šedesát bojovníků zabito a přes dvě stě padesát indiánů zajato, přičemž Američané neutrpěli žádné ztráty. White v oficiální zprávě uvedl: „Plukovník Morgan a jeho Čerokíové podali nezvratný důkaz, že si zaslouží zaměstnání vlády.“

Devětadvacátého listopadu 1813 armáda generála Floyda složená z devíti set padesáti vojáků a čtyř set indiánů, převážně Dolních Kríků náčelníka McIntoshe dobyla a zničila město Autossee na řece Tallapoosa. Padlo dvě stě bojovníků a kvalitně postavená vesnice lehla popelem. Třiadvacátého prosince byli Kríkové poraženi generálem Claibornem, kterému pomáhali Čoktawové. Armáda srovnala se zemí další dvě vesnice, zničila velké množství zásob a dalšího majetku. Čerokíové tentokrát u toho asi nebyli.

Před koncem roku se Jacksonovy síly v severní Alabamě kvůli vzpourám a vypršení služebních lhůt natolik zmenšily, že mu zbyla pouhá stovka vojáků. Byl tudíž nucen najmout Čerokíe, aby měl ochranu skladu zásob ve Fort Armstrong na horní Coose. S příchodem nového roku 1814 obdržel posily z Tennessee spolu s dvěma sty spřátelenými Kríky a pětašedesáti Čerokíi. Jackson si nyní troufl táhnout proti vesnicím na Tallapoose. U řeky se dozvěděl o velkém nepřátelském oddílu Kríků. Utábořil se v bojovém postavení na potoce Emukfaw a poslal na průzkum zvědy. Zde byl ráno čtyřiadvacátého ledna napaden s takovou zuřivostí, že se Kríkové nebáli ani bajonetů. Jejich útok zastavil až zásah pro amerických indiánů z týlu. Těžce zraněný Jackson ustoupil do pevnosti Strother na řece Coosa. Jeho i zraněného generála Coffeeho vezli na kožených nosítkách koně.

Kríkové armádu pronásledovali a znovu napadli čtyřiadvacátého ledna, kdy překonávala potok Enotochopco. Tentokrát po těžkém boji zahnala Kríky šestipalcová děla střelbou z bezprostřední blízkosti. Americké ztráty činily dohromady cirka sto mrtvých a raněných. Ztráty Kríků byly asi větší, ale nutno jim ke cti připsat, že dokázali čelit bajonetům i dělům bez podpory spojenců. Jackson měl co dělat zabránit v armádě celkové demoralizací. Pickett tvrdí, že Kríkové neměli více než pět set bojovníků, přičemž Jackson měl nejméně tisíc dvě stě mužů společně s indiány.

Zabrat dostal i generál Floyd se silou asi jednoho tisíce tří set Američanů a čtyř set indiánů. Ráno sedmadvacátého ledna byl překvapen na potoce Caleebee v Alabamě a donucen ustoupit. Poté, co Jackson obdržel další velké posily z Tennessee, zanechal posádku ve Fort Strother a zhruba v polovině března sestoupil po řece Coosa k ústí Cedar Creeku, kde postavil Fort Williams. Zde zanechal zásoby a posádku a vydal se na pochod k Tallapoosa Horseshoe, kde se měla shromáždit velká síla nepřátel. Na tomto místě, kterému Kríkové říkají Tohopeka se řeka Tallapoosa ohýbala tak, že uzavírala asi sto akrů úzkého poloostrova. Necele dva kilometry jižně se do řeky vléval potok Emukfaw, kde byl Jackson před dvěma měsíci Kríky tak tísněn. Kríkové na poloostrově postavili pevnou hradbu z klád, za níž stály jejich domy. Na břehu bylo několik kánoí pro případ nutnosti ústupu. Tuto pevnost bránilo tisíc bojovníků, s nimiž bylo tři sta žen a dětí. Jacksonova armáda čítala asi dva tisíce mužů, včetně pěti set Čerokíů. Měl s sebou i dvě malá děla. K bitvě došlo ráno sedmadvacátého března 1814.

Jackson připravil své muže k útoku a pověřil generála Coffeeho, aby s jezdci a indiány překročil řeku u brodu asi pět kilometrů pod vesnicí a zajistil únikovou cestu. Sám postoupil před opevnění a nechal rozmístit děla na mírné vyvýšenině ve vzdálenosti osmdesáti metrů od opevnění. Poté zahájil kanonádu a ostřelování z mušket. Dřevěná hradba byla masivní a vysoká metr a půl. Střílny měla umístěny tak, aby byl útočník vystaven křížové palbě. Asi po dvou hodinách bezvýsledného dělostřeleckého a střeleckého ostřelování přeplula rota zvědů kapitána Russella a skupina Čerokíů náčelníka plukovníka Richarda Browna podnikla odvážný výpad z nechráněné strany a zapálila několik budou. Útočníci byli zahnání na útěk.

Coffee mezitím dle příkazů zaujal pozice podél protějšího břehu. Cofee uvádí: „Střelba z našich děl a ručních zbraní byla silná což naše indiány rozvášnilo. Když si všimli, že asi stovka bojovníků a všechny ženy s dětmi pobíhají mezi chatrčemi, nemohli už zůstat jenom tichými diváky. Zatímco někteří stříleli z druhé strany řeky, aby zabránili nepříteli v úniku, další se vrhli do vody a plavali pro kánoe, které ležely na druhém břehu a přivezli je na druhý břeh. Více bojovníků přeplulo na nepřátelský břeh. Plukovník Morgan velící Čerokíům, kapitán Kerr a kapitán Russell s částí roty zvědů byli mezi prvními, kdo řeku přeplul. Postoupili do vesnice a velmi brzy vyhnali nepřítele z chatrčí nahoru po břehu řeky k opevněným stavbám. Pronásledovali je a obtěžovali po celou dobu akce. Tím zůstal břeh řeky nehlídaný a já musel vyslat část svých mužů ho obsadit.“

Podle plukovníka Morgana velícího Čerokíům, který byl těžce raněn obsadili Čerokíové místa podél břehu, tak hustě, že byl dokonale pokrytý, ale jak uvedl Cofee, neměli stání a plavali pro nepřátelské kánoe krytí palbou svých druhů. Čerokíové se na kánoích přeplavili na druhý břeh, ukryli se pod břehem, zatímco se kánoe vracely pro posily. Potom dostatečně silný oddíl padl Kríkům do zad.

Překvapení Kríkové se museli zaměřit na útok ze zálohy což poskytlo příležitost chlapům z Tennessee mezi nimiž byl i Sam Houston. Vrhli se přes opevnění a od té chvíle byla smrt všudypřítomná, rozsévaná kulkou, bajonetem a sekerou. Žádný bojovník neprosil o život. Již většina ležela mrtvá na zemi a zbytek utíkal k řece a vrhal se do vody. Tam však číhala další smrt. Generál Coffee vypráví: „Nepřítel se pokoušel překročit řeku na všech místech zákruty, ale ani jeden z nich neunikl. Jen málo z nich se dostalo na druhý břeh a těch několik bylo zabito v okamžiku, kdy se tam vydrápali. Na základě hlášení mých důstojníků i vlastního pozorování se cítím oprávněn tvrdit, že dvě stě padesát až tři sta nepřátel bylo pohřbeno pod vodou. Někteří plavali k ostrovu, ale i zde byl vyslán oddíl. Byli utopeni četou poručíka Beana dříve, než se dostali ke břehu.“

Jackson uvádí: „Nepřítel, ačkoli bojoval do poslední chvíle s takovou statečností, jakou vyburcuje jenom zoufalství, byl nakonec zcela poražen a rozsekán na kusy. Dá se říci, že bitva trvala tvrdě asi pět hodin, ale střelba a jatka pokračovaly, dokud se nesetmělo. Příštího rána byla nalezeno šestnáct nepřátel ukrytých pod břehy. Byli všichni pobiti.“

Na bojišti bylo nalezeno pět set padesát sedm mrtvých bojovníků a Jackson tvrdí, že uniklo maximálně dvacet indiánů. O zraněných se nezmiňuje. Zajato bylo asi tři sta Kríků, z toho tři muži. Američanů padlo šestadvacet a sto sedm jich bylo zraněno. Padlo osmnáct Čerokíů a šestatřicet jich bylo zraněno. Spojeneckých Kríků padlo pět a jedenáct utrpělo zranění. Vhledem k tomu, že Jackson byl o několik týdnů dříve nucen před stejným nepřítelem ustupovat a že jeho dvouhodinová dělostřelecká a střelecká palba nepřinesla žádný výsledek, zvrat v bitvě učinili svým výpadem až Čerokíové. Co do počtu nasazených mužů a množství padlých se tato bitva řadí k největším indiánským střetům v dějinách Spojených států. Tím také válka Kríků skončila.

Je obtížné získat přesný údaj o počtu Čerokíů zapojených do této války. Coffee oficiálně uvádí, že do poslední velké bitvy se zapojilo pět set Čerokíů a je pravděpodobné, že další byli nasazeni jinde. McKenney a Hall uvádějí, že Ridge pro Jacksona naverboval osm set bojovníků. Kmen měl tehdy údajně šestkrát více bojovníků což by bylo necelých pět tisíc, a to se zdá být po zničujících válkách trošku nadsazené. McKenney i Hall považují Čerokíe a majora Ridge za hrdiny války, zejména v poslední bitvě, ačkoli v oficiálních zprávách jeho jméno nefiguruje. Jackson se zmiňuje o „vojsku vedeném jejich udatným náčelníkem plukovníkem Richardem Brownem a statečným plukovníkem Morganem.“ Coffee preferuje plukovníka Morgana.

Při podpisu nové smlouvy roku 1816 ve Washingtonu, je šest čerokíjských signatářů. Plukovník John Lowrey, major John Walker, major Ridge, kapitán Richard Taylor, adjutant John Ross a Kunnesee, všichni popsání coby kultivovaní muži, z nichž téměř všichni sloužili coby důstojníci čerokíjských sil pod generálem Jacksonem. Vynikali svou statečností a oddanosti Spojeným státům.

Čerokíové se vrátili do svých domovů zpustošených americkými vojsky a domobranou. Po dvou letech vláda rozhodla, že jim škodu uhradí, ale našli se odpůrci tohoto nápadu. Jejich zastánce nakonec rozhořčeně prohlásil: „Lze říci, že tisíce lidí byly svědky, že téměř ve všech bitvách s Kríky prokázali Čerokíové ty nejúčinnější služby, a to za cenu životů mnoha skvělých mužů, jejichž manželky a děti, bratři a sestry oplakávají jejich pád.“

Na jaře 1816 navštívila delegace sedmi náčelníků město Washington. Výsledkem bylo sjednání dvou smluv v jednom dni, a to dvaadvacátého března. Na základě první se Čerokíové za pět tisíc dolarů vzdali posledního území v Jižní Karolíně, malého pruhu v nejzazším severozápadním cípu u řeky Chattooga. Druhou smlouvou byla stanovena hranice mezi územími, na která si činili nárok Čerokíové a Kríkové v severní Alabamě. Kríkové se museli vzdát velkého území coby trest za své nedávné povstání. Hranice vedla od Little Bear Creek v severozápadní Alabamě přímo k Deseti ostrovům na řece Coosa u staré pevnosti Fort Strother. Generál Jackson proti nové hranici důrazně protestoval s odůvodněním, že celé území jižně od řeky Tennessee a západně od Coosy patří Kríkům a spadá pod odstoupení. Smlouva umožnila neomezenou silniční pravomoc na celém čerokíjském území za 25 500 dolarů což byla zároveň kompenzace za ztráty, které Čerokíové utrpěli v důsledku rabování vojsk během poslední války.

Při podepisování poslední smlouvy se Čerokíové bránili všem snahám přimět je k odstoupení většího množství půdy po obou březích Tennessee. A vláda se obzvláště snažila je připravit o tyto pozemky situované severně od řeky na hranicích státu Tennessee. Když se to úředníkům nepodařilo, zaměřili se na pozemky v Alabamě což vedlo k tomu, že čtrnáctého září byla uzavřena a poté na generální radě v Turkeytownu na řece Coosa ratifikována smlouva na základě které se Čerokíové vzdali všech svých nároků v tomto státě. Za území o rozloze pět tisíc šest kilometrů čtverečních měli Čerokíové obdržet šedesát tisíc dolarů v deseti ročních splátkách.

A na závěr tohoto článku výrok starého náčelníka Junaluskyho: „Kdybych věděl, že nás Jackson jednou vyžene z našich domovů, byl bych ho v den bitvy na poloostrově zabil!“