Čerokíové IV. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Čerokíové IV.

Jihovýchodní kmeny > Čerokí


Časy od roku 1785


V červenci 1785 byl nalezen na poli zastřelený muž jménem John Ish. Jeho farma se nacházela třicet kilometrů pod Knoxvillem. Spřátelený náčelník Hanging-mawa z Echoty dal příkaz vraha vypátrat. Skupina jeho zvědů skutečně dopadla nějakého Kríka, kterého předvedli před amerického komisaře v Tellico. Muž byl formálně souzen a oběšen. Na otázku, proč to udělal, odpověděl, že jeho národ je stále ve válce s Američany. Odešel z domova, aby zabil, nebo byl zabit. Nebýt Čerokíů tak by unikl. Přesto má ve svém národě dost přátel, kteří jeho smrt pomstí. O několik dní později přešla řeku Tennessee stovka kríkských bojovníků. Hanging-maw za nimi poslal padesát tři válečníků jež doprovázeli nějací američtí vojáci. Desátého srpna se s Kríky utkali, jednoho zabili a dalšího zranili, přičemž jeden Čerokí byl lehce zraněn. Kríkové ustoupili a vítězové se vrátili domů doprovázení střelbou z pušek. „Noc jsme strávili Skalpovým tancem dle zvyku válečníků po vítězství nad nepřáteli. Zapojili se do něj i bílí. Horští Čerokíové jsou na cestě již příliš daleko, než aby se vrátili zpět. O jejich přátelství už není třeba pochybovat“ udal americký komisař.

V témže měsíci došlo poblíž Crab Orchard ke střetu mezi oddílem asi čtyřiceti vojáků s větším počtem Kríků. Je zřejmé, že válečnou iniciativu na obou stranách Cumberlandu vedli Kríkové.


Guvernér Blount chtěl vyjednat mír s celým národem Čerokíů což se mu
zatím nedařilo. Někteří náčelníci byli sice pro trvalý mír, ale překážkou jim bylo vědomí, že se jim již nikdy nevrátí to, co jim bylo uzmuto. Také tvrdili, že nemohou zabránit Kríkům, aby procházeli jejich územím. Koncem července silný oddíl Kríků vyrazil na sever proti osadám. Podél hranice Tennessee byla okamžitě povolána domobrana doprovázena přátelskými Čerokíi.

Američané z Tennessee, zejména ti z Cumberlandu byli přesvědčeni, že klidu dostanou, dokud nebudou úplně zničeny vesnice Čikamaugů. Guvernér měl ale z ministerstva příkaz nepodnikat žádné likvidační akce. Hraničáři však byli svéhlaví. Generál Robertson začal shromažďovat dobrovolníky z okolí Nashvillu a mohl počítat s rotou Kentučanů plukovníka Whitleyho. I guvernér Blount vyslal majora Orea a oddíl vojáků s rozkazem chránit osady na Cumberlandu. Major se do projektu zapojil tak horlivě, jako by nikdy nebyl vydán žádný zákaz akcí proti Čerokíům. Jeho podnik se stal známým coby „Oreaova výprava“.


Sedmého září 1794 opustila armáda pěti set padesáti jezdců Nashville. Průvodcem jim byl onen Joseph Brown, o němž stará indiánka prorokovala zradu, že jednoho dne proti nim přivede nepřátelské vojáky. O pět dní později překročila armáda řeku Tennessee poblíž ústí řeky Sequatchee. Koně nechali na druhé straně řeky a podél jižního břehu pokračovali dál. Třináctého dne překvapili vesnici Nickajack, zabili několik bojovníků a zajali řadu indiánů. Několik Čerokíů pokoušejících se uniknout na kánoích, bylo zastřeleno na řece. Bojovníci z vesnice Běžící voda vzdálené šest kilometrů zaslechli střelbu a okamžitě spěchali přátelům na pomoc. Byli však odražení a Běžící voda byla vypálena jako Nickajack. Celkem bylo zabito přes padesát indiánů a řada jich byla zajata. Američané měli pouze tři zraněné. Mezi zabitými Čerokíi byl i Dech, náčelník z Běžící vody. Ve vesnicích byly údajně nalezeny dva čerstvé bělošské skalpy a množství kořisti a zásoba munice od Španělů.


Po návratu trestné výpravy poslal Robertson náčelníkovi Johnu Wattsovi, vůdci nepřátelských Čerokíů ultimátům. Pokud se brzy nevzdá, nepropustí zajatce a nezaručí mír, dopadne stejně, jako jeho příbuzní v Nickajacku a Běžící vodě. Nakonec na žádost odbojných Čerokíů svolal guvernér Blount na 7. a 8. listopadu 1794 v Tellico velkou konferenci. Jednání se zúčastnil Hanging-maw, hlavní náčelník Čerokíů a John Watt hlavní vůdce nepřátelských vesnic. Výsledek rokování byl celkem uspokojivý. Spory byly urovnány a dlouhá válka Čerokíů skončila a měla být u konce.


Nicméně řada Čikamaugů odešla roku 1782 za Ohio a usadila se na potoce Paint Creek v blízkosti spřátelených Šavanů. Jednalo se asi o sedmdesát bojovníků a jejich rodiny. Aktivně se účastnili bojů na hranicích Ohia a byli
v bitvě na Fallen Timbers (1794), kdy byla severní aliance definitivně poražena. Podpisu smlouvy v Greenville (srpen 1795) se neúčastnili, proto jim generál Wayne prostřednictvím jejich náčelníka Dlouhého vlasu poslal vzkaz: „Pokud odmítnete přijít a uzavřít podmínky smlouvy jako ostatní, budete považováni za osoby stojící mimo ochranu vlády.“ Čikamaugové slíbili, že se po žních vrátí k příbuzným na jihu.

Kríkové byli nadále věrní svému válečnému postoji vůči Američanům a pokračovali v útocích na západní osady. Počátkem ledna 1795 uspořádal guvernér Blount další schůzku s Čerokíi a snažil se je přesvědčit k vytvoření roty mladých válečníků, kteří by hlídali hranice před Kríky. Náčelníci tento návrh zamítli.


V následujícím roce chtěli Američané obsadit indiánské pozemky jižně od Cumberlandu na základě slibu Severní Karolíny, že je přidělí veteránům z války o nezávislost. Kongres tentokrát na základě intervence prezidenta Washingtona zasáhl. Upravil zákon ohledně styků mezi Američany a indiánskými kmeny. Měl zabránit obsazení země, která nebyla koupena generální vládou a squatteři měli být z indiánské země vykázání. Ale opět se opakoval již obehraný scénář. Hlad po dalších pozemcích vedl k tomu, že se s indiány uzavřela další smlouva o odstoupení. Na základě intenzivních žádostí obyvatel Tennessee podnikl Kongres v roce 1797 kroky k uzavření smlouvy s Čerokíi, která by rozšířila hranice nového státu tak, aby došlo k užšímu spojení mezi východními osadami a osadami na Cumberlandu. Čerokíové měli nyní hlavní sídlo Ustanali poblíž dnešního Calhounu v Georgii, zatímco Echota již nyní byla na samém okraji hranic s bílými. Američané chtěli jednat v Echotě, zatímco Čerokíové preferovali Ustanali. Nakonec se sjednala schůzka poblíž Tellica. Jednání začalo v červenci, ale bylo brzy ukončeno rázným odmítnutím Čerokíů prodat jakoukoli půdu. Zbytek léta byl ve znamení naléhání na Čerokíe, dokud druhého října 1798 neuzavřeli dohodu známou coby „První smlouva z Tellica“, kterou podepsalo třicet devět náčelníků. Čerokíové se vzdali území mezi řekou Clinch a Cumberlandem a dalšího podél severního břehu Malé Tennessee až k hoře Chilhowee. Bylo také uděleno povolení k vytyčení „Cumberlandské silnice“, která měla spojit osady na východě Tennessee s osadami v okolí Nashvillu. Za postoupené pozemky měli Čerokíové obdržet zboží za pět tisíc dolarů.


Smlouvou uzavřenou v Madridu v říjnu 1795 se Španělsko vzdalo všech nároků na východní stranu Mississippi severně od třicáté první rovnoběžky, ale formální předání postů bylo odloženo a španělská posádka nadále okupovala San Fernando de Barrancas u dnešního Memphisu v Tennessee až do podzimu 1797. Posádka v Natchezu v Mississippi se vzdala až v březnu 1798. I Kríkové na čas shledali, že odpor začíná být marný, a tak v červnu 1796 uzavřeli mír v Colerainu v Georgii. Dá se říci, že téměř dvacetileté válčení bylo u konce.


Čerokíové si přes zachování vlastních tradic brzy osvojili mnohé z bílé kultury. Byly to palné zbraně a kovové nástroje, nářadí ba i stroje na základě mlýnů. V roce 1760 měli podle Adaira „ohromné množství vynikajících koní.“ Byli zruční jezdci a v chovu koní se náramně vyznali. Stali se farmáři chovající dobytek, vepře a drůbež. Čerokíjské vepřové vypěstované na lesních kaštanech prý bylo daleko lepší než to osadnické. Sevier během svého tažení proti vesnicím na Coosa roku 1793 zničil tři sta včelínů. Měli broskvoňové sady nemluvě o kukuřičných, fazolových a bramborových polích. Ovládali vysoké umění hrnčířství a košíkářství a zpracování kůží.


Čerokíové měli dar rychle se vzpamatovat z těžkých pogromů válečného pustošení. V rámci civilizační politiky se vláda na základě smlouvy z roku 1791 zavázala Čerokíům poskytnout „bezplatně“ zemědělské nářadí a podobnou pomoc. Roku 1801 už národ běžně používal tkalcovské stavy, pluhy a podobně. Náčelníci horských vesnic si stěžovali, že západní a jihozápadní vesnice mají více kolovrátků a stavů, proto jsou pokročilejší ve výrobě vlastních oděvů. Bylo jim odpověděno v duchu českého přísloví: „Kdo pozdě chodí sám sobě škodí.“ Že všem bylo poskytnuto stejným dílem, akorát horské kmeny se zdržely. Žel do jejich hospodaření se zavedlo i otrokářství


Čerokíům na cestě k „civilizaci“ pomohly sňatky s bělochy, hlavně s obchodníky v předrevolučním období. Někdy i s několika Američany ze zapadlých osad. Rodiny, které se zapsaly do dějin Čerokíů, byly téměř všechny smíšeného původu. Doughertyové, Galpinové a Adairové pocházeli z Irska, Rossové, Vannové a McIntoshové, stejně jako McGillivrayové a Graysonové i mezi Kríky byli skotského původu. Waffordové byli Američané z Karolíny nebo Georgie a otec Sequoye byl Němec z Pennsylvanie. Tyto rodiny většinou posílaly děti za vzděláním na východ a některé dokonce stavěly malé školy ve svých vesnicích a najímaly učitelé.


Na počátku devatenáctého století byli vlivné míšenecké rodiny v každé vesnici a ovládly národní rady. Střední vesnice odříznuté od světa vysokými horami zůstaly baštou čerokíjského konzervatismu. Zdá se, že s výjimkou Pribera nepůsobil před rokem 1800 mezi Čerokíi žádný misionář. Ve styku však byly s Moravskými bratry, které měli rádi. Moravané paradoxně získali prvního čerokíjského konvertitu mezi Delawary. Byl to adoptovaný chlapec, který v kmeni vyrostl a oženil se, a byl Moravany pokřtěn.


Roku 1799 Čerokíové požádali o učitelé, a tak se k nim vydali dva misionáři prozkoumat půdu. Další návštěvu uskutečnili v létě příštího roku v Tellicu. Na kmenové radě však náčelníci projevili značné názorové rozdíly ohledně založení misie na jejich území. Nicméně po vládním povolení z dubna 1801 páteři Abraham Steiner a Gottlieb Byhan začali působit ve vesnici náčelníka Davida Vanna. Ten je ubytoval ve svém domě a poskytl jim veškerou podporu při budování misie. Tu nazvali Spring Place, kde později vznikla stejnojmenná vesnice v okrese Murray v severozápadní Georgii. Podporu jim poskytl rovněž agent pro indiánské záležitosti, plukovník Meigs. Čerokíové však brzy dali najevo, že nechtějí pro své děti nové náboženství, nýbrž vzdělání. Rada z Ustanali poslala misionářům vzkaz, ať do šesti měsíců postaví školu nebo ať raději odejdou. Díky Vannově intervenci se podařilo školu otevřít a mezi prvními žáky tam bylo i několik synů významných náčelníků. Další moravskou misii založil v roce 1821 pastor J. Gambold v Oothcalogu. Obé misie prosperovaly, dokud je vláda Georgie roku 1834 nezrušila. Otevřela se tak cesta americkým misionářům, konkrétně reverendu Gideonu Blackburnovi, presbyteriánskému reverendu z Tennessee, který vedl školu mezi Čerokíi několik let. Pro nedostatek peněz byla nakonec uzavřena.


Bez ohledu na slib daný Čerokíům na základě smlouvy z roku 1798, kdy jim bylo garantováno, že „vláda navždy bude ochraňovat zbytek jejich země“, byly téměř okamžitě podniknuty kroky k získání dalšího velkého území. Přes důrazné protesty Čerokíů, kteří přímo navštívili Washingtonovu prezidentskou kancelář, byl na ně vyvinut takový tlak, že vláda dosáhla svého. V letech 1804 a 1805 byly v Tellico podepsány tři smlouvy. Na základě první byl zakoupen malý pozemek v severovýchodní Georgii, známý jako „Waffordova osada“, kde se před několika lety usadila skupina plukovníka Wafforda. Čerokíové měli obdržet okamžitou platbu v hodnotě pěti tisíc dolarů ve zboží a hotovosti a rentou jednoho tisíce dolarů. Dalšími smlouvami byl prodán rozsáhlý pozemek ve středním Tennessee a Kentucky, mezi Cumberlandským pohořím, západní hranicí od řeky Cumberland na jihozápad k řece Duck. Bylo získáno povolení k výstavbě dvou poštovních silnic přes území Čerokíů do Georgie a Alabamy. Spojené státy se zavázaly zaplatit patnáct tisíc šest set dolarů v nářadí, zbožím a hotovosti plus rentou ve výši tří tisíc dolarů. Aby smlouvu podepsali „problémoví“ náčelníci Dvojitá hlava a Tollunteeskee, byly ve smlouvě dodatky zajišťující náčelníkům extra pozemky. Ovšem tyto dodatky nebyly obsaženy v kopii zaslané Senátu k potvrzení. Na základě zneužívání svého náčelnického postavení k zištným cílům byl Dvojitá hlava z nařízení rady náčelníků popraven rukou majora Ridge.


Smlouvou z pětadvacátého října 1805 byly osady ve východním Tennessee spojeny s osadami v okolí Nashvillu na Cumberlandu a stát tak získal kompaktní podobu. Celá jižní část státu, jak byla definována smlouvou měla být stále indiánskou zemí, nicméně existoval silný pres pro její otevření a hranicí se měla stát řeka Tennessee. Z východu přicházeli stále noví osadníci, a jak říká Royce.“ Sedmého ledna 1806 byla ve Washingtonu uzavřena další smlouva, kdy se Čerokíové vzdali rozsáhlého území mezi řekou Duck a Tennessee zahrnující téměř jedenáct tisíc čtverečních kilometrů v Tennessee a Alabamě, včetně Long Islandu na řece Holston. Odškodným jim bylo slíbeno deset tisíc dolarů v pěti splátkách v hotovosti, stavba mlýnu a bavlnářské dílny, plus doživotní renta sta dolarů pro Černou lišku, starého náčelníka národa. Signatáře dokumentu, mezi kterými byl ještě Dvojitá hlava a Tollunteeskee doprovázeli do Washingtonu stejní komisaři, kteří domlouvali předchozí smlouvu. Stejně, jako předtím došlo k „nedorozumění“ a hranice byly ještě více rozšířeny. Ty byly upraveny v dodatečné smlouvě uzavřené jedenáctého září 1807 v Chickasaw Old Fields na řece Tennessee. Na území mezi řekou Duck a Tennessee si činili nároky i Čikasawové a jejich vlastnické právo poté zaniklo samostatnými smlouvami. Náhrada poskytnuta Čerokíům byla v hodnotě dva tisíce dolarů, ale agent Meigs jim tajně za podpis slíbil navrch tisíc dolarů a několik pušek.


Roku 1807 získal plukovník Elias Earle od čerokíjských náčelníků souhlas ke stavbě železárny při ústí Chickamaugy. Dílna měla být zásobována rudou vytěženou rovněž na území Čerokíů. Projekt nakonec krachl kvůli neochotě státu Tennessee poskytnout podnikateli dotaci.  


 Roku 1810 zrušila čerokíjská kmenová rada zákon klanové krevní msty. Výnos podepsal hlavní lídr kmene Černá liška (Ina′lĭ) a sedm dalších náčelníků. Na základě dohody s Čerokíi byla roku 1813 dojednána komise, která měla vytyčit silnici od řeky Tennessee k prameni řeky Savannah. Silnice byla dokončena během následujících tří let a byla známá coby Wachesova stezka podle významného náčelníka Wachesy (Watsi’sy), který žil poblíž křižovatky na Beaverdamském potoce. Část cesty byla vedena po staré indiánské stezce.


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist