Pequotové - Nahkohe

Před příchodem Evropanů žili Pequotové v jihovýchodním Connecticutu a v  roce 1620 jich bylo přibližně 6 000. Název Pequot je odvozen z algonkinských slov pekawatawog a pequttoog, což znamená Ničitelé. Nejspíše to byli dost výbojní indiáni. Pequotové hovořili algonkinským Y-dialektem.

Byl to dobře organizovaný kmen, který se živil zemědělstvím, lovem a rybolovem. Vesnice, které nebyly až tak velké, tvořily dlouhé domy a bytelné opevnění. Rada náčelníků, které předsedal velký sačem, měla velký vliv, jelikož disciplína a řád měl pro kmen významnou vojenskou prioritu.

Sequassen

S Evropany – Holanďany přišli do styku v roce 1614. Když s nimi začali Pequotové obchodovat, hned si podrobili slabší sousedy, aby získali více bobřích kožešin, které si nechali vyplácet jako tribut. Holanďané postavili obchodní středisko Hartford, do kterého měli přicházet indiáni z celého okolí. Pequotům se to nezamlouvalo, protože kontrolu nad obchodem chtěli mít sami. Podmanili si proto Nipmuky a Mattabesiky. Když se Mattabesikové pokusili s Holanďany obchodovat na vlastní pěst, Pequotové je přímo před Hartfordem přísně potrestali. Holanďané to tak nechtěli, proto zatkli jednoho z pequotských náčelníků jménem Tatobe a pohrozili, že ho zabijí, pokud se Pequotové nezklidní a nezaplatí za něj výkupné. Ti obratem přinesli 160 sáhů wampumů, ale Holanďané ještě netušili, jakou cenu tyto výrobky na východním pobřeží mají. Očekávali spíše kožešiny, a proto Tatobeho popravili a Pequotové dostali za své cenné wampumy pouze mrtvolu sačema. Proto byli zlí a na holandskou stanici zaútočili a vypálili ji. Jenže obchod byl pro obě strany tak důležitý, že si brzy vyměnily dary, omluvily se navzájem a Holanďané zaplatili pokutu za zabitého. Obchod se mohl rozběhnout nanovo.

Od té doby se Holanďané už víckrát nepokoušeli Pequoty obcházet, a ti zase dohlíželi na to, aby porobené kmeny odváděly to, co mají. Holanďanům nakonec došlo, jakou hodnotu wampumy mají a že se za ně dají výhodně nakupovat kožešiny. Pro Pequoty to byla nová výzva a od podrobených kmenů začali vymáhat i wampumy. Kvůli nim napadli Metoaky, jejich věhlasné výrobce. Pequotové se stali bohatými a mocnými.

V roce 1620 se Pequotové setkali Owanux – Poutníky, kteří založili Plymouth. Ti se s Holanďany domluvili, že si nebudou v obchodě konkurovat. Celá ta věc fungovala do roku 1630, než přišli do Massachusetts Angličané, kteří dohodu ignorovali a v roce 1633 založili obchodní stanici Windsdor na Connecticut River. Tam bostonští obchodníci skupovali kožešiny, které byly původně určeny Holanďanům. Holanďané koupili od Pequotů půdu, aby mohli na výhodnějším místě postavit nový Hartford. Angličané začali vyrábět vlastní wampumy, které sice nebyli tak krásné, přesto s nimi zahltili trh a Pequoty tím vážně ohrozili.

Mezi Pequoty začalo docházet k rozdělení, protože významní náčelníci Sassakus a Unkas měli mezi sebou mocenský i politický spor. Když v roce 1631 zemřel vrchní sačem Wopigwoit, rada zvolila za jeho nástupce Sassakuse, s čímž se Unkas nemohl smířit. Sassakus preferoval obchod s Holanďany, zatímco Unkas s Angličany. Nakonec to dopadlo tak, že se Unkas se svými následovníky od kmene oddělil a založil vlastní vesnici. S těchto indiánů se pak stal samostatný kmen Moheganů a Pequotové byli jejich úhlavní nepřátelé.

V letech 1633-34 řádily v oblasti neštovice a Pequotů zůstala po odchodů Moheganů už jen polovina. V roce 1635 zabili Nantikokové Johna Stonea, obchodníka z Bostonu, který chtěl jejich kmeni unést ženy a děti, aby je mohl prodat do otroctví. Stone byl člověk, který měl i mezi Angličany hroznou pověst, ale jelikož jej zabili indiáni, byl hoden pomsty. Sassakus osobně Angličany navštívil, aby dal věci do pořádku a za mrtvého nabídl odškodné. Angličané však požadovali vydání viníků, což sačem odmítnul.

V tom roce založil John Winthrop na řece Connecticut Fort Saybrock, který omezil přístup Pequotů a Nantikoků do holandského Hartfordu. Když byli Holanďané přinuceni vyklidit pole, byli Pequotové ještě více oslabeni. Toho využili Narragansetti a obsadili znovu své země v jihovýchodním Rhode Islandu.

Sassakus

Válka Pequotů začala v roce 1636 zabitím dalšího obchodníka Johna Oldmana. Stalo se to podobně jako v předešlém případě a opět se na tom podíleli Nantikokové. Puritánský kazatel Richard Mather vyhlásil Pequotům po ohnivém kázaní svatou válku, která musí být svedena „s vojsky temnoty a démony z pekla.“ Trestnou výpravu vedl John Endecott. Angličanům se podařilo zaskočit a zabít 14 Nantikoků, ostatní se rozprchli do lesů. Endecott jejich vesnici zapálil, nalodil mužstvo a vyplul k Saybrocku, kde chtěl přibrat další muže. Poté se vydal k vesnici Pequotů při ústí Thames River, kde chtěl vymáhat 1 000 sáhů wampumů a nějaké děti jako rukojmí za mrtvého Oldmana. Pequotové pečlivě sledovali pohyb vojsk a svou vesnici včas vyklidili. Když k ní Endecott dorazil, nechal ji alespoň vypálit, aby v Bostonu podal zprávu, že Pequoty potrestal. Pequotští zvědové mezitím zaregistrovali, že mezi vojáky jsou i lide ze Saybrocku a podle toho se zařídili. Společně s Nantikoky osadu obklíčili a zabili každého, kdo z ní jen vystrčil jen nos.

Pequotové poslali Moheganům a Narragansettům válečné wampumy, ale oni je odmítli. Narragansetti by se i přidali, ale k neutralitě je přemluvil jejich anglický přítel Rogers Williams. Ostatní potencionální spojenci vyčkávali, jak se věci vyvinou. Počátkem roku 1637 podnikl Sassakus řadu nájezdu proti osadám. Dvě stě válečníků zaútočilo 12. dubna na Wethersfield, kde zabili 9 lidí a 12 kusů dobytka, dvě dívky unesli, a pak zmizeli. Během dalšího nájezdu zabili dalších třicet lidí.

Angličané sestavili vojsko devadesáti milicionářů a sedmdesáti Moheganů, kterým velel zkušený voják John Mason. Cílem bylo zničit hlavní pequotskou vesnici Mystic. Na první pohled neměli Angličané moc šancí, neboť jich bylo málo a čekala je dobře opevněná vesnici chráněna tvrdými bojovníky. V Saybrocku přibrali vojáci další muže a udělali něco nečekaného. Pokračovali v cestě k Rhode Islandu, a tak si Pequotové nejspíše mysleli, že to Angličané vzdali. Opak byl pravdou. Mason vyhledal Narragansetty a ti mu poskytli dalších dvě stě válečníků. Také jim dovolili projít přes kmenové území, čímž jim umožnili vpadnout Pequotům do zad. Angličané se v lesích chovali tak hlučně, že se Narragansetti obávali prozrazení a chtěli se vrátit. Unkas jim však promluvil do duše a vyburcoval v nich znovu odvahu. Bojový oddíl se k Mysticu dostal 26. května

Útočníkům přálo štěstí! Nejenže se tam dostali nepozorovaně, ale navíc byla většina bojovníků na výpravě proti osadě u Hartfordu. V Mysticu bylo i tak kolem sedmi set lidí, převážně starých, žen a děti. Mason nechal vesnici zapálit a potom s vojáky čekal, kdo z ní vyběhne, aby ho odstřelili. Komu z Pequotů se podařilo prorazit anglickou linií, toho chytili Mohegani s Narragansetti. Angličané pak všechny zajatce, včetně žen a dětí umlátili k smrti, což poděsilo i jejich indiánské spojence. Když bylo hrůzné dílo dokonáno, dali se Angličané na spěšný ústup, poněvadž další vesnice, kde sídlil Sassakus byla jenom sedm kilometrů vzdálená. Angličané málem vpadli do náruče třem stovkám Pequotů, kteří se právě vraceli od Hartfordu. Ti však byli zmateni kouřem z Mysticu, takže nestačili včas zareagovat. Mason přišel v „bitvě“ pouze o dva muže, ale jeho indiánských spojenců padla asi polovina.

Masakr v  Mysticu Pequoty úplně zničil. I když stále ještě měli dost válečníků, byli ochromeni. Přišli o zásoby a neměli ani žádné spojence. Rozdělili se do malých tlup, a to se jim stalo osudným. Stali se totiž snadnou kořistí pro jejich pronásledovatelé a Angličané je skutečně chtěli vyhladit. Sassakus a jeho čtyři sta lidí žádalo o azyl u Metoaků, ale ti je odmítli. Pequotové se vydali k pobřeží, kde chtěli lovit ryby. U Saybrocku narazili na tři Angličany, které zabili, ale zároveň na sebe upozornili. Na konci června Thomas Staughton s oddílem přistál u jedné z pequotských vesnic, ale našel ji opuštěnou. V Saybrocku se k němu přidal Mason a Unkas a s nimi pak pronásledoval Sassakuse. Každého Pequota, který jim padl do ruky, bez milosti zabili. Poblíž přístavu Guiford sťali jednoho náčelníka a jeho hlavu pověsili na strom jako výstrahu (dodnes se tomuto místu říká Sachem Head - Náčelníkova hlava). Sassakus byl dostižen v Sasqua, ve vesnici Pequannoků. Z ní pak uprchli do tajné pequotské pevnosti uprostřed močálů. Unkas ale oni věděl a Angličany tam dovedl. Po krátkém jednání bylo dvě stě Pequannokům (převážně ženám a dětem) umožněno aby odešli. Pequotové dobře věděli, co je čeká, ale vzdát se nechtěli. Během bitvy se podařilo Sassakusovi a osmdesáti válečníkům uniknout. Sto osmdesát Pequotů bylo zajato a zbytek byl pobit.

Sassakus s doprovodem prchnul do západního New Yorku k Mohykánům, kteří v tom čase byli porobeni Mohawky, a ti Pequoty nesnášeli. Pequotové byli napadeni a většina z nich padla. Přeživší prchli k Mohykánům do Schaghticoku. Mezi padlími byl i poslední velký sačem Pequotů – Sassakus. Mohawkové mu odřízli hlavu a poslali ji Angličanům, jako prezent. Angličané pak vydali prohlášení, že každý, kdo poskytne Pequotům jen sebemenší pomoc, bude bez milosti potrestán. Nešťastné zbytky Pequotů pak pronásledovali Angličané, Mohegani i Narragansetti. Proběhlo několik malých, ale krvavých šarvátek. Poté se zbytek žijících Pequotů vzdalo.

V roce 1637 zůstalo už jen 1 500 Pequotů, kteří se oficiálně vzdali v roce 1638. Poté byli rozděleni: 180 jich vzali do otroctví Angličané, 80 Mohegani, 80 Narragansetti a 20 východní Nantikokové. 80 jich bylo prodáno do otroctví v zahraničí, aby Angličané uhradili náklady za válku.

Jenom jedna malá tlupa se zachránila útěkem k Metoakům. Největší skupinu Pequotů dostali na starost Mohegani, aby na ně dohlíželi. Tímto se Mohegani stali v jižní Nové Anglii nejsilnějším kmenem. Pod moheganskou nadvládou se Pequotům vedlo hrozně. Nesměli se nazývat vlastním jménem a museli Angličanům odvádět tribut, který na nich Mohegani vymáhali tak bezohledně, že tím byli otřeseni i Puritáni. Nakonec Angličané pro Pequoty zřídili rezervaci v roce 1666 Mashantucket (Západní Pequotové) a Pawcatuck (Východní Pequotové). Od Moheganů byli sice oddělení, ale museli pro ně vykonávat brannou moc. Během Války Wampanoagů se podíleli na zatčeni narrangasettského náčelníka Kanončeta.

Většina Pequotů z rezervací nakonec odešla, a tak jich tam během sčítaní lidu v roce 1910 bylo jen 66. V současnosti je Pequotů skoro 1 000. V roce 1956 prodala vláda nezákonně 600 akrů půdy z rezervace Mashantucket. Po soudních procesech jim bylo až v roce 1976 vyplaceno odškodné ve výši 700 000 dolarů. Mashantucketům byl v roce 1983 přidělen statut kmene a po otevření kasina v roce 1992 se jim dařilo ekonomicky velmi dobře, stali se nejbohatší domorodou skupinou současnosti. Pawcatuckum statut kmene přidělen nebyl.