Rogers Rangers III. - Nahkohe

Israel Putnam se narodil roku 1718 v Salemu[1] a jeho rodiče se jmenovali Joseph a Elizabeth, a dům ve kterém se narodil stojí dodnes. V roce 1740 se Israel ve věku dvaadvacet let odstěhoval do Mortlake v severovýchodním Connecticutu, kde byla levnější a snadno dostupná půda. Zkazky říkají, že v Connecticutu zabil posledního divokého vlka. Israel Putnam se později stal členem Rogers Rangers, mezi kterými byl v roce 1756 povýšen do hodnosti kapitána a v roce 1758 do hodnosti majora. V roce 1759 vedl pluk proti francouzskému Fort Carillon a o rok později pochodoval na Montreal. Během Pontiakovy rebelie bojoval u Detroitu, ale nejvíce se proslavil během revoluční války v bitvě na Bunker Hill. V americké armádě si nakonec vysloužil generálské výložky.

V čase, kdy býval členem Rogers Rangers, operoval jeho výzvědný oddíl v oblasti Fort Anne Post. Angličané měli tenkrát za úkol sledovat pohyb nepřátelských sil, a přitom sami neměli tušení, že jsou sledování. Velitelem nepřátelského uskupení byl velice zkušený zálesák a důstojník Martin. Když Rangers vystoupili z hustého houští do lesního porostu, kráčel v čele Israel Putnam, ve středu kapitán Dalzell s řadovými vojáky a zadní voj hlídal Robert Roger. V momentě, kdy byl celý oddíl v lese, začala bitva.

V té mele byl Putnam napaden indiánem, který se na něj hnal s tomahawkem. Angličan útok odrazil, válečníka odzbrojil a přivázal ke stromu. Putnam měl v boji relativní štěstí. Jeho kabát byl na několika místech provrtán kulemi, ale on sám byl bez zranění. Pak v zápalu boje po sobě házeli s dalším indiánem tomahawk, tam a zpět. Zbraň se několikrát zasekla do stromu přímo nad jeho hlavou. Nakonec se ale před nim objevil Francouz s mušketou a zamířil mu přímo na hruď. Zbraň sice selhala, ale Francouz bez meškání srazil Angličana pažbou, ranou přímo do brady.

Putnama se pak zmocnili indiáni a odnesli ho z bojiště. Když bylo po všem, naložili mu na hřbet v bitvě nabitou kořist a na řemenu ho odvedli do svého tábora. Zoufalý a krvácející Putnam indiány žádal, aby jej raději zabili, než takhle trápili, ale jim to bylo jedno. Od útrap mu nakonec ulevil francouzský důstojník, který mu uvolnil pouta a sejmul náklad. Jeho indiánský pán mu daroval mokasíny a vyčetl svým soukmenovcům, že s vězněm tak špatně zacházejí. Putnam dostal k jídlu tvrdou sušenku, kterou ale nemohl kvůli zraněné čelisti pozřít. Soucitný indián mu jí rozmočil ve vodě a pak mu ještě dal medvědí maso.

Válečný zajatec byl tak či onak podle indiánských mravů odsouzen k smrti upálením. Putnam byl přivázán ke stromu zelenými vrbovými pruty a kolem něj bylo v kruhu rozmístěno suché dříví. Když byl rozdělán oheň, Putnam brzy ucítil jeho spalující horko. Ironií osudu se zrovna nedávno zotavil z popálenin, které utrpěl během požáru ve Fort Edward. Když se Putnam vzdal naděje, že se z ohnivého pekla někdy vyvázne, prodral se k němu přes indiánskou tlačenici francouzský důstojník a rozkopal oheň. Byl to Marin a indiánům přikázal zajatce ušetřili. Byli to Kaughnawaganové a zajatce na rozkas odvedli do Ticonderogy a pak do Montrealu, kde byl později propuštěn v rámci výměny zajatců.

Israel Putnam měl sice omezené vzdělání, ale disponoval ohromnou tělesnou silou, otužilostí, životní aktivitou a podle současníků až bezmyšlenkovitou odvahou. Během jedné akce na Korunním mysu zachránil nejspíš život Robertu Rogersovi, kterého zaskočil nepřátelský Francouz. Chlapi se do sebe pustili a Francouz poplašně křičel, aby varoval přátelé. To už byl u zápasící dvojice Putnam, který Francouze srazil a zabil. Angličané pak rychle vyklidili pole.

V roce 1779 ranila Israele Putnama mrtvice, následkem čehož se musel vzdát aktivní vojenské služby. Harcíř zemřel devětadvacátého dubna roku 1790 v Brooklynu (Connecticut).

[1] Massachusetts