Mookomaanish - Nahkohe

5. 12.

Mookomaanish
Zatracený nůž – Ottawa

Na počátku Války 1812, si Britové stále ještě nebyli jisti, zdali je západní indiánská koalice ve válce proti Američanům podpoří. Součástí indiánské koalice byl i kmenový svaz zvaný Anishinaabeg, což je sdružení spřízněných kmenů Odžibwe, Ottawa a Potowatomi. Koalice totiž po osudné bitvě u Fallen Timber (1794) ztratila v Brity důvěru, protože ti indiány v bitvě nepodpořili a dokonce před uprchlíky z bojiště zavřeli brány pevnosti Fort Maumee. Kdykoli poté válečníci Anishinaabeg zasedali k válečným poradám, zradu si neustále připomínali. Britové ale nutně potřebovali pro válku spojence, proto museli k indiánům změnit přístup. Z toho důvodu generál Brock pověřil kapitána Robertse, velícího důstojníka ze St. Joseph’s Island, aby dobil americkou pevnost Michilimackinac, aby indiánům demonstrovat, že to tentokrát Britové myslí vážně.

Sedmnáctého června 1812, kapitán Roberts s třiceti řádovými vojáky, které sám popsal jako staré opilce, dvěma sty kanadskými dopravci, sto třinácti Dakoty, Menominii a Winnebagy a dvě stě osmdesáti Odžibweji a Ottawy dobil Fort Michilimackinac. Brockova taktika zabrala! Toto první vítězství opravdu podnítilo západní koalici, aby se pustila do války s Američany. Kapitán Roberts se později dozvěděl, že silná skupina ottawských válečníků z L'Arbre Croche (sdružení několika indiánských vesnic situována jižně od Michilimackinac) přistála s kánoemi nedaleko pevnosti a bitvu sledovali z výhodného postavení. Kapitán byl přesvědčen, že jenom čekali, jak se bitva vyvine, aby se vzápětí přidali k vítězící straně, což svědčí o indiánské nedůvěře vůči Britům.  

Aby měli Britové větší jistotu, že je západní koalice podpoří, naslibovali indiánům, že se válečníci nemusí bát nepřátelských kulek, neboť se jejich Velký otec král postará o všechny zraněné a rodiny zabitých válečníků. Tento slib byl veřejně deklarován a následně ratifikován na válečné radě 26. červena 1813 v Kingston. Součástí smlouvy byla i formule, že pokud náčelník přijde ve válce o oko, či končetinu, bude mu přiznána roční renta ve výši sta dolarů v penězích, či zboží. Válečník měl dostat sedmdesát dolarů. Vdova náčelníka pak měla dostávat dvě stě dolarů a vdova po válečníkovi sto čtyřicet dolarů v penězích, či zboží ročně.

Mnoho indiánů však bylo připraveno bojovat, i kdyby jim nebylo nic slíbeno. Ottawský náčelník Mookomaanish z klanu Awaasizii z vesnice Cross Village (L'Arbre Croche) shromažďoval mladé muže, aby následně odešel se svou válečnou společnosti bojovat s Američany na jihu od své země. On byl také znám pod jménem Frederic Pebamitapi (Bebaamidaabii - Ten, kdo se plíží podél). Kdy se náčelník narodil není známo. Během Války 1812 by vyznamenán stříbrným mečem za „statečnost a lidskost.“ Podplukovník Robert McDouall, který náčelníka v roce 1814 v Michilimackinac vyznamenal, uvedl: „Musím potvrdit, že tento ottawský náčelník Ztracený nůž, je úctyhodný indián a statečný válečník, který byl vždy znám pro svou loajalitu vůči britské vládě. Jeho šest bratrů si také zasluhuje velké uznání a já velmi doporučuji, aby je budoucí velicí důstojník na jezeře Huron vzal pod svou ochranu. Já náčelníka vyznamenám s velkým potěšením za jeho šlechetný čin milosrdenství, který prokázal, když zajmul na Wabash mladého Američana, kterého v bitvě zajal a ušetřil jeho život, ačkoli byl sám zraněný. Jako uznání za tento čin bude náčelník vyznamenán stříbrným mečem, aby tak do budoucna dal příklad, jak se chová správný válečník Velkého otce krále. Předáno mou rukou a potvrzeno pečetí v Michilimackinac 8. června 1815.  
                                                                                                                      Podplukovník R. McDouall, velící důstojník v Michilimackinac

Meč a certifikát byl ve vlastnictví rodiny, až k Mookomaanishovu vnukovi, Williamovi Kinoshamegovi. Potomci pak deklarovali, že rodina o meč přišla za pochybných okolností. Nyní se meč nachází v Kanadském válečném muzeu v Ottawě. V Gatineau (Quebec), se nachází další položka z pozůstalosti Mookomaanishovi rodiny. Říka se ji „Assiginack’s canoe.“ Jean Baptiste Assiginack byl také náčelník z L'Arbre Croche a válečný vůdce během Války 1812. Proč je tato kánoe tak výjimečná bylo zaznamenáno na štítku z březové kůry, který se sice „ztratil“, ale obsah zachoval J. Garth Taylor a jenž byl publikován v časopise Beaver History Magazine v roce 1986: „Mookomaanish a devět jeho mladých mužů, napadl společnost Američanů na Wabash River. Během boje, ve kterém byl náčelní vážně zraněn do kolene, on a jeho válečníci zabili devět amerických vojáků a vzali jednoho vězně… Mookomaanish byl Brity pochválen, že zacházel s vězněm s lidskostí, zatímco mu jeho lidé vyčítali, že je blázen, že vězni dovolil žít, ačkoliv byl zcela v jeho moci, zatímco se mohl pomstít za své zranění….“

Z knihy Atlas of Great Lakes Indian History od Helen Hornbeck Tannerové, se můžeme dovědět, že během války byly na řece Wabash svedeny tři významné bitvy, včetně slavného střetu na Tippecanoe (7. listopadu 1811). Je málo pravděpodobné, že by Mookomaanish byl zraněn právě zde. K dalším dvěma bitvám došlo na Wabash roku 1812 u Fort Harrison a na Wabash River, a právě během jednoho z těchto střetů se náčelník Mookomaanish proslavil. Obraz, na kterém je Mookomaanish zvěčněn, obsahuje odznaky jeho náčelnictví: náčelnický kabát, medaile s modrou stuhou, gorget na jeho rameni, stříbrný kříž na krku a meč na klíně.

Mookomaanish měl jako mnoho jiných Anishinaabeg válečníků svoje důvody pro válku s Američany. Někteří říkají, že to bylo kvůli Tekumsehovi, ale jiní zastávají názor, že to bylo za ochranu domova a rodin, což by se vlastně shodovalo i s Tekumsehovou ideou. Ať už byly jeho důvody jakékoliv, náčelník předpokládal, že za své zranění dostane rentu, jež byla válečníkům zaručena válečnou smlouvou. Tento slib byl indiánům znovu potvrzen na konci války generálem Drummondem během rady konané 3. března 1815 v Burlington Heights. Generál shromážděné národy oslovil: „Náčelníci a válečníci! Dostal jsem informaci, že peníze slíbené vdovám náčelníků a válečníků zabitých v boji, budou vyplaceny během patnácti, až dvaceti dnů. Peníze budou vyplaceny i těm, kteří byli v boji zranění.“ Ale na „účtech“ indiánů se ovšem nepohnula ani myš.

Když bylo po válce, Mookomaanish zkusil zažádat o svou penzi během jednání na St. Joseph ‘s Island 11. července 1829. Náčelník Assiginack promluvil jeho jménem: „Otče, já znovu žádám o to, abych mohl promluvit. Tento válečník (Mo-co-man-nish) říká, že jste mu za války s Dlouhými noži (Američany), vy Červené kabáty (Britové) slíbili, že kdokoli z jeho mladých mužů bude zraněný, dostane do konce života padesát dolarů ročně. Tento válečník byl zraněný na noze. On by usnul (zemřel) na bitevním poli, kdyby nebylo koně, který se mu postavil do cesty. On nyní připomíná váš slib. On má velkou rodinu a nyní ji může těžko uživit. Náš válečník nemá víc co říct. On bude čekávat, že uslyší půvabná slova Velkého otce z Quebecu.“ Ani tentokrát náčelník rentu nedostal, takže musel na Brity apelovat znovu, tentokrát v roce 1834 ústy Manitowaninga: „Otče, mám něco víc, co je třeba říct. Před mnoha lety, kdy jste nás vyzvali, abychom s vámi bojovali bok po boku, říkali jste, že se nemáme bát zranění, či smrti. Slíbili jste, že vdovy a sirotci po našich válečnících, by měli dostávat rentu. Ti, kteří byli udeřeni střelou nepřítele a v případě, že byli náčelníky, měli dostávat sto dolarů ročně a další pak padesát. Já jsem byl jeden z nich. V boji s Dlouhými noži mne zasáhla kulka a já nebyl schopen chůze. Jeden z mých mladých mne, ale vysadil na koně a odvezl mne domů. Je jich mnoho, jako já.“

Jezuité v roce 1850 udali, že britský generální guvernér navštívil Wikwemikong na ostrově Manitoulin, kde se po válce Mookomaanish usadil. Po obědě v „domě kněží“, guvernér udělil audienci několika náčelníkům. Mookomaanish využil této příležitosti, aby opět požádal o rentu. V publikaci History of Modern Jesuit Missions, kterou sepsal jezuitský historik Julien Paquin, je uvedeno: „… guvernér složil indiánům obvyklé komplimenty, které stejně byly motivovány jenom zištnými důvody, ale náčelník žádal o svou životní penzi, kterou měl dostat za boj proti Američanům v roce 1812.“ Ačkoli není náčelník přímo jmenovaný v tomto rukopisu, je označen, jako „chudák Bebametabi“, který požadoval „nic menšího, než doživotní rentu za účast ve válce proti Spojeným státům. I tentokrát byla Mookomaanishova žádost nevyslyšena.

 V první bitvě Války roku 1812 (17. července 1812) Ottawové váhali kvůli britské neschopnosti plnit dané sliby, ale tak, či onak s vyhlídkou na konfrontaci s Američany, mnoho Anishinaabeg se raději přiklonilo na stranu Britů, v naději, že snad tentokrát vyplní své sliby. Marně však. Třináctého května roku 1853 ottawský náčelník Mookomaanish zemřel, aniž se on, či jiný z jeho spolubojovníků dočkal slíbené renty.  


                                                                                                                                                                                   Alan Corbiere, Nahkohe