Koroptví čarodějnice a další příběhy - Nahkohe

Místa uvedena v těchto legendách jsou skutečná. Zdali i postavy a jejich příběhy, to nechť posoudí čtenář. Nicméně snad v nich najde alespoň poučení.

***

Koroptví čarodějnice

Jedné zimy se vydali dva bratři lovit na horní Penobscot . Toulali se lesy tak dlouho, dokud jim nepraskly sněžnice a nerozedraly mokasíny, a přitom nic neulovili. Byli z toho tuze zoufalí a starší ze sourozenců si posteskl: „Kdyby nám tak v naši nouzi někdo pomohl!“

Toho večera se mladší vrátil domů dříve, aby připravil něco k jídlu. Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil uvnitř zametenou podlahu, rozdělaný oheň. Nad ním kotlík s vařícím se jídlem a jejich opravené oblečení. To vše zařídila půvabná dívka, která zrovna nesla z lesa dříví.

Mladík jí zdvořile přivítal a oba se rychle spřátelili. Povídali si, laškovali spolu a bylo jim dobře. S nadcházející nocí dívka pronesla: „Za chvíli se vrátí tvůj bratr. Věz, že z něj mám strach. Musíme se nyní rozloučit“ a zmizela v lese.

Když se starší bratr vrátil, mladší mu ihned vyprávěl svou večerní zkušenost. Staršímu to bylo líto a vyjádřil touhu se s dívkou seznámit. Pak strávil den honbou za jelenem, během kterého se dívka vrátila se saněmi naloženými šatstvem a zbraněmi. Poté se náhle zlepšilo i štěstí lovců a do jara nashromáždili mnoho kožešin.

Byli spokojeni a rozhodli se vrátit domů i s krásnou cizinkou. Pádlovali dolů po Penobscotu a zpívali veselé písně. Jak se však blížili k vesnici, dívka zneklidněla: „Nechte mě tady vystoupit. Měla jsem vidění, že mně váš otec nemá rád. Raději tedy vystoupím a vy o mně nemluvte.“ Mládenci její radu vyslyšeli, s dívčinou se rozloučili a odpluli. Starší ovšem tajemství neudržel a vše otci převyprávěl. Ten na to prudce vstal: „Toho jsem se obával. Víte, kdo ta žena je? Je to sestra zlých lesních skřítků, a ti chtějí zničit naše lidi.“

Starší syn si vzal jeho slova k srdci, a když za několik dní pádloval po řece a spatřil ve vodě koupající se tajemnou dívku, rozhodl se jednat. S myšlenkou na to, před čím ho varoval otec, chopil se luku, založil šíp a napjal tětivu. Po výstřelu byl přesvědčen, že zasáhl, akorát, místo padlého těla spatřil odlétající koroptev.

Jeho mladší sourozenec ovšem nezapomněl na dobrodiní, které jí dívka prokázala a vydal se po ní pátrat. A měl štěstí. Našel jí živou a zdravou a v plné kráse. Znovu si vesele povídali, a bylo jim zase po několik dnů dobře. Jako tenkrát v zimě v loveckém wigvamu. Děvče ale začalo být opět smutné. Na otázku proč, odpověděla: „Nemám tvému otci nic za zlé. Je to už stará záležitost, ta nenávist, kterou ke mně chová. Brzy ti vybere ženu, a když si ji vezmeš, všechno pro tebe skončí.“

Nyní byl smutný i mládenec. Neposlechnout otce není zdvořilé a lidé by ním kvůli tomu mohli opovrhovat, zvláště, když se jednalo o podezření, že se dvořil čarodějnici.

Pak nastal ten den, kdy mu starý táta řekl: „Mám pro tebe ženu, synu“ a mladík odpověděl: „To je dobře.“ Když přivedli nevěstu do vesnice, čtyři dny se konal svatební tanec a hostina. Mladík si vzpomněl na svou milenou přítelkyni a povzdechl si: „Teď přichází můj konec.“ Pak odešel do ustraní a lehl si na medvědí kůži. Několikrát vydechl a jeho životní síla opustila jeho tělo. Nehmotný válečník již dál kráčel po Mléčné dráze, po Stezce bojovníků.

***

Sňatek na hoře Katahdin

Byl krásný letní den, tak se dívky z indiánské vesnice Abenakiů vydaly sbírat lesní ovoce na úbočí hory Katahdin . Bylo mezi nimi snivé děvče, které si při pohledu na sluncem ozářený vrchol hory povzdechlo: „Kéž bych tak měla stejně krásného manžela. Kdyby tady Katahdin byl muž, jistě by si mně vzal za ženu.“ Jelikož vyznávala své srdce příliš nahlas, její společnice se jí za to posmívaly. Zmatené a zahanbené děvče vystoupalo výš do svahu a ztratilo se kamarádkám z dohledu. A ztratilo se úplně. Celé tři roky ji nikdo nespatřil, dokud se nevrátila s dítětem v náručí. S krásným chlapcem s kamenným obočím. A nebyl to ledajaký chlapec. Stačilo jen, aby ukázal na losa, medvěda či kachnu a zvíře ihned padlo mrtvé. Díky tomu již vesnice neměla nouzi o jídlo. Byl totiž synem ducha hory Katahdin. To však bylo tajemství, které nesměla matka nikomu prozradit. A ona o tom vskutku mlčela, protože stejně jako ostatní indiáni pohrdala všetečnými dotazy starých drben a škádlením mladých lidí. Chlapec z Katahdin měl být navíc otcem mocného rodu, jehož základ by tvořily kořeny samotných hor. Jednoho dne však matka v hněvu nad nějakou urážkou neuváženě vykřikla: „Hlupáci! Jste jak dotěrné vosy. Proč mě trápíte tím, co byste mohli všichni vidět? Podívejte se na chlapcovu tvář. Na jeho obočí! Cožpak nevidíte Katahdin? Teď jste na sebe přivolali kletbu, neboť od této chvíle budete lovit svou vlastní zvěřinu!“ načež vzala dítě za ruku a odešla k hoře. Od té doby indiáni, kteří neumí držet jazyk za zuby jsou špatnými lovci a nikdy se z nich nestane pořádný národ.

***

Los hory Kineo

Legendy týkající se mýtického hrdiny Hiawathy se v mnoha ohledech liší. Na východním pobřeží je znám jako Glooskap, hrdina z Passamaquoddies a jeho stopy jsou patrné na mnoha místech přímořských oblastí Maine. Byl to on, kdo dával věcem jména, stvořil lidi a vdechl jim bouřemi život. Glooskap žil na skalnaté výšině Blomidon u průplavu do Minas Basin v Novém Skotsku. Modré acháty, které se nacházejí na úpatí Blomidonu pocházejí z náhrdelníku vyrobeného Glooskapem pro svou babičku, když jí vrátil mládí. Mezi Fort Cumberlandem a Parrsboro v Novém Skotsku vyvrátil skálu, aby mohl suchou nohou přejít jezero, které vytvořili bobři, když přehradili úžinu u Blomidonu. Později bobry zabil, jejich hráz zbořil, jezero nechal odtéct do moře a vydal se lovit na jih. U Mount Desert zabil losa, jehož kosti hodil na zem v Bar Harboru, kde jsou dodnes k vidění proměněné v kámen. Na druhou stranu zálivu hodil vnitřnosti, a i ty jsou vidět jako kameny. Hora Kineo je kolosální losí kráva, kterou Glooskap zabil a proměnil v horu a indiáni jí uctívají. Hora Little Kineo bylo losí tele, které také hrdina zabil a Kettle Mountain (Kotlíková hora) je jeho kotlík na vaření, který v zápalu lovu ztratil.

***

Soví strom

Jednoho říjnového dne roku 1827 přijel reverend Charles Sharply do města Alfred ve státě Maine, aby tam sloužil bohoslužbu. Po kázání oznámil, že dál pokračuje do Waterborough a že doposud na své cestě vybral dvě stě sedmdesát dolarů na podporu výstavby kostela v této vesnici, proto se obrací i na zdejší věřící, zdali byl rovněž přispěli. A přispěli. Ten večer odjel reverend s více než třemi sty dolary v sedlových brašnách. Ve Waterborough se ovšem už nikdy neobjevil.

Ráno po jeho zmizení přijel do Alfred diákon Dickerman na koni velmi podobném, jako ten reverendův. Místní krčmář však uvedl, že zvíře duchovního mělo na čele a hrudi bílé znamení, zatímco tento kůň je celý černý. Diákon vysvětlil, že koně našel ráno za rozbřesku na svém pozemku a že by ho chtěl vrátit majiteli. Jelikož se ke komoni nikdo nehlásil, nálezce si ho nechal a vzhledem k tomu, že v té době začal zrovna podnikat, měl i úspěch a stal se na místní úrovni docela boháčem. Jenže s každým jeho úspěchem byl ten člověk stále mrzutější a nesnášel společnost lidí.

Jednoho dne přiběhl do Alfredu pocestný, který pod „sovím stromem“ (často z něj houkaly sovy) spatřil zjevení v podobě zmizelého reverenda. Když se o tom doslechl diákon Dickerman, nápadně zbledl a mumlal něco o dětských nesmyslech.  

Uplynulo deset let, když Dickerman k sobě povolal duchovního. Zpovědník našel diákona v domě samotného, jak se plazí po podlaze a vypadá značně zanedbaně. „Už mi nezbývá mnoho času“ zasípal „Život mě omrzel. Zlé věci mne pronásledují dnem i nocí a já nemám klid ani odpočinek. Říká se, že se u Sovího stromu zjevil Sharplyho duch. No a jeho tělo tam vskutku leží. Obvinili mě, že jsem mu vzal koně. Je to pravda. Stačila jenom trocha černé barvy a namazat jí na jeho hlavu a hruď. Modlete se za mě reverende, poněvadž se obávám, že moje duše je ztracena. Zabil jsem Sharplyho! Zabil jsem ho pro peníze, které měl u sebe. Sám Ďábel mi je nadělil. V závěti odkážu dva tisíce dolarů jeho vdově a pět tisíc dolarů církvi pro kterou peníze vybíral. Bude mi odpuštěno? Neodvažuji se na to pomyslet. Modlete se za mne pane!“

Reverend pak spěchal rychle pryč a sotva vyšel ze dveří, zaslechl za sebou ránu z pistole. Dickerman se zastřelil. Sharplyho tělo bylo posléze exhumováno z pod Sovího stromu a od té doby tam už nestrašilo.