Jak Mýval k pruhům na ocase přišel - Nahkohe

Byla hluboká noc. Kdesi daleko v kanadské Manitobě stojí malý hraničářský srub, jenž matně osvětluje oheň z krbu. Všude panuje tajemné ticho, akorát sem a tam zapraská oheň v krbu, či venku zašumí prales. Tu se zničehonic otevřou dveře a dovnitř zcela nehlučně vstupují dva indiáni. Aniž by věnovali sebemenší pozornost dospělým, jako stíny duchů prošli k místu, kde si na zemi hrají dvě malé děti. Oba caparty jemně popadnou a stejně jak přišli, tak i odcházejí. Zkoprněli rodiče s tím nebyli schopni nic udělat. Cizinci i jejich děti zmizeli v temném pralese. Těmi indiány byli Souwanas (Jižní vítr) a Jakoos z kmene Salteaux  Odžibwe.

Je zajímavé, že děti neměly vůbec žádný strach, ačkoli chlapci bylo jenom šest let a jeho sestře teprve čtyři roky. Indiáni se svou kořistí běželi lesem celou noc, dokud mezi hustým stromovým porostem nezačaly probleskovat první sluneční paprsky a ptáci v korunách stromů nezačali preludovat své ranní písničky. Indiáni postupovali velice opatrně, aby těm maličkým nikterak ublížili. Synové lesa se obratně vyhýbali nízkému porostu, skalám a dalším úskalím divočiny.

A nyní již konečně byli u cíle. Souwanasův wigvam stal na okraji pralesa, na krásném východním pobřeží jezera Winnipeg. Vchod do obydlí tvořila opálená jelení kůže a děti byly opatrně přeneseny dovnitř wigvamu. Jasné sluneční záření vystřídalo šero domorodého stavení, do kterého vstupovalo světlo toliko skrz kouřovod ve stropě. Kolem ohně sedělo v kruhu několik indiánských dětí. Malí běloši si sedli mezi ně, zatímco si je ostatní zvědavě prohlíželi.

Důvod proč indiáni tyto děti unesli, byl jednoduchý. Chtěli prostě osadníkům ukázat, jak se umí o děti postarat „divoši“, i když si k tomu zvolili poněkud nezvyklý způsob provedení.

Každopádně nejdříve přichystali pro své malé návštěvníky hostinu. Co však to bylo za hostinu, když na ní nebylo žádné nádobí, nábytek, koláče ani dortíky, ba dokonce ani chléb s máslem a džemem? Jenže dětem lesa nic nechybělo. Klidně seděly na klíně matky země, na medvědích a jeleních kůžích, jako na poduškách. Poté se odhrnul jelenicový závěs a dovnitř vstupují ženy s březovými miskami všelikých tvarů a velikostí a v nich jsou divoké kachny, králíci, a koroptve. Někdo z indiánů přihodil na oheň dříví a jiný vzal nůž, aby připravil maso. To se pak slibně opékalo na horkých plamenech a šťáva ho barvila dozlatova. Jakmile byly pochoutky hotovy, nechaly se trošku ochladit, aby se děti nepopálily. A jako zákusek se donesly sladké lesní plody.

Ti malí bílí a rudí lidé se během dobrého jídla brzy skamarádili a bavili se jako by si už dávno rozuměly. Když bylo veselé baštění u konce, připravila se další zábava. Dospělí chtěli povozit děti po jezeře na lodičkách, ale jak se tak Souwanas díval na hladinu, shledal, že silný vítr dělá příliš vysoké vlny, tak se musel výlet odložit. Inu ale co nyní? Jedno děcko zvolalo: „Vyprávějme si příběh!“
„A kdo bude vyprávěč?“ zeptal se Souwanas.
„Souwanas přece!“ volaly děti jednohlasně.

Potěšený lovec se posadil mezi ně, ale než začal vyprávět, napěchoval si dýmku tabákem, tak jak to vyžadují dobré zvyky. Nic se nesmí unáhlit a vyprávění je důležitá věc, což malí indiáni dobře věděli. Ačkoliv vnitřně nedočkavé, seděly nehybně jako sochy a trpělivě čekaly. Ale běda! Malí běloši neznalí těchto zvyků se nadšeně vrhli na překvapeného Souwanase a začaly se s ním tahat o dýmku. Souwanas se nenechal vyvést z míry a v duchu ocenil smělost malých dotěrů, a tak začal vyprávět:

„Nanabozho byl divný chlapík. Dokázal se proměnit v cokoliv, co chtěl a skoro nic ho nemohlo zabít. Nemohl se utopit, i když byl kdovíjak hluboko v jezeře. Nemohl uhořet ani, když spadl rovnou do ohně. Častokrát se dostal do velkých nebezpečí, ale vždy se dokázal zachránit, většinou tím, že se v něco proměnil a unikl. Vždy po sobě zanechal nějaké znamení, které pak můžeme vidět kdekoli se porozhlédneme kolem sebe. Podle toho poznáme, že tu Nanabozho kdysi byl. O dvou těchto znameních vám budu nyní vyprávět.

Jednoho podzimního dne se Nanabozho procházel po písčité pláži jezera a měl velký hlad, když tu spatřil, jak se k němu něco velkého rychle blíží. Zakrátko poznal, že se jedná o mimořádně statného medvěda a už se těšil, jakou si z něj udělá pečínku. Vtrhl ze země mladý strom i s kořeny, ukryl se a připravil se, že medvěda zabije, což udělal jednou ranou. Pak rozdělal velký oheň a začal připravovat maso k opékání. Když bylo vše hotovo a on se těšil na jídlo, zaslechl nad sebou nepříjemný zvuk. To se staré břízy do sebe větvemi zaklínily a děsně skřípali. Prchlivý Nanabozho vyskočil na nohy, chtěje to pozdvižení okamžitě zastavit. Vylezl na strom ve snaze skřípající břízy od sebe oddělit. Jenže jedna z jeho paží se mu zaklínila mezi větvemi, takže se nemohl hnedka vyprostit. Nu a jak tak zápasil se stromy, zaslechl pod sebou vití vlčí smečky, která začala mlsně kroužit kolem jeho večeře. Nanabozho na ně výhružně křičel a ještě urputněji zápasil s větvemi, ale nebylo to nic platné. Než se stačil osvobodit, šedí loupežníci mu dobré jídlo sežrali.

Slezl dolů a viděl, že z večeře mu nezbylo nic, krom medvědí lebky, což ho tak rozčílilo, že se chtěl pomstít, ale vzhledem k tomu, že se vlci rozutekli, musel si vybít zlost na stromech. Upletl si obrovský bič a tím pak nešťastné stromy strašlivě zmrskal. Až do tohoto času byly břízy jedny z nejkrásnějších stromů s bílými kmeny bez jakékoliv poskvrnky. Nyní však mají břízy na bíle kůře černé jizvy, jako smutnou památku na Nanabozhovo bičování.

Nanabozho se sice uklidnil, přesto měl stále děsný hlad. Všiml si, že v hlavě medvěda zůstal mozek, jenže lebka byla nerozbitná. Nezbylo mu, než se proměnit v malého hada, který se bez problému protáhl do lebky a do sytosti se najedl. Mělo to však háček! Had se totiž tak necpal, že ztloustl a nemohl se dostat ven. Jak tak sebou smýkal, lebka se pohnula a skutálela se rovnou do hlubin jezera. Když se opět vynořila na hladinu, plavala po vodě, jako běžný medvěd. Nanabozho zaslechl hlasy: ‚Podívej, tamhle plave medvěd. Zabijeme ho!‘ Byli to indiáni, které zmátla noční tma, a pokládali lebku za živého medvěda. Kamennou sekerou lebku rozpoltili, což se uvězněnému Nanabozhovi v podobě hada náramně hodilo. Vyklouzl ven a byl osvobozen.

Nanabozho šel dál svou cestou, když tu spatřil mývala, jak někam utíká s březovou miskou a se dvěma kousky masa a chechtá se jak o život, proto se ho zeptal, co jej tak pobavilo. Jelikož mýval nevěděl, s kým má tu čest, začal se vychloubat.

Nedaleko totiž stála indiánská vesnice, ve které žili dva staří bratři, kteří byli odmalička slepí. Vesničané však k nim byli laskavi, postavili jim wigvam, nosili jim jídlo, šaty a dřevo. Aby si mohli dojít pro vodu a nemuseli se bát, že spadnou do jezera, napnuli jim tam lidé vodící lano.

Slepí bratři si pak mohli užívat stáří, dokud se tam ovšem nezačal potloukat proradný mýval, který tu slídil po nějakém jídle. Musíte děti vědět, že hned po rosomákovi je mýval největší prevít v lese. Je domýšlivý, velice mazaný a hodně opatrný.

Malý zloděj šel podél lana, směrem k wigvamu slepců. Opatrně nakoukl dovnitř a viděl tam u ohně dva spící lidi. Cítil, že je uvnitř nějaké maso, ale neviděl kde, proto čekal, co se bude dít.

Když se jeden z bratrů probudil, zívl a promluvil: ‚Bratře, mám hlad, připrav prosím snídani.‘

‚Ano‘ odpověděl druhý ‚zajdi tedy pro vodu a já mezitím rozdělám oheň.‘

Mýval běžel rychle k jezeru, aby připravil léčku. Odvázal lano a jeho konec přivázal ke keři na pevnině. Když starý slepý muž kráčel s kotlíkem podél lana, a když chtěl jako obyčejně na jeho konci ponořit nádobu do vody, nic tam nebylo. Jen suchá země a keř. Vrátil se tudíž do wigvamu se smutnou zprávou, že jezero vyschlo a místo vody tam rostou keře. Bratr se mu však začal posmívat:

‚Jak by tam mohly za tak krátkou dobu vyrůst keře? To je přece nemožné. Půjdu se tam sám podívat.“

Podvodný mýval mezitím dal lano na původní místo, aby nebožáky ještě více zmátl. Druhý bratr samozřejmě našel vodu na obvyklém místě a s plným kotlíkem se vrátil domů s výčitkou, že je bratr lhář.

Nicméně, snídaně byla připravena, tak se bratři pustili do jídla a mýval čekal na svou příležitost. Bylo uvařeno osm kusů masa, které bratři dali do březové misky, a tu pak položili mezi sebe a začali jíst. Každý si vzal jeden kus, pojídal jej a povídal si s bratrem. Mýval využil příležitosti, přikradl se těsně k nim a sebral jim rovnou čtyři kousky, které bleskurychle spořádal.

Opatrnější z bratrů dal ruku do misky a povídá:

‚Bratře, ty musíš mít vskutku velký hlad, že jsi tak rychlý. Zatímco já jsem snědl jenom jeden kousek masa, ty jsi jich snědl pět?“

‚Ne, snědl jsem také jenom jeden“, bránil se druhý.

‚Já mám však pocit, že jsi chamtivý“ napadl jej první.

To druhého urazilo, poněvadž věděl, že je bez viny, tak se začal hádat, a to byla jedinečná příležitost pro mývala, který okamžitě přiskočil k podezíravému bratrovi a udeřil jej do tváře. Ten samozřejmě podezíral z útoku svého bratra a začala pranice. Toho využil mýval. Sebral misku se zbylým masem a se smíchem vyběhl z wigvamu. Těšilo ho, jak ty dva nevidomé chudáky tak snadno doběhl. Jak bratři zaslechli jeho smích, došlo jim, že se stali terčem hanebného úskoku a vzájemně se omluvili.

Jakmile si Nanabozho vyslechl tento příběh, rozhořčeně zvolal: ‚Já jsem Nanabozho, a ti staří slepci jsou mí bratři. Dám ti lekci, na kterou nikdy nezapomeneš!‘ Přetáhl svým velkým bičem mývala šestkrát po ocase, a pak ho zabil. Následně odnesl úlovek do wigvamu slepců, kteří z něj udělali skvělou večeři.

Od té doby mají dospělí mývalové na ocase šest černých pruhů, jako připomínku, na to, že jejich příbuzný tak hanebně ukradl nebohým slepcům šest kousku masa.“

A to byl konec vyprávění. Indiánské děti byly spokojeny, jenže bělošská holčička se dala slyšet, že je na čase aby se vrátila s bratrem k rodičům. Její přání bylo vyslyšeno, tak se s kamarády rozloučili indiánským pozdravem: „Wat cheer! Wat cheer!“ Souwanas a Jakoos je opět vzali na ramena a odnesli domů k milujícím rodičům.

Indiánská jména těch dvou děti byla: Sagastaookemou, čili „Jemný úsvit“ (chlapec) a Minnehaha, čili „Rozesmátá