Tažení na Tippecanoe - Nahkohe

Tažení na šavanskou vesnici Tippecanoe vedl v roce 1811 guvernér William Henry Harrison coby „preventivní úder.“ Tímto chtěl zabránit sjednocení indiánských kmenů a povstání proti Spojeným státům organizovaným Šavanem Tekumsehem a jeho bratrem Tenskwatawou.

V tomto příspěvku se bude jednat převážně o vyprávění očitých svědků, jak je zaznamenali do svých deníků, dopisů atd. plus vzpomínky jednoho z indiánů. Časově nejsou tyto komentáře posloupné.  

Čtvrtý pěší regiment americké armády byl založen roku 1808 a začal náborem vojáků v Nové Anglii a skončil roku 1810. Jeho šest rot bylo umístěno v pevnosti Independence bostonského přístavu a ostatní se zřejmě nacházely v New Castle (New Hampshire), Marbleheadu (Massachusetts), New Londonu (Connecticut) a Burlingtonu (Vermontu). Primárním úkolem pluku bylo dohlížet na dodržování nepopulárních zákonů prezidenta Madisona.

Marshall Durkee tehdy sloužil u jezera Champlain v oddíle kapitána Davida Byerse a vzpomíná: „Naše rota byla rozdělena do tří oddílů, z nichž dva dostaly rozkaz vyrazit, jeden na Windmill Point a druhý do Missisco Bay s rozkazem chytat na jezeře pašerácké lodě. Druhý oddíl bohužel se svým člunem ztroskotal a praporčík Clark se dvěma vojíny se utopil.“

Během první zimy ve Vermontu byl život pro řadové vojáky strašný. Byli špatně živeni, nedostávali žold a sužovaly je nemoci. Naštěstí jim koncem prosince dorazilo zimní oblečení. Byersovu a Doanovu rotu však postihly neštovice. Durkee uvedl: „V důsledku této nemoci jsme šestého ledna 1809 museli opustit ubikace ve vesnici a přesunout se do ubohých srubů v divočině. Každý s jednou dekou a trochou sypké slámy. Spali jsme v chatrčích, které se nehodily ani k ustájení dobytka. Počasí bylo nehostinné a všude přes metr sněhu. Byli jsme bez peněz a čtyři týdny se trápili a trpěli víc než lze popsat.“

Byers přišel kvůli epidemii a dezerci o dvaatřicet mužů. Kapitán byl roku 1809 propuštěn a v květnu 1810 ho nahradil Robert C. Barton. Barton a Whitney byli se svými rotami posláni do Newportu v Kentucky pracovat na opravě opevnění což již byla příprava na tažení proti Tippecanoe. Brzy se k nim ještě připojil kapitána R. B. Brown. Tyto tři roty zůstaly v Newportu do prvního května 1811, kdy byly převeleny do kasáren Lazaretto na jih od Philadelphie. Mezitím zbývajících osm rot Čtvrtého pluku a rota Střeleckého obdržely stany a táborové vybavení. Ranneyho a Binneyho roty zůstaly na vermontské hranici pod velením podplukovníka Zebulona M. Pikea. Adam Walker uvedl, že během jejich pobytu v kasárnách se za těch deset dní nic mimořádného nestalo až na jeden incident: „Kapitán Whitney ze střeleckého pluku se dost ponížil, když vlastníma rukama před zraky celého pluku tělesně ztrestal holé pozadí dvou vojínů své roty. Takové chování velitele si zasloužilo ostré opovržení všech důstojníků pluku a také se mu ho dostalo. Tito dva muži, kteří byli doposud dobrými vojáky, pak během dvou hodin dezertovali a kapitán Whitney se vzdal velení, kterého byl naprosto nehoden.“

Manželka poručíka Josiaha Bacona madam Lydia Baconová podobně, jako manželky jiných vojáků a důstojníků cestovala s armádou. Kvůli stísněným podmínkám v přeplněných kasárnách napsala: „Josh a já jsme poprvé v životě odpočívali nebo se spíše snažili odpočívat na podlaze v ubikaci doktora Heilmana s dekou a polštářem. Těm, kteří byli vždy zvyklí na měkkou postel, to připadalo dost těžké, ale já jsem byla tehdy ještě mladá a obdařena zdravím, elánem a nadšením, které mi umožnily překonat mnohé obtíže.“

Po této první noci se Lydii a Josiahovi podařilo najít pohodlnější ubytování u přátel ve Philadelphii. Město ocenila coby pozoruhodně čisté a krásné. Po příjezdu plukovníka Boyda se dal pluk na pochod směrem k Pittsburghu. Cestou se s vojáky loučily davy občanů. Marshall Durkee o desetidenní cestě poznamenal: „Myslím, že cesta není delší než pět set kilometrů. Krajina je hornatá, počasí suché a horké, cesty prašné a pochod únavný.“

Přidal se i Adam Walker: „Pochod byl velmi náročný. Krajina byla nesmírně drsná a hornatá. Naši vojáci se tísnili pod tíhou těžkých tlumoků. Nohy jsme měli oteklé a plné puchýřů. Vykonali jsme namáhavé pochody pod žhavým sluncem uprostřed mračen prachu v nejteplejším ročním období. Naše situace byla nesmírně bolestivá a někdy téměř nesnesitelná.“

Pluk měl to štěstí, že nebyl vystaven smrtícím účinkům nemoci, která řádila v táboře Jamese Wilkinsona v Terre aux Boeufs. Když se proslechlo, že právě sem Wilkinson míří, zmocnila se mužů panika a začali dezertovat. Nakonec zasáhl podplukovník James Miller a přesvědčil zbytek mužstva, že Wilkinson je určen pouze pro službu v Pittsburghu a popřípadě v údolí Ohia.

Když se kolona dostala do hor, paní Baconova vyjádřila své obavy: „Jenom půl metru od kol kočáru se nacházela strašlivá propast. Dole si razila cestu krásná řeka, kterou jsme potom přejížděli po hrubém mostě přehozeném přes koryto řeky. Při sjezdu hor jsme museli blokovat kola. Pokaždé když jsme se blížili k nějakému nebezpečnému místu, kočí zatroubil na plechovou trubku, aby na to každého upozornil. Cesta přes hory byla dlouhá dvě stě padesát kilometrů. Cestou jsme viděli několik pěkných vesnic, z nichž mně nejvíce zaujal Bedford.“

Tu noc strávili Prescottovi a Baconovi v Bedfordu. Pravidelní vojáci potom vjeli do Pittsburghu a ubytovali se ve Fort Fayette, starých kasárnách a výcvikovém táboře, který tu zbyl ještě po generálovi Šíleném“ Anthony Wayneovi. z počátku devadesátých let sedmnáctého století. Jelikož v kasárnách nebylo dost místa, ubytovali se Goodingovi, Baconovi a někteří svobodní důstojníci v městských privátech. V Pittsburghu se ubytoval také newyorský obchodník Elijah Efner: „Dobře si vzpomínám na příjezd Čtvrtého pěšího pluku pod velením plukovníka Boyda. Byl složen z toho nejlepšího, co jsem kdy viděl. Velkou část mužstva tvořili námořníci vyřazeni ze zaměstnání. Tehdy přišli přímo z Fort Independence v Bostonu ve státě Massachusetts. Jejich disciplína, přehlídky a hodnocení byly výborné. Byl jsem v silném pokušení jít s nimi, ale nechtěl jsem narukovat v době míru.“

Čtvrtý zůstal v Pittsburghu do konce července. Poručík Charles Larrabee v dopise bratranci poručíku Adamu Larrabeemu od lehkého dělostřelectva napsal: „Kapitán Piatt dorazil třiadvacátého července 1811 z válečného úřadu do Pittsburghu s rozkazem pro plukovníka Boyda, aby se vydal se svým plukem k vodopádům na Ohiu a vyčkal na rozkazy guvernéra Harrisona. Pokud se tak nestane, měl by se vydat po řece Ohio až do Newportu k přezimování. Piatt a poručík Hawkins byli vysláni k vodopádům, aby zajistili prostředky pro přepravu zavazadel do Vincennes. Za dva dny přišel další rozkaz z válečného úřadu nařizující přezimování v Newportu.“  

Čtvrtý pěší se nalodil na kýlové čluny druhého srpna a týden strávil plavbou osm set čtyřicet kilometrů do Newportu v Kentucky. Cestou viděli mnoho nových osad. S tolika vojáky v Cincinnati připomínalo Lydii Baconové město Boston. Poručík Larrabee uvedl, že ve městě je asi čtyři sta domů a množství dílen. Jednadvacátého září přišel rozkaz od guvernéra Harrisona, aby Čtvrtý pluk pokračoval do Louisville. Do Lexingtonu byl vyslán oddíl pro střelný prach. Třicátého se vojáci znovu nalodili na kýlové čluny a o čtyři dny později kotvili v Jeffersonville u vodopádů. Zde strávili tři dny přepravou nákladu kolem vodopádů a čluny se zkušenými lodivody u kormidla překonávaly peřeje. Paní Baconová napsala: „Bezpečně jsme překonali peřeje, ale bylo to vskutku strašné. Jako bychom byli na moři, v bouři, obklopeni vlnobitím, těžkými mraky, silným větrem a hrozící bouří. Stáli jsme při průjezdu tímto ohromným místem s očima rozšířenýma a sotva jsme se odvážili dýchat, očekávajíce každou chvíli, že se rozbijeme o skálu.“

Guvernér Harrison, soudce Waller Taylor, poručík Hawkins a plukovník Boyd odjeli do Vincennes. Mezitím se v Indianě a Kentucky shromažďovala domobrana. Jedna rota kapitána Spiera Spencera z okresu Harrison a okolí města Corydon se pojmenovala „Yellow Jackets“ (Žluté vesty). K ní se připojil kapitán Berry s dvaceti muži a posléze kapitán Baggs s jezdci, a nakonec plukovník Bartholomew se sto dvaceti milicionáři okresu Clark.

K Vincennes dorazili osmnáctého a starosta nesouhlasil s vpuštěním dalších vojenských oddílů do svého města. Milice byla nucena tábořit na několika místech v blízkém okolí. Čtyřiadvacátého října se guvernér Harrison sešel s vůdci indiánské komunity. Indián Šabonee se jí účastnil po Tekumsehově boku: „Znal jsem jejich velkého válečného náčelníka a několik jeho mladých mužů. Byl to dobrý muž, velmi mírný ve slovech ke svým rudým dětem, jak nás nazýval, a to některé naše muže s horkou hlavou přivádělo k šílenství. Poslouchal jsem jeho měkká slova a díval se mu do očí. Byly plné ohně. Věděl jsem, že budou mezi jeho muži jako ohnivé uhlíky v suché trávě. První vítr by zažehl velký plamen. Bál jsem se o rudé muže, kteří by mu mohli stát v cestě.“

Shromáždění domobrany mělo slavnostní charakter. Hodně se soutěžilo hlavně ve střelbě a v sázce bylo mnoho peněz. Jak ale poznamenal poručík Tipton, sem a tam chyběla disciplína: „Mužstvo bylo vypraveno a pochodovalo do velké prérie a cvičilo až do pozdních hodin. Tehdy se vzbouřili některými muži kapitána Heatha, ale při západu slunce se zase uklidnili.“

Změny v operačních rozkazech způsobily novou vlnu dezercí, jelikož se proslýchalo, že se bude cestovat do New Orleans. Jinak byla cesta od vodopádů k ústí Wabashe bezproblémová, ale jak uvedl Adam Walker, nastaly jiné potíže: „Denně jsme se museli brodit přes řeku a tahat čluny přes peřeje, což způsobilo, že mnoho našich mužů po příjezdu do Vincennes onemocnělo bolestivou nemocí a horečkou. Humánní a velkorysý plukovník Miller učinil veškerá opatření, aby zachoval zdraví pluku. Sám se brodil řekou, stejně jako všichni ostatní důstojníci. V mnoha případech plnil povinnost obyčejného vojáka a tahal čluny.“

A docházelo i k radostným událostem. Cestou se paní Weirové, manželce jednoho z vojáků narodila dcera. Plavba po řece Wabash trvala do Vincennes deset dní a vojáci v městě přistáli devatenáctého září. Město učinilo na Walkera tento dojem: „Podle hluku a zmatku kolem nás jsme usoudili, že už je město obsazeno vojskem. Kolem člunů se brzy shromáždila chátra a pomáhala je vytahovat na břeh. Jejich hulákání a křik a jejich vzhled v nás vyvolaly pochybnosti, zda jsme se nevylodili mezi samotnými divochy.“

Indiáni v Tippecanoe, též známém coby Prorokovo město se také připravovali na boj, i když si to Tekumseh nepřál. Tou dobou byl nepřítomen a sháněl podporu u jižních kmenů s nadějí, že guvernér Harrison dodrží slovo a zachová mír. Jeho bratr a další horkokrevní válečníci, žel hecovali mladé muže k boji. Šabonee cituje jednoho z nich: „Je nás deset na jednoho. Pokud zůstanou na druhé straně, necháme je na pokoji. Pokud překročí Wabash, vezmeme si jejich skalpy nebo je zaženeme do řeky. Neumějí plavat. Jejich prach bude mokrý. Ryby sežerou jejich těla. Tito bílí vojáci nejsou válečníci. Mají měkké ruce. Jejich tváře jsou bílé. Polovina z nich jsou podomní obchodníci s kalikem. Nebudou bojovat. Budou utíkat.“

Americká armáda už se připravovala na odchod z města. Čtvrtý pěší pluk byl rozdělen na dvě kolony, za nim následovala domobrana a zadní část kryli jízdní střelci. Žluté vesty Spiera Spencera chránily zavazadla převážena na pramicích. Kontingent překročil Birch Creek a utábořil se poblíž prérie. Několik mužů se vydalo na lov, ale místo zvěře našli tři včelí stromy, a tak večer strávili jejich porážením, díky čemuž získali asi čtyřicet litrů medu.

Vojsko pochodovalo dál téměř sto kilometrů na sever podél řeky Wabash až došlo na vyvýšenou mýtinu zvanou Battelle des Illinois. Guvernér Harrison se už dříve rozhodl postavit na tomto místě pevnost pro ochranu Vincennes. Šabonee komentuje: „Byl jsem jedním ze zvědů, kteří sledovali celý ten pochod z Vincennes. Věděl jsem, že nás je jako keřů hodně. Oni byli zase jako stromy; tu a tam jeden. Ale taky jsem věděl, že když spadne strom, rozdrtí mnoho malých keřů. Viděl jsem, jak někteří jejich muži stříleli veverky, když šli kolem, a já jsem si řekl, že indiáni nemají takové zbraně. Tihle muži nás zabijí.“

Žluté vesty hlídkovaly v okolí během stavby. Milice, která byla hlavním podílníkem na práci začala být nespokojená. Adam Walker: „Začali reptat, protože měli tábora plné zuby a chtěli se vrátit domů. Mnozí dokonce hrozili dezercí což guvernérovi způsobilo mnoho starostí a problémů. Jeho časté proslovy k domobraně, jeho výmluvnost, aby je přesvědčil nikdy nebyla marná. V krátké době se vše uklidnilo a v celém vojsku zavládla jednomyslnost.“

Aby Harrison udržel v táboře disciplínu, prováděl každé ráno nástup a před rozchodem k mužům promlouval. I tak byli kentuckými dragouny pronásledováni tři dezertéři. Dále rezignoval jeden podporučík a další muž dezertoval a později byl chycen. Zatímco byl tento chudák trestán, vzplál stan kapitána Spencera. Jednoho rána střelil nějaký indián strážného do stehna. Pěchota tehdy stála v pohotovostní bojové linii až do půlnoci. V neděli sedmadvacátého července guvernér Harrison zorganizoval fingovanou bitvu, aby připravil svou domobranu na nadcházející boj. Toho odpoledne dostala nově dostavěná pevnost jméno Fort Harrison.

Ve tři hodiny odpoledne prvního listopadu se malá armáda o sto mužích vydala pod velením nemocného podplukovníka Jamese Millera na sever k řece Vermillion. Zde postavili opevněný srub a zanechali stráž. Mezitím Harrison obdržel dvě znepokojivé zprávy. Dodavatelé zásob byli severně od pevnosti Harrison ostřelováni indiány a donuceni k návratu. A jeho zvědové hlásili počet mnoha stop v okolních prériích. Američané, včetně paní Baconové mysleli, že indiáni zaútočí na Vincennes: „Občas se procházím mimo město, ale ačkoli jsem žena vojáka, neodvažuji se jít daleko, protože se mi nelíbí, že by mě naši rudí bratři skalpovali. Joshovi oči se rychle zlepšují a je rozhodnutý vstoupit do služby, jakmile mu to lékař dovolí. Napsal plukovníkovi, aby mu nařídil vstoupit do jeho pluku což se stalo a ho to velmi uspokojilo, ale ne mě!“ Poručík Bacon byl prvního října zraněn v obličeji, když jeho mimořádně dlouhá flinta explodovala v pánvičce. K pluku se znovu připojil ve Ft Harrison.

Pak dostala armáda rozkaz k pochodu. Indiány překvapilo, že Američané překročili Wabash a přiblížili se od severního břehu. Šestého listopadu kolem poledne již bylo vojsko na dohled od Tippecanoe. Z opatrnosti vojáci uskladnili většinu táborového vybavení do vozů, které zanechali v prérii. Zástupci Proroka Tenskwatawy přišli pozdravit Harrisona a sdělili mu své přání zachovat mír. Řekli, že se přijdou domluvit později a on souhlasil. Nejprve se armáda pokusila utábořit pod vesnicí, ale tam bylo příliš mokro. Harrison poslal Wallera Taylora a Marstona Clarka, aby našli něco vhodnějšího nad Tippecanoe. Poručík Larrabee terén popsal: „Výšený kus země západně od města se táhne až k místu, kde je prérie na východní straně vyvýšená asi o čtyři metry a na západní téměř dvakrát tolik a protéká tam malý potok.“

Navzdory dohodě o příměří nechal Harrison spát muže v bojové pohotovosti a s nabitými mušketami po boku. Podle Šaboneeho byli mladí indiáni hodně nervosní: „Každou noc Harrison rozestavoval kolem sebe hlídky, jako by čekal, že na něj za tmy zaútočíme. Nebýt této opatrnosti, byli bychom to udělali dřív, než jsme to udělali. Někteří z našich lidí se mu za to posmívali a předstírali, že se zlobí, že jim nedůvěřuje, protože stále mluvili o své ochotě jednat, jakmile se jim podaří sehnat všechny lidi.“

Harrison určil stráž pod velením kapitána domobrany Jamese Biggera a tří poručíků, včetně poručíka čtvrté pěchoty George P. Peterse, který vzpomíná. „Všichni jsme byli v bezpečí. Noc byla jedna z nejtemnějších, jakou jsem kdy zažil. Foukal studený vítr, byla hrozná zima a lilo jako z konve. Taková byla naše situace. Velel jsem přední stráži složené z milicionářů, která byla umístěna dvě stě metrů před táborem. Bylo nás dvaačtyřicet vojínů a čtyři důstojníci. Brown velmi neopatrně opustil své stanoviště a přišel ke mně. Zaslechl jsem lehké kroky a zacílil zbraň, abych na něj vystřelil, ale on naštěstí promluvil: ‚Veliteli, vystřelme a stáhněme se. Můžete se spolehnout, že v křoví jsou indiáni!‘ Řekl jsem mu, ať zatím nestřílí, že bychom mohli vyvolat planý poplach. Zatímco jsme spolu stáli, něco v křoví poblíž nás udeřilo, snad šíp. Oba jsme se polekali a utekli, aniž bychom vystřelili.“

Důstojníci proběhli ležením Bartonovy roty. Seržant Orr měl v deníku záznam: „Nějaká osoba se prohnala kolem a dotkla se rohu stanu. Briskně jsem vstal zkontrolovat, co se děje, ale všechno bylo v klidu. Rozběhl jsem se s poručíkem Thomasem, který spal ve stejném stanu a ptal se ho, jestli neslyšel, jak někdo běží kolem stanu. Odpověděl, že ne, že spal. Pak jsem si znovu lehl, když vtom něco udeřilo do horní části stanu. Thomas se zvedl, vzal zbraň a za okamžik zazněly tři nebo čtyři pušky v bezprostřední blízkosti stanu. Následoval strašný křik. Thomas se na mě svalil. Byl mrtvý muž.“

Šabonee popisuje počátek bity: „Indiáni se plazili k táboru po břiše. Jeden běloch s očima jako sova, vystřelil a zasáhl cíl. Zasažený indián nebyl statečný. Vykřikl. Měl zůstat ležet a zemřít. Pak vystřelili i ostatní. Indiáni byli hlupáci. Vyskočili z trávy a křičeli. Věřili tomu, co jim bylo řečeno, že bílý muž uteče už jen před válečným křikem vydaným za noci. Indiáni křičeli jako vlci, divoké kočky a dravci, ale bílý muž neutekl. Kdyby ten, který byl objeven a zastřelen zemřel statečně, bez sténání, strážce by si myslel, že se mýlil. Když byl poplach vyhlášen, ostatní se řídili Elskatawovými rozkazy, které zněly, že v případě objevení, mají vydat velký křik jako signál k všeobecnému útoku.“


Všeobecný útok začal na zadní část tábora hájenou Welchovou, Bartonovou, Geigerovou rotou a milicí z Indiany. Hlídky se rychle stáhly za hlavní linii. Isaac Naylor byl u toho: „Můj bratr William Naylor byl tehdy na stráži. Byl pronásledován tak rychle a zuřivě, že sotva utekl na nejbližší místo na levém křídle, kde zůstal s rotou řadových vojáků, dokud se bitva neblížila ke konci. Daniel Pettit byl při útěku k našim liniím pronásledován indiánem tak těsně, že musel za běhu nabít pušku, prudce se otočit, přiložil ústí zbraně k tělu indiána a prostřelil ho. Indián ve stejném okamžiku vystřelil také a jelikož byla jeho zbraň delší, střela Pettita minula, akorát plamen mu zapálil šátek ovázaný kolem hlavy.“  

Poručík George Peters čelil prvnímu nárazu: „Indiáni povstali a stříleli na mou stráž, když se formovala. Dva muži byli zabiti a několik jich bylo zraněno. Hnali se na nás s válečným řevem. Moje stráž se dala na útěk, navzdory mému úsilí jí zadržet a někteří muži dokonce opustili své zbraně. Zůstal jsem tedy sám. Popadl jsem pušku a vklouzl za strom, kde jsem čekal na příchod strašlivého nepřítele. Sotva jsem zaujal místo, jeden indián na mě vystřelil. Pak jsem usoudil, že je čas vystřelit také a v zájmu bezpečnosti se dát na útěk."

Výstřely probudily kapitána Snellinga v základním táboře: „Popadl jsem meč a běžel ke vchodu svého stanu, kde jsem se setkal se seržantem své roty. Ptal se mě, zdali se má naše rota zformovat před nebo za stany. Mužstvo bylo tehdy vzadu, a protože jsem si uvědomil, že světlo ohňů vpředu by je vystavilo palbě nepřítele a pravděpodobně by způsobilo zmatek, nařídil jsem jim, aby se zformovali vzadu a potom se pustili dopředu.“

Poručík Peters při ústupu prošel přes domobranu kapitána Biggera a kapitána Robba z Indiany. Domobrana se začala pod tíhou útoku rozpadat. Peters reagoval: „Okamžitě jsem své muže otočil a vyrazil podpořit ustupující domobranu. Takový rozkaz dostaly i další dva oddíly pravidelných vojáků. Prošli jsme zmateným ústupem, střetli se s indiány a obklíčili je.“

Stejně jako pěchota se vzchopili i dragouni Petera Funka: „Bylo vidět jen záblesky nepřátelských zbraní. Okamžitě jsem nasedl na koně a shromáždil svůj oddíl, který ležel poblíž stanu guvernéra Harrisona. Začaly na nás dopadat střely, tudíž Harrison nařídil sesednout z koní a postavit se s pistolí a šavli v ruce vedle koní. Měli jsme být připraveni odrazit nepřítele, který by prorazil linie pěchoty.“

Biggerova rota neměla svého kapitána, který byl na stráži. Střelci kapitána Robba byli posláni posílit pravé křídlo. Larrabee: „Před rotami Whitnese a Baense na levém křídle bylo několik stromů, za nimiž byli ukrytí indiáni. Mezi těmito dvěma rotami a těmito indiány byla po nějakou dobu udržována stálá palba. Jelikož jsem velel rotě kapitána Baense, usoudil jsem, že bude lepší zaútočit na indiány vepředu, než stát a přijímat jejich palbu. Požádal jsem majora Floyda velícímu pravému křídlu a poručíka Hawkinse o podporu.“

Velké táborové ohně poskytly indiánům během útoku dobrou výhodu. Měli dobře osvětlený výhled na Američany. Proto byly ohně uhašeny a zranění se odplazili do středu tábora a uchýlili se k Efnerovi a vojákům hlídajícím sklady. Larrabee a Hawkins si brzy uvědomili, že úspěch odvrátit katastrofu spočívá v protiútoku. Harrison se však domníval, že takový útok může být účinný pouze za denního světla. Za tmy, že by nemohl úspěšně manévrovat. Harrison a Boyd drželi muže alespoň na pozicích. Naylor: „Jasný a klidný hlas generála Harrisona zazníval ve všech částech tábora. Používal slova o hrdinství. Plukovník Boyd se po něm opakoval a choval se velmi statečně: ‚Huzza! Moji zlatí synové, ještě pár výstřelů vítězství bude naše!“‘

Bojoval i Šabonee: „Stál jsem po boku starého ottawského náčelníka, jeho syna a bratra mé ženy. Byli jsme v předvoji a několik mých nejbližších padlo kulkami nebo ranami dvou jezdců, kteří se zdáli být odolní proti našim zbraním. Nakonec jeden z těchto dvou mužů zabil mladíka a zranil starého náčelníka a já ho nakonec i s jeho koněm srazil k zemi. Muž měl zlomenou nohu a další těžké zranění. Mohl jsem si snadno vzít jeho skalp, ale Šabaqua, starý náčelník, mě prosil, abych ho nezabíjel. Chtěl ho vzít živého ke své ženě místo jejího syna, kterého zabil bílý odvážlivec.“

Major Daviess vytrvale Harrisona žádal, aby ho nechal provést útok a guvernér nakonec souhlasil. Daviess byl zřejmě příliš rozrušený a zaútočil dříve, než se mu sešikovali všichni muži. Byl smrtelně zraněn a odvlečen zpět do tábora třemi nebo čtyřmi vojáky. Jakmile se rozednělo, podnikli Američané dva útoky. Na pravém křídle šturmovali Spencerovy „Žluté vesty“ a na levém Cookova čtvrtá rota. Tipton: „Vyhnali jsme je z lesa a přes prérii pryč. Mezi našimi mrtvými byl i kapitán Spencer, nadporučík McMahan a kapitán Berry, plus pět dalších mrtvých a patnáct zraněných."

Harrison nařídil Snellingově rotě, aby se toho rána čtyřikrát přemístila. Byla připravena k účasti na Spencerově útoku, ale nebylo jí nakonec zapotřebí, protože útok byl tak úspěšný. Snelling zaútočil v čele své roty a rozbil nejsilnější část indiánské armády v doubravě. Major Wells pak převzal velení Snellingovy roty a roty George Prescotta a zahájil všeobecný postup do bažinaté prérie, přičemž rozptýlil válečníky. Třetí útok popsal poručík Larrabee: „Při mém příchodu indiáni získali pozici Spencerovy roty. Já coby starší důstojník jsem přeskupil rotu a zaútočil. Pět jsme jich zabili a zbytek se dal na útěk.“

Boj byl u konce. Následující hodinu vojáci unaveně postávali. Slunce nabývalo plné síle. Kolem sedmé začali vojáci myslet na padlé kamarády. Eliáš Efner zůstal u zraněných. Kapitán Funk asistoval u pohřbu padlého přítele majora Daviesse. John Tipton převzal velení nad Yellow Jackets. Josiah Bacon byl v pořádku ke spokojenosti své ženy: „Stále nové modlitby, chvály a vděčnosti patří našemu dobrodinci a zachránci. Můj manžel se vrátil v bezpečí poté, co byl vystaven nejstrašnější ze všech indiánských bitev.“

I když indiáni nebyli v pravém slova poraženi. Ztráty byly na obou stranách přibližně vyrovnané. Američané měli možná i větší, přesto indiáni utrpěli psychologickou porážku. Bylo to pro ně hořké zklamání. Šabonee: „Byli jsme poraženi. Byl to můj poslední boj. Dal jsem do toho své tělo. Tehdy bylo silné, ale nebylo dost silné na to, aby zastavilo bílé muže. Odstrčili ho stranou, stejně jako já nyní tuto hůl. Nikdy jsem neviděl místo, kde jsme té noci bojovali. Moje srdce bylo tehdy velké. Tekumseh ho naplnil žlučí. Od té doby je prázdné.“

Pro rodící se armádu Spojených států byla bitva u Tippecanoe důležitým krokem k vytvoření vojenských tradic. Ale zůstala tu nedůvěra k domobraně, která se během bitvy rozpadla. Hlavně roty Biggerovy a Robbovy z Indiany selhaly.

Ottawa Šabonee se narodil na řece Maumee v roce 1775, a byl Pontiakovým vnukem. Během války v roce 1812 se stal jedním z Tekumsehových pobočníků a sloužil s ním až do jeho smrti v bitvě na kanadské Temži. Po mnoha křivdách ze strany Britů se on a jeho skupina vzdala Američanům a po zbytek života sloužil Spojeným státům. V roce 1827 cestoval mezi Pottawatomie, aby je odradil od připojení se k válce Winnebagů, která narušila komunikaci a zásobování Fort Snellingu. Roku 1832 pomohl porazit Sauka Černého jestřába, kvůli čemuž mu hrozila smrt ze strany mnoha indiánů. Náčelník za svou službu „dostal“ za odměnu půdu. Poslední roky života dožil na své farmě a zemřel sedmnáctého července 1859.