David Zeisberger IV. - Nahkohe

Národ Delawarů tvoří tří kmeny – Unamis (Unamiové), Wunalachticos, (Unalaktigové) a Monsys (Munseeové). Delawarové obývali oblast Philadelphie, New Jersey, Trentonu, Brunswicku a Amboy. Unamiové jsou hlavním kmenem aliance a jejich jazyk se trochu liší od řeči Unalaktigů, který je více melodický. Jazyk Munseeů je od dvou předchozích dost odlišný, i když má společné kořeny. Munseeové žili v Minnissingu, podél břehu řeky Delaware za horami Blue Mountains.

Mezi indiány, kteří patří do kongregace Moravských bratří, jsou nějací staří lidé, kteří žili ve Philadelphii, ještě dříve, než tam přišli Evropané. Mezi divokými indiáni jsou pamětníci, kteří pamatují staré časy a vyprávěli mi o nich.

Indiáni kdysi předpovídali, že zpoza oceánu přijdou bílí lidé. Tuto informaci opakovali při různých příležitostech, aby ji slyšeli i jiní a dokonce věděli, kdy se to má stát. Jak to mohli vědět? Jediné vysvětlení je, že někdo z nich musel mít před časy prorockou vizi. V předpověděnou dobu pak vyhlíželi přes moře, dokud nespatřili loď. „Hle dívejte! Někdo k nám přichází! Jsou to ti, jejíž příchod jsme odedávna očekávali.“

Indiáni na nově příchozí bílé lidi pohlíželi, jako na svaté. Bílí lidé dali indiánům kovové nože, sekery, muškety a další věci, které předtím nikdy neviděli. Jelikož nevěděli, jak s nimi nakládat, uložili je a vytahovali jen během náboženských slavností. Kovové nože a sekery nosili na krku jako ozdoby a svaté předměty. S mušketami nakládali podobně. Několikrát z nich během svátku okázale vystřelili a opět je schovali. Když se bílí lidé po čase vrátili, shledali, že indiáni nosí kovové nástroje jako amulety, a tak je naučili s nimi zacházet.

Do té doby žili indiáni velmi prostě. Pěstovali kukuřici, fazole a dýně. Jako rýč používali jelení lopatku (kost), kterou přivázali lýkem na dřevěnou tyčku. Lopatu si udělali z želvího krunýře, který také přivázali k tyčce. Pěstovali tabák, který měl oproti dnešním odrůdám menší listy.

 Nože vyráběli s pazourku, který opracovali do tvaru šípového hrotu. Je trojúhelníkový, docela tenký a po obou stranách ostře zabroušený. S takovým nožem lehce stáhli kůži z ulovené zvěře.

Sekery vyráběli rovněž z kamene a byly velké asi jako lidská dlaň. Čepel byla pěkně vyhlazena, zaostřena a připevněna k dřevěné rukojeti. S těmito sekyrami se sice dřevo štípat nedalo, ale na porážení stromů posloužily dobře. Také se s nimi dala loupat kůra stromů na výrobu chat a kánoí. Stromy indiáni káceli tam, kde chtěli založit pole.

 K lovu užívali dřevěný luk a šípy. Šípy měly pazourkový hrot ve tvaru prodlouženého trojúhelníku. Hrot byl ostrý a k šípu byl připevněný zvířecí šlachou.

Kotlíky a hrnce vyráběli z jílu, do kterého přidávali najemno rozdrcené ulity. Po vytvarování se nádobí vypálilo, takže pěkně ztvrdlo. Všechny tyto věci, o kterých jsme hovořili, jako jsou nože, sekery, šípy a nádobí, se hojně vyskytují na místech bývalých indiánských sídel.

Za starých časů nebylo vůbec obtížné lovit zvěř lukem a šípy. Podle indiánů nebyla zvěř tak plachá jako dnes, kdy je poplašena výstřely z pušek. Také lovili jen tolik kusů, kolik spotřebovali, a proto bylo i zvěře daleko více než dnes.

Ženy vyráběly skvělé přikrývky z krocaního peří, které svazovaly motouzem z divokého konopí. Tyto deky hřály daleko lépe, než naše evropské. Mnozí indiáni dodnes takové přikrývky ještě vlastní. Z divokého konopí se vyrábělo také spodní prádlo.

Luky a šípy přestali používat indiáni, kteří pravidelně obchodují s bělochy. Luky mají už jen na lov drobné zvěře, jako jsou holubi, lišky, mývalové apod. Západní kmeny, používají luky dodnes. Pušky sice znají, ale měli by problémy se sháněním střelného prachu.

Oheň indiáni rozdělávali pomoci dřevěné hůlky a prkénka. Tyčka se umístí na prkénko a hbitě roztočí, dokud se neobjeví oheň a kouř. Oheň indiáni opatrují, jako oko v hlavě. Na cestách přenášejí žhavé uhlíky v určitém druhu houby, kde klidně vydrží celý den. Dnes dřívka k rozdělávaní ohně používají jen při zvláštních příležitostech, jako jsou svátky a náboženské slavnosti. Dělají to proto, aby si připomínali pradávné zvyky.

Indiáni káceli stromy i takovým způsobem, že u paty stromu rozdělali oheň a udržovali ho tak dlouho, dokud strom nepadl. Tak to dělali starší lidé, kteří už na kácení velkých stromů neměli sílu, nebo nevlastnili sekeru.

Canows (kánoe) vyráběné z celého kusu dřeva se vypalovaly a pak upravily kamennou sekerou.

Wigvamy vyrobené z kůry se obkládaly rákosovými rohožemi, aby dovnitř nešel chlad. Indiáni žili také v podzemních chatách, které ještě dnes můžeme tu a tam najít. Vyskytují se hlavně podél toku řeky Muskingumu.

 Stávaly tam také vesnice, které byly obehnány náspy. Jsou to lidské výtvory, udělané z obraných důvodů, z časů, kdy se v tomto regionu hodně válčilo. Sami indiáni říkají, že zde kdysi žilo daleko více lidí, než dnes. Na vrcholu náspů bylo duté místo, kde se během války ukrývaly ženy a děti a muži zaujali obranné pozice po obvodu náspu. To ještě válčili s luky a válečnými palicemi. Válečníci měli štíty z tvrdé buvolí kůže. Štít měl vypouklý tvar, takže šípy po něm klouzaly. Štítem si bojovník chránil hruď a hlavu. Během boje držel štít v levé ruce společně s lukem a pravačkou napínal tětivu a vkládal šípy. Po bitvě se padlí bojovníci obou stran pohřbili do společného hrobu, nad kterým se navršila velká mohyla. I to je dnes občas k vidění. Na mohyle rostou mohutné stromy, tak jsou staré (moundy).

Praví indiánští psi byli od evropských poněkud odlišní. Měli vzpřímené uši a zjevem se velmi podobali vlkům. Pravému vlku se sice postaví, ale nenapadne ho. Ani samotní indiáni neví, jaký je jejich původ.

 Wampumy a wampumové pásy se původně vyráběly z černých a bílých dřevěných kousků, ale později se přešlo na mořské ulity. Wampumové pásy sloužily, jako prostředky pro předávaní důležitých poselství nebo ztvrzovaly uzavřené mezikmenové dohody. Pro indiány měly stejnou hodnotu, jako pro Evropany zlato. Jejich výroba byla náročná a zabrala fůru času. Kvůli obchodu vyráběli napodobeniny wampumů i běloši. Dnes už jejich hodnota značně klesla.