Čerokíové VI. - Nahkohe

Až na několik výjimek vycházeli Francouzi s indiánskými kmeny docela dobře. I Španělé se po první okupaci poměrně uklidnili. Obé velmoci neměly zapotřebí vytyčovat hranice a osadníci klidně hospodařili vedle indiánů a nebyla nouze o vzájemné sňatky. Dodnes ve Spojených státech a Kanadě existují jejich míšenecké komunity. V anglických koloniích to bylo jiné. Angličané dokázali respektovat indiánské vlastnictví půdy, ale jakmile byla podepsána kupní smlouva, nechtěli již indiány na „anglické“ půdě vidět. V raných virginských smlouvách byly dokonce dodatky, které i přátelským indiánům hrozily smrtí, pokud by bez povolení překročili hranici. Indiáni byli překážkou a smíšená manželství byla prakticky neznámá. Pokud z takových vztahů vzešly přece jenom děti, musely žít povětšinou mezi indiány.
Už na sklonku francouzsko indiánské války se některé kmeny z pohraničí raději přestěhovaly na bezpečnější a odlehlejší území, která formálně patřila Španělsku. Roku 1763 se Francouzi stáhli z Fort Toulouse a části Alabamy. Kríkové opustili své vesnice na řece Coosa a odešli za Mississippi. Na čas se zastavili na řece Sabine pod španělskou ochranou. O několik let později je následovali příbuzní Koasati. Obě skupiny se následně přestěhovali do Texasu. Hičiteeové a další Dolní Kríkové se přesídlili na Floridu, kam už před drahným časem odešli Yamasiové z Jižní Karolíny. Obé skupiny se nakonec spojili se Seminoly. Asi polovina Irokézů se odstěhovala do Kanady, kde žijí dodnes. Šavani a Delawarové unavení téměř dvacetiletou válkou přešli Mississippi a usadili se u mysu Girardeau v jihovýchodní Missouri. Posléze byli přesídlení do Kansasu, a nakonec do indiánského teritoria - Oklahomy. Podle tradice začala nejstarší migrace Čerokíů po uzavření první smlouvy s Karolínou, kdy se část kmene pod vedením Nebezpečného muže vydala na západ. Nebezpečný muž odmítal žít v sousedství Angličanů a podřizovat se jejich požadavkům. S domovským kmenem ztratili kontakt, a byli zapomenuti. Šířili se akorát nějaké zvěsti, že žijí na úpatí Skalistých hor.

Roku 1782 Čerokíové, kteří během revoluční války bojovali na britské straně, požádali španělského guvernéra v New Orleansu o povolení usadit se na západní straně Mississippi. Povolení bylo uděleno a někteří Čerokíové se přestěhovali do Arkansasu. Nejsou o tom však žádné oficiální záznamy.

Podle reverenda a misionáře pro západní Čerokíe Kephase Washburna vzniklo první stálé čerokíjské osídlení za Mississippi roku 1794. Byli to uprchlíci z Muscle Shoals na řece Tennessee, kteří měli zmasakrovat Scottovou rodinu. Podle Washburna byli indiáni nejprve opiti a poté obrání o peníze, které si vezli z Tellica. Když indiáni vystřízlivěli, chtěli peníze zpět a během dohadování začalo zabíjení osadníků. Ženy s dětmi a černošskými otroky byli ušetřeni. Indiáni jim nechali osobní majetek a poslali je pryč. Dokonce je doprovázeli k ústí St. Francis na Mississippi. Odsud se vystěhovalci bezpečně dostali až do New Orleansu. Čerokíové se někde u St. Francis usadili a čekali, jaké následky bude jejich čin mít. Čerokíjští náčelníci útok odsoudili a požadovali návrat provinilců. Ti měli být nakonec zproštěni viny, ale ke kmeni se již nevrátili.

Příběh misionáře však údajně není věrohodný. Čikamaugové, kteří měli útok spunktovat neměli nárok na rentu, jelikož byli stále ve válečném stavu s Američany a neměli s nimi žádnou smlouvu. K bitce na Muscle Shoal však mohlo dojít. Washburnovi měla příběh o přepadení vyprávět jedna z žen, která patřila mezi přepadené.  

Za Mississippi pak odcházely menší skupinky Čerokíů snažící se vyhnout styku s Američany. Jenže před velkou vodou a Američany neutečeš. Roku 1803 připadla ohromná Louisiana Spojeným státům a vytrvalý hlad po půdě nebyl stále ukojen. Počátkem téhož roku navrhl prezident Jefferson, aby se za Mississippi vystěhovaly všechny kmeny z východu a v následujícím roce byly k tomu podniknuty první kroky.

Roku 1808 dostal plukovník Meigs instrukce přemluvit Čerokíe vyměnit jejich pozemky za území za Mississippi. Čerokíové od Malé Tennessee a Hiwassee byly tou dobou vyspělými zemědělci a chovateli dobytka. Pěstovali bavlnu a tkali látky. Čerokíové z Georgie a Alabamy dávali přednost loveckému životu a novinkám se vyhýbali, i když zvěře valem ubývalo. Náčelníci ze severu vyjádřili přání stát se občany Spojených států a od jižních bratrů chtěli být oddělení hranicí. Vládní úředníci chtěli využít situace a jižním Čerokím nabízeli život za Mississippi, kde by mohli pokračovat v loveckém způsobu života. Jefferson projekt odklepl a komisaři navštívili jižní Čerokíe na Arkansasu a White v létě 1809. Jednání se vyvíjelo pro vládu dobře a velký počet jižních Čerokíů souhlasil s odchodem. Chyběly však peníze, takže se stěhování odložilo o několik let, během kterých skupinky Čerokíů odcházely na západ na vlastní náklady. Do roku 1817 jich bylo dohromady kolem třech tisíc. Stali se známými coby Západní Čerokíové. Jenže brzy se dostali do konfliktu s místními Osedži a Quapawy. Čerokíové si na to stěžovali, ovšem bylo jim sděleno, že pro jejich ochranu nelze nic udělat, dokud nebude sjednána formální smlouva. Po zdlouhavých jednáních byla osmého července 1817 podepsána smlouva, na jejichž základě Čerokíové postoupili značné pozemky v Georgii a dva menší pozemky na severním břehu Tennessee. Náhradou dostali pozemky v Arkansasu kolem řek White a Arkansas. Bylo učiněno sčítání lidu celého čerokíjského národa za účelem rozdělení plateb. Spojené státy souhlasily s platbou za odstoupené pozemky a každého válečníka, který se odstěhoval a plná náhrada za opuštěné majetky. Vláda slíbila pro stěhování lodě a zásoby. Ti, kteří by se stali občany Spojených států si mohli majetky ponechat. Americkými komisaři byli generál Andrew Jackson, generál David Meriwether a guvernér Joseph McMinn. Za Čerokíe podepsalo třicet jedna předních mužů východní skupiny a patnáct ze západní skupiny.
Většina prostých Čerokíů však byla proti smlouvě. Přáli si zůstat v zemi předků kde, již měli zavedena a dobře prosperující hospodářství. Nechtěli začínat nový život v divočině. Nikdo jim však nevěnoval pozornost a smlouva byla ratifikována. Ještě předtím úřady podnikly kroky k vystěhování těch, kteří si to přáli. Lodě byly připraveny na Malé Tennessee a Sequatchee pod dohledem guvernéra McMinna. Roku 1819 měl počet vystěhovalců čítat na šest tisíc.

„Nemůže být pochyb o tom, že velká část a pravděpodobně většina národa Čerokíů sídlícího na východ od Mississippi je stále ostře proti podmínkám smlouvy z roku 1817. S bolavým srdcem se je pokoušíme vyhnat z domovů jejich předků. Cítí, že se jako národ pomalu ocitli v pevném stisku obří anakondy civilizace. Přesto se drží marné naděje, že duch spravedlnosti a milosrdenství je zachrání z jejich bezmocného stavu. Ti, upřednostňující vystěhovalecký plán, byly přesvědčení na základě osobního lobování vládních agentů. Tito náčelníci se stali předmětem opovržení a nenávist zbytku národa. Byli vystaveni neúprosnému pronásledování, dokud zůstali na východě“ uvedl jeden z amerických komisařů.

Dva měsíce po podepsání smlouvy a tři měsíce před její ratifikací putovala do Washingtonu nová delegace, aby tam poukázala na nevhodné metody, které byly použity před uzavřením dohody. Mise byla bezvýsledná. Roku 1817 byla založena Americká rada komisařů pro zahraniční misie. Ta ustanovila svou první americkou misii mezi Čerokíi v Brainerdu v Tennessee na západním břehu potoka Chickamauga. Vláda pomohla s výstavbou budov, školy, mlýna a dílny, ve kterých se chlapci učili jednoduchým řemeslům, zatímco dívky se učily obsluhovat kolovraty a stavy. Misie vzkvétala a další byly založeny ve Willstownu a Hightoweru. Roku 1820 chodilo do školy na sto žáků. Misie fungovaly až do velkého stěhování, a pak se taktéž přestěhovaly na západ.

Počátkem roku 1818 navštívila Washington delegace Čerokíů z Arkansasu s požadavkem vytýčení přesné hranice jejich území, které měli respektovat Osedžové s Quapawy. Požádali také o kmenové uznání, ale toho se dočkali až roku 1944. Osedžové považovali přistěhovalce pochopitelně za vetřelce, pročež guvernér William Clark, komisař pro indiánské záležitosti v Missouri uspořádal konferenci náčelníků obou kmenů v St. Luis v říjnu 1818. Komisaři se podařilo po nemalém úsilí kmeny usmířit.

Mezitím guvernér McMinn stále tlačil na východní Čerokíe, ať se konečně odstěhují. Na schůzi konané v listopadu 1818 oznámil náčelníkům, že již není možné je chránit před bílými osadníky. Vláda nedokáže zabránit, aby jejich půda nebyla zabrána, jejich majetek ukraden a jejich ženy zneuctěny. Muži budou jenom pít, pokud nepoznají šťastný život v západním ráji. Pak jim nabídl peníze a úhradu nákladu na stěhování, pokud odejdou okamžitě. Náčelníci nabídku striktně odmítli, tak guvernér částku zdvojnásobil, ovšem se stejným účinkem. Poté směřovala do Washingtonu další čerokíjská delegace, tentokrát se stížnosti na Meigse. Při té příležitosti byli náčelníci opět přemlouvání k prodeji. Stěhování jim bylo prezentováno coby nutnost a kompenzace za území přidělené Čerokíům v Arkansasu.   

Čerokíové nabídli Spojeným státům další pozemky mezi řekami Tennessee a Flint a téměř všechna zbývající území severně od Hiwassee. Celé území mělo rozlohu devět a půl tisíc kilometrů čtverečních což byla jedna čtvrtina národní pozemkové državy. Za to požadovali zrušení plánu o vystěhování.

V roce 1820 přijali Čerokíové republikovou formu vlády po vzoru Spojených států. Národ byl rozdělen do osmi distriktů, přičemž každý měl čtyři zástupce v zákonodárném sboru zasedajícím v Newtownu nebo v Nové Echotě v Georgii. Jejich zákonodárná moc se skládala z horní a dolní komory a její členové byli voleni z jednotlivých okresů. Předsedou národní rady byl John Ross. Společnost „Rychlých koní" měla dohlížet na prosazovaní zákonů. Každý muž mezi deseti šedesáti lety podléhal platbě daně z hlavy. Byly přijaty různé zákony ohledně daní, oprav silnic, licence pro Američany podnikajícím na jejich území, škol, obchodu s lihovinami, otrokářství, krádeži koní atd. Manželství mezi Američany a indiánskými ženami muselo být dle církevních či úředních pravidel, aby se zabránilo polygamii. Byla zrušena krevní msta a zákon byl svěřen autoritám národa. Bylo trestné prodávat půdu Američanům bez souhlasu národní Rady. Američané neměli v národě volební právo a nárok na politickou funkci.
Děti Čerokíů byly učenlivé, ochotné pracovat a podřizovat se disciplíně. Čerokíové byli vůbec vnímaví a učenliví. V misii Valley-Towns byl pod dohledem reverenda Evana Jonese přeložen Nový Zákon do čerokíjského jazyka. Byl sestaven slabikář a další díla. Některé děti dál studovaly v indiánské škole v Connecticutu. Mezi čerokíjskými vzdělanci vynikl Sequoya (Sikwâ′yĭ) u Američanů známý coby George Gist. Z matčiny strany pocházel z dobré čerokíjské rodiny a jeho strýc byl náčelníkem v Echotě. Narodil se pravděpodobně kolem roku 1760 a žil s matkou ve Tuskegee v Tennessee, kousek od Fort Loudon. Je možné, že jeho otcem byl některý s pevnostních vojáků. Jak dospíval v muže, stal se z něj zručný stříbrotepec, ale vyznal se i v lovu apod. Do školy nechodil a údajně neuměl mluvit, číst ani psát anglicky. Navštěvoval moravskou misii. Měla ho fascinovat schopnost sdělovat myšlenky písmem. Pokusil se vymyslet něco podobného pro svůj lid. Jednou během lovu utrpěl zranění, které z něj udělalo doživotního mrzáka. To mu poskytlo volný čas ke studiu. Jeho jméno figuruje na smlouvě z roku 1816. Po letech trpělivé a neutuchající práce tváří v tvář posměchu, malomyslnosti a opakovanému selhání nakonec vyvinul čerokíjský slabikář a v roce 1821 jej představil veřejnosti. Sequoya žil v té době Willstownu na horní Coose v Alabamě. Slabikář byl brzy uznán jako neocenitelný vynález pro povznesení kmene. Čerokíové se učili rychle číst a psát ve vlastním jazyce. Sequoya odešel na západ představit své dílo vystěhovaným soukmenovcům v Arkansasu. Roku 1823 se tam u Western Bandy natrvalo usadil. Na podzim téhož roku čerokíjská národní rada uznala jeho zásluhy a prostřednictvím Johna Rosse, mu předala stříbrnou medaili. Roku 1828 navštívil Washington jako jeden z delegátů arkansaské delegace.

Čerokíjská abeceda a písmo mělo na Čerokíe úžasný účinek. V průběhu několika měsíců byli Čerokíové schopni číst a psát ve svém vlastním jazyce. Začala aktivní korespondence mezi východem a západem a byly vytvořeny plány pro založení čerokíjských novin, národní knihovny a muzea v Nové Echotě. Misionáři se proti těmto aktivitám zpočátku stavěli, ale pak toho hodlali využít. Na podzim roku 1824 Atsĭ (John Arch) mladý indiánský konvertita, přeložil do čerokíjštiny část Janova evangelia. Byl stokrát zkopírován a stal se brzy velmi oblíbeným. V září 1825 míšenec David Brown dokončil celý překlad Nového zákona.

Roku 1827 čerokíjská rada rozhodla vydávat noviny v čerokíjském jazyce. Matrice byly odlity v Bostonu pod dohledem misionáře Worcestera. Zkraje příštího roku přišly do Nové Echoty první výtisky listu Tsa'lăgĭ Tsu′lehisanuñ′hĭ – Čerokí Phœnix. Články byly vytištěný v angličtině a čerokíjštině. Datum prvního vydání bylo jednadvacátého února 1828. Redaktorem byl míšenec Elias Boudinot (Gălagina, Býk) a reverend Worcester na celý projekt dohlížel. Kanceláři jim byl srub a matrice nakonec byly z Bostonu dopraveny čluny a pak z Augusty vozy. Po nejisté existenci šesti let bylo vydávání novin zakázáno nepřátelskými georgijskými úřady, které dokonce chtěli Worcestera a Wheelera zatknout. Tisk byl obnoven v Tahlequah roku 1844 a poskytován zdarma.

 Roku 1825 bylo provedeno sčítání lidu a Čerokíů bylo 13 563, plus 147 bílých mužů a 72 bílých žen provdaných za indiány plus 1 277 černošských otroků. Měli velká stáda dobytka, koní, prasat a ovcí. Pěstovali všemožné zemědělské plodiny, včetně bavlny a tabáku. Přebytky byly vyváženy čluny až do New Orleansu. Starali se o jablečné a broskvové sady, dělali máslo a sýry. Vyráběli bavlněné látky a přikrývky. Strojírenský průmysl vzkvétal a národ byl bez dluhů. V červenci 1827 byla přijata v Nové Echotě národní ústava vytvořená Johnem Rossem. Míšenec Charles R. Hicks, moravský konvertita byl zvolen hlavním náčelníkem a John Ross se stal jeho zástupcem. Čerokíové se stali civilizovaným národem a úroveň jejich všeobecného vzdělání byla na daleko vyšší úrovni než u Američanů.

Mezi Čerokíi však byli zastánci původního způsobu života. V čele této skupiny stál čistokrevný Čerokí paradoxního jména Bílá cesta. Byl to vlivný náčelník z vesnice Turniptown v Georgii. Bílá cesta nabádal, aby Čerokíové odmítli ústavu, křesťanství a zvyky bílého muže. Rozjetý vlak však nešlo zastavit.

Během tohoto kulturního rozkvětu národa Čerokíů se nad kmenem začaly stahovat mračna neštěstí.