Midewiwin - Nahkohe

Společnost velké medicíny

Je více méně známo, že Odžibwejové patří mezi největší domorodé kmeny Severní Ameriky. V dobách své největší moci ovládali ohromné území z východu od Ontaria, přes Michigan, Wisconsin, Minnesotu, až po Manitobu na západě. Přestože Odžibwejové patří mezi klasické lesní národy, některé jejich divize se přizpůsobily životu v prérii.

Území, na kterém žili, je poseto stovkami jezer různých velikostí, z nichž jsou některé propojeny vodními toky, zatímco jiné jsou zcela izolované. Je to silně zalesněná oblast. Z jehličnatých stromů tam převládají borovice a jedle, z listnatých duby, topoly, javory a břízy. V četných mokřinách se tam daří modřínu americkému, vrbám a dalším vlhkomilným rostlinám. Ještě do nedávné doby to byly kraje bohaté na pernatou a kožešinovou zvěř, a také na ryby, což byl ještě do dvacátého století jediný zdroj obživy místních indiánů, přidáme li k tomu také sběr divoké rýže.

Indiáni lesů, povětšinou algonkini, bývali rozděleni podle totemu – rodů, ale dnes už je toto uspořádání téměř zaniklé, poněvadž domorodí obyvatelé byli přesídlení do rezervací, kde na ně dohlíželi vládní úředníci a misionáři. Ti v dřívějších obdobích velmi usilovali o to, aby v indiánech potlačili jejich národní integritu a zvyklosti, včetně uctívání, což se jim v mnoha případech také podařilo. Přesto v některých rezervacích přežili příslušníci pradávných totemů a strážci tradic.

Odžibwejové z rezervací, hlavně ti, co žili v jižní části státu Minnesota, se celkem americkému životnímu stylu přizpůsobili. Zato severnější skupiny žili dlouho tak, jako by se u nich zastavil čas. Z toho důvodu jim Američané říkali „divocí indiáni“. Obzvláště zásadoví zastánci tradic žili na Island Lake.

V roce 1666 přišel na Shagawaumikong (La Pointe) jezuitský misionář Claude Allauer a našel tam Odžibweje, jak se připravují na válku s Dakoty. Podle pamětníků se právě zde provozovaly ty nejryzejší rituály společnosti Midewiwin. Warren v Historii Odžibwejů píše, že Odžibwejové se poprvé s Evropany setkali v roce 1612. Francouzští misionáři navštěvovali různé algonkinské kmeny a také i některé tlupy Odžibwejů. Odžibwejům od Sault Ste Marie říkali Saulters. Tento termín se používal pro všechny indiány od Falls, ale pravdou zůstává, že nejvíce tam žilo právě Odžibwejů. Baron Lahontan tvrdí, že oni sami si říkali Outchepoues a také že měli pověst sveřepých bojovníků. Název Saulters se používá pro tuto divizi Odžibwejů do dnes.

Podle informaci některých odžibwejských náčelníků, začala migrace kmene směrem na západ někdy před tři sta šedesáti lety. Některé tlupy pronikly do bahnité země Minnesoty, zatímco jiné pokračovaly v cestě na západ a jihozápad. Podle indiánů od Hořejšího jezera se v Mackinaw usadili Odžibwejové v roce 1736, zatímco Dakotové zabrali jižní břehy jezera. Některé skupiny Odžibwejů možná pronikly až k Pigeon River, aby se Dakotům vyhnuli.

Kolem roku 1900 bylo provozování Midewiwin mezi některými tlupami stále ještě živé. Ve správách raných cestovatelů a misionářů moc objektivních informací o kultu společnosti Midewiwin není, snad proto, že Evropané silně ovlivnění církvemi křesťanstva indiánskému uctívaní nerozuměli a málokdo se ho také snažil pochopit. Proto se tito spisovatelé spíše zmiňují jen o jakýchsi černokněžnicích a kejklířích, kteří se zabývají prorokováním, zaklínáním a léčením. Ať už je tento duchovní směr mylný, či nikoliv, málokdo chápal, že tradice, mýty a kosmologie Midewiwin představují náboženské představy Odžibwejů, stejně tak, jak členové církví uctívají modly, tzv. svaté a podílejí se na rituálech ve svých chrámech. Ostatně řevnivost a nepochopení mezi algonkinskými tradicionalisty a obzvláště Odžibweji a církvemi křesťanstva trvala až do dvacátého století.

Podívejme se, jak vnímali náboženské zvyklosti algonkinů někteří ranní cestovatelé. Tak například Lahontan si poznamenal, že „když někdo z těchto indiánů onemocní, drží nemocný přísnou dietu a podává se mu jen masový vývar. Indiáni se hodně spoléhají na spánek a pocení. Podle nich je to dobrý lék na všechny neduhy světa. Když nemocnému normální léčba nepomůže, přivolá se k němu šaman. Indiáni i samotný šaman věří, že má schopnost komunikovat s dobrými i zlými duchy, a že má moc léčit nemoci. Tento šaman si nemocného nejdříve pečlivě prohlédne a přitom k němu promlouvá nějaká slova. Potom si nechá postavit zvláštní chýši v níž se postí, tančí a zaklíná. Když se vrátí k pacientovi, poskakuje kolem něho, bláznivě kvílí a pitvorně se šklebí, čímž se snaží zahnat zlého ducha, který údajně nemoc způsobil. Šaman vydává zvuky jako sova a jezuité si myslí, že mluví s ďáblem. Podává nemocnému rostlinnou šťávu na dávení, které se říká Maskikik. Ke konci procedury škrábe nemocného na různých částech těla a nakonec mu z úst vytáhne malou kůstku, což je podle něj zdroj nemoci. Jakmile je celý rituál u konce, následuje hostina.“

Louis Hennepin ve svých vzpomínkách zase uvedl, „jsme přesvědčeni, že divoši nemají žádné ponětí o bohu a nejsou schopni o něm pochopit ani ty nejjednodušší argumenty. Místo toho věří, že ve vzduchu existují různí duchové. Jiní vzhlížejí k obloze, kde podle nich sídlí Otkon, nebo Manido, zlí a dobří duchové a jiní věří v Pána Života. Neexistuje snad ani jeden indiánský kmen, který by neměl své šamany, z nichž někteří jsou čarodějové. Podle mého názoru své schopnosti jenom předstírají a ve skutečnosti s duchy nemluví. Jsou uznávání jako proroci a sami se chlubí, že umí způsobit sucho nebo naopak přivolávat déšť. Že umí způsobit mráz nebo bouři. Také, že umí zařídit, aby měl někdo v lovu úspěch, zatímco jiný ne.“

Jacques Marquette, který navštívil v roce 1673 Miamie, Maskouteny a Kikapy se zmiňuje o Kalumetovém tanci – „Viděl jsem tam určitou skupinu mužů, co chodili v ženských šatech, a kteří se těšili z mnoha privilegií. Během kalumetového obřadu hrají důležitou roli, když zpívají posvátné písně, ale sami tančit nesmějí. Jsou to významní poradci, a bez jejich názoru neučiní rada žádné rozhodnutí. Kvůli jejich způsobu života, jsou považovaní za posvátné osoby.

K posvátnému kalumetu chovají indiáni takovou úctu, jako lidé v Evropě ke korunovačním klenotům. Kalumety jsou mírové nebo válečné. Jejich kouřením se uzavírají mezi kmenové dohody, anebo vyhlašuje, či ukončuje válka. Kalumetový tanec se pořádá buď v poradním domě, nebo přímo v lese. V případě, že se obřad bude konat v lese, poradci vyberou mezi stromy vhodné místo tak, aby bylo chráněno před slunečním žárem, a donesou tam všechny důležité obřadní atributy a symboly manidos, což jsou podoby ptáků, hadů atd. Doprostřed shromáždiště je umístěn kalumet, kolem kterého muži rozpoloží své zbraně a válečné trofeje. Obřadník představí kalumet slunci a nabízí mu jej, jako kdyby si z něj slunce mohlo zabafat. Poté obřadník tančí a mimicky napodobuje pohyby různých zvířat a ptáků. V některých chvílích máchá rukama tak, jako kdyby chtěl sám vzlétnout. Kouření dýmky a tance se posléze účastní všichni přítomní. Obřad má zaručit úspěch v lovu.

„Když jsem navštívil vesnici v Puans (Green Bay, Wisconsin), stál na návsi veliký kříž, kolem kterého bylo mnoho vyčiněných kůží, wampumů, luků a šípů. Byly to věci, které tito lidé obětovali Velkému Manido, za to, že se o ně během zimního období dobře staral.“ Marquette se mylně domníval, že ten kříž postavili indiáni na jeho uvítání, jako symbol křesťanství. Ve skutečnosti se jednalo o symbol Midewiwin.

Hennepin ve svých názorech na kosmologii algonkinů poznamenal ještě následující: „Indiáni věří v ducha země, kterému říkají Micaboche a povídají si o něm mnohé neskutečné příběhy, které se podobají zprávě o biblické potopě. Tito barbaři věří, že ve vzduchu existuje mnoho duchů, kteří obývají prostor mezi nebem a zemí. Tito duchové prý mají moc předpovídat budoucnost a mají schopnost léčit. Divoši používají amulety a radí se s orákuly. Ti jim za úplatu slibují dobrý lov, ale to jsou jenom triky, pro ošizení těch chudáků.

Micaboche je prostředníkem mezi Kitche Manidem (Velký duch) a lidmi, ale mezi Odžibweji je znám spíše jako Minabodzho (Nanabozho – Velký lovec). Legenda o vzniku Matky země – Nokomis a zrození Nanabozha a jeho bratra Vlka popisuje tento zábavný příběh. Jednoho dne spadla z nebe žena, které se nějaký čas musela pohybovat vzduchem, jelikož nemohla pod nohama najít pevnou půdu. Vodní tvorové se radily, co by pro ni mohli udělat. Želva se nabídla, že té ženě pomůže. Všichni vodní tvorové nanosili na její krunýř hlínu, a když se želva vynořila z vody, poskytla ženě oporu pro nohy. Z krunýře želvy pak vznikl americký kontinent – Matka země Nokomis. Jenže žena byla smutná, že je na tak velikém prostoru sama. Pán života se na jejím smutkem smiloval a uvedl na ní hluboký spánek. Potom způsobil její zázračné otěhotnění. Uplynul nějaký čas a žena porodila dvojčata – dva chlapce. Jenže jak hoši vyrůstali, zároveň mezi nimi rostla i jejich vzájemná nenávist. Nanabozho byl dobrý lovec a Vlk na něj žárlil. Jejich hádky byly tak nesnesitelné, že se Nanabozho rozhodl, že svého bratra i matku opustí. Odešel do nebes, kde se stal ochráncem všech lovců. Po nějaké době žena opět zázračně otěhotněla a porodila dceru. Divoši věří, že ta dcera se stala pramatkou všech indiánů. Zlý bratr Vlk skončil tak, že byl poražen podzemními duchy a byl odveden do země stínu – do „země půlnočního slunce.“ Podle Odžibwejů daroval Nanabozho národu obřad Midewiwin.“ W. J. Hoffman poznamenává, že Hennepin ten příběh zkomolil, když ho trochu skombinoval se správou o narození Krista.   

Následující články budou založeny na výzkumu, který proběhl v letech 1887 – 89 na Island Lake a White Earth, kde tehdy ještě žili obřadnicí uchovávající piktografické záznamy na březové kůře.

***

Louis Hennepin - (1626 –1701) byl katolický kněz, který v roce 1678 doprovázel francouzského cestovatele La Salleho na objevné cestě západní Novou Francií. O rok později se společně plavili z Kanady skrz Velká jezera objevovat neznámý západ. Byli to první Evropané, kteří stáli na březích Missouri river, a kdo spatřili ohromné vodopády Niagara a Saint Anthony.

***

Jacques Marquette - (1637 – 1675) francouzský jezuita a cestovatel. Jako první spatřil Mississippi. Marquette měl velké nadání na indiánské jazyky, zvláště pro irokanský jazyk Wyandotů (Hurónů). Byl zakladatelem misii na Sault Ste Marie, Michigan a La Pointe ve Wisconsinu, kde se seznámil s Illinoisy. V roce 1673 se spojil s Louisem Jollietem a s několika Métisy (Francouzsko indiánští míšenci) a indiány pluli na dvou dlouhých kánoích přes Michiganské jezero do Green Bay až k pramenům Fox River. Tam jim bylo řečeno, že se dostanou pře portáž k řece Wisconsin, kde Francouzi později založili město Portage. Odtud se dostali k Mississippi k místu, kde je současné Prarie du Chien. Výprava se poté plavila 700 km na jih, kde se při ústí řeky Arkansas zastavili, protože se obávali Španělů. Pak se vrátili na řeku Illinois a Velkým jezerům až k portáži Chicago.

V roce 1675 cestoval Marquette znovu na západ, ale poblíž Starved Rock (Illinois) se nakazil úplavici a na zpáteční cestě do St. Ignace ve věku 35 let zemřel.

***

Louis Armand Baron de Lahontan - (1666-1716) sloužil v Kanadě ve francouzské pravidelné armádě. Baron procestoval značnou část území Wisconsinu, Minnesoty a horní část Mississippi Valley. Po návratu do Evropy napsal cestopis, který se stal velmi prodávaný. Popisoval v něm oblast Velkých jezer, ale přitom si dost vymýšlel. Baron se naučil několika indiánským jazykům, a také jak přežít v divočině. Jelikož byl tento důstojník neklidné povahy a neustále ho lákaly dálky, často vyrážel na průzkumné výpravy. V roce 1688 se přidal k Odžibwejům, kteří vytáhli proti Irokézům. Nějaký čas pobyl v Michilimackinacu a o rok později odešel na horní Mississippi. Po několika dalších dobrodružstvích, včetně úspěšného útoku na anglické fregaty v zálivu St. Lawrence, opustil armádu a vrátil se do Evropy.

K jeho smýšleným příběhům patří průchod velkými horami na západě, kterými protéká velká řeka. Líčil, jak spatřil kmeny vousatých indiánů, kteří žijí na ostrovech obrovského jezera, kde je spousta krokodýlu a tak. Knihy tohoto vyděděného šlechtice byly ve své době velmi populární.

Společnost Midewiwin tvoří neurčitý počet kouzelníků obou pohlaví a je odstupňována do čtyř obřadnických úrovní.

Jak už jsme si řekli, kouzelníci Mide dělávali tajné záznamy obřadů na březovou kůru, které byly posvátné a nebyly určeny pro veřejnost. Možnost nahlédnout do tohoto svitku měli pouze uchazeči, kteří zaplatili řádný „poplatek“, postili se a obětovali tabák.

V roce 1887 byl na Red Lake nalezen starý březový svitek, který podle svědectví náčelníků a obřadníků nebyl nikdy spatřen žádným bělochem a dokonce ani indiánem, krom těch, kteří nebyli uchazeči. Tento svitek je 2,3 metrů dlouhý a 45 centimetrů široký. Byl zhotoven z pěti kusů březové kůry, které byly úhledně a pečlivě sešité dohromady. Na každém konci svitku byly přišité dva tenké kolíky, na které se dá kůra namotat, jako klasický pergamen. Aby se okraje březovky nerozštěpily, jsou rovněž pečlivě oentlovány.

Svitek vlastnil Odžibwej jménem Swekomik, který ho dostal v roce 1825 od náčelníka Winnibegoshis Odžibwejů, kterému lidé říkali Badasan, a který byl také věhlasným obřadníkem Mide z La Pointe (Wisconsin), kde se měly každoročně konat ty nejstarodávnější obřady.  Poslední majitel svitku ho užíval mnoho let a připravoval podle něj nové kandidáty. Historická cena svitku je neocenitelná.  Nejenže dává nahlédnout do prvopočátku společnosti velké medicíny, ale jsou na něm zaznamenány role jednotlivých manido. Kvůli izolaci Red Lake od ostatních odžibwejských rezervací se staly místní obřady poněkud odlišné od hlavního směru Midewiwin, přesto je tento svitek jeden z nejzachovalejších, a jak jsme si řekli, poskytuje cenné svědectví o samotné Midewiwin.

Na počátku všeho byl lid Anishinabeg – „Původní lidé.“ Tak si dodnes říkají Odžibwejové, Ottawové a Pottawatomiové, kteří kdysi tento národ tvořili, ale časem se rozdělili a staly se z nich tyto tři samostatné kmeny. Jméno Nanabozha – Velkého králíka, se vždy vyskytuje u všech obřadů, protože on je služebníkem Dhe Manida – Dobrého ducha a zároveň je přímluvcem a prostředníkem mezi ním a lidmi.

Když Nanabozho před dávnými časy shlížel z nebe na zem, spatřil tam lidské bytosti Anishinabeg, které obývaly čtyři zemské kouty – severovýchod, jihovýchod, jihozápad a severovýchod. Nanabozho viděl, že ti lidé jsou slabí a bezmocní, proto mu jich bylo líto a chtěl jim pomoc. Rozhodl se jim darovat prostředky na léčení nemocí, které je tak sužovaly a také jim dát k jídlu různé rostliny a zvířata. Nanabozho uvažoval, jak by tyto dary lidem předal, když tu spatřil daleko na západě jak něco, co plulo po vodní hladině. Byl to nějaký tmavý objekt, ale byl příliš daleko, než aby ho Nanabozho poznal. Pak se to objevilo zase na severu, ale zmizelo to jako v předešlém případě, a tak se to opakovalo, kdy se to objevilo ještě na východě, jihu a středu země. Nanabozho byl zklamaný, protože si s tím chtěl promluvit. Když se to opět ukázalo na západě, začalo se to konečně blížit a Nanabozho poznal, že je to Vydra, tudíž jí svěřil vše, čím chtěl obdarovat lidi a požádal jí, aby jim to předala, včetně instrukcí k obřadu Midewiwin, posvátného chřestidla, bubnu a tabáku.

Místo, kde Nanabozho sestoupil, byl ostrov, na kterém žil Minisinoskwe – Ten, kdo žije na ostrově, jeden z nejmocnějších mide, totiž Vydra. Nanabozho postavil na ostrově posvátnou chýši Midewigan, vzal chřestidlo a buben a prostřednictvím písně sdělil Vydře, že Dzhe Manido lidem pomůže, aby měli dobrý a pohodlný život. Naučil jí všem posvátným tajemstvím Midewiwin a proto se stala nejmocnějším patronem Společnosti. Nanabozho jí rovněž předal vaček s mbgis, což je posvátný symbol Mide v podobě bílé ulity.

Symboly na svitku od red Lake znamenají asi toto: Velký kruh na lícové straně je symbol Země, jak jí viděl Nanabozho, když spatřil vydru. Polokruhy jsou čtyři čtvrtiny země obydlené Anishinabeg.  Zlý a ničivý manido hlídá vstup do Midewigan. Protáhlý obdélník představuje první úroveň Midewiwin. Vchod do chýše je situován na východ, zatímco na západní straně je vstup do další úrovně. Čtyři lidské postavy jsou čtyři obřadníci. Každý z nich má v ruce chřestidlo. Stromy jsou cedry, čtyři pilíře Midewigan. Obrys medvěda je medvědí duch Makwa Manido, jeden z nejvíce mocných duchů, kterému musí uchazeč obětovat tabák. Makwa hlídá vchod před zlými duchy. Buben musí uchazeč používat, když se modlí.

Ten, kdo projde prvním stupněm, uspořádá tři hostiny a zpívá modlitby k Medvědovi, aby ho pustil do další úrovně. Hostiny a písně jsou symbolizované třemi bubny.

Dalším symbolem je Had – nedobrý manido, který je oponentem obřadníků Mide. Když po hostinách a písních postoupí uchazeč kolem medvěda, jsou tam po stranách cesty další menší čtyři hadi, zatímco velký Had dělá nad cestou velký oblouk, pod kterým musí kandidát projít. Čtyři menší medvědí duchové pomáhají střežit vchod.

Forma druhého stupně Midewiwin je stejná jako v prvním případě, ale je už tam sedm obřadníků. Nejedná se o sedm doslovných kouzelníků, ale spíše to zdůrazňuje jejich moc a sílu. Mide druhého stupně přijímají od Dzhe Manido nadpřirozenou sílu. Linky vedoucí od očí znamenají, že mohou nahlížet do budoucnosti. Linky od uší označují, že mohou slyšet na velikou dálku. A linky od rukou jsou symbolem jejich moci nad přáteli a nepřáteli. Linky vedoucí od noh označují, že mohou také překonávat veliké dálky. Malý disk na prsou figury, značí, že Mide této úrovně mají mediánový váček s mbgis.

Mitshamid – Zlý duch má moc na sebe brát podobu zvířat a také umí ničit životy. Když na sebe vezme lidskou podobu, vypadá nevinně a nikdo ho nepodezírá. Jeho služby vyhledávají ti, kdo chtějí zničit své nepřátelé na dálku. Osoby, které využívají tuto sílu, bývají označovány, jako černokněžníci. Berou na sebe podobu medvěda a člověk, který u svého wigvamu najde medvědí stopy ví, že po něm jdou. Stromy znamenají les, kde černokněžníci povětšinou bydlí.

Pokud uchazeč uspěje i v druhém stupni a postupuje dál, uspořádá hostinu pro čtyři obřadníky a modlí se k Dzhe Manido. Jeden z manido sedí před bubnem a je tam také had co se plazí od brány, kde se setkává se čtyřmi panteřími duchy, strážcem této úrovně. Indián této úrovně je už velmi obratný kouzelník.

Vydra


cesta Vydry

Když byla Vydra seznámena se všemi posvátnými tajemstvími, prošla čtyřikrát interiérem Midewiganu, načež se posadila na západní straně, a když k ní naposledy přišel Nanabozho, vstřelil jí do těla mbgis, skrze které obdržela věčný život. Nanabozho jí pak řekl: „Tato úroveň Midewiwin patří Kitche Manidovi, který bude přítomen vždy, kdy se bude pořádat tento posvátný obřad.“ Na severní straně Midewiganu je Medvědí doupě, aby mohl Makwa Manido střežit vchod do Midewiganu. Vydra pak odříkala čtyři modlitby díkuvzdání samotnému Kitche Manidovi.

Čtyři vertikální čáry ve vnějších a vnitřních rozích Midewiganu představují osm cedrů, zasazených obřadníky během přípravy obřadu pro příjímání nových kandidátu. Kruhy a spojovací linky představují průběh obřadníkova života, který musí být v přísné shodě s učením Midewiwin. Krátké čárky v kruzích jsou symboly pokušení, které na cestě číhají. Čtyři body, které vycházejí z většího kruhu, jsou čtyři medvědí hnízda. Pro kandidáta je povinností, aby prošel všemi dveřmi Midewiganu, než projde závěrečnou fázi obřadu.

Další ilustrace pořízená Sikassigem, představuje stěhování Vydry směrem na západ, poté co obdržela instrukce ke konání obřadu Midewiwin. Kruh znázorňuje zemský povrch. Když Vydra předložila čtyři modlitby, jak je uvedeno výše, zmizela pod vodní hladinou a plula směrem na západ a lid Anishinabeg jí následoval. Vynořila se až někde u Ottawa Island, kde postavila Midewigan a Odžibwejové tam žili po mnoho let. Pak se Vydra opět potopila a objevila se v Awiatang, kde byl Midewigan znovu postaven v souladu se vším učením Midewiwin. Tak se Midewigan stěhoval z Mi'shenama'kinagung (Mackinaw) do Ne'mikung, Kiwe'winang', Bâwating (Sault St. Marie), Tshiwi'towi', Nega'wadzhe'u (Sand Mountain), Mi'nisa'wik (Island of Rock), Kawa'sitshiuwongk (Foaming Rapids), Mush'kisi'wi (Bad River), Shagawâmikongk (Long Bar Beneath the Surface, Wikwe'dânwonggân (Sandy Bay), Neâ'shiwikongk (Cliff Point), Netân'wayan'sink (Little Point of Sand Bar), An'nibins (Litlle Elm Tree), Wikup'binminsh (Little Island Basswood), Makubin'minsh (Bear Island), Sha'geski'ke'dawan'ga, Ni'wigwas'sikongk (Place Where Bark is Peeled), Ta'pakwe'ikak (Place Where Lodge Bark is Obtained, Ne'uwesak'kudeze'bi (Point Deadwood River Timber), Annibi'kanzi'bi (Fish Spawn River a Green Leaf River).

Posledně zmiňované místo by mělo být Sand Lake v Minnesotě, kde se Vydra zjevila naposledy, a kde byl naposledy postaven Midewigan. Odtud se podle vlastní tradice Odžibwejové rozptýlili po tlupách po celém kraji, včetně Wisconsinu. To je hlavní příčina, proč se dochází v některých obřadech k odchylkám.

Takto byli uvádění kandidáti na Mille Lacs, mezi které patřil i Sikassig. On byl v roce 1830 obřadníkem prvního. V té době měli obřadníci i specifické malování obličeje, podle kterého šlo rozpoznat, do které třídy ten, či onen obřadník patří.

-    První stupeň – široký zelený pruh napříč čelem a úzký rumělkový proužek napříč tváří těsně pod očima.

-    Druhý stupeň – úzký rumělkový pruh vedoucí od spánku, přes oční víčka a kořen nosu. Nad ním je stejně veden zelený, rumělkový a ještě jeden zelený proužek.

-    Třetí stupeň - červené a bílé tečky nanesené po celém obličeji polštářkem prstu.

-    Čtvrtý stupeň – rumělkou pomalovaná tvář se zeleným pruhem napříč celým obličejem. Nebo na červeno pomalovaný obličej se dvěma krátkými horizontálními pruhy napříč čelem.

Další záznam je pořízený obřadníkem čtvrtého stupně. Byl to bývalý člen společnosti ze Sand Lake Band Mississippi Ojibwa. Záznam vytvořil v roce v 1833. Jeho otcem byl Metoshikonsh. Tento záznam je mnohem lépe umělecky propracován, než předcházející obrázky z Islandu Lake a Mille Lacs a zde je jeho částečný výklad.

Když se Kitche Manido rozhodl věnovat lidu Anishinabeg obřad Midewiwin, trval na tom, že obřadníci budou bubnovat a zpívat, aby přivolali jiné manidy, aby je seznámili s tím, co hodlají udělat. Postava na nebi, je samotný Kitche Manido, jak sedí a bubnuje. Malé body kolem bubnu jsou mbgis. Malé postavičky napravo jsou manidové, kteří pomáhají Odžibwejům s obřadem. V nejvyšším Midewiganu (14) je posvátný kůl, na kterém sedí Kokokoo – Sova. Linka napříč Midewiganem, je symbol cesty, zatímco dva malé kroužky označují místa, na kterých jsou umístěný dárky a posvátné kameny.

Když je indián připraven na uvedení, postaví parní chýši (19), kterou navštěvuje čtyři dny, jak to označují čtyři body na podlaze. Jsou tam také přítomní instruktoři a obřadníci. Jeden z nich předkládá úlitbu prostřednictvím kouření dýmky a druhý bubnuje. Čtyři obřadníci jsou uvnitř potní chýše. Wigvamy stojící kolem, jsou symbolem tradiční vesnice.

V předvečer uvedení přichází kandidát (26) za zkušeným instruktorem (27) s dýmkou a tabákem, což je nejpřijatelnější z darů. Za ním následují příbuzní, kteří přinášejí další dárky, které se zavěšují na posvátný strom (28). Dva body nakreslené u nohou instruktora jsou sedátka, na kterých sedí učitel a žák. Pozvedla ruka instruktora značí komunikaci s Kitche Manido, zatímco druhou rukou bubnuje.

Postavičky před posvátným stromem je průvod obřadníků a uchazeče, kráčející k Midewiganu. Uvnitř je seznámen s tím, jak bubnovat (31) a používat chřestidlo. Nalevo jsou obřadníci a uprostřed je Kokokoo – Sova. V horní části jsou nakresleny šaty, přikrývky, kotlíky atd., které představují poplatek za uvedení do Midewiwin. Patronem této úrovně je Panter.

Když kandidát nashromáždí dost dárků, aby mohl vstoupit do dalšího stupně, vezme buben a zpívá modlitby. Kitche Manido je strážcem druhého stupně, jak to ukazují stopy. Na větvi je zavěšen pytlík s tabákem. Vpravo jsou hudebníci a lidé, kteří obsluhují. Kandidát klečí na kolenou, a obřadníci jej malují. Na tyči opět visí dary.

Wabeno, Jessakidi a Mide

Ještě než přijde řeč na věci, které se týkají Midewiwin a dalších náboženských záležitostí týkajících se Odžibwejů a jejich zpřísněných kmenů, je třeba si říct, že ne všechny níže uvedené informace musí být absolutně přesné, jak se to koneckonců dozvíme od samotných autorit a pamětníků. Byli to právě obřadníci Midewiwin, kdo pečlivě střežili pradávná tajemství, a i když některým badatelům ledasco prozradili, nemáme jistotu, do jaké míry byli ty informace úplné, nebo zdali se dokonce nejednalo o žertík ze strany informátorů, což také občas s oblibou dělali.  

Další věc jsou náboženské termíny. Jelikož neumíme přesně vyjádřit podstatu indiánského duchovního chápaní, budeme používat slova, jako jsou kouzelník, medicína apod. i když přesně nevystihují to pravé.    

Mezi Odžibweji existovaly, dali se to tak nazvat, tři náboženské řády – Midewiwin, Wabeno a Jessakidi. Krom Midewiwin se ale nejedná o organizované společenství, ale spíše o skupinu lidi s určitým duchovním zaměřením. Dříve než se budeme zabývat samotnou Společnosti velké medicíny (Midewiwin), řekněme si krátce něco o vyznavačích Wabeno a Jessakidi.

Podle indiánských pamětníků „wabeno“ v překladu znamená něco jako „lidé od úsvitu.“ Jelikož ke konci devatenáctého století bylo obřadníků Wabeno jen několik, nikdy se nepodařilo přesně zjistit, čím se tato parta ve skutečnosti zabývala, zvláště když to byli přísní zachovavatelé tajemství. Co víme je, že vyráběli pro zájemce třeba „medicíny lovu nebo lásky.“ Za tuto práci dostávali od svých „zadavatelů“ podíl z úlovku, který pak obětovali formou hostiny svému manido. Na tyto večírky zvali většinou přátelé, ale i náhodně příchozí byl vítán. Jelikož jsou Wabeno lidé noci, rovněž hostiny se konávaly v noci společně s tanci a zpěvy. Aby si kouzelník zachoval reputaci, bavil návštěvníky tím, že jim předváděl různé triky s rozžhavenými uhlíky, aniž by se popálil. Říká se, že tihle kouzelníci vkládali ruce do vařící vody a dokonce do horkého javorového sirupu a vůbec jim to neublížilo. Kvůli tomuto umění jim někteří indiáni říkali „Ti, kdo to umí s ohněm.“ Počet vyznavačů Wabeno byl velice omezený. Na konci devatenáctého století žili v rezervacích White Earth a Leech Lake jenom dva obřadníci. Kouzelník Wabeno se může stát příslušníkem Midewiwin jedině v případě, že se stane léčitelem a naučí se zaklínat temné duchy, kteří tyto nemoci působí.

Jessakidi jsou zaměření na věštbu a prorokování. Mezi indiány jsou známi jako „Ti, kdo odhalují skrytá tajemství.“ Stejně jako Wabeno, nejsou ani Jessakidi organizování, ale své řemeslo vykonávají individuálně. Prorokem se může stát jenom člověk, který dostane během půstu a hledaní vize ducha věštění. Dárcem ducha věštby je Animiky – Hromový duch. Jessakidi spolupracovali se zlými duchy a bývali odborníky na rozmotávání všemožných uzlů, což se jim prý podařilo v mžiku. Chýše, které používali ke své práci, tvořily čtyři základní sloupky, které byly obloženy kůrou nebo látkou tak, že tvořily válec, necelý metr a půl vysoký.

U obřadu Jessakidi musí být atributy manida Želvy, což je nejmocnější ochránce řádu a samozřejmě nesmí chybět ani Animiky, známý též jako Hromový pták a jiní temní duchové. Prorok sedí v chýši zcela sám a během zpěvu se klátí ze strany na stranu. Z chýše se ozývají všelijaké zvuky, hlasy a dokonce i smích, který dokazuje přítomnost manidů.

Není možné, aby Jessakidi byli členy Midewiwin, protože spolupracují se zlými duchy, proti kterým obřadníci Mide brojí. Jejich počet je vyšší, než příslušníků Wabeno. Jaký byl asi stav obřadníků na konci 19. mezi Odžibweji, můžeme porovnat s jejich příbuznými Menominiemi. Na patnáct set členů kmene, bylo asi sto obřadníků Midewiwin, pět Jessakidi a dva Wabeno.

Vyznavači Wabeno a Jessakidi zaznamenávali své mnemonické písně piktografickým písmem na březovou kůru a nikdo nezasvěcený se v něm nevyzná. Většina písní byla vytvořena jen pro konkrétní obřady. Způsob zaříkávaní se měnil podle daných okolností. Nic nebývalo pevně stanoveno, ale na druhé straně měly obřady vždy jistý řád. Některé obřady byly sestaveny podle požadavku „zadavatele.“  

Krom výše zmíněných řádů existovali mezi Odžibweji a spřízněnými kmeny tzv. Mashki kike win – Sběrači. Nejsou to žádní zaklínači, ale odbornici na léčivé rostliny, byliny, kořeny a bobule. Své služby poskytují lidem za poplatek. Tento zvyk si prý osvojili od katolických kněží, kteří za každý svůj úkon požadovali plat. I když Sběrači měli velikou důvěru ve své řemeslo, přesto nikdy nepochybovali, že nemocí působí zlí duchové. Mnohými zkušenými Sběrači byly ženy. Nebyl problém, aby Sběrači byli i členy Midewiwin.

Poslední skupinou obřadníků byli Mide – kouzelníci Midewiwin.

„Velký obřad Midewiwin nebyl bílými lidmi nikdy pořádně pochopen. Dokonce ani já sám jsem vše nepoznal, ač jsem o to velmi usiloval. Jazyk Odžibwejů ovládám dost dobře a mluvil jsem s mnoha lidmi, kterých jsem se na mnohé dotazoval, ale nebylo mi to nic platné. A to mám mezi Odžibweji mnohé příbuzné a přátelé. Dá se říci, že v poznání Midewiwin jsem teprve někde na počátku, i když jsem přesvědčen, že toho vím mnohem více, než kdokoliv jiný, kdo se pokoušel něco o Společnosti velké medicíny něco napsat. Jsou sice lidé, kteří tvrdí, že se členy Midewiwin stali, ale to je jen těžko uvěřitelné. Staří obřadníci nad takovými informacemi jen nevěřícně kroutili hlavou. Připouštím, že k obřadu mohl být někdo ze zdvořilosti přizván, ale určitě před ním nebyla zjevena posvátná tajemství.“ Tolik napsal pan W. W. Warren – poloviční a dobře vzdělaný Odžibwej, který stal také členem legislativy státu Minnesota.

Pan Henry Schollcraft ve svém pojednání Information Respecting Indians Tribe z roku 1820 napsal: „Pozoroval jsem s veškerou pečlivostí obřady Midewiwin, které se konaly na Hořejším jezeře. Když jsem se o dva roky vrátil zpět, byly obřady vykonávaný přímo v mé kanceláři. Zapsal jsem si všechny písně, které tam zazněly. V roce 1823 jsem byl přijat do Meda Chippewa a poznal jsem Sagima a Jesukaid (?) a studoval jejich obrázkové písmo, takže jsem zasvěcen.“

Pan Schoolcraft skutečně popisuje průběh některých obřadů, ale jedná se jen o povrchní informace, které mu byly předány ze zdvořilosti. Obřadníci mu nejspíš prozradili jen to, co sami uznali za vhodné, poznamenal W. J. Hoffman.

Obřady Midewiwin jsou starobylé písně a tradice, které se předávaly ústně nebo v záznamech na březové kůře. Během obřadů se mluvilo prastarou idiomatikou, která se v běžné řeči nepoužívala. To vše už je ale nejspíše dávno zapomenuto, jelikož staří obřadníci vymřeli, a kdo ví, jestli vyučili nové.

Jako mnohé indiánské kmeny mají i Odžibwejové svou legendu o potopě. Podle nich se jednou Velký duch na indiány tak rozhněval, že způsobil velkou záplavu, aby je ztrestal.

Peter Jones, episkopální kněz pro Odžibweje, člen Missasauga orlího klanu v Kanadě zaznamenal: „Každý kmen má své kouzelníky a kouzelnice, kteří se zabývají léčením nemocí buď pomoci rostlin, nebo zaklínáním. Za členství se hodně platí. Kandidát je vzat do lesa, kde je vyučován znalosti rostlin. Musí se naučit léčitelské písně a modlitby. Některé pro Pána života, jiné pro manidy. Obřady se konají s veškerou vážnosti, aby lidé věřili všemu, co se na nich dělá.

Odžibwejové věří v mnoho manidů, kteří podle nich obývají nebeský i pozemský prostor. Tito manidové mohou být dobří nebo zlí až agresivní. Nejvyšší z duchů je Kitche Manido a hned po něm Dzhe Manido a Nanabozho – patron Midewiwin. Animiky Hrom je vůdcem temných duchů a patron Jessakidi, kteří věří, že je zdrojem jejích síly. Zemi stínů vládne Dzibai Manido – Stínový duch. Jméno Kitche Manido Odžibwejové vyslovovali jen v souvislosti s obřadem Midewiwin nebo, když mu jedinci obětují tabák.

Důležitá věc v životě každého Odžibweje a v podstatě každého indiána je hledání vize. Aby takový sen získal, opouští hledač na čas svůj domov a usadí se na opuštěném místě v lese, kde se postí a čeká na sen. V extází, kterou působí přísný půst se může dostavit vidění nějakého zvířete nebo i neživé věci, která se stane hledačovým patronem - totemem. Hledač vize o tom nějaký čas mlčí, dokud svému manido neobětuje. Potom si nakreslí symbol svého totemu na kousek březové kůry, kterou si uloží do mediánového váčku - pinjigosan. Vize prakticky ovlivní celý život každého indiána. Pokud se hledači vize zjeví nějaký silný a prestižní Manido – okamžitě se o něj začínají zajímat staří a zkušení obřadníci. Takový člověk má velkou šanci stát se kouzelníkem prvního stupně. Zasvěcení a samotný vstup do Společnosti velké medicíny není levnou záležitostí, zvláště pro ty, kdo nemají silného patrona. Adept může čekat na povolání i několik let, během kterých má alespoň dostatek prostoru pro lov a pořádání hostin pro obřadníky. Také shromažďuje kůže, za které nakoupí tabák, kotlíky, zbraně atd., které dává obřadníkům jako dárky. I léta se může připravovat, než je zasvěcen do prvního stupně Midewiwin.

Když se tak konečně stane, je přijat čtyřmi kouzelníky, od kterých obdrží bgis – posvátný symbol Midewiwin. Je to bílá ulita mlže. U tříd Wabeno a Jessakid je to obdobné.

***

Henry Rowe Schoolcraft (28. března 1793 – 10. prosince 1864) byl geograf, geolog a etnolog. Schoolcraft si vzal za ženu Jane Johnston, poloviční Odžibwejku, která díky své znalosti odžibwejského jazyka a tradic významně svému manželovi pomáhala s prací. Mnoho z jejich materiálů využil Longfellow pro epos o Hiawathovi. Henry se s Jane seznámil na Sault Ste Marie, kde byl přidělen jako první americký agent. Jeden z jeho prvořadých úkolů bylo bránit styku Odžibwejů s Brity.

Schollcraft začal se svým etnologickým výzkumem v roce 1822. Od ženy se naučil jazyk Odžibwejů a mnohé z jejich historie. V roce 1832 pomáhal urovnat věčný spor mezi Odžibweji a Dakoty na horní Mississippi. O rok později se Schoolcraftovi odstěhovali na Mackinac Island, kde bylo nové sídlo indiánské agentury a tam se také začal věnovat publikování.

Jane Johnston Schoolcraft (31. ledna 1800 – 22. května 1842) byla odžibwejsko irská míšenka a spisovatelka. Její odžibwejské jméno bylo Bamewawagezhikaquay, což znamená něco jako Žena, vydávající zvuk padající hvězdy. Většinu svého života strávila na Sault Ste Marie. Její maminka se jmenovala Ozhaquscodaywayquay, a byla to dcera prominentního válečného náčelníka Waubojeega. Její otec byl Ir John Johnston, obchodník s kožešinami. Rodina Johnstonových byla usazena na Sault Ste Marie a byli úzce spjata s Odžibweji. Jane své znalosti o Odžibwejich získala od své maminky a otce, který vlastnil rozsáhlou knihovnu. Její stěžejní dílo se týkalo tradiční odžibwejské prózy a poezie. Jane je považovaná za první spisovatelku, které v krvi kolovala domorodá krev.

Zpracováno podle  The Midewiwin – Grand Medicine Society of the Ojibwa – W. J. Hoffman – Wikipedia - Nahkohe