V předvečer války - Nahkohe

12. 09. 2013

Zakrátko po našem návratu z válečné výpravy k nám přišly zvěsti o chystané válce mezi Brity a Američany. Do vesnice přicházeli běžci z jiných kmenů, a oni nám tyto zprávy potvdili. Britský plukovník Dixon jednal s náčelníky a dával indiánům mnoho dárků. Já si nebyl jist, jestli se k Britům připojit, či nikoli. Osobně jsem si myslel, že na Američanech není mnoho dobrého, neboť málokdy dodrží slovo. Slibovali třeba dobrý obchod, ale nic takového nebylo. Zato na Angličany jsme se mohli spolehnout, přesto mně válka příliš nelákala.

Jednou se stalo, že jeden z našich zabil v Prarie du Chien jistého Francouze. Britové indiána uvěznili a řekli, že ho na druhý den zastřelí. Jelikož rodina provinilce tábořila jen několik mil od osady, požádal odsouzený indián, aby se mohl s příbuznými rozloučit, když měl brzy umřít. Oni mu to dovolili pod podmínkou, že se musí vrátit do rána druhého dne.  Nemohu popsat, jakým způsobem se ti lidé spolu loučili, neboť bílí lidé postupují podle pravidel jejich náboženských učitelů a nechápou, jaké jsou naše vnitřní pocity. Ten indián se rozloučil s manželkou a dětmi a spěchal napříč prérií do Praire du Chien, aby tam byl včas. Vojáci už na něj byli připraveni, a jakmile dorazil do pevnosti, zastřelili ho.

Proč Dobrý duch připustil, aby do této země vstoupil bílý muž, který nás vyhání z našich domovů a přináší nám kořalku, nemoci a smrt? Měl zůstat v zemi, která mu byla Dobrým duchem přidělena.

Inu, přesto budu dál pokračovat ve svých vzpomínkách, jenže od té doby, co jsem přišel od Američanů (vězení), má paměť není dobrá. Z toho hluku mi pořád hučí v uších, ale budu se snažit, aby mé vyprávění bylo co nejpřesnější. Několik našich náčelníků dostalo pozvání navštívit amerického prezidenta ve Washingtonu. Když tam odjeli, šel jsem za jedním přítelem do Peorie na řece Illinois, abych si s ním popovídal a poradil se. Jenže když jsem tam přijel, dozvěděl jsem se, že odcestoval do Chicaga. Rozhodl jsem se tedy, že navštívím Pottawatomie, a pak se vrátím na Rock River.

Když se naši lidé vrátili od prezidenta, řekli nám, co si americký otec žádá. Jeho přáním je, abychom v případě války zůstali neutrální. Nechtěl ani, abychom mu pomáhali, ale abychom se klidně věnovali lovu a starali se o rodiny a byli v klidu. Řekl, že britským obchodníkům nebude dovoleno, aby přicházeli na Mississippi, a zboží indiánům budou dodávat jenom Američané. Náčelníci však namítali, že Britové nám vždycky dávali na podzim zboží na úvěr, abychom mohli zajistit rodiny na zimu. Prezident řekl, že obchodník ve Fort Madison nám také poskytne úvěr, což náčelníky uklidnilo. Nás tyto informace také potěšili a rozhodli jsme se naslouchat radě amerického prezidenta zůstat neutrální. Ženy byly rády, že nejdeme do války.

A tak jsme chodili na lov, věnovali se hrám a tancům. Kukuřice byla toho roku dobrá, takže jsme prožívali spokojené období. Když pak nad krajem začal vládnout podzim, šli jsme k Fort Madison pro slíbené zboží, abychom se mohli přestěhovat na zimní loviště. Pluli jsme k pevnosti v dobré náladě a očekávání, že závěr roku bude stejně dobrý, jako jeho počátek. Já osobně jsem se těšil, že zimu strávím na svém oblíbeném lovišti na Skunk River.

Poté, co jsme se utábořili u pevnosti, náčelnici šli navštívit vojenského velitele. Ten je přijal velmi srdečně, potřásl si s nimi rukou a daroval jím tabák. Přišel také obchodník a s ním jsme si také potřásli rukou. Pak jsme dlouho čekali, až se bude rozdělovat zboží, ale nic se nedělo. Povstal jsem tedy a pověděl jsem jim, proč jsme přišli. Doufali jsme, že když má obchodník tolik zboží, že nás zásobí, a že na jaře za něj dobře zaplatíme. Proto jsme nešli do války, protože jsme naslouchali hlasu amerického otce.

Velitel řekl, že je rád, že jsme zůstali v klidu, a že zboží skutečně má, jenže nedostal instrukce, aby nám ho dával na úvěr. Bez zaplacení prý nemůže nic vydat. Odpověděli jsme, že prezident ve Washingtonu to schválil a my důvěřujeme, že mluvil pravdu. Vojenský náčelník také trval na tom, co říkal ten obchodník. Od prezidenta žádné pokyny nedostali a na úvěr zboží nevydají. Vrátili jsme se do našeho tábora velmi rozmrzelí a bezradní. Ptali jsme se znovu těch indiánů, co byli ve Washingtonu, jestli vše co řekli byla pravda, a ani oni trvali na tom, že určitě ano. Té noci jsme nemohli spát, jelikož jsme byli velmi nespokojeni.

Ráno jsme viděli, jak po řece pluje kánoe britského obchodníka, pana La Gutrie, který nám dal zprávu, abychom se dostavili na Rock Island, kde má dvě kánoe plné zboží. Posel měl pro nás dobré slovo, tabák a wampumy. Zpráva proletěla táborem stejně rychle, jako oheň suchou prérií. Strhli jsme stany a pluli k Rock Island. Bylo zřejmé, že šťastné dny a mír odešly. Sotva jsme připluli na dohled ostrova, začali jsme na pozdrav ječet a střílet do vzduchu. Lidé nám odpověděli stejným způsobem a vykasali na stožár britskou vlajku. La Gutrie nás přivítal a vykouřili jsme dýmku. Obchodník k nám promluvil jménem britského plukovníka Dixona a předal nám od něj mnoho dárků, anglickou hedvábnou vlajku a soudek s kořalkou. Pozval nás také na jídlo, u kterého nám sdělil, že zásadní informace se dozvíme zítra. Vrátili jsme se do tábora, kde už mezitím ženy postavily stany, a šli jsme spát.

Druhý den jsme obchodníka požádali o zboží z těch dvou kánoí, aby se mohlo rozdělit. Slíbili jsme, že na jaře za všechno jako obvykle řádně zaplatíme zpracovanými i surovými kůžemi. La Gutrie souhlasil a zatímco se přerozdělovaly věci, vzal mě stranou a řekl mi, že plukovník Dixon je v Green Bay s dvanácti čluny, které jsou naplněny zbraněmi. La Gutrie řekl, že by bylo nejlepší, kdybychom tam, co nejdříve odešli. Stejnou zprávu by měli dostat i Pottawatomiové od obchodníka v Peorii. Oznámil jsem tu věc naším mužům a brzy se do války přihlásilo na dvě stě bojovníků.

Zašel jsem do stanu starého přítele, se kterým jsem vždycky vycházel do bitvy. Dnes je kvůli zranění z bitvy zchromlý a jen velmi stěží se pohybuje. On má syna, kterého jsem přijal za vlastního a nyní jsem chtěl požádat, aby mladík šel se mnou do Green Bay. Přítel však odmítl se slovy, že by se o něj neměl kdo starat. Navrhl jsem tedy, že by se po čas naší nepřítomnosti staral o něj můj vlastní syn, ale on zamítl i tento návrh. Řekl mi, že už válku nemá rád, a že proti Američanům nic nemá a zimu stráví u jedné spřátelené rodiny na Salt River. Rozloučili jsme se a já odešel do Green Bay, kde již bylo shromážděno velmi mnoho indiánů. Byli tu Kikapové, Ottawové a Winnebagové.  Plukovník Dixon a jeho důstojníci nás dobře přivítali. Dali nám tabák a zasedli s námi k poradě.

***

Robert Dixon (Dickson)se narodil asi roku 1765 ve Skotsku. Po smrti otce se s dvěma bratry odstěhoval do Kanady, kde ho zaměstnal bratranec Robert Hamilton. Mladého Dixona však kancelářská práce nudila, tak se vydal na ostrov Mackinac (1786), kde se začal na vlastní pěst věnovat obchodu. Mezi indiány strávil mnoho let a v roce 1797 se oženil s Ista Towin (Totowin, Helen Elizabeth), dcerou náčelníka Santee Dakotů, Rudého hromu.

Před Válkou 1812 byl Dixon podobně, jako i jiní britští obchodníci podráž-děn vzrůstajícím americkým vlivem. Osobně naverboval sto indiánů z Wisconsinu, Michiganu a Illinois a shromáždil je v pevnosti Fort St. Jo-seph. Posléze se podílel se čtyřmi sty válečníky pod velením kapitána Charle-se Robertse na dobití ostrova Mackinac. Následně přivedl „své“ indiány do Amherstburghu a účastnil se obléhání Detroitu. Na podzim odcestoval do Montrealu, kde byl ustanoven komisařem pro západní kmeny.

V roce 1813 se s indiány účastnil neúspěšného obléhání Fort Meigs a bitvy o Fort Stephenson. O rok později rekrutoval další indiánské bojovníky, aby s nimi ubránil Mackinac Island a angažoval se u jezera Huron. Konec války ho zastihl v Prairie du Chien.

Válka způsobila krach jeho kožešinového obchodu, přesto dál pokračoval v podnikání, dokud ho na Drummond Island v roce 1823 nezastihla smrt.