Tragedie Thomase Boyda - Nahkohe

Revoluční válka byla v plném proudu, když se v táboře amerických Morganových střelců odehrála podivuhodná scéna. Těhotná milenka poručíka Thomase Boyda začala přímo před jeho nadřízenými svému milému vyhrožovat: „Jestli si mě nevezmeš za ženu, budu se modlit k všemohoucímu bohu, abys byl zajat, mučen a rozsekán divochy!“ Ponížený Boyd zareagoval tak, že vytasil meč a nešťastnou dívku z kasáren vyhnal. Tímto skutkem pak důstojník zpečetil svůj nešťastný osud, jak praví romantická legenda. Samotná skutečnost však byla mnohem prostší.

Smrt Thomase Boyda skutečně patří mezi drsné příběhy války, ale rozhodně se tak nestalo kvůli prokletí zhrzené milenky. Thomas Boyd patřil do bratrstva svobodných zednářů, mezi jejichž základní a nejposvátnějším kréda patří pomoc bratru v nouzi, i kdyby se jednalo o nepřítele v boji, což může být v reálu dost komplikované, jak se na vlastní kůži přesvědčil i poručík. Vraťme se tedy na začátek tohoto příběhu, abychom zjistili, co se plukovníkovi vlastně stalo.

V létě roku 1779 pochodoval generál John Sullivan s pěti tisíci kontinentálními vojáky k Fingers Lake (stát New York), do země Irokézů. Výpravu, která vešla ve známost, jako Sullivan’s Expedition, naplánoval přímo vrchní velitel, generál George Washington, jako odvetu za nájezdy, které podnikli Butlerovi rangers ve spolupráci s Mohawky. Washington chtěl vypálením nepřátelských vesnic a polností toryovce a jejich indiánské spojence srazit na kolena. Sullivan během dvouměsíční kampaně zničil přes čtyřicet vesnic a drtivě porazil nepřítele v bitvě u Newtown, na hranici mezi New Yorkem a Pennsylvanii. Průzkumným oddílem amerického vojska byli slavní zvědové z jednotky Morganových střelců a jejich velitelem nebyl nikdo jiný, než Thomas Boyd. Vojsko uměl vést tak efektivně, že mnohdy byli indiáni překvapeni takříkajíc u večeře.

Dvanáctého září se armáda blížila k opevněné vesnici Genesee, jenž byla známa také, jako Little Beard’s Town. Vesnice nesla název po místním náčelníkovi (Si-gwa-ah-doh-gwih) a měla být posledním cílem invazní armády. Vzhledem k tomu, že v mokřinách u Conesus Lake byl rozbitý most, muselo se vojsko utábořit. Než se ženisté postarají o jeho opravu, generál Sullivan pověřil Boyda, aby se vydal na průzkum. Poručík měl přes noc se čtyřmi muži vypátrat nejlepší postupovou trasu, a přitom se vyhnout kontaktu s nepřítelem. Ačkoliv měl Boyd pověst dobrého a odvážného zvěda, byl naproti tomu dost sebevědomý a neukázněný, což vedlo k tomu, že se během mise dopustil hned několika chyb. Místo čtyř mužů si vzal hnedka šestadvacet střelců plus dva indiánské průvodce z řad Oneidů.

Na opačné straně bojiště stál plukovník John Butler, velitel obávaných Butler’s Rangers a shodou okolností také svobodný zednář. Jeho hlavním stanovištěm byla pevnost Fort Niagara, odkud se svými harcíři vyrážel do newyorského a pensylvánského pohraničí. Jeho syn Walter byl kapitánem u stejné jednotky, jenže byl nechvalně znám svým brutálním chováním. Butlerovi Rangers často spolupracovali s Mohawky náčelníka Josepha Branta, který dosáhl v britské armádě hodnosti kapitána. I on, jakožto v historii první domorodý Američan, byl členem bratrstva svobodných zednářů. Ačkoliv Brant s plukovníkem Butlerem kvůli jeho synovi Walterovi moc nevycházel, přesto oba velitelé pro společnou věc spolupracovali a stali se postrachem amerického pohraničí. Američané je nenáviděli a na jejich hlavy byla vypsaná odměna. K jejich nejznámějším počinům patřily nájezdy na Wyoming Valley v Pennsylvanii a Cherry Valley v New Yorku.

Toho dne, třináctého záři se Butler a Brant rovněž vydali na průzkum, přičemž se minuli s Boydovým mužstvem, přičemž ani jedna strana neměla tušení o té druhé. Boyd pak po devíti kilometrech došel k indiánské vesnici, která byla zjevně nedávno opuštěna. Z ohnišť se ještě doutnalo. Po celonočním pochodu Boyd lidem povolil, aby si odpočinuli. Když se rozednělo, hlídka složena ze slavných indiánobíjců, Timothy Murphyho a Jamese Elliota, hlásila příchod dvou indiánů. Jeden jel na koni a druhý vedl krávu. Murphy i Elliot vystřelili současně. Murphymu se podařilo pěšího indiána, starého Tuskaroru zabít, ale jezdec, ačkoli zraněný, uprchl. Murphy pak mrtvému odřízl, svůj už třiatřicátý indiánský skalp v pořadí. Jestli dal Boyd příkaz ke střelbě není známo, ale každopádně byl porušen rozkaz nekontaktovat nepřítele.  

Když byli průzkumníci asi čtyři kilometry od hlavního tělesa, Oneida Hon Yost, navrhoval, aby se vyhnuli strži, kterou předtím prošli a vrátili se jinou cestou. Boyd však radu ignoroval a pokračoval dál. Pak se v dálce objevilo pět indiánů, kteří na nic nečekali a rychle ustoupili. Hon Yost dobře věděl, že se jedná o léčku. O návnady, které měly Američany nalákat do pasti. Ani tentokrát Boyd nereagoval na varování a začal pronásledovat uprchlíky. Murphymu se podařilo střelit do zad jednoho z indiánů a získat další skalp a navíc šarlatové legíny. Honička pokračovala a indiáni úspěšně vedli Američany do pasti. Byli už jenom dva kilometry od tábora, když Butlerovi muži vběhli přímo mezi koridor pět set rangerů a Mohawků.

Boyd okamžitě mužstvo odvedl na nejbližší pahrbek, odkud měl nejlepší šanci na obranu, ale proti takové přesile vlastně žádná šance nebyla. Velitel si uvědomil, že jedinou možnost na přežití bude průnik skrze nepřátelskou linii. Jenže už po první salvě Američanů se kruh útočníků zúžil natolik, že došlo na boj muže proti muži. Boyd už přišel o většinu lidí, když se pokusil o průnik. Murphy běžel jako první, a přestože měl za patami dva indiány, podařilo se mu je setřást a utéct. Další dva zvědové se ukryli ve vysoké trávě na kopci a kupodivu si jich nikdo nevšiml. Poručík Boyd, seržant Michael Parker, Hon Yost byli zajati, jinak byl zbytek Američanů pobit. Yostův bratr, jenž bojoval po boku Mohawků, svého blízkého příbuzného poznal a konfrontoval a náčelník Little Beard pak Yosta úderem tomahawku zabil.

Jeden z Američanů, který se ukryl v trávě, byl Boydův přítel, seržant John Salmon, který vzpomínal: „Když si plukovník Boyd uvědomil, že je zajat, požádal, aby si mohl pohovořit s Brantem, o kterém dobře věděl, že velel indiánům. Náčelník, který stal opodál, ihned přišel. Boyd mu dal nějaké znamení, které je známo akorát zasvěceným osobám jejich tajemného spolku. Byla to nějaká žádost o pomoc, která nemůže být odmítnuta bratrovi. Doufal, že se tak vyhne krutému mučení nebo smrti. Žádost byla přijata a Brant nahlas plukovníka ujistil, že je v bezpečí.“

Tuto výpověď potvrdil Brantův adoptivní synovec a blízký důvěrník britského majora Johna Nortona, když ve svém deníku napsal: „Kapitán Brant zachránil život plukovníka Boyda.“ (1816)

Zdokumentovaný dopis od Johna Salmona, který poukazuje na Boydův vztah k svobodným zednářům, je i v dodatku knihy Život Mary Jemison, Bílá žena, jenž byla vydána v roce 1824. Mary Jemison, která byla unesena indiány v patnácti letech, posléze žila ve vesnici Genesee. Josepha Branta, Butlera další rangery a bojovníky osobně znala. Bílé ženě bylo tenkrát šestatřicet let a její svědectví se shoduje se Salmonovou zprávou.

Joseph Brant byl svobodný zednář a byl odhodlán pomoci bratru v nouzi a Boydova víra v to, že Brant bude věrný posvátným principům bratrství, byla opodstatněná. Náčelník získal vzdělání v toryovských školách a navíc měl osobní dary, jakými bylo osobní charisma, přirozená inteligence a dar řeči, a to i v angličtině. Na druhé straně byl odvážný a tvrdý válečník a dobrý válečný vůdce. Brant navštívil Londýn, kde byl přijat, jako „indiánský král“ a šestadvacátého dubna (1776) byl v londýnském Hiram Cliftonian zasvěcen do bratrstva. Svou zednářskou zástěru přijal přímo z pomazaných rukou krále Jiřího III.

Podle jedné legendy Joseph Brant již pomohl zednářskému nepříteli v Cedrové bitvě (květen 1776). Britové bitvu vyhráli a mezi americkými zajatci byl kapitán John McKinstry, který dával zednářské znamení bratra v nouzi. Brant si toho všiml, kapitána si vyžádal a dobře se o něj postaral. Zřejmě ho tak zachránil před popravou a oba muži se stali dobrými přáteli. Branta si vážila i celá kapitánova rodina, usazena ve městě Hudson (stát New York). Když spisovatel William Stone pátral po materiálech pro svou knihu Joseph Brant – Thayendanegea, McKinstryova rodina se za pravdivost výše uvedeného příběhu zaručila. Byl tu však problém. Brant byl totiž v době, kdy proběhla bitva prokazatelně v Anglii, totiž zrovna vyplouval na lodi Lord Hyde z anglického přístavu Falmouth. Na Staten Island přistál dvacátého devátého června (1776). Je možné, že došlo k desinformaci a nejednalo se o Cedrovou bitvu, nýbrž o Bitvu na Oriskany (6 srpen 1777), ve které Joseph Brant určitě bojoval.

Náčelník Brant ve válce zachránil ještě dva zednáře, Jonathana Maynarda, kterého třicátého května (1778) zajali Mohawkové a Brant si všiml jeho zednářského tetování. Druhým mužem byl John Wood, jehož čtyřicetičlenný oddíl přepadli Mohawkové na Delaware River (22 červen 1779) a on byl jediný, kdo přežil. I tentokrát jej Brant poznal podle nějakého znamení a ušetřil ho. Nicméně později se zjistilo, že Wood není vůbec žádný zednář a Brant se pak k němu choval s opovržením. O několik let později Woodův syn uvedl, že jeho otec nedělal žádná znamení, ale jednalo se jen o nějakou shodu okolnosti. V obou případech byli zajatci posláni do Kanady, kde setrvali několik měsíců, než byli vyměněni za britské vězně.

Ale zpět k našemu příběhu. Boyd a Parker byli odvedeni do Genesee  a John Salmon pokračuje ve vyprávění: „Po příchodu do Little Beard’s Town, byl jejich velkorysý ochránce Brant povolán k nějaké povinnosti a na několik hodin musel opustit vesnici. Po něm vzal zajatce do své „péče“ plukovník Butler, který je začal vyslýchat ohledně záměru generála Sullivana. Plukovník jim vyhrožoval, že pokud budou jejich informace váhavé, či vylhané, předá je indiánům, a ti už budou vědět, jak z nich pravdu vymáčknout. Butler byl připraven dopustit se těch největších krutostí. Boyd se však pravděpodobně spoléhal na Brantův slib, že se mu nic nestane, a tak odmítal vypovídat. Butler mu nakonec začal hrozit smrtí a svou pohrůžku hodlal i vyplnit, poněvadž předal vězně indiánům. Ti je pak hrozně mučili, než jim uťali hlavy.“
Mary Jemison ve svých osmdesáti letech při práci na její monografii, uvedla: „Náčelník Si-gwa-ah-doh-gwih byl hlavním organizátorem těch nejhorších způsobů mučení. Chudák Boyd byl svlečen z šatstva, a potom přivázán k mladému stromku. Indiáni po něm házeli tomahawky tak, že mu létaly těsně nad hlavou a máchali kolem něho skalpovacími noži a obřad doprovázeli hroznými výkřiky radosti. Když ho tímto způsobem dostatečně vystrašili, udělali mu malý otvor do břicha a vytáhli střevo, které přivázali ke stromku a namotávali na větev, dokud nebylo celé venku. Pak mu usekli hlavu, kterou uvázali na tyči a tělo nechali ležet nepohřbené. Tak skončil život nešťastného Thomase Boyda, toho hezkého a smělého důstojníka. Ten druhý, pokud si dobře pamatuju, byl také sťat, hned vedle Boyda.“

Toto je další popis Boydova mučení: „Vězni byli svlečeni a přivázáni ke stromu a vyšlehání ostnatými větvemi. Pak indiáni zahájili sérii hrozných krutostí, kterých se dopouštěli hlavně na Thomasovi. Poté Si-gwa-ah-doh-gwih zvedl tomahawk ještě zbarvený krví z nedávného boje a mrštil s ní. Sekera svištivě letěla vzduchem a zasekla se těsně nad Thomasovou hlavou, přičemž mu uťala i vlasy. Mladší indiáni nyní měli dovoleno následovat náčelníka a zpráva, zepředu i zleva házeli tomahawky na své oběti. Během té scény jedna ze seker uťala Parkerovou hlavu, a tak byla milosrdně ukončena jeho mizérie. Nešťastného Thomas nicméně čekal horší osud. Nařízli mu břicho, vytáhli střevo a přivázali ke stromu. Pak ho soužili ostnatými větvemi a působili mu takovou bolest, že už toho více nemohl snést. Ale mučení pokračovalo. Indiáni mu rozřízli ústa, vyřízli jazyk, odřízli nos i uši. Nos mu vrazili do úst a ještě mu odtrhli nehty. Poté, co mu z ramen odřezali kusy masa, ukončili jeho život, tak, že mu uťali hlavu. Ta byla znetvořena a nabodnuta na kůl.“

Plukovník Butler podal veliteli Fort Niagary písemné hlášení, kde mimo jiné stálo: „…střetli jsme se s oddílem třiceti nepřátelských zvědů a dvacet dva z nich jsme zabili. Velitele jsme vzali do zajetí. Důstojník, jenž je moc inteligentní nám prozradil, že jeho armáda se skládá z pěti tisíců kontinentálních vojáků. Tisíc pět set jsou střelci. Jejich velitelem je generál Sullivan a má pro vojsko měsíční zásoby, čtyři děla a jejich cílem je Genesee. Američané ještě staví silnou pevnost v Tioga…“

Butler jasně uvedl, že Boyd mu poskytl informace o armádě, což je v rozporu s tím, co tvrdil Salmon. Kdyby Boyd přece jen mluvil, proč by ho pak Butler nechal mučit a popravit? Někteří historikové soudí, že indiáni využili Brantovy nepřítomnosti a na Butlerovi si vydání zajatců vynutili.

Proč se ale Butler, který prokazatelně věděl o Boydové zednářské identitě, nepokusil bratra zachránit? Sám na to odpověděl: „Žádné zednářské sliby nemohou omezit povinnosti armádního důstojníka, který slouží králi, a proto nesmí chránit rebely.“ A to je přesně v rozporu se zednářskými přísahami, jejichž součásti je zápověď připravit bratra o život nebo majetek, bez ohledu na jeho státní příslušnost. Butler prý ale nikdy nejednal podle pravidel a věrně oddán byl akorát monarchii. On ani jeho syn Walter nikdy nepotvrdili ani nevyvrátili okolnosti Boydovi a Parkerovy smrti. Isabel Thompson Kelsay v životopisném díle o Josephu Brantovi (Muž dvou světů) uvedla: „…otec a syn Butlerovi nikdy nechtěl mluvit o zvěrstvech, které oni viděli…“

Butler akorát tvrdil, že poté, co Boyda vyslechl, chtěl ho odvést do Fort Niagary, ale jak procházeli vesnici Genesee, přihnal se k nim nějaký indián a tomahawkem zajatce zabil.

Pak je tu ještě jedno svědectví, a to výpověď indiána, který byl zajat o rok později. „… společnost indiánů zajala ve Wyoming Valley Lebbeuse Hammonda, Thomase Benneta, jeho syna Andrewa a náctiletého mladíka. Jejich náčelník mi řekl, že vedl společnost, která zajala i Thomase Boyda u Genesee River. Řekl, že Boyd byl odvážný muž, a jako dobrý voják bojoval proti indiánům. On říkal, že indiáni mučili Boyda, že mu odřízli prsty na rukou a nohou a vyloupli mu oči atd. Odvážný Boyd neprosil o milost, a ani nesténal. Och! Odvážný Boyd! Znal velmi dobře zvyky indiánů.  Náčelník mi pak ukázal meč a řekl, že ta zbraň patřila Boydovi. Hammond si ten meč prohlédl a našel na něm monogramy Thomase Boyda. Té noci Hammond, Bennet a jeho syn unikli, přičemž zabili pět indiánů a vrátili se domů i s mečem. Ten pak předali plukovníkovi Johnu Boydovi, bratrovi Thomase.“

Den po Boydové popravě přišla do Genesee armáda, kde psi ohlodávali těla zabitých zvědů. Ty pak pohřbili pod švestkovým hájkem na břehu řeky. Vesnice, kterou tvořilo sto dvacet domů, byla vypálena společně i s několika set akrovými poli. Tím dlouhé americké trestné tažení skončilo.

V roce 1841 byly ostatky padlých Boydových mužů exhumovány a se všemi poctami pohřbeny na Patriots Hill Hope Cementery.

     
                                                                                                                               Michael Korpovage - Nahkohe