Konkurence - Nahkohe

V roce 1794 proběhla v Great Hall na Grand Portage bouřlivá schůze, během které Mackenzie usiloval o novou dohodu s North West Company a vskutku se mu podařilo na sezónu vyjednat několik lepších koncesí. Jenže jak už to bylo ve zvyku páně McTavishově, byl to ve skutečnosti jen dočasný ústupek, aby uklidnil vášně a zachoval klid pro obchod. Dokonce souhlasil s tím, že bude omezena i jeho moc, když veškerá rozhodnutí z Grand Portage musela být odhlasována většinou hlasů.

Great Hall

A tak se Mackenzie stal jakýmsi bleskosvodem ve sporech, které mezi sebou vedly znesvářené frakce společnosti a nebyl by to prozíravý McTavish, aby si nevšiml Mackenzieho schopností, které hodlal využít ve svůj prospěch, a tak nabídl mladému muži partnerství ve firmě McTavish, Frobisher and Company. Inu a jak se říká, taková nabídka se neodmítá, proto Mackenzie přijal a od té chvíle v Grand Portage vystupoval, jako McTavishův člověk. Nicméně je nutno dodat, že ve své nové pozici nezpychl, ale nadále zůstal oporou a vzorem, pro všechny Zápaďany. Podle jeho názoru se totiž peníze dali vydělat kdekoli a kdykoli, ale dobrého a zkušeného zaměstnance jen tak nenajdeš. Dle jeho představ viděl firmu, jako partu odhodlaných chlapů, kteří táhnou za jeden provaz s přesvědčením docílit společného cíle.  

Jean Baptiste Cadotte byl po matce Odžibwej a jeho kanadský otec před léty spolupracoval s Alexanderem Henrym. Cadotte měl východní vzdělání, a jelikož zdědil slušné jmění, neměl zpočátku hluboko do váčku. On sám byl poměrně schopný obchodník, ale i tak se brzy ocitl na mizině, poněvadž mu v žilách kolovala velkorysá indiánská krev, a tak vždy když opouštěl domorodé příbuzné, odcházel od nich s prázdnou kapsou, čímž se brzy dostal do červených účetních čísel. Mackenzie však v něm viděl dobrého člověka, proto jeho směnky vykoupil a dluhy umořil.

Když pak v létě Cadotte pro Mackenzieho tlumočil při jednání s místními Odžibweji, předal mu Mackenzie při loučení zapečetěný dopis, a když si ho Cadotte přečetl, nestačil se divit. V textu mimo jiné stálo: „…je zbaven všech závazků vůči Alexanderovi Henrymu…“ Cadotte měl sto chutí otočit kánoi, aby svému příteli vyjádřil svůj upřímný vděk, ale z časových důvodů si to nemohl dovolit, proto po zralém uvážení pokračoval v cestě s pevným odhodláním, že po svém návratu Mackenziemu laskavost oplatí.

A Mackenzie měl skutečně po celém širém okolí pověst velkorysého muže, proto se mu přezdívalo „Le Chevalier“ – Kavalír, poněvadž se choval, jako pravý francouzský šlechtic. Nicméně drama se vyvíjelo dál. Dobrosrdečný Mackenzie, který sotva znal příslušníky své vlastní rodiny, se pokusil sblížit s členy McTavishova klanu. On a William McGillivray spolu navenek vycházeli jako bratři. Sdíleli společný pokoj a účastnili se opileckých soubojů, po kterých jejich sokové odcházeli doslova po čtyřech. Pod rouškou bratrství se však ukrývala nešťastná rivalita. Mackenzie to pravděpodobně tušil, ale bez ohledu na to, poctivě pracoval dál, i když věděl že McGillivray bude mít vždycky navrch, poněvadž nad ním držel ochrannou ruku jeho všemocný strýček Simon McTavish.  

Duncan McGilivray

A Mackenzie se opravdu nestal členem vnitřního McTavishova okruhu, a to proto, že jednoduše nebyl příslušníkem klanu. Když to konečně mladý Skot pochopil, začal osnovat plány, jak se z moci McTavishova kartelu vymanit, a aby se mu to povedlo, potřeboval podporu Zápaďanů.
 
Když se v roce 1799 konala na Grand Portage velká schůze obchodníků, agentů a zaměstnanců, Mackenzie veřejně oznámil, že kvůli jeho neshodám s montrealským vedením dává výpověď. A vzhledem k tomu, že byl mezi Zápaďany tak oblíbený, vyvolalo jeho prohlášení pobouřenou reakci. Zápaďané se dali slyšet, že se bez něj neobejdou, a proto jsou odhodlání použít jakékoliv prostředky, jen aby s nimi zůstal. Duncan McGillivray pochopil, že Mackenzie hraje vlastní hru a obvinil jej z vypočítavosti a intrikářství, když tak dramaticky zneužívá rozvášněných reakcí spolupracovníků.  

Když si Mackenzie myslel, že už má dostatečnou podporu spolupracovníků a pevnou půdu pod nohama, vydal se do Montrealu vyjednávat. Co se tam přesně stalo, to se neví, ale poté, co Mackenzie předložil nadřízeným „nerozumné a nepřijatelné“ požadavky, došlo k velké hádce. McTavish nakonec reorganizoval firmu a pravomocí zbavený Mackenzie odjel uraženě do Anglie. William McGillivray to komentoval: „…věřím, že zašel příliš daleko, …nastolili jsme nejlepší smluvní podmínky, …bylo na nás všech, a na mě především, že jsme v minulosti obstáli, …do budoucna ho budu považovat za nepřítele.“

Mackenzie tu zimu trávil v Anglii a McTavishův londýnský společník John Fraser ho pečlivě sledoval. Dle jeho mínění to mladík v jádru nemyslel zle, a že jednal pod vlivem emocí, přesto McTavishe varoval: „…má stále ještě moc a je mstivý. Pro mnohé vaše mladé je vzorem, a pokud bude zahnán do kouta, může Vám dost uškodit. Ze msty může ohrozit celý západní obchod…“

McTavish byl kvůli událostem, které se staly na Grand v roce 1799 dost rozladěn, a proto Zápaďanům poslal vytýkavý dopis, ve kterém stálo: „Cítím se být dotčený, kvůli nedůvěře, kterou jste vůči mé osobě projevili. Zvláště mne pak urazil pokus diktovat podmínky mému obchodnímu domu. Následkem toho zvažuji, zdali s Vámi uzavřu další smlouvu.“ Tou dobou už však mnozí Zápaďané změnili názor a od Mackenzie se začali distancovat.

Ale Mackenziův pokus o vzpouru nebyl jediný problém, který tehdy na západě vyvstal. Krom North West Company začaly totiž na Grand Portage podnikat další firmy. Byly sice malé, ale zato poměrně konkurence schopné. Většina z nich měla zálusk na trhy nacházející se jižně od Velkých jezer a mezi dvě nejschopnější, patřily subjekty Forsyth, Richardson and Company (podporována londýnskou Phyn, Inglis and Company) a Parker, Gerrard and Ogilvy. McTavish pohotově konkurentům nabídl nominální podílnictví v North West Company, ale pod podmínkou, že budou respektovat určitá pravidla. Dohoda však skončila již v polovině devadesátých let.

To už se do tamních záležitostí vložili Američané, kteří pochopitelně britské podnikání sledovali se znepokojením. Z toho důvodu vyslaly americké úřady do oblasti Johna Jaye, který měl za úkol Brity vypudit. Na základě smlouvy Jay’s Treaty (1794) bylo pro kanadské Brity území na jih od Velkých jezer zapovězeno, proto se firmy začaly orientovat na severozápad. A tentokrát vážně znervózněl i samotný McTavish, který se dal roku 1799 slyšet: „V tomto roce je má pozice díky útokům konkurence vážně ohrožena a já se bojím, že konkurenční koalice nám mohou zle uškodit. Myslím, že noví podnikatelé nám mohou přistřihnout křidýlka.“ Mezi ty nejdravější se toho roku projevily XY Company, jenžto měla na svých žocích specifické značky.

Mezitím vším se Alexander Mackenzie stal mezi londýnskou smetánkou doslova celebritou, když publikoval svou knihu o objevitelských cestách, která obohatila už tak slušné jeho jmění. Nu a nakonec by v roce 1802 Alexander Mackenzie králem Jiřím III. pasován na rytíře, což nejspíše obdivovatele šlechtictví, McTavish moc nepotěšilo. Při představě, že byl měl svého hlavního oponenta oslovovat „sire“, mu asi moc dobře nebylo. Ale ani Mackenzie nezůstal pozadu a přátelům si stěžoval: „Ty, které jsem upřímně pokládal za přátele, to byl můj nejhorší úsudek. McTavish a jeho příbuzní se mnou zacházeli tak, že chci na to brzy zapomenout.“

Psal se druhý rok nového, devatenáctého století a společnost „XY“ se oficiálně přihlásila ke svému pravému jménu a hle, byla to Sir Alexander Mackenzie and Company. Toho roku se Mackenzie vrací na Grand Portage, organizuje rendezvous a nechá postavit několik firemních budov. Na úbočí mírného kopce, dva kilometry od přístavu vyrostla pevnost, která měla palisády z vysokých cedrových kůlů a čtyři bašty. Uvnitř stálo několik kvalitních budov a uprostřed nápadně vysoký stožár, na kterém vysela veliká vlajka. Na místě bývalé pevnosti dnes stojí katolický kostel a škola. Podle inventáře z roku 1803 tam bylo deset postelí, dvacet čtyři židlí a tři japonské svícny.

Nová společnost postavila stanici i na druhém konci portáže, v zátoce Snow Bay, přímo naproti Fort Charlotte. Mackenzie měl dále k dispozici nový osmdesát pět tunový škuner Perseverance (kapitán White), který však málem při první plavbě v bouři ztroskotal. Taková ztráta by možná přivedla společnost na buben.

Zatímco North Western kvůli zisku škudlila, jak se dalo, Mackenzie velkoryse investoval. Duncan McGillivray k tomu poznamenal: „Bylo neuvěřitelné, co byli ochotní obětovat, jen aby získali muže. Člověk se diví, jakého bohatství se klidně zřekli.“ Také obchodníci v poli nahlas bědovali: „Za celých těch jedenáct let, co každou zimu trávím mezi divochy, jsem nezažil tak nízké konkurenční ceny. Myslím si, že jim to zboží z Londýna dováží sám Lucifer. Ze strany sira Mackenzie bylo evidentní, že už se vskutku nejedná o obchod, ale o vendetu.“

A jak zareagoval McTavish? Tvrdě a nekompromisně: „Jestli chce ta malá firmička válku, tak budiž.“

A zmatky se začaly šířit napříč celým západem. V 1802 George Nelson našel stanici Grand Portage ve stavu nepořádku a chaosu. Jedna z jeho posádek, která tábořila na řece Pigeon se během přestávky tak opila, že si muži ani nevšimli, že jim někdo přes noc navrtal soudky a zbylý alkohol jim vytekl. Mezi lidmi se šuškalo, že to udělal Benjamín Frobisher, syn Josepha Frobishera. Ať už to však způsobil kdokoliv, vedlo to k odplatám, které měly někdy tragické zakončení.

K dalšímu incidentu došlo, když chtěl Nelson vyrazit s nově naverbovanou posádkou do Wisconsinu. Byli to muži, kterým smlouva se starou společnosti vypršela, přesto když zrovna chlapi nakládali kánoe, přihnal se k nim Duncan McGillivray a začal jim nadávat kvůli zradě.

„Zrovna jsme večeřeli, když začala ta hádka. Kdosi z mužů za námi přiběhl se zprávou, že je chce McGillivray přinutit k návratu násilím. ‚Rytíř‘ (přezdívka sira Mackenzieho) vyběhl ven a my ho následovali. A nemalé věci se děly. Řvalo se, mávalo rukama, vyhrožovalo, a že málem netekla krev. Byli jsme odhodlání se bránit a bojovat, i kdybychom měli někoho zabít. Pan McGillivray se dostal s několika muži do člunu a volal směrem ke své lodi Jolly, která kotvila v zálivu, ale nakonec to vzdal s ujištěním, že na nás udeří v noci. Několik dní jsme pak strávili ve velkém strachu.“

Na Grand Portage krev nakonec netekla, ale prolévala se jinde. „Na severu si chlapi nebrali servítky a na Saskatchewanovi přišel o život James King. Daniel Harmon z Assiniboine prohlásil, že se násilí tak rozšířilo, „že si snad budeme navzájem podřezávat hrdla.“ Šokovaný úředník z Hudson Bay tvrdil, že: „země je plna vražd a loupeží, tak že se nikdo necítí být v bezpečí.“

Ale obchodníci nemordovali jenom sebe navzájem. Ve skutečnosti nejvíce trpěli indiáni. Za normálních okolností byl pro ně konkurenční boj bělochů prospěšný, ale nyní se pro ně situace zhoršila. Poté, co byli tak krutě postiženi neštovicemi, zdrsněly i praktiky obchodníků. Krádež, bití a vyhrožování se stalo téměř rutinou. Alexander Henry mladší (synovec stejnojmenného obchodníka) se neštítil na Red River napadnout skupinu žen a okrást je o kožešiny, za které již zaplatil Mackenzie. Henry se hájil tím, že byl kvůli konkurenci roztrpčený a shledal za povinnost napadnout ty ženy. Jindy sebral koně indiánovi, který lovil pro konkurenci, a tak ho zmlátil, že ten nebohý lovec neviděl kvůli modřinám po několik dnů, jak se ve svém deníku chlubil sám Henry.

John Tanner, který jako unesený chlapec žil mezi indiány odmalička vzpomíná, že jeho rodina nesla do Grand Portage sto dvacet bobřích kožešin: „Když jsme přišli k malému domku na druhé straně portáže, obchodníkovi lidé nás nutili, abychom naše balíky naložili na jejich vozy, že je převezou. Ale stará žena (Netnokwa, Tannerova opatrovnice) věděla, že kdyby se toho obchodníci zmocnili, bylo by těžké, ba jestli nemožné, to získat nazpět, proto odmítla. Raději jsme si náklad nesli několik dní sami. Přes všechno varování nás na druhé straně portáže pan McGilveray (Duncan McGillivray?) a pan Shabboyea (Charles Chaboillez?) vlídně přivítali. Zacházeli s Netnokwou s velkou pozorností a dali jí nějaké víno. Pak jí vybídli, aby dala balíky do místnosti, kterou jí dali k dispozici. Nejdříve jí přátelsky žádali, aby jim kožešiny prodala, ale ona ještě nechtěla. Pak jí začal jeden mladý muž vyhrožovat. Byl to syn pana Shabboyea, který se jí pokoušel vzít zboží násilím, ale starý muž mu v tom zabránil a přísně ho pokáral.“ Nicméně obchodníci nakonec dosáhli svého, když zmanipulovali Netnokwina syna, a tak se rodina ocitla opět na mizině.