Živobytí indiánů - Nahkohe

03. 08.

Ani poté co společnost North West a ostatní obchodníci opustili Grand Portage, se život místních Odžibwejů nikterak nezměnil. Počátkem devatenáctého století žilo v regionu mezi Grand Marais a Fort William nějakých dvě stě Odžibwejů, rozdělených do několika rodinných tlup. Na jihu to byla skupina náčelníka Espagnola, který nejraději tábořil v oblasti Grand Marais. Na severu to byli lidé Peau De Chata, a ti stavěli vesnice u Fort William a Whitefish Lake. Odžibwejové vedení náčelníky Shaganasheencem a Grand Coquinem přebývali v létě u Gran Portage a někteří z nich i na jih od hranice.

Grand Portage 1857

Malý počet těchto indiánů svědčí o skutečnosti, jak byla táto země vyčerpána. Už v šedesátých létech osmnáctého století si někteří cestovatelé všimli, že oblast kolem Grand Portage „je prostá skoro od všech druhů zvěře“ a v roce 1824 obchodník z Fort William psal že los a jelen „doslova vymřeli.“ I karibu, který býval tak hojný, byl už málo k vidění, což mělo značný dopad na život indiánů. Ti pak byli v zimě odkázání jenom na maso králíků, či koroptví. V roce 1827 obchodník z Fort William konstatoval, že i těch několik málo indiánů bylo „pro tuto oblast příliš mnoho.“

A přitom Odžibwejové, kteří měli perfektní znalost země tu kdysi bez problému žili. Věděli, kde jsou nejlepší rybí loviště, kudy pravidelně prochází vysoká zvěř, kde roste nejlepší lesní ovoce atd., jak dosvědčují místopisné domorodé názvy. Tak třeba záliv Wauswaugoning v překladu znamená něco, jako „Místo, kde se za světla pochodní loví ryby kopím.“ Nebo Maskiquawcawnawsebi je „Místo, kde na břehu bažinaté řeky rostou vysoké brusinky“, a kde je dnes indiánská rezervace. Vzhledem k tomu, že tak dobře znali zvyky zvířat a věděli mnohé o rostlinách, nemohlo se stát, že by všechny tyto zdroje došly najednou, proto se vždycky něco k jídlu našlo. Navíc tu byl tradiční indiánský zvyk dělení se o živobytí s těmi, kdo byli v nouzi. Za starých času tohle všechno fungovalo náramně a indiáni hladem neumírali, to až díky obchodníkům později.

Už z toho důvodu, aby indiáni zachovali své potravinové zdroje, kočovali po rozlehlém území, aby půdu, loviště a sběrná místa úplně nevyčerpali. Pro výše zmíněné Odžibweje byly základní potravinou ryby, proto rybářství bylo základním společenským atributem kmene. Kdysi se vody Hořejšího jezera hemžily rybami, zvláštně pstruhy, kterých byly tři druhy a běžně vážili až pětadvacet kilo. Dále tu byly ve velkém štiky, jeseteři, okounci černí, sledi a raci. Ženy z kopřivových stonků splétaly sítě, které byly až sto metrů dlouhé. Splétaly se pečlivě měřené, aby se do nich chytaly specifické druhy ryb. Bojky se dělaly z lehkého dřeva a závaží bylo jednoduše kamenné. Když se jednotlivé rybí druhy začaly shromažďovat v mělkých plodných vodách, což bylo obvykle na konci léta a na podzim, indiáni vyplouvali na jezero a v rozsáhlých půlkruzích rozhazovali sítě. Ulovené ryby se do zásoby udily nebo sušily.

Když se indiáni rozdělili do menších loveckých tlup, stáhli se do vnitrozemských lesů, do rodinných loveckých teritorií a k menším jezerům. Naši Odžibwejové hlavně k Whitefish a Arrow Lake. Zimní rybolov pak závisel na síle ledu. Indiáni do něj vysekávali díry a lovili buďto na sítě, jež byly zavěšeny na dlouhé tyči, nebo lákali ryby na dřevěnou v podobě malé rybky vyřezávanou návnadu, anebo nabodávali kořist kopím při svitu loučí. Veškerá loviště se dědila z otce na syna.

Holky Odžibwejky

Když v březnu začaly javory produkovat šťávu, ženy, staří a děcka se přestěhovali do táborů, kde se vařil cukr, zatímco chlapi odešli na jarní lov. Tehdy se javorové lesy bohatě vyskytovaly od Hořejšího jezera a Pigeon River k Maple Hill (Javorová hora) severně od Grand Marais. Jeden z nejoblíbenějších táborů, kde se vařil javorový cukr, se nacházel na místně dnešní rezervace Trout Lakes, kde tenkrát vedla cesta do Grand Portage Bay. Stejně tak, jako se dědila lovecká teritoria, matky předávaly dcerám sběrné parcely.   

Šťáva, která stékala z javorových stromů ze spirálovitých zářezů, se sbírala do velkých mosazných nebo měděných kotlů. Pak se šťáva za stálého míchání (aby nezgranulovala) převařila, aby z ní vznikl silný a sladký sirup. Ten se nakonec přelil do dřevěných vyřezávaných forem. Když sezóna skončila, lidé nechali prostě všechny věci potřebné k vaření v táboře, protože nikoho z indiánů by to nenapadlo ukrást.

Někdy Odžibwejové trávili léto v cukrových táborech, ale častěji se shromažďovali v Grand Portage Bay, kde se po nocích lovily ryby za svitu loučí v zálivu Wauswaugoning nebo na Pigeon River a příležitostně se plavili na Isle Royale.

S nastupujícím podzimem se na vnitrozemských jezerech sbírala divoká rýže, zvláště pak na Whitefish, Gunflint a Northern Light. Tam se také lovili stěhovaví ptáci. V tom období se někteří členové tlup věnovali obchodu.

I když se indiáni většinou sami přizpůsobovali prostředí, ve kterém žili, sami pak dokázali přizpůsobovat přírodní prostředí ve svůj prospěch. Dělali to hlavně vypalováním. Jelen totiž dává přednost mladým lesům s podrostem, zatímco los, karibu a ptáci si libovali v bažinatých lesech. Indiáni tudíž vypalovali lesy, kde staré a mladé stromy spolu koexistovaly. V těchto „grand brulés“, jak vypáleným místům říkali Francouzi, začaly růst angrešty, maliny a ostružiny. Zralé plody sem lákaly stejně tak medvědy, jako i lidi. Mladé osiky pak skýtaly potravu pro bobry, kteří v lesích stavěli hráze a do nových mokřin přicházeli losi a karibu.