George Galphin - Nahkohe

Píše rok 1775 a v Severní Americe zuří revoluční válka. Zatímco v listopadu George Washington s kontinentální armádou obléhá Boston, který hájí britský velitel Thomas Gage, jeho spojenec, agent pro indiánské záležitosti jižních kmenů, mu posílá varovné dopisy. Stuart mu sděluje, že situace v jeho regionu je silně nejistá, poněvadž Američané značně usilují získat tamní indiány na svou stranu. A Stuart věděl, o čem mluví, jelikož měl s indiány velké zkušenosti. Kdysi totiž obchodoval s Čerokíi a měl i osobní vazby na Kríky, Čoktawy a Čikasawy, což byly nejmocnější kmeny jihovýchodu. Jeho velkým konkurentem byl George Galphin, který rovněž provozoval rozsáhlý obchod se stejnými národy a měl na ně snad ještě větší vliv, něž samotný Stuart. A vhledem k tomu, že Galphin měl pro americké smýšlení, Stuart se právem obával, že jižní kmeny ztratí.

Když britský agent jednal s indiánskými náčelníky, přesvědčoval je: „Pan Galphin je sice obchodník, ale není žádný vůdce. Není Milovaným mužem (místní výraz pro náčelníky). Slibuje vám podporu, ale já vám říkám pravdu, že k tomu nemá potřebnou moc.“ Jelikož indiáni na jeho naléhání nijak nereflektovali, uchýlil se Stuart k zákeřnější politice. Obrátil se na floridského guvernéra Patricka Tonyna, se kterým naplánoval na Galphina atentát. Tonyn instruoval skupinu floridských royalistů, kteří pod vedením Samuela Moorea vydali do Georgie pod záminkou obchodu s královskými indiány, ale jejich skutečným cílem byl atentát na Galphina.

Jenže Američané se o spiknutí dozvěděli, takže generál Lachlan McIntosh dal příkaz vybranému ozbrojenému oddílu, aby atentátníky pochytal a pokud možno živé. Američané však nebyli dostatečně rychlí, a tak měl Moore velkou šanci, že Galphina dostihne někde na cestě mezi jeho farmou Silver Bluff a vesnicemi Kríků. Ale Galphin měl štěstí, že měl mezi Kríky dobré přátelé, kteří ho o pohybu royalistických záškodníků včas varovali. Tak Galphin raději počkal, až ho dostihne americká jednotka kapitána Johna Gerarda, která ho pak doprovázela do země Kríků. Mooreovi muži se ale nenechali zastrašit, a na Američany si počíhali. Během prvních minut šarvátky padl kapitán Gerard, načež se royalisté stáhli, a i když je Američané s Kríky pronásledovali, útočníci se ztratili v močálech.

Moore byl údajně přesvědčen, že padl i Galphin, proto Stuart posléze napsal do Londýna zprávu, že nebezpečný nepřátelský agent je mrtev. Když se ale Stuart ke svému zklamání dozvěděl, že Galphin je stále naživu, začal plánovat nový atentát. Byl červenec roku 1778, kdy Moore zaútočil znovu. Georgijská milice a indiáni byli tentokrát pohotovější, takže když na ně „komando“ zaútočilo, Moore během přestřelky padl a devět jeho mužů bylo zajato. Tímto aktem, jak se později ještě dovíme, Britové vyprovokovali prý poměrně klidného Galphina k ještě větší činnosti.

George Galphin byl rodilý Ir, který pocházel z chudé tkalcovské rodiny. V roce 1737 připlul do Jižní Karolíny, kde se rychle zapojil do kožešinového obchodu v podniku Archibalda McGillivraye, jako jeden z nejníže postavených zaměstnanců. Během tří desetiletí se ale díky své houževnatosti vypracoval na váženého obchodníka a vlivného jednatele s indiány. Tento vliv získal hlavně  díky sňatku s indiánkou Metawney z kmene Kríků z vesnice Coweta. Její význačné rodové postavení mu umožnilo získat ty nejužší vazby na dva nejmocnější klany Kríků, Escotchaby a Sempoyaffe, takže se v podstatě stýkal s nejvyšší elitou kmene. Měl mezi Kríky značnou politickou a obchodní moc, proto ho vyhledávali kvůli spolupráci jiní obchodníci a politici, jenž chtěli z jeho postavení profitovat, protože bez Galphinova vědomí se v podstatě široko daleko neuzavřel žádný obchod, či smlouva. Pan Stuart se tedy velmi mýlil nebo vědomě lhal, když o Galphinovi mluvil, jako o muži bez vlivu. Indiáni mu říkali „Ústa Charlestonu“, což znamenalo, že sloužil jako hlavní vyjednávač mezi nimi a představenými kolonií obou Karolín a Georgií.

V říjnu roku 1775 Galphina oslovil generál Benjamin Lincoln a kongresman Henry Laurens, aby Kríky získal, jako spojence do války s Angličany. Nicméně on byl zpočátku jen vlažný revolucionář, který sice slíbil že udělá vše co bude v jeho moci, aby udržel indiány v klidu, ale válka jako taková se mu nelíbila. Měl totiž obavy o svou rozvětvenou rodinu, která se mohla stát terčem nepřátelských útoků a navíc nebyl ani kdovíjak motivován revoluční ideologií.

Nicméně americký Kongres ho jmenoval coby agenta pro styk s indiány a on to přijal pod podmínkou, že jeho „kanceláří“ bude jeho vlastní farma Silver Bluff. Ta se nakonec stala i největší základnou revolučního odporu a informačním střediskem regionu. Bylo to v podstatě i logické, poněvadž se tam scházeli pendlující obchodníci, kurýři a vlivní indiánští náčelníci, jako byli Kríkové Kapitán Aleck Cusseta, Tallassee King, jeho syn Okfuskee a další. To, co Galphina nakonec podnítilo, aby se ochotně zapojil do revolučního hnutí, byl pokus o atentát na jeho osobu.

 V roce 1776 a pak ještě v roce 1778 se Galphin spojil s generálem Charlesem Lee a plánoval s ním vpád do východní Floridy. Obchodník nabídl vojákům své obchodní lodě, zbraně a zásoby k dobytí britské základny St. Augustine. Navzdory Galphinově skvělé logistické schopnosti, nebyla expedice realizována, poněvadž se britští špioni o ní dozvěděli. Jinak ještě na své farmě Galphin zřídil opevnění a nemocnici na podporu revoluce.

Na podzim roku 1776 se v Silver Bluff sešli Kríkové z vesnic Cussetaa, Yuchi, Okfuskee, Tallasseea, Hitcheta a Coolamies a on je zrazoval od spolupráce s „královými lidmi.“ Na oplátku jim nabídl bohatství v podobě dobrého zboží a neopomenul připomenout své rodinné vazby na kmen. „Přátelé, doufám, že vy ani nikdo z vašich lidí se nebude zabývat válkou“ vyzval agent indiány. Indiáni odpověděli: „Ty nejsi jen jako náš starší bratr, ale jako otec a matka. Cokoliv nám doporučíš, poslechneme.“ „Ano, je to rodinná záležitost mezi Anglií a touto zemí, a my se jsme tady otec a děti“, dodal nakonec Galphin.

Zatímco Galphin zabezpečil neutralitu Kríků a dalších indiánů během let 1776 a 1777, plánoval se mezitím útok na jeho osobu. Stuart na něj vypsal odměnu pěti set liber a Galphin nato odpověděl tím, že ze země Kríků nechal vypudit všechny britské obchodníky. Akce se stála známou, jako „British Expulsions 1774 - (Vypuzení Britů roku 1777). Na podzim toho roku shromáždit jeho domorodé spojence a násilně vystěhoval všechny Stuartovy obchodníky a špion. Jako náčelník vesnice Cussetaa povolal své válečníky a přinutil Brity ještě v noci odejít do Pensacoly. William McIntosh se z několika věrnými pokoušel bránit, ale málem přišel o život. Kríkové si přišli na velké množství střeliva a dalšího zboží. Ze severu pak přišla zpráva, že britská armáda v Saratoze vzdala.

Nicméně situace se změnila, když se do války roku 1778 zapojily ještě Francie se Španělskem, aby podpořili revoluční vojska. Britové tudíž museli věnovat větší pozornost jihu a doufali, že na svou stranu získají tamní royalisty, indiány a africké otroky. Po dvou britských vítězstvích u Savannah a Augustě v prosinci 1778 a lednu 1779, Galphin zjistil, že indiány byli odříznutí od Američanů a museli se starat sami o sebe. Brzy nato skupina royalistů zaútočil na Galphinovy obchodní stanice a zabalili mu velké množství zboží, a to chtěli využít na podporu indiánských vůdců, a jak se Galphin kdysi obával, octla se jeho rodina v nebezpečí. Proto jí spěšně evakuoval z farmy a cestoval s ní celou noc, dokud se nedostali do bezpečí. Galphin se pak vrátil, aby čelil hrozbě britské armády.

Jenže Britové nebyli jediný jeho problém. Tím že nemohl indiány podporovat, existovala reálná hrozba, že ztratí jejich oddanost. Po roce 1778 měl tak velký nedostatek zboží, že už spojencům nemohl nic poslat, zatímco Stuart se těšil z plné komerční síly impéria. A aby toho neměl málo, provinciální Kongres Jižní Karolíně vyzval Galphina, aby se více angažoval v revolučním hnutí. Jeho odpůrci Gould a Tennant tvrdili, že Galphin je neochotný věnovat vlastních prostředků a otevřeně mu vyčítali, že zatratí vlastní zemi. Nicméně největší rána na něj dopadla z řad vlastní rodiny, kdy dva z jeho synovců David Holmes a Timothy Barnard přeběhli na stranu Britů. Ti převedli významnou část Galphinovývh prostředků na Stuarta v naději na monopolizaci obchodu v západní Floridě, která byla pod britskou kontrolou. Také se nechali zaměstnat, jako agenti pro sty s indiány, což Galphina tak ranilo, že synovce vyjmul z poslední vůle, ale kdo by se divil.

Nu a nakonec obyvatelé z pohraničí Georgie a revolucionáři zpochybnili Galphinovu loajalitu a obvinili ho, že záměrně ztratil podporu indiánů. On se však domníval, že většina lidi chtěla indiány dohnat do války, i kdyby žádná revoluce nebyla. Jednou hraničáři napadli schůzku, kterou měl s indiány, a hrozili, že tři nebo čtyři z nich zabijí. Při dalším podobném excesu se stal terčem útoku on sám. Galphin zjistil, že byl ohrožován ze všech stran.

Na počátku roku 1779 britské síly pod velením Archibalda Campbella obsadily Silver Bluff a přejmenovali ho na Fort Dreadnought a Galphina uvrhli do domácího vězení, než měl být předveden před řádný soud a obviněn z velezrady. Obchodníkovi se alespoň podařilo zničit celoroční korespondenci, kterou vedl s revolučními spojenci a pokračoval v tajné diplomacii s indiánskými vůdci, jako byl Tallassee, který přišel na farmu navštívit „starého přítele.“ Na jedné z těchto tajných schůzek, se Galphin vychloubal, že „válčili s Angličany po čtyři roky a přitom ho nedokázali porazit. Ani nyní nemohou dělat nic, když jsou na naši straně Francouzi a Španělé.“ Tallassee mu na oplátku předložil „bílé křídlo a náhrdelník“, na znamení oddanosti. Když se o tom dozvěděli američtí propagandisté, mluvili o něm v Georgii, jako o příkladu proti anglického odporu. Říkali, že jen díky jeho „neúnavného úsilí se drží indiáni na naši straně.“ Přesto v tu chvíli nedokázali zabránit pádu Charlestonu v květnu 1780 a tím Britové získali kontrolu nad jihem. Nyní mohl Galphin už jen očekávat soud a rozsudek. Odříznutý od rodiny a majetku a taktéž očerňován jeho odpůrci, byl zdrcen. Prvního prosince roku 1780 George Galphin zemřel v jeho vlastním domově, jako vězeň.

Zatímco indiánští vůdci jako Tallassee a Cussetaa pro něj truchlili a říkali, že to byl právě „pan Galphin, který dokázal, že rudí a bílí lidé mohou žít v míru“, slíbili, že budou „ustavičně na něj vzpomínat.“ Jiné to bylo s americkými revolučními vůdci. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu vymazali Galphina z historie revoluční války. Zapomnělo se nejen na jeho zásluhy, ale také na také povahu války na jihu v letech 1775 až 1778. Pro většinu lidí dnes byla válka v té době výhradně záležitosti severu a generála Washingtona. Ale nebezpečí, že by se jižní indiánské národy přidaly na stranu Britů, mohlo vývoj války úplně pozměnit.

Již v roce 1800 georgijské úřady vyšetřovaly, zdali byl Galphin skutečně loajální či ne. Jeho rodina a přáteli byli nuceni vypovídat, jestli Galphin během války byl pro společnou věc“ a jestli s maximálním úsilím „spolupracoval jižními národy“ a zda „jestli měl jasno v oblasti politických otázek.“ Na konci tohoto vyšetřování bylo rozhodnuto, že Galphin byl „přítelem americké revoluce.“ Jenže roku 1850 členové Sněmovny reprezentantů deklarovala „že Galphin nebyl známý tím, že byl Whig“ ale spíše „aktivní tory.“ Nakonec přece jen bylo deklarováno, George Galphin byl jedním z nejaktivnějších zastánců revoluční války na jihu.

Jestli byl Galphin horlivý revolucionář, ať posoudí každý sám, ale pokud historie nelže, byl to určitě horlivý milovník, dáli se to tak říci. Se svou indiánskou manželkou Metawney měl tři děti, George, Johna a Judith, zatímco s francouzskou milenkou Rachel Dupree, měl děti dvě, Thomase a Marthu. Se svou otrokyní Nitehuckey měl vynucený styky a dceru Rose. S další stejnojmennou otrokyní Rose měl dceru Barboru a s otrokyní Sapphoe měl dvě dcery, Rachael a Betsy. Všechny děti byly matkám odebrány a vzaty do jeho domácnosti na výchovu. Dalšími členy jeho domácnosti byla spousta dalších příbuzných.


American Archives, Documents of the American Revolution 1774 – 1776; Early American Indian Documents, Treatis and Laws; The Papers of Lachlan McIntosh 1774 – 1799; The Papers of Henry Laurens; George Galphin Letters 1777 – 1779; Journal of on Expedition the Rebels of Georgia in North America; Nahkohe