Válečná společnost bílých - Nahkohe

07. 09. 2013

Někdy poté, co byla podepsaná ona nešťastná smlouva, připlul do naší země americký válečný náčelník s vojáky a utábořil se nad peřejemi řeky Des Moines. Vojáci káceli stromy a stavěli z nich domy. Zpráva o jejich příchodu se rychle roznesla po všech okolních vesnicích, a tak se konaly kmenové porady. Nerozuměli jsme tomu, proč tady Američané staví domy. Mnoho našich lidí se šlo podívat, o co vlastně jde a já byl mezi nimi. Zjistili jsme, že vojáci stavějí pevnost. Muži pilně pracovali, osekávali dřevo a budovali domy. Viděl jsem, že pokaždé, když šli do lesa kácet stromy, brali sebou i své zbraně. Chovali se, jako by se pohybovali po nepřátelském území. Naši náčelníci se sešli s důstojníky k poradě a jejich velitel nám sdělil, že tady stavějí domovy pro obchodníky, kteří budou indiánům prodávat zboží za dobré ceny. To se nám líbilo a doufali jsme, že to je pravda. Nevěřili jsme však, že všechna ta stavení jsou určená jenom pro obchodníky, a proto jsme si raději přáli, aby v té práci nepokračovali.

Jak tak přicházeli k pevnosti desítky indiánů, bylo vidět, že vojáci mají čím dál větší strach. Někteří naši mladí muži je doprovázeli do lesa a bavili se tím, že těm méně opatrným vojákům kradli pušky, a pokaždé, když se jim to podařilo, vydali z hrdla triumfující zaječení, což ty vojáky pěkně vyděsilo. Indiáni se smáli a pušky jim vrátili. Jenže Američané si na jejich chování stěžovali a jejich náčelník z toho udělal vážnou věc. Nechal do pevnosti předvolat náčelníky k poradě, což mezi námi vyvolalo velké vzrušení. Indiáni se začali sbíhat k pevnosti a rozestavěli se všude možně na klády a sudy, aby do pevnosti dobře viděli. Jelikož vojáci v pevnosti měli k boji připravené zbraně a dělo, ozbrojili se i naši válečníci. Ti pak tančili a postupovali směrem k bráně, ale vojáci jim zastoupili cestu a přitáhli proti nim dělo. Jeden z mužů měl v ruce zapálený doutnák. Válečníci se rozešli a my okamžitě opustili poradu. Neměli jsme původně v plánu Američany napadnout, ale kdyby se bojovníci tenkrát do pevnosti dostali, jistě by Američany pobili stejně, jako se to onehdy stalo Britům v pevnosti na Mackinac (to se stalo za Pontiakovy války).

 Tenskwatawa

Zrušili jsme tábor a vrátili se na Rock River. Časem jsme se dozvěděli, že do pevnosti přišly další posily a mezi těmi muži byli někteří naši staří přátelé ze St. Louis. V tom čase nás navštívili poslové šavanského Proroka (Tenskwatawa) s pozváním, abychom ho navštívili v jeho vesnici na Wabash (Tippecanoe). Poslali jsme na východ naše zástupce, kteří se pak vrátili se zprávou. Dodnes si pamatuju jeden z Prorokových výroku: „Pokud se nepřipojíte k přátelům na Wabash, Američané si vezmou vaše vesnice!“ Tenkrát jsem ještě nevěřil, že se něco takového může stát. Myslel jsem si, že to říkal jenom proto, aby nás získal na svou stranu. K indiánům na Wabash jsme se tudíž nepřipojili. Oni se připravovali na válku a nakonec tam opravdu došlo k bitvě. V boji zemřeli i někteří Winnebagové, kteří se k Prorokovi přidali. Jakmile se o tom dozvěděli ostatní Winnebagové, pomalovali se válečnými barvami a jejich bojové oddíly vytáhly k Praire du Chien a Fort Madison. Když se vraceli domů, stavili se v naší vesnici a ukázali nám ukořistěné skalpy. Jejich úspěch v nás vyburcoval válečného ducha, takže jsme dostali chuť dobít pevnost Fort Madison. Připojil jsem se k hlavnímu oddílu s bojovníky mé tlupy. K pevnosti jsme připluli za noci. Zvědové, kteří pevnost sledovali už několik dní, podali zprávu: „Náčelník přišel dnes večer se sedmnácti vojáky. V pevnosti je asi padesát lidí, kteří každé ráno pochodují a cvičí.“ Rozhodli jsme se, že zaujmeme pozice na místě, kde vojáci vycházejí a na smluvený signál do nich budeme střílet a potom pronikneme do pevnosti. Nožem jsem si vyhloubil malý okop tak blízko pevnosti, že jsem slyšel kroky strážných na ochoze. Napjatě jsem pak očekával na východ slunce. Ráno, když se v pevnosti ozval buben, zkontroloval jsem si prach na pánvičce pušky a čekal, až se otevřou vrata brány. Když se tak stalo, vyšel z nich jen nějaký mládenec a vrata se za ním zase zavřela. Chlapec prošel těsně kolem mne, takže bych ho mohl klidně zabít nožem, ale nechtěl jsem riskovat prozrazení. On šel k řece a pak se zase vrátil. Napadlo mne, že bych společně s ním mohl proniknout do pevnosti, ale nevěděl jsem, jestli jsou na to naši válečníci připraveni.

Když se brána otevřela znovu, vyšli z ní čtyři muži, a pak ještě další. Učinili jsme na ně výpad a několik z nich zabili, takže se útěkem zachránili jenom dva. Potom jsme se ukryli za říční břeh, ostřelovali pevnost a vojáci nám palbu opětovali. Přestřelka trvala celý den. Napadlo mě, že bychom mohli pevnost zapálit, a tak jsme si připravili zápalné šípy. Některé z nich pevnostní budovy skutečně zapálili, ale vojáci oheň vždy uhasili.

Druhý den jsme pokračovali v palbě, dokud nám nedošla munice. Podařilo se mi přestřelit ty dvě šňůrky, na kterých Američané vytahují svou vlajku. Když jsme shledali, že pevnost nedostaneme, stáhli jsme se. Mysleli jsme, že máme jednoho mrtvého. Byl to Winnebago, který byl zasažen, zrovna když skalpoval svou oběť. On se nakonec se svých zranění zotavil a s obchodníkem, který ho postřelil, se spřátelil.

***
Fort Madison

Kontroverzní smlouva z roku 1804 vedla americké armádní představitele k myšlence postavit v regionu pevnost, která by držela neklidné indiány na uzdě a zároveň by tam byla i obchodní stanice. Základy pevnosti Fort Madison byly položeny několik mil nad peřejemi řeky Des Moines, kde rovněž vedly důležité obchodní stezky. Poblíž stály vesnice Sauků a kmene Mekwaki (Liščí indiáni). Hlavní architekt však nebyl kdovíjak zkušený, neboť pevnost situoval na tak nešikovném místě, že jí z okolních bluffs bylo snadné ostřelovat.

Indiánským útokům museli Američané de facto čelit už od samotného vzniku fortu v roce 1808. Před Sauky a jejich spojenci je zachránilo pevnostní dělo. O rok později Američané rozšířili a zkvalitnili opevnění pevnosti, ale to indiány od dalších útoků neodradilo. Léta 1812 – 13 byla ve znamení několikaměsíčních koordinovaných oblehání a před úplnou zkázou Američany zachránilo opět dělo. Do posledního obléhání se zapojili i Britové. Byli to jediné boje, které se ve Válce roku 1812 vedly na západ od Mississippi. Vyčerpaná posádka nakonec rezignovala a na podzim roku 1813 vojáci pevnost pod rouškou noci opustili a uprchli na člunech. Aby zařízení pevnosti nepadlo indiánům do rukou, budovy byly podminovány a vyhozeny do povětří.

O několik let později založili Američané na tomto území město Fort Madison a na počátku 20 století postavili občané města na památku padlých vojáků veliký monument. Archeologové na místě bývalé pevnosti objevili v roce 1965 základy opevněného srubu a vojenských ubikací.