Vděčnost - Nahkohe

8. 5.

Následující příběhy pocházejí z mnoha různých zdrojů, které sice nejsou ověřené, přesto mohou poskytnout cenný pohled na indiány a jejich přístupu k válce a životu.

Vděčnost

Dlouho poté, co byla založena kolonie Connecticut, přišel do jedné osady indián a vstoupil do místní krčmy. Byl už večer a lovec byl v osadě cizí. Když pak požádal hostinskou o jídlo, poctivě přiznal, že nemá čím zaplatit, přestože již byl několik dní na lovu, ale neměl úspěch. Rád později zaplatí za vše, co bude dlužit.

Krčmářka byla nevrlá ženská, která nejenže indiána odmítla, ale ještě mu nadala do lenochů a opilců, a ona že tady tvrdě nepracuje proto, aby živila tuláky.

V hospodě seděl ještě jeden muž, který scénu pozoroval, a když si pozorně prohlédl indiánského lovce, poznal, že je ten člověk opravdu unavený a vyhladovělý. Bylo mu ho líto, tak zavolal na krčmářku, ať mu dá večeři, kterou zaplatí.

Žena donesla indiánovi jídlo, a když ho lovec dojedl, lehce ke svému dobrodinci naklonil hlavu a řekl, že na to nikdy nezapomene. Pak se obrátil k hostinské s nabídkou, že vše, co jí nyní může dát, je jeden příběh. Vhledem k tomu, že za tehdejších časů bylo vyprávění oblíbenou zábavou, a že hostinská dostala zaplaceno za další večeři, měla lepší náladu, takže souhlasila.

Indián začal vyprávět:

„Předpokládám, že znáte Bibli. Dobře. Bible říká, že Bůh udělal svět, a když si ho prohlédl, řekl že je to dobré. Pak udělal světlo, a když si ho prohlédl, řekl že je to dobré. Pak vytvořil pevniny, vody, slunce, měsíc, trávu, stromy, a když si to prohlédl, řekl že je to dobré. Pak udělal zvířata, ptáky, ryby, a když si to prohlédl, řekl že je to dobré. Pak udělal muže, a když si ho prohlédl, řekl že je to dobré. Poslední ze všeho udělal ženu, a když si jí prohlédl, neřekl nic.“

Poté indián bez rozloučení opustil krčmu.

Po letech vypukla válka. V divočině mezi Litchfieldem a Albany stálo několik roztroušených domů, které napadli kanadští indiáni. Mezi zajatci, které odvedli do své vesnice na břehu velké řeky St. Lawrence, byl i muž, kterého chtěli indiáni upálit, jako mstu za křivdy, které na nich spáchali běloši. Jedna ze starších žen však požádala, aby by jí byl vídán, že zaujme místo za jejího syna, který nedávno padl ve válce. Lidé jí vyhověli, a ten muž dále žil v kmeni, jako každý jiný našinec.

Uplynul rok, a ten bělošský muž v lese kácel stromy. Tam za ním přišel neznámý indián, který ho požádat, aby se s ním druhého dne sešel na místě, které mu popsal. Muž souhlasil, ale na schůzku nepřišel, protože se bál nějakého zlého úskoku.

Uběhlo několik dní a indián opět přišel a vyjádřil své zklamání nad nedodrženým slovem. Muž se omluvil, ale indián nebyl spokojen, dokud nedostal nové slovo, že se druhý den ráno sejdou na určeném místě.

Muž tentokráte slib dodržel. Když přišel na místo setkání, spatřil tam indiána se dvěma mušketami a dvěma cestovními vaky. Indián ho vyzval, aby si vzal pušku a tlumok a následoval ho. Šli směrem na jih, ale i tak muž neměl ani ponětí kam jdou, a co se s ním bude dít. Tajuplnou atmosféru umocňovalo i to, že během těch několika dnů cesty, indián vůbec nepromluvil, i když byl tázán na ledasco, včetně toho, kam jdou.

Po dlouhé a únavné cestě přišli na místo, odkud byl výhled údolí s několika farmami.

„Nyní už víš, kde jsme?“ promluvil poprvé indián.
„Ano“ odpověděl šťastný muž, „je to má vesnice.“
„Jednou si pomohl chudému indiánovi. Já jsem ten chudý indián, kterému jsi dal najíst v krčmě. Jdi domů!“ a opět bez rozloučení odešel.  



The Indian: On the Battlefield and the Wigvam; John Frost, Nahkohe