Život - Nahkohe

Ženy Černonožců nosily šaty z kůže bizoní krávy, jelena nebo antilopy. Šaty byly dlouhé ke kotníkům, s širokými rukávy, které sahaly až k zápěstí. Nohy si chránily kamašemi svázanými nad koleny a mokasíny z bizoní kůže zdobily dikobrazími ostny.

Muži nosili dlouhé kožené tuniky, bederní roušky, legíny dlouhé ke stehnům a samozřejmě vyšívané mokasíny. Na zimu používali čepice zhotovené z kůže menších zvířat, jako jsou vlci, jezevci a kojoti. Společně s kůží se nechávala i hlava zvířete, takže čapky vypadaly docela divoce. Občas je dělali i z kůže velkých ptáků, jako byly kachny, sovy nebo labutě. Ženy pokrývky hlavy nosily jen zřídka.

Na zimu se hodily hrubé pláště z bizoní kůže se srstí, nebo bobří kožešiny, které nosili obě pohlaví. V létě byly praktičtější lehčí pláště z jelenice nebo kůže bizoních krav. Všichni měli opasky, které přidržovaly oblečení, a na které se zavěšovaly pochvy s noži.

Na výrobu šperků, jako byly náhrdelníky a náušnice, se používaly mušličky, kostí, dřevo, zuby a drápy. Vysoce ceněny byly losí zuby na výzdobu ženských šatů. Taková róba pak měla cenu dvou dobrých koní. Orlím peřím si muži zdobili čelenky, košile, štíty a zbraně. Soví chmýří se vplétalo do skalpové kadeře. Pokud je známo, ženy si vlasy neupravovaly, zato muži ano. Vyčesávali si je a splétali do dvou culíků, občas i do čtyř. Na každé straně byl pak jeden před uchem a druhý za uchem. Také si splétali nad čelem velkou čupřinu, která se proplétala vydří kožešinou.

Černonožci byli vysocí, přímí a dobře stavění lidé. Měli pravidelné rysy, velké oči a mírně zahnutý tenký nos. I ženy byly vysoké, ale ne prý tak pohledné jako muži. Měly pěkné postavy, ale ruce ztvrdlé od práce. I jejich obličeje se stávaly brzy vrásčité a ustarané. Indiánské ženy jsou povšechně velmi pilné, takže i po porodu začnou brzo znovu pracovat. Je známo, že jedna žena porodila dítě během stěhování tábora, kolonu pak dohonila za čtyři hodiny.

Děti Černonožců byly rovněž houževnaté a běžně si v zimě hrávaly na sněhu bosky a polonahé.

Říká se, že kdysi si Černonožci stavěli domy z bláta, tyčí a kamenů, jenže nejsou o tom žádné důkazy. Zato stany užívají od nepaměti. Původně jejich okraje zatěžovali proti větru kameny a pozůstatky po těchto obydlích byly v prérii běžně k vidění. Byly to nejméně dva metry široké kruhy z kamení, uvnitř kterých se nacházelo ohniště.

Klasické stany se vyráběly z vyčiněné bizoní kůže, které byly velmi pečlivě oříznuté, takže stan vypadal jako téměř dokonalý kužel, dole upevněný dřevěnými kolíky. Na běžný černonožský stan bylo zapotřebí osmnáct sosnových tyčí a nejméně dvanáct bizoních kůží. Pozdější stany měly průměr přes čtyři metry a na výšku měřily tři metry. Říká se, že Černonožci měli stan ušitý ze čtyřiceti kůží, který měl v průměru devět metrů. Stany byly jinak vzdušné a v dolní části chráněné nízkou rosnou stěnou. Vchod tvořil kruhový otvor, něco přes metr v průměru. Jako dveře sloužil kožený poklop. Stan dobře udržoval teplo i v tom nejchladnějším počasí.

Interiér zdobily bizoní oháňky a kresby. Podél stěny byly vrbové, téměř dva metry dlouhé lehátka, v hlavách upevněné na trojnožce. Lehátko majitele stanu bylo umístěno naproti vchodu. Po jeho boku byly vyhrazeny místa pro syny a hosty. Čím blíže návštěvník ležel vedle domácího pána, tím větší mu byla prokázaná čest. Manželky a dcery ležely podél vchodu.

Na luky používali válečníci jasanové dřevo, které rostlo na východní straně Sand Hills. Pokud nebyl k dispozici jasan, stačila třešeň nebo líska. Šípy se dělaly z těžkého a tvrdého dřeva. Po délce šípu, dělali Černonožci zářezy, aby po nich lépe stékala krev. Každý válečník měl své šípy označené osobní barevnou kombinaci peří na letkách. Válečné šípy byly štíhlé, se zářezy na hrotu. Lovecké byly robustnější a neměly tolik zářezů. Původní nože se dělaly z kamene, stejně jako hlavice válečných palic. Rukojeti byly dělány ze surového dřeva, na které se usadil opracovaný kámen, jenž se pak pevně přivázal kůži a přišil. Po vysušení se takový kyj stal strašlivou zbraní. Válečné kopí Černonožců s kamenným, či kostěným hrotem, bylo poměrně těžké a krátké.

Oheň uměli Černonožci rozdělávat pomoci třecích dřívek, ale jelikož to bylo pracné, přenášeli raději žhavé uhlíky ve speciálním „ohňovém rohu.“ Žhavé uhlíky se daly do troudu z choroše, který roste na břízách, a ten se vzduchotěsně uzavřel do bizoního rohu. Muž, který měl „ohňový roh“ na starost, musel čas od času (po dvou až třech hodinách) do rohu pouštět vzduch, aby uhlíky udržel žhavé. Péče o „ohňový roh“, byla zodpovědná výsada.

Když se stěhoval tábor, předem určení mladí muži, byli vyslaní napřed, aby na místě, kde bude nové tábořiště, připravili tři velké hranice suchého dříví. Jakmile byl přinesen „ohňový roh“, jeho správce rozfoukal žhavé uhlíky a zapálil oheň. Když ženy rozestavěly stany, braly si z ohnišť hořící větve, aby s nimi zapálili oheň v „rodinném krbu.“ Takto Černonožci uchovávali oheň, až do doby, než z prérií zmizeli bizoni. Choroše z bříz sušili do zásoby ve větším množství. Sbírali je přímo na Touchwood Hills na Beaver Creek.

Nádoby na vodu a vědra se vyráběly z buvolího bachoru, který se sušil a napínal na obruče z vrby nebo třešní. Kůže se natáhla na obruč, přišila a utěsnila klihem. Takové nádoby se dělaly v různých velikostech a běžně se do nich vešlo sedm až devět litrů vody. Takové „kbelíky“ byly lehké, daly se složit, takže se i dobře skladovaly. Když byly naplněné vodou, věšely se na trojnožku. Poháry na pití měly stejnou konstrukci, akorát byly menší.

Není známo, že by se Černonožci zabývali hrnčířstvím nebo košikářstvím. Nádoby na vaření tesali z kamene. Existovala k tomu taková dětská říkačka: „Lose, z čeho je tvoje mísa?“ a los odpoví „Ok-wi-tok-tak-ka" – „z kamene.“ Vlčí Tele, jeden z černonožských pamětníků říká, že vařili maso v kamenných mísách, vytesaných z měkkého kamene. Černonožci byli z prérijních kmenů jediní, kdo takové mísy dělali. Někdy si nádobí kupovali od indiánů z pacifického pobřeží.

Naběračky a lžíce se dělaly ze dřeva nebo bizoního rohu. Talíře a misky zase z rohu horské ovce, který se musel, rozštípnou vedví. Takové nádobí sice netěsnilo úplně perfektně, ale posloužilo dobře.

Rybařením se Černonožci nezabývali vůbec, ani nepoužívali žádné kánoe, dokonce ani prérijní buvolí čluny.

Barvy na malování získávali z červeného, žlutého a bílého jílu, který se míchal s tukem. Černá byla jednoduše z popela.

Na brašny a kabely se užívala jelenice, která se porůznu zdobila.

K jídlu Černonožci sbírali celou řadu bobulí, jako je Muchovník olšolistý (Amelanchier alnifolia), jehož plody se sušily na zimu. Divoké třešně se drtily a sušily a sloužili k ochucení polévek a pemikanu. Oblíbené bylo ovoce Šeferdie stříbrné (Shepherdia argentea), které je extrémně hořké, ale Černonožci to měli rádi. Jedlý kořen „camas“, se hojně vyskytuje na východních svazích Skalnatých hor. Ženy tyto cibulky vařili, sušily nebo pražily v jámách, tak jak to dělali indiáni z druhé strany hor, například Kalispelové. Cibulky se sbírají od května, do července. Při pražení vznikal sladký sirup, který milovaly zvláště děti. Čerstvě pražený „camas“ chutná jako pražené kaštany, přičemž voní, jako sladký brambor. Vařené kořeny se sušily na slunci a skladovaly v pytlích. „Hořký kořen“ se usušil a pak vařil s cukrem. Tyto kořeny vypadají jako krátké špagety.

Z lovné zvěře jedli Černonožci skoro každé jejich části, krom plic. Oblíbené byly syrové žaludky a syrová játra. Z tenkých střev dělali Černonožci jakési klobásy. Obrátili střívka naruby, tak aby uvnitř zůstal jejich sladký tuk a nacpali je masem. Střívka svázali, trošku opekli a nakonec uvařili. Je to prý velmi dobré.

Maso se zpravidla vařilo, peklo a kvůli uskladnění sušilo nebo udilo. Sušívalo se na slunci a udilo ve stanu. Hřbetní sádlo bizona bylo tak suché, že se dalo používat jako máslo. Ze sušeného masa se vyráběl pemikan. Černonožci ho skladovali v hermeticky uzavřených pytlích, které vážily až čtyřicet pět kilo. Na jaře se pořádaly svátky vajec, které Černonožci sbírali od divokých kachen nebo jiných vodních ptáků. Vejce vařili speciálním způsobem nad parou.

Ryby, žáby, ještěrky, hady, želvy, kobylky, červy a hmyz Černonožci nejedli. A co je velmi zvláštní, nejedli psy, povšechnou tu pochoutku indiánů. Jako důvod uvedl jeden Piegan toto: „Jsou to naši věrní přátelé. Když jsme pryč tak truchlí, když se vrátíme, tak se radují. V noci když spíme, tak za nás hlídají."

Sůl a jiné koření Černonožci neznali.