Návštěvníci - Nahkohe

26. 08.

Je dobré vědět, že na Grand Portage nepřicházeli bílí lidé jenom kvůli zisku, či pozemkům, ale byli tu i zájemci o indiánskou kulturu.

Devátého srpna 1905 připluly na parníku společnosti Booth do Grand Marais sestry Frances a Margaret Densmoreovy. Frances byla osmatřicetiletá nekonvenční učitelka hudby z jižní Minnesoty a její návštěva na Grand Portage byla její první pokus seznámit se s kulturou indiánů. Později se stala známou a uznávanou znalkyní indiánské hudby a kultury.

První Odžibwe se kterým se sestry setkaly, byl Joe Caribou, neboli Iabedwaywaishkung, osmatřicetiletý náčelník klanu Karibu. I přes své mládí byl vůdcem klanu více než patnáct let a je možné, že byl vnukem náčelníka Addikonse. Joe Caribou vzal sestry za svou babičkou v Chippewa City a později je ještě seznámil se svůdcem odžibwejské tlupy z Grand Marais, jenž se jmenoval Shingebis a mezi indiány byl velice oblíbený. Když se jej Frances ptala na kmenové písně, odpověděl: „Nikdy jsme nezpívali a stále to dodržujeme.“ Pro Odžibweje totiž nebyl zpěv pro zábavu, ale měl náboženský smysl.

Joe Caribou

Když sestry připluly na Pigeon River na parníku Lumber Company, byla již hluboká noc. Vzhledem k tomu, že byl záliv příliš mělký, musel pro návštěvníky připlout na člunu Pete Gagnon, u kterého se také ubytovaly. Indiánská vesnice na ostrovní byla ještě stále tradičně odžibwejská a jen několik mladých umělo mluvit anglicky. Frances Densmoreová si najala jako tlumočnici Josephine Makosowou, dceru Coffee Makosowa, jednoho ze dvou vesnických náčelníků. Frances navštívila i náčelníka, osmdesátiletého Louise Maymushkowaush v jeho domově v zálivu. Náčelník jí ukázal mírovou medaili Franklina Pierce, kterou dostal při podepsání smlouvy z roku 1854, stejně jako dvě britské medaile které se v jeho rodině dědily.

Katolický kněz z Fort William badatelku varoval, že na Grand Portage se stále ještě zachovávají silně nekřesťanské náboženské obřady, což ve Frances vzbudilo jenom větší zvědavost. Odhodlala se navštívit tamního léčitele a obřadníka jménem Menaheegonce (Malá jedle), jenž byl členem spolku Wabenowin. Když přišla do jeho srubu, obřadník zrovna prováděl obřad. Frances si všimla, že ve skromně zařízeném domě jsou dřevěné háčky z větviček, svazky sušících se bylin, dvě pušky pověšené na zdi, čtvery nefungující hodiny, staré londýnské noviny a jelení kůže připravena na šití mokasínů.

Densmore a Shingebis

Dvacátého třetího srpna společnost Wabenowin připravila noční obřad a hostinu, na kterou mohla přijít i Frances Densmore. Badatelka vzpomíná: „indiáni mi nevysvětlili nic, co se týče obřadu a ceremonií, neboť předpokládali, že to nepochopím a nebudu to brát vážně.“ Přesto si zaznamenala všechno, co vypozorovala: buben se zelenou hvězdou, paličku ve tvaru kříže, posvátný kůl, zdobené pokrývky hlavy z bobří kožešiny, dary a tance, ačkoliv neznala jejich význam. Francis poctivě napsala: „pokud se indiánské náboženství nebere vážně, nevyvolá respekt. Absolutní věrnost starodávným tradicím je dnes již vzácná.“

V roce 1922 přicestoval na Grand Portage malíř Dewey Albinson z Minneapolis. Na sever ho to přitáhlo, proto, že chtěl hledat nejen inspiraci k tvorbě, nýbrž i sebe sama, poněvadž byl povahou romantik s cynickým pohledem na lidstvo. Do Portage připlul na parníku America. To už byl Pete Cagnon přestěhovaný na pevninu. Svůj ostrovní majetek prodal jednomu ze svých rybářů, jménem Rousseau. Albinson si poznamenal do deníku: „Vešel jsem do jednoho z domů, který byl zařízen skrovně, jako nějaká misie. Místnost osvětlovala jedna lucerna. Sedl jsem si do houpacího křesla u krbu a přečkal v něm noc.“

Druhý den ráno si šel malíř prohlédnout vesnici, „kterou tvořila řada bílých domů postavených na pobřežní. Z každého z nich, stoupal z komína tenký a dlouhý sloup kouře, který kontrastoval s tmavou modří vzdálených hor. Stojím tu nadšen nad tou bezútěšnou krásou.  Bylo vzrušující, jak se vzduchem nesly výkřiky ‚Snídaně je připravena! Snídaně je připravená!‘ Když jsem šel dolů, do nosu mi stoupala vůně smažené slaniny a vajec, kávy a chleba.“

Dewey Albinson a Leonard Hendrickson na Hat Point v roce 1922.  

Kdy prošel vesnici, narazil na typické obydlí francouzských Kanaďanů, který byl postaven z rovných trámů, s krytou terasou, dost širokou, aby se na ni vešla řada židlí. Na nich vysedávala rodina i návštěvníci. Malíř si zvědavě prohlížel indiánské ženy oblečené do červených kapote, jenž na hlavách měly černé šátky.

Albinson se ubytoval u skandinávských bratří Leonarda a Hermana Hendricksonových, kteří žili na Hat Point, na pozemku bývalé rezervace. Leonard byl zdatný plavovlasý chlapík průměrného vzrůstu, zatímco Herman byl červenolící, výrazně modrooký muž. I v řemesle se bratři lišili. Herman měl pro rybolov instinkt, který mu ukazoval, kde se rybí hejna nachází. Leonard zase miloval knihy, studoval hvězdy a další znamení, které prozrazovaly přítomnost ryb. Oba bratři si vzali indiánské ženy a jejich potomkové dodnes patří mezi místní prominenty.

Albinson se také dozvěděl o starém skrouceném cedru na Hat Point, jehož obývá duch, kterému indiáni stále přinášeli obětiny ve formě tabáku. Albinson ten strom namaloval a dílo své nazval Witch Tree (Čarodějný strom). Obraz byl nakonec vystavován po mnoha v muzeích státu. Malba inspirovala k práci i další malíře, kteří pak strom malovali osobně.

***

Jak šel čas, starý náčelník Louis Maymushkowaush zemřel a po něm se úřadu ujal syn Joe Louis Maymushkowaush. Když v roce 1921 zemřel i on, stal se náčelníkem jeho zeť Mike Flatte. Ačkoli nebyl tento postup obvyklý, lidé nic nenamítali. Náčelnictví bylo vlastně už jenom čestným titulem, poněvadž skutečným „náčelníkem“ Odžibwejů byl Úřad pro indiánské záležitosti.

A vláda skutečně pracovala na spěšném programu asimilace indiánů do bílé společnosti. V první dekádě dvacátého století investovala peníze do projektu, který měl učinit z indiánů na Grand Portage farmáře, ačkoliv nebyla v kopcovité krajině úrodná půda. Mládež byla posílaná do internátních škol, jako byla Tomah ve Wisconsinu, Carlisle v Pennsylvanii, Pipestone v Minnesotě, Flandreau v Jižní Dakotě a Haskell Institute v Kansasu, kde měla být převychována. Ve škole měly děti zakázáno mluvit rodnou řečí a učily se falešné historii, založené na zdrojích, jako byla kniha Píseň o Hiawathovy. I jména jim byla změněna. Náčelník Mike Flatte pověděl Dewey Albinsonovi, že když byl chlapec, vládní úředníci se každého ptali na jméno. Když odpověděl, že je Nabagadoway, úředník se ptal, co to znamená. „Nějaká rovina“ odpověděl. „O. K., budeme mu říkat Flatte, ale jaké bude jeho první jméno?“ „Co třeba Mike“ odpověděl další chlapík. „O. K.“ souhlasil ten první, a tak se stal Nabagadoway Mikem Flattem. Mnoho starých rodových jmen bylo ztraceno a rodinné vazby klanů byly oslabený.

A skutečně se stalo, že mnoho mladých indiánů začalo nesnášet svou domorodý původ, jak se to přihodilo i Mikeu Flatteovi, když se svěřil malíři: „Nechci být už indián. Chci být běloch.“ Jiní zase začali odsuzovat tradiční náboženství, když si stěžovali, že je medicína neochránila, když byli nemocní, nebo někoho nezachránila před smrtí.

Ale našli se i takoví, kteří dokázali ještě v druhé polovině dvacátého století odolat vnějšímu tlaku. Mezi ně patřil manželský pár Alec a Sangwaywaince Poseyovi. Alec byl nalezen, jako opuštěné dítě, ale jak dospěl a dosáhl pravého indiánského vzdělání, stal se z něj bezedný zdroj informací ohledně domorodé tradice. Byl člen spolku Midewiwin i Wabenowin. Jeho manželka a dcera Menaheegonce se sešly s Frances Densmore, aby badatelce ukázaly, jak se vyrábějí tradičním způsobem sněžnice. Jako mnoho jiných tradičních léčitelů, byl i Posey poradcem a zachovatelem kmenové morálky.