David Zeisberger IX. - Nahkohe

31. 07.

Na březích některých potoků a do konce u Ohia se nachází několik olejových pramenů. Olej buď odtéká po hladině vodních toků, nebo se nachází ve studních. Kolem pramenů je specifický zápach, který připomíná zápach živice. Odér je cítit na půl kilometrů daleko. Okolní jílovitá půda je chudá a neúrodná. Kolem většinou nic neroste, jenom snad pár zakrslých dubů. Indiáni sbírají olej pro lékařské účely. Používají ho proti bolesti zubů, hlavy, na otoky, revmatismus a záněty kloubů. Používá se jako mazání, ale někteří indiáni ho i pijí a neslyšel jsem o tom, že by to někdy někomu ublížilo.

Muskingum River

Někdo soudí, že olej pochází z uhelných ložisek, ale to není pravděpodobné, protože neexistují žádná znamení, že by tady hlubinné uhlí bylo. Je zde všehovšudy jen pískovec. Na Muskingumu sice černé uhlí je, ale zase tam není olej. Kdyby tam byl, indiáni by o něm věděli, poněvadž si ho velice cení. Olej nejspíše vyvěrá napovrch země odněkud z hlubin. Je nahnědlé barvy a je to perfektní hořlavina do lamp.

Slaniska, která se vyskytují podél Muskingumu a Ohia, indiáni moc nevyužívají, i když sůl vyrábět umějí. Jelikož je to pracné, raději sůl nakupují od bělochů, ačkoliv je drahá. Sami by přitom mohli na výrobě soli slušně vydělat. Ale je fakt, že indiáni si v solení moc nelibují. Slaniska bývají obvykle na březích potoků, kam se schází zvěř z širého okolí, doslova po tisících.

Ohio River

Kolem Ohia najdete běžně známé druhy nerostů. Nejrozšířenější je tady pískovec. Některý je měkký a jiný zase tvrdý, ale vždy šedý. Z tvrdé varianty jsou skvělé brousky. Skal je podél Ohia a Muskingumu poskrovnu, dokonce ani ty největší kopce nejsou skalnaté.

Uhlí je tady dost, ale pro množství dřeva ho nepoužívají běloši, natož indiáni, snad jen kováři z Pittsburghu. Z černého kamene, který se snadno zpracovává, indiáni vyrábějí dýmky. Jiný druh kamene je modře zbarvený a dost tvrdý. Připomíná pennsylvanský vápenec, ale testy ukázaly, že je to něco jiného. Jiný vápenec se tu nevyskytuje.

Mineralog by toho tady našel jistě daleko více, a dokázal by to i pojmenovat. Kolem řeky jsou zelené, žluté, modré, červené a černé kameny. O rudách toho nevím vůbec nic, a jestli tady nějaké jsou nevím. Indiáni věří, že tady našli zlato a stříbro, ale podle zkoušek je to příliš siřičitá substance. Indiáni vůbec všechno lesklé pokládají za zlato.

Čerokíové prodávali Delawarům dýmky, které vyrábějí z bílého kamene, pravděpodobně bílého mramoru, který nakonec zčerná (jedná se nejspíš o mastek). Dýmky jsou velmi vkusné a nejsou ani těžší než evropské.

Od Mississippi indiáni přivážejí červený mramor (nejspíš katlinit), ze kterého se také vyrábějí dýmkové hlavičky. Takové kalumety vlastní převážně náčelníci a používají se při výjimečných příležitostech, jako jsou porady, obřady a slavnosti. Dýmku přináší hlavní poradce nebo obřadník. Sám jí zapálí, a jako první z ní několikrát potáhne, než jí předá dalším.

Jsou tu čtyři druhy jílu – bílý, suchý a tvrdý, tak že se dá použít na psaní jako křída. Jiný je docela černý, ale když se vypálí, zbělá. Další jíl je šedý a žlutý. Žlutý jíl má oranžový nádech a indiáni z něj vypalují pěknou barvu. Indiáni cestují velké vzdálenosti, aby tu věc získali.

Co se týče léčivých rostlin a kořenů, vydalo by to za samostatné dílo. Hodně informací by poskytli samotní indiáni, protože to co zná jeden, neví druhý. Každý muž nebo žena něco o rostlinách ví, tudíž indiánský marod, který se nevyléčí u jednoho, odejde jednoduše pro pomoc k dalšímu. Tak to pokračuje, dokud se někde neuzdraví. Indiáni se dobře vyznají v léčení revmatismu. Pokud jde o tento neduh, byl jsem svědkem toho, jak byl důkladně a precizně vyléčen. Na revma se používají dva základní druhy kořenů a mnoho dalších vedlejších a hlavně potní chýše. Potní chýše jsou dobré i proti horečkám.

Odborníci umí podle reakce na určitý druh léku rozpoznat, zda se pacient vyléčí, či nikoli.  Jestli lék nemocný neudrží, je to neklamná známka brzké smrti. Byl jsem svědkem toho, že indiánské předpovědi, byly přesné.

Podle mého názoru dělají indiáni chybu v tom, že dávky léků pořádně neodměřují, a tím pádem často působí svým pacientům zbytečné trápení. Vynikající výsledky mají v léčbě zranění. Stejně jako v případě revmatismu léčí zranění zevně. Jako obvykle zná každý indián jiný druh léčby. Je škoda, že jejich znalosti nejsou nijak evidovány. Z toho důvodu se mnoho užitečných informací navždy ztratí. Ženy jsou v léčení velmi šikovné. Jednají rychle a účinně. Když třeba matky nemohou kojit z důvodu ztráty mléka, připraví si nápoj, který jim pomůže při tvorbě nového.

Indiáni jsou experti i na jedovaté kořeny. Když mají depresi, není neobvyklé, že si namíchají jed a spáchají sebevraždu. Proti jedům slouží jiné kořeny jako protijedy, a ty vyvolávají zvracení. Musí být ale podány zavčas, jinak smrt většinou následuje do několika hodin. Existují jedovaté kořeny, které účinkují velmi pomalu, někdy i celý rok.

Jedovaté víno (poison ivy – břečťan) je rozšířené v údolích podél řek. Pne se po stromech stejně jako réva a jeho šlahouny mohou být silné jako ruka. Víno způsobuje po celém těle nepříjemné a bolestivé otoky, které se pomalu hojí. Někdy člověk opuchne jen z kapének, které na něj zavane vítr.

Roste tu ještě jistý strom, který není moc vysoký, ale pod kůrou má mléčnou šťávu, která je velmi jedovatá.

Na léčení se také používá stromová kůra. Bílá kůra vlašského ořechu se užívá zevně i vnitřně na mnoho chorob. Aplikována na povrchová zranění, zmírňuje bolest a urychluje hojení. Užívaná vnitřně pomáhá při bolestech zubů, hlavy, nohou a rukou.

Mnoho léčivých kořenů a bylin, které tady najdete, jsou i v Evropě. Jelikož v tomto oboru nejsem žádná autorita a dokonce neznám ani názvy léčivých rostlin, vyjma těch indiánských, už se nebudu na toto téma více vyjadřovat. Nepochybně jsou tu knihy, kde ty správné informace najdete.