David Zeisberger VII. - Nahkohe

27. 07.

Muskingum znamená v překladu „losí oko“. Los se v povodí řeky kdysi hojně vyskytoval a také dnes se tu občas objeví. Muskingum se vlévá do Ohia tři sta dvacet kilometrů pod Pittsburghem. Řeka je splavná na kánoích nebo lehkých člunech od pramene až k ústí. Krajina je zde členitá, ale nejsou tu žádné hory. Indiáni se usadili na nejlepších místech, kolem potoků a řek, kde je půda bohatá a úrodná i po mnoha letech obdělávání. Bílí lidé jí říkají bottoms.

Osobně jsem strávil na Muskingumu dvanáct let a můžu říci, že léta jsou zde docela horká, zvláště v měsících červenci a srpnu. V tom období se kvůli horku vlněné šaty nosit nedají. Zima tu bývá mírná a sníh není tak hluboký. Ale zima na přelomu roku 1779-80 byla v Pennsylvanii velmi hrozná. Sníh napadl na šedesát centimetrů a vydržel skoro celý leden a únor.

Země, ve které se nacházím, může být asi na zeměpisné úrovni s Philadelphií. Vzdálenost sto šedesáti kilometrů od severu k jihu, může znamenat velmi značný klimatický rozdíl. V Sandusky u jezera Erie je chladněji a sníh tam bývá hlubší, než v Muskingum Valley a podél Sciota. Scioto se vlévá do Ohia čtyři sta kilometrů jižně od Pittsburghu. Sto šedesát kilometrů jižně od nás v zimě skoro vůbec nesněží a nemrzne dokonce ani v lednu. Země nezamrzne ani za jasných nocí. Přes zimu tam většinou prší a je stále zataženo. Na Muskingumu sice mrzne, ale není to nijak hrozné a také spíše jen občasné. V nížinách kolem řek vydrží tráva zelená až do března a v dubnu vyraší nová.

Nyní se budu věnovat rostlinám, které v Muskingum Valley rostou. Jako první dozrávají stejně, jako v Evropě divoké jahody. Nejlepší ostružiny, maliny a borůvky rostou na kopcích na nepříliš bohaté půdě. Divoké angrešty a rybízy jsou zbarvené do černa a chutnají jinak, než červené kultivované odrůdy. Brusinek jsou dva druhy. Jedny rostou v údolních močálech na keřích, které se podobají borůvčí. Indiáni jim říkají rakilun. Třešně jsou tří druhů. Nejsou stejné jako evropské, ale mají dobrou chuť. Jedna odrůda roste na vysokých a silných stromech, které tu rostou v hojném počtu. Mají kvalitní červené dřevo, vhodné k výrobě nábytku. Jiné třešně rostou na keřích. Na ostrovech řeky Susquehanny rostou třešně na úponcích stejně jako réva. Chuť i barvu mají podobnou jako normální třešně. Rostou na kamenité půdě blízko vody, kde je zvláště silný sluneční svit.

Dále tu rostou moruše, švestky, divoká réva tří druhů. Réva rostoucí na vyvýšených místech nebo kopcích je lepší, než réva z nížin, která je více trpká. Lesní jabloně jsou zde velmi rozšířené a indiáni jejich plody milují, i když jsou dost trpké.

Lískový ořech je stejný, jako všude jinde. Hikorový ořech je vejčitého tvaru, a také je velice hojný. Ořechy jsou slané a indiáni z nich extrahují mléčnou šťávu, kterou přidávají do jídel. Šťáva je velmi výživná. Když se ořech vypeče ve skořápce na horkém popelu, pak se roztluče na kaši, a pak vaří ve vodě. Olej, který zůstane na hladině se sesbírá a uchovává na vaření. Vlašských ořechů jsou dva druhy. Bílý nebo spíše šedý, kterému se tak říká podle barvy dřeva. Ořešák černý má dřevo tmavě hnědé, někdy dokonce až fialové. Dřevo se používá na výrobu nábytku. Ořechy mají velmi tvrdou skořápku a jsou olejnaté.

Strom papa jsem neviděl nikde jinde, než u řeky Ohio. Nese krásné ovoce příjemné vůně i chuti. Bobkový list roste v nížinách podél řek. Bobule jsou sice menší, ale chuti se neliší. Mají silnou kořeněnou chuť a vůni. Indiáni ho používají jako lék a v angličtině se mu říká spicewood.

Kaštanů je zde několik druhů, ale žádný se nejí. Indiáni z jeho dřeva vyrábějí nádobí.

Z divokých brambor a pastináků se peče chléb. Obé rostliny nahrazuji indiánům kukuřici, když se krátí její zásoby. Fazole se také vaří.

Divoký citron roste na stopce, ne delší než metr. Indiáni ho mají rádi a jeho chuť je příjemně trpká. Zato kořeny rostliny jsou prudce jedovaté, a kdo je sní, umře do několika hodin, pokud ihned nepoužije dávidlo.

Vodní melouny jsou osvěžující zvláště v létě. Jejich dužina je buď červená, nebo žlutá a semena jsou černá.

Místní lesy jsou hlavně dubové. Nejsou moc husté, takže se dá po nich pohodlně chodit a dokonce i jezdit na koni. Dubů je pět druhů – bílý, černý, červený, španělský a bahenní. Červený dub má úzké a malé listy a plodí malé barevné žaludy, které jsem nikde jinde neviděl.

Krom toho tu rostou buky a sassafrasy. V nížinách kolem řek pak lípy, javory, vodní buky, které rostou do velké výšky a jsou silné v obvodu. Hoopash (jasan obručový) dostal své jméno proto, že se z něj vyrábějí bytelné obruče. Jinak se jeho dřevo k ničemu jinému nehodí, neboť rychle hnije. Dřezovec trojtrnný má malé a jemné lístky. Jeho kmen dorůstá šedesáticentimetrové šířky a vyrůstají z něj patnácticentimetrové ostré trny. Dřevo je červené, těžké, tvrdé a nepodléhá tak rychle hnilobě dokonce ani v zemi. Strom rodí lusky, které opadávají na podzim. Krom toho z něj kane jakýsi sirup, či med. Indiáni mu říkají trnový strom.

Javor cukrový obvykle roste v nížinách s úrodnou půdou, ale dá se najit i v severních oblastech a dokonce i na kopcích, ale musí tam být vlhká půda. Delawarové tomuto stromu říkají achsunnamunschi – „kamenný strom“, to kvůli tvrdosti jeho dřeva. Mingové mu říkají stejně jako Evropané – cukrový strom. Z jeho šťávy se totiž cukr skutečně vyrábí, a to z kraje roku. Bývá to většinou od února až do konce března nebo začátku dubna, podle toho, jak přijde jaro. V tomto regionu je možné vařit cukr dokonce na podzim i v zimě. Ale to se dělá jenom zřídka, neboť počasí je nestálé a může kdykoliv sklizeň šťávy zhatit. Sestry z naší kongregace vaří cukr krátce před Vánocemi, abychom ho měli k dispozici na svátky.

Jinak se na jaře, kdy je hlavní sezona vaření cukru nařezávají do javoru žlábky, aby měla šťáva po čem stékat. Indiáni ten žlábek vysekávají sekerou. Někteří indiáni osekají dvacet až třicet stromů za den. Sirup se sbírá do misek z kůry nebo lýka. Nejvíc šťávy vyteče, když je mrazivá noc a slunečný den. Délka období sběru se odvíjí od povětrnostních podmínek. Když se jaro opozdí a noci jsou mrazivé, období sběru je delší. Rychlý příchod jara zkrátí i sběr. Nejkratší sezóna trvá asi měsíc a nejdelší skoro dva měsíce. Nejtlustší stromy mají šedesát centimetrů v obvodu, ale mohou být i silnější. Mladé stromy střední velikosti jsou na šťávu nejlepší. Ze zkušenosti vím, že takový strom vydá i šedesát galonů (asi 240 litrů) šťávy.

Z osmi galonů šťávy se vyrobí půl kila cukru. Šťáva je nahnědlé barvy a vařením ještě více ztemní. Sirup se vaří pomalu tak dlouho, dokud z něj nevznikne cukr. Je důležité, aby se směs nepřipálila, což se může docela snadno stát. Jakmile sirup vychladne, jemně zkrystalizuje stejně jako indický cukr. Aby indiáni mohli cukr lépe skladovat, nechají směs vychladit tak, aby se z ní stal jakýsi koláč, který se pak snadno uchovává v košících. Podle toho z jakého stromu je nádobí, či koše vyrobeny, získá cukr barvu i jemnost.

Indiáni jsou dost neopatrní. Pro hojnost stromů je využívají jen asi tři nebo čtyři roky a pak si najdou jiné. Javory jsou naštěstí dost odolné, a i když jsou zjizvené, neuvadají. Indiáni neradi zakládají pole tam, kde rostou cukrové stromy, aby je nemuseli kácet. Je však pravda, že stromy po osmi až devíti letech rodí mnohem méně šťávy, než dříve. Řez se musí každou sezónu trošku zvětšovat.

Vaření cukru je převážně záležitost žen. V dobrém období mohou nadělat až několik set kilogramů cukru. Prodejem cukru si mohou vdovy vydělat na šaty, či jiné potřeby. Zatímco ženy vaří cukr, muži jsou na lovu a dodávají maso.

Jarní jelení kůže není moc žádaná, tak se spíše loví medvěd, který si dělá brlohy ve skálách, dutých stromech a houštinách. Medvědi jsou v tomto období ještě docela tuční.

Kůra kořenů svídy krvavé se používá k léčení. Červený cedr, co roste podél Muskingumu je větší, než jinde v Severní Americe. V pennsylvanských horách je zakrslý, ale v nížinách se mu daří lépe. Borovice smolná se tu vyskytuje jen málo a borovice bílá už vůbec ne. Jedle, které jsem viděl u Ohia, a borovice od Bethlehemu rostou v močálech.

Réva roste hlavně v nížinách podél řek. Její úpony se plazí po stromech a vypadají jako kotevní lana. Plody jsou trpké. Lepší je réva z vysočiny. Mají dobrou chuť a je z ní i dobré víno.

Jilm se k ničemu moc nehodí, protože rychle hnije. Akorát Mingové z jeho kůry dělají a konvice na vaření cukru. Kůra jilmu je velmi tuhá.
Březovou kůru indiáni míchají s vodou a užívají jako lék. V Pennsylvanii jsou břízy stejné jako v Evropě.

Viděl jsem tu také neznámý druh stromů, kterému indiáni říkají wisewemilucki – „žlutý strom.“ Jeho dřevo je měkké a nažloutlé. Listy má hladké a oválné.