David Zeisberger II. - Nahkohe

Severoameričtí indiáni jsou středně velcí a dobře stavění. Jelikož nepřivykli tvrdé práci, nejsou robustní, ale spíš pružní, díky čemuž se dobře se pohybují po lese. Většinou jsou hnědé kůže různých odstínů. Někteří jsou dokonce světle hnědí, jako jižní Evropané. Oči a vlasy mají černé jako uhel. Vlasy mají hrubé skoro jako koňská hříva. Ve stáří jim zešediví a někdy úplně zbělají. Muži si hlavu většinou vyholí až na temeno, kde si nechávají čupřinu o velikosti lidské dlaně. Tuto kadeř si zdobí korálky, stříbrnými ozdobami a zaplétají do ní pera.

Ušní boltce nařezávají, aby si do nich mohly zavěšovat mosazné, stříbrné a jiné ozdoby. Ušní lalůček se pak dost natáhne. Často si také propichují nosní přepážku a zavěsí si do ní stříbrný kroužek. Vousy si muži vytrhávají ihned, jak jim začnou růst. Muži i ženy si tetují těla různými ornamenty, figurami, hady, ptáky a jinými zvířaty. Tetování se provádí tak, že kůži napíchají kostěnou nebo kovovou jehlou a do vpichů vetřou popel.

Ženy si nechávají růst dlouhé vlasy, které rozdělí na dvě poloviny a převážou látkou. Ženy Mingů, Šavanů, Hurónů a občas i Delawarů si splétají jeden dlouhý cop, který zdobí látkou, korálky a stříbrem. Uši si ženy zdobí wampumovýmy náušnicemi, korálky a stříbrem.

 Muži se věnuji lovu pro maso a kůže. Stavějí wigvamy a ploty kolem polí a někdy pomáhají ženám s obděláváním půdy. Ženy se starají o domácnost a hospodářství. Pěstují převážně kukuřici, z jejíž mouky se peče chleba nebo vaří kaše. Kromě toho pěstují různé dýně, brambory a fazole. Od bělochů převzali zelí, tuřín a jinou zeleninu.

Hlavní lovecká sezona začíná na podzim, kdy je zvěř nejtučnější. V září a říjnu odcházejí do lesů na lov celé rodiny. Indiáni lesů bizony moc neloví, protože jsou těžcí a většina masa tak zůstane ležet napospas divoké zvěři. Lov vysoké je praktičtější. Vyvrhnuté tělo skolené zvěře se snadno přehodí přes krk a odnese domů. Vysoká má také dobrou a kvalitní kůži. Přes zimu se muži zabývají lovem kožešinové zvěře, jako jsou bobři, mývali, lišky apod. V zimě se loví také medvěd, který je z počátku tučný. Ten zimuje v doupatech, dutinách stromů, jeskyních a houštinách. Medvěd spí až tři měsíce, proto pořádně zhubne, ale jeho tlapy jsou stále výživné.

Indiáni sbírají k obživě jedlé kaštany a rozmanité ořechy. Na jaře se začne s osevem polí. Na konci června se loví jelen s načervenalou srstí a jeho kůže je velmi žádaná u obchodníků. Jeleni mění barvu srsti dvakrát do roka. Z kraje léta jsou ryšavější a chlup je tenký. V září srst zešediví, jako kůra stromu a zhoustne. Severní jeleni jsou oproti jižním větší a silnější. Je také zajímavé, že v zemi Onondagů a u Jezer jsou jeleni mnohem větší než jejich příbuzní od Muskingum River a v zemi Šavanů. Lov a obchod s kožešinami zabere mužům nejvíc času. Lovci jsou více v lese, než doma.

Indiáni, kteří přijali křesťanství, se věnují více zemědělství. Obdělávají půdu, chovají dobytek, prasata a drůbež. Během podzimu také loví, ale od domova se příliš nevzdalují. Většina indiánů lov a život v pralese miluje nadevše a představa, že by museli zůstat doma a starat se o hospodářství je pro ně děsivá. Přesto i tak někteří chovají krávy, protože jim chutná mléko a máslo. Indiáni si potrpí na dobře provařené jídlo. Zvěřinu i ryby vaří tak dlouho, dokud se maso nerozpadne.

S rozmachem kožešinového obchodu se indiáni zaměřili spíše na kůže a maso nechají v lese ležet ladem. Není divu, že se na frekventovaných lovištích vyskytovaly početné smečky vlků. Vlky indiáni kvůli kůžím nestřílejí. Vzhledem k tomu, že skoro každý lovec během podzimu střelí padesát až sto kusů vysoké, zvěře v lesích valem ubývá.

Indiáni se oblékají jednoduše. Muž se spokojí s pláštěm nebo přikrývkou, jelenicovou nebo plátěnou košilí, bederní rouškou, jelenicovými legínami a mokasíny. Legíny jsou po stranách zdobeny korálky prošívaným pruhem a třásněmi. Mokasíny mají specifické zdobení. Někteří muži nosí klobouky, které získali od bílých obchodníků, ale většina chodí s holou hlavou.

Ženy se oblékají do jednoduchých jelenicových šatů, které si přes boky přepásají. Na nohou nosí legíny a mokasíny.

Indiáni si ošetřují vlasy medvědím tukem, takže je mají zdravé a lesklé. Libují si v ozdobách, nosí wampumové náhrdelníky, náušnice, korálkové a stříbrné ozdoby. Pláště prošívají žlutými a černými stuhami, takže vypadají velmi hezky. Tyto věci získávají od bílých obchodníků, kteří přicházejí do indiánských vesnic a mění tyto věcičky za kůže. Během války bývá zboží i život obchodníků v ohrožení.

 Indiánské domy jsou ve vlastnictví žen. Když muž přinese domů maso nebo kůže, automaticky se to stane majetkem jeho ženy. Na druhé straně úroda, kterou ženy sklidí na poli, patří manželovi. Někteří muži si kůže ponechají a koupí za ně ženě a dětem oblečení z textilu. Dobrý manžel nepřipustí, aby jeho rodině něco chybělo. Domácí zvířata, krom koní jsou vlastnictvím žen. Manžel může své ženě nějakého koně darovat.

Malí chlapci zpravidla nepracují, ale připravují se na dráhu lovce. Řídí se heslem starších lidí: „Když jsme byli mladí, nepracovali jsme.“ Chlapci si v podstatě dělají, co chtějí, a když něco provedou, jsou trestání jen málokdy. Většinou stačí slovní pokáraní. Rodiče doufají, že se děti ponaučí a polepší. V podstatě věří, že zlobivé děti budou v budoucnu potrestány vlastními darebáky. Děvčata pomáhají matkám v domácnosti a učí se všemu, co je potřeba.

Chléb, zásoby a jiné věci nosí ženy v taškách, které splétají z divokého konopí. Konopí se sbírá na podzim a je tužší, než kultivované. Hodí se na zpravování bot a jiné účely. Mosazné konvice, nádobí a lžíce skoro vůbec nemyjí, proto je těžké s nimi společně jíst. Ve wigvamech Mingů a Delawarů, kde žijí i psi, je mnoho blech a jiného hmyzu.

Příčka zhotovená z prken slouží jako stůl, lavice a postel. Jako podestýlka na spaní se používá nevyčiněná jeleni nebo medvědí kůže a někdy i rákosová rohož. Chlapci a děvčata spí odděleně.

 Wigvamy se staví z kůry, která se loupe v letním období. Kůra se pokládá na konstrukci z tyčoviny a převáže se lýkem. Kouř z ohniště uniká z kouřového otvoru uprostřed stropu. Irokézové a Mingové si staví dlouhé domy, které mají až čtyři ohniště. Každé ohniště patří jedné rodině. Delawarové dávají přednost soukromí a jejich chaty mají šikmé střechy na rozdíl od irokézských obloukovitých. Indiáni, kteří nežijí dál, než sto padesát kilometrů od Pittsburghu se naučili stavět sruby po způsobu bělochů. Křesťanští indiáni si v podstatě jiné domy nestavějí.

Indiáni nejsou moc pracovití a většinu volného času prospí. V noci se baví a tančí. Staří muži se věnují sekání dřeva a nějakým řemeslným pracím. Pokud mladí právě nespí, hrají lakros nebo karty, což se naučili od bělochů. Hrají také určitý druh vrhcábů. Místo kostek používají pecky z divoké švestky, které jsou uhlazené a z jedné strany nabarvené načerno a z druhé nažluto. Vsází se na barvy, které padnou. Tímto způsobem se dokážou bavit celé dny. Jinak v rytmu bubnů tančí skoro každou noc. Tančí buď ve společenském domě, nebo venku kolem ohně. Jejich spontánní zpěv a křik lze kolikrát slyšet až pět kilometrů daleko.

Indiáni jsou ohromně hrdí lidé. I když jsou úplně chudí, chovají se jako nějací lordi. Jsou na jedné straně mistři podvodu a na druhé ohromně čestní a věrní. Lhaní a krádež neberou jako žádnou špatnost. Umí dokonale ovládat své emoce, přesto nikdy nezapomenou na křivdu a důvod k pomstě. Většinou to udělají tiše a ze zálohy. Dojde-li ke sporu mezi dvěma lidmi, může třetí osoba dělat smírčího soudce. Ten, kdo je v neprávu obvykle zaplatí pokutu ve formě wampumů. Indiáni jsou na jedné straně ohromně stateční, ale jindy zase zbabělí. Jejich oblíbený způsob války je boj ze zálohy, jako je útok na poklidně pracujících bělochy na polích.

Bývají dost zákeřní. Chovají se kupříkladu k někomu velmi pohostinně a pak ho chladnokrevně usmrtí tomahawkem. Když skončila poslední indiánská válka (1763), panoval všude klid a mír, ale indiáni zakrátko znovu vykopali válečnou sekeru. V té době se zrovna k Hurónům vypravili nějací obchodníci, ale ti o nové válce neměli tušení. Obchodníci se setkali s malou skupinou Hurónů, kteří předstírali, že je nablízku válečná výprava Ottawů, a proto bude lepší, když naoko obchodníky spoutají a budou před Ottawy předstírat, že jsou jejich zajatci a tím je ochrání. Obchodníkům se plán líbil a dokonce se navzájem svazovali. Když byli všichni do jednoho spoutání, Huróni je chladnokrevně pobili.

Před několika lety vzali Šavani pod svou ochranu pár bělochů, ale jeden z nich se někde cestou ztratil. Později se celý hladový a zesláblý potkal se skupinkou Mingů. Indiáni se o něj postarali a dali mu najíst. Podle svědectví jedné Delawarky ho po jídle zabili.

V indiánech je těžko se vyznat. I když mezi nimi žijete celá léta, nikdy je vlastně pořádně nepoznáte. Na první pohled působí velmi ctnostně, ale opak je pravdou. Jsou nemravní, dokonce hrubě smyslní. Muži vstupují do manželství kolem osmnácti, či devatenácti let, zatímco dívky v patnácti nebo šestnácti a někdy i dříve. Indiáni se snaží mít, co nejvíce dětí. Kvůli nestabilitě manželských vztahů, jsou děti často zanedbávaný, ale to neznamená, že je nemají rádi. Jenže život v hříchu a nepřirozených podmínkách působí zmatek. Znal jsem případy, kdy měl muž dvě manželky, ale toto je výjimečné. Existují ještě indiáni, kteří udržují klidný a uspořádaný rodinný život. Jsou to zpravidla velké rodiny až o dvanácti dětech.

Indiáni jsou učenliví, a když na to přijde i pracovití. Někteří se dokonce naučili kovářskému řemeslu a jiným zaměstnáním. Oni totiž zjistili, že pravidelná práce zajistí obživu snadněji, než několikadenní trmácení se po lese. Ale pravdou je, že v lese se orientují skutečně excelentně. Cestují pralesem několik dní a přece vždycky najdou cestu zpátky. Je to, jako by v hlavách měli nějaký kompas. V tomhle se jim žádný Evropan nevyrovná. Vědí si rady, jak překonat rozvodněnou řeku, či potok. Můžete si být jistí, že s indiánem se v lese nikdy neztratíte a nezemřete hladem.