Začínají potíže - Nahkohe

11. 10. 2013

Jeřábí tanec často trvá dva až tři dny. Když je slavnost u konce, pořádá se hostina a znovu se tancuje. Pro tento účel se náves vesnice pěkně vyzametá, abychom to měli útulné. Náčelníci, poradci a váleční veteráni se posadí na čestná místa v horní části návsi. Potom přijdou bubeníci a zpěváci. Po nich následují válečníci a v zadních řadách se posadí ženy s dětmi. Nejdříve začnou bubeníci tlouct do svých nástrojů a zpěváci se k nim přidají. Na prostranství vstupuje první tanečník a pantomimicky předvádí své činy z poslední války. Tanečním způsobem ukazuje, jak se blíží k nepříteli, jak ho napadá a nakonec zabijí. Diváci jeho výkon ocení nadšeným pokřikem a tleskáním. Po něm tančí další válečník, a po něm přichází další a další. Tančit nemohou mladící, bez válečných zkušeností, což je pro ně smutné. Pamatuji si, že my to bylo vždycky líto, když jsem se nemohl tance účastnit. Zvláště hrdí na úspěchy svých synů, jsou otcové. V těchto veteránech se často probudí mladá krev a přidají se k tanci, aby „znovu vybojovali dávné bitvy.“

Když jsem cestoval na parníku do velkého města New York, Američané mi ukázali, kde oni tančí své válečné tance (vojenská akademie West Point). Tam staří válečníci seznamují mladé se svými bojovými zkušenostmi a mladí jim pak musí ukazovat, jak to pochopili. To mě docela překvapilo, poněvadž si myslím, že bílí lidé indiánskému způsobu válčení nerozumí.

Když je náš svátek u konce, ženy okopou a vyplejí pole a mladí odcházejí na západ na lov jelenů, bizonů a Dakotů, když se ti toulají po našich lovištích. Někteří staří odcházejí do olověných dolů a těží olovo. Jiní lidé zase rybaří nebo suší maso. Jak už jsem se zmínil, někdy se dostaneme do sporu s Dakoty. Někdy jsou jejich bojové oddíly příliš silné a naši bojovníci pak musejí utíkat. Pokud Dakota zabije nějakého Sauka, dobrý mrav vyžaduje, aby byla jeho smrt pomstěna, a Dakotové to dělají také tak. Jsme si toho všichni vědomi. Naše války s indiány jsou vedeny kvůli lovištím, nebo kvůli pomstě.

Jedná z věcí, které bílí lidé nerozumějí, je to, že se indiáni rádi obdarovávají.  Někdo někomu dá maso, a ten mu dá na oplátku třeba přikrývky. Vzájemně se zveme na hostiny a jsme šťastni, nebo alespoň jsme šťastní byli. Tak jsme projevovali ocenění za dobrotu, kterou nám projevoval Velký duch. Dnes už to takové není. Někteří lidé obětují i zlému duchu, aby ho drželi v klidu. Myslí si, že pokud umějí žít v míru s tímto duchem, ani Velký duch se na ně nezlobí.

Co se mě týče, myslím si, že máme plné právo určovat si, co je dobré a co zlé. Věřím, že životní cesta, kterou jsme si zvolili, je dobrá. Jestli si Velký duch přeje, abychom se chovali, jako bílí lidé, snadno by nám to přece vložil do mysli abychom to poznali. Nejsme nic ve srovnání s jeho moci. Máme mezi sebou lidi, kteří předstírají, že všechno ví, a za toto poznání chtějí stejně jako bílí lidé peníze. Já těmto lidem nevěřím. Každý má právo zvolit si vlastní cestu.

Když nastane období dozrávání kukuřice, mladí lidé každý den pečlivě sledují, jak vypadají klasy a jestli jsou připravené k opékání. Nikdo si ale nedovolí je jíst, dokud nenastane den sklizně, což je sváteční období. Pořádá se hostina, během které se lidé radují a vzdávají díky Velkému duchu. Jak se vlastně stalo, že k nám kukuřice přišla?

Kdysi dávno sestoupila z oblohy krásná žena ve chvíli, kdy si dva naši lovci opékali jelení maso. Když se před nimi žena zjevila, oba žasli nad její krásou. Ta žena měla velký hlad, tak jí lovci darovali maso. Když se najedla, řekla těm mužům, ať se přesně za rok dostaví na toto místo, že jim tu zanechá nějaký dárek. Pak se kráska vrátila zpět do nebe. Když se lovci vrátili do své vesnice a lidem pověděli o svém zážitku, všichni se jim smáli. Když však uplynul rok, zvědaví vesničané ty lovce doprovázeli, když se oni šli podívat na to místo, kde večeřeli s krásnou nebešťankou. Jak se všichni divili, když na tom místě, které se stalo posvátným, rostly pro ně dosud neznámé plodiny – kukuřice, fazole a tabák. Mezi lidmi zavládla velká radost, z tohoto velkorysého daru.

I bílí lidé si tyto plodiny oblíbili a nemůžou dnes bez nich být. My jsme za tyto dary Velkému duchu neustále vděční. Já osobně se na jaře nikdy nenapiji z pramene vody, abych předem za ní nevzdal díky.

Naši další životní radosti jsou hry, zvláště lakros. Na výsledky této hry uzavíráme sázky v podobě přikrývek a podobně. Vítězný tým si rozdělí celou výhru. Touto hrou se mezi kmeny stmeluje spolupráce a přátelství. Pořádáme také s oblibou dostihy, u kterých se také vsází.

Návštěvy obchodníků jsou pro nás v dnešní době životně důležité, abychom mohli lovit, a tak zaopatřit rodiny. Kůže měníme za pušky, křesadla, prach a olovo. Ženy zase potřebují látky a různé nástroje. Ještě dříve, než se začíná obchodovat, sedneme si s obchodníky k poradě, abychom dojednali podmínky obchodu. Ceny se odvíjejí podle kvality a množství kůží. Obchodníky také zajímá, kdy a kde budeme napříště lovit. Jsou to většinou dobří lidé a my je máme v úctě. Nikdy se nestalo, že bychom některému z nich ublížili. Naši mladí muži s nimi hrají karty a jiné zábavné hry.

Když se kmen vydává na sezonní lov, rozdělí se rodiny do malých tlup, které se pak rozptýlí po lesích a prérii. Zjara se válečníci specializují na lov bobrů, mývalů a tak, zatímco starší lidé a ženy vyrábějí javorový cukr. Na počátku léta se sejdeme v dohodnutý čas na předem určeném místě a společně se vracíme do Saukenuk na Rock River. Je to jedno z nejradostnějších období roku.

V roce 1827 se stalo, že se v silné sněhové bouři ztratil v prérii mladý Dakota a zatoulal se až k jednomu z našich loveckých táborů. Ačkoliv to byl nepřítel, dobrý mrav si vyžaduje, abychom se o něj v nouzi postarali, jako o vlastního. Vzhledem k dlouho trvajícímu špatnému počasí, ten Dakota u nás zůstal několik dní, během kterých se stačil zamilovat do jedné z našich dívek. Dříve, než se vydal na cestu ke svým lidem, slíbil té dívce, že se pro ni v létě vrátí, aby se s ní mohl oženit. Když pak nastal červenec, mladý Dakota skutečně přišel na Rock River, kde se několik dní skrýval v lese a trpělivě čekal, než se mimo vesnici ukáže objekt jeho lásky. Nakonec se dočkal, když jednoho dne šla dívka se svou matkou pracovat na rodinné pole. Pozdě odpoledne odešla matka do vesnice a dívku nechala na poli samotnou. Toho okamžitě využil Dakota a začal dívce hrát na flétnu svou milostnou píseň a ona poznala, že se k ní vrátil. Zamilovaní lidé se po měsících konečně opět shledali a slíbili si, že spolu utečou.

Jenže to nevěděli, že je spatřili dívčini bratři, kteří začali mladého Dakotu ihned pronásledovat, a dívka utíkala s ním. Náhoda tomu chtěla, že se v tu chvíli přihnala silná bouře, před kterou se uprchlici ukryli pod skalou na Black Hawk Watchtower. A právě v ten okamžik do skály udeřil blesk, rozmetal kameny na stovky kusů, a ty oba milence pohřbily. Jedinými svědky této podivné události, byli dívčini bratři.

Ten kopec, který Američané nakonec pojmenovali po mně, bylo mé oblíbené místo, kde jsem rád sedával, kouřil, díval se do kraje a přemýšlel. Je neuvěřitelné, v kolika různých barvách a scenériích se před vámi dokáže prérie změnit. Jednoho dne jsme se na tomto místě shromáždili k slavnosti. Jistý Francouz, který byl u nás na návštěvě, nám hrál na housle a my tančili. Hudebník se však pohyboval tak nešťastně, že se zřítil ze skály a zabil se. Saukové říkají, že tady často po nocích slyší hrávat Francouzovy housle.  

Jednou z jara, když jsem se vrátil z lovecké výpravy, setkal jsem se s obchodníkem z Peorie, kterého jsem znal z dřívějška. Připlul zrovna ze St. Louis, ale už ne, jako obchodník, ale jako náš agent. To bylo dobře, poněvadž on byl dobrý člověk. Toho léta nás ve velkém napadli Dakotové a zabili nám několik lidí. Vypravili jsme proti nim válečnou společnost a muži se vrátili se čtrnácti skalpy. V tom létě jsem také několikrát navštívil Fort Armstrong a vždy jsem tam byl dobře přijat. Velitelem byl plukovník George Davenport a na ostrově také byla pobočka American Fur Company.  I když byli obchodníci u nás takhle blízko, nebyli jsme už šťastní, jako jsme bý-vali. Saukové dostávali daleko více kořalky než předtím, a to nebylo dobré. Marně jsem lidem říkal, aby tolik nepili, ale bylo to marné, čím více Američanů přicházelo, tím více jsme byli nešťastnější. Mnoho indiánů prodávalo své kožešiny za kořalku a jejich rodiny chudly a děti plakaly.

V té době onemocněl a zemřel můj prvorozený syn. Stalo se to zrovna, když začal dospívat. Pak zemřela naše nejmladší dcera. Byla to obrovská rána a neštěstí. Své děti jsem miloval nade vše. V zármutku jsem odešel z vesnice, abych hledal útěchu v samotě a tichu. Později jsme si postavili wigvam kousek od našeho pole, abychom byli dál od lidí. Načernil jsem si tvář a jediné, co jsem nosil, byl kus staré bizoní kůže. Postil jsem se celý rok. Jedl jsem jenom večer trochu vařené kukuřice a pil vodu. Postil jsem se před Velkým duchem, aby se nade mnou slitoval a poskytl mi útěchu.

Pak nastali potíže s Iowy. Naši mladí se s nimi dostali do bitky, a byli i nějací mrtví. Sešli jsme se s náčelníky Iowů, abychom se poradili ohledně budoucnosti. Dohodli jsme se na tom, že když se někdo dopustí násilí, bude vydán kmeni, na kterém se dopustil toho zločinu. K tomu se zavázaly obě strany. Pak se stalo, že během následující zimy zabil jeden z našich mužů jistého Iowu. Chtěli jsme dostat svému slovu a Iowům předat toho provinilce, jenže ten mladík onemocněl a nemohl cestovat. Jeho bratr se tedy nabídl, že půjde místo něho on, aby na náš kmen a jeho rodinu nepadla hanba. Vydali jsme se na cestu a za sedm dní jsme se dostali na dohled vesnice Iowů. Rozloučili jsme se s naším válečníkem a on dál pokračoval v cestě s písní smrti na rtech. Když tam došel, sedl si uprostřed návsi na kožešinu a čekal.

Mezitím k nám přijel na koni jejich náčelník a zeptal se, co to znamená. Vysvětlili jsme mu situaci a on pokýval hlavou a odjel zpátky. Viděli jsme ještě, jak z vesnice vyjelo několik válečníků, jakoby do boje. Otočili jsme se a jeli domů a počítali s tím, že nás budou asi sledovat. Když jsme se utábořili na noc, po nějakém čase jsme uslyšeli, že se k nám někdo blíží. Velmi nás překvapilo, když se ze tmy vynořil náš bojovník se dvěma koňmi. Nejenže jsme si oddechli, ale také jsme měli velikou radost. On nám pak řekl, co se stalo. Když tak seděl na návsi a zpíval píseň smrti, seběhli se k němu Iowové a vyhrožovali mu smrtí. Potom mu však dali najíst a kouřili s ním dýmku. Nakonec mu dali ty dva koně, nějaké dárky a poslali ho domů. Tak dokážou indiáni ocenit statečnost. Od té doby, nikdo z nás žádného Iowu nezabil.

Ten rok jsem odjel s několika mými lidmi do britského Fort Malden. Britský agent nás vlídně přijal a rozdal nám dárky a mně dal medaili. Řekl nám, že Angličané už s Američany válčit nikdy nebudou, ale tu medaili jsem dostal za věrnost během poslední války.

V zimě jsem lovil na Two Rivers a Američanů v naši zemi valem přibývalo. Jednou jsem potkal dva bělochy a ti mě obvinili, že jsem jim zabil prase. Říkal jsem jim, že to není pravda, ale oni mi nechtěli naslouchat. Jeden z nich mi vytrhl z ruky pušku, vyjmul z ní zámek a takhle znehodnocenou mi jí vrátil. Potom vzal tyč a začal mě s ní mlátit. Byl jsem tak potlučený, že jsem ani několik nocí nemohl spát.

Nedlouho nato si jeden z mých bojovníků donesl do tábora med, který získal ze stromu, který pokácel. Pak za ním přišli běloši a řekli mu, že ten strom patřil jim. On jim za to nabídl med, ale jim to nestačilo, tak mu vzali veškeré nalovené kožešiny. Jeho rodina díky tomu byla bez prostředků.

Řekněte, jak můžeme mít rádi lidi, kteří nám dělají takovéto věci? Už nevíme, co máme dělat. Máme strach někde tábořit, aby nás někdo z něčeho neobvinil. Stále nás někdo obtěžuje. Když pak na Rock Island přišel náš agent, poprvé jsem uslyšel tu myšlenku, že budeme muset opustit naši vesnici Saukenuk na Rock River! Plukovník Davenport, který uměl mluvit našim jazykem, nám vysvětli, že je to tak napsáno ve smlouvě, kterou jsme podepsali v St. Louis. Souhlasili jsme prý s tím, že se celý kmen odstěhuje na západní břeh Mississippi. Odstěhovat bychom se měli do jara příštího roku. Pokud tak neučiníme, budeme z toho mít velké potíže.

Keokuk, jeden z našich náčelníků, byl přesvědčen, že to máme udělat a díky tomu získal od Američanů velkou podporu. Keokuk dokonce pověřil vesnického vyjednavače, aby tuto zprávu oznámil ve vesnici. Na řece Iowě prý najdeme dobré místo pro žití. Keokuk použil veškerý svůj vliv, aby všechny přesvědčil, aby se na jaře už na Rock River nevraceli. Lidé byli zmateni a ptali se, co mají dělat. Já zašel za Quahquamem, což je vrchní náčelník, abych se ho zeptal, co si o tom myslí on. Náčelník mě ujistil, že s žádným prodejem půdy nikdy nesouhlasil. Rozhodl jsem se tedy, že se budu ze všech sil snažit postavit se Keokukově vůli a budu Sauky pře-svědčovat, aby se nestěhovali. Sešel jsem se také s Keokukem. Navrhl jsem mu, aby Američanům nabídl nějakou jinou část naši země a on slíbil, že to udělá. Byl jsem přesvědčen, že je tady hodně země, která bude jistě stačit všem bílím lidem. Keokuk promluvil s agentem a ten řekl, že si o tom promluví s velkým náčelníkem v St. Louis a to mě na nějaký čas uklidnilo.

V zimě jsem, jako obvykle šli na naše loviště, kde jsme se po čase doslechli, že se v Saukenuk usadili tři americké rodiny a že Američané ničí náš majetek. Okamžitě jsem sedl na koně a za tři dny byl v naši vesnici. Tam jsem spatřil, že jedna rodina je zabydlena přímo v mém domě. Některé domy byly strhnuté a místo nich si tam udě-lali běloši pole. Chtěl jsem s těmi lidmi mluvit, ale oni mi nerozuměli. Šel jsem na Rock Island za agentem, ale ten tam nebyl. Pověřil jsem tedy tlumočníka, aby těm vetřelcům napsal tento vzkaz: „Neničte náš majetek. Všude kolem je dost místa. Musíte odejít, protože na jaře se vrátí všichni naši lidé!“ Tlumočník mi napsal papír a já ho ukázal těm lidem ve vesnici. Oni mi k tomu něco řekli, ale já nerozuměl. Vrátil jsem se na Rock Island, a skoro celou noc hovořil s obchodníkem. On mi doporučil, abych dal na Keokuka a odešel na řeku Iowu. Odpověděl jsem, že to neudělám a na druhý den jsem se vydal po tenkém ledě přes řeku Mississippi. Musel jsem mít podporu Velkého ducha, že se mi nic nestalo. Jel jsem tři dny k vesnicím Winnebagů, abych je seznámil, do jakých jsme se dostali potíží. Mluvil jsem s jejich Prorokem, poněvadž jsem si myslel, že je to rozumný muž. On mne podpořil a povzbudil mne, abych vesnici neopouštěl, poněvadž tam leží kosti našich předků.