Horseheads - Nahkohe

23. 7.

Horseheads  

Když v září roku 1779 vedl generál Sullivan destruktivní kampaň proti Irokézům Senekům v Genesee, armáda pochodovala 720 kilometrů z Eastonu (Pennsylvanie), přes Wyoming Valley (Pennsylvanie) nahoru k řece Susquehanna. Když v Genesee vypálili indiánské vesnice a pole, vraceli se Američané zpět nehostinnou divočinou a u řeky Chemung se utábořili k odpočinku. Američané již měli nouzi o potraviny, ale byl tu ještě další problém. Měli sebou totiž těžkou vojenskou techniku, ale příliš mnoho nemocných a nemohoucích koní. Generál tudíž rozhodl zničit přebytečná zavazadla a zabít nemocné koně. Poté, co bylo krvavé dílo vykonáno, a vojáci přepluli přes řeku, seběhli se na místo koňských jatek desítky vlků k velké hostině.

Poté, co se do kraje opět vrátili indiáni, hleděli s úžasem na bývalý tábor, který byl poset spoustou vybělených kostí. Senekové posbírali všech ny koňské lebky a poskládali je v dlouhé řadě podél silnice. Nu, a když byli nakonec Senekové ze své pravlasti vypuzení a jejich zemi zabrali Američané, pojmenovali novou vesnici Horseheads – „Koňské hlavy.“

Kayta a Waneta

Indiáni milovali svá jezera, poněvadž měli smysl pro krásu a věřili, že ve vodách přebývají dobří duchové. Když Stvořitel udělal svět a mezi jinými jezero Oneida, spočinul na jeho vodách jeho úsměv. Ten se v oblouku táhnul od ostrova  Frenchman’s Island, až k ostrovu Lotos. Irokézové Oneidové na březích jezera stavěli vesnice a na kánoích s oblibou navštěvovali ostrovy.

Waneta byla dcerou náčelníka a jejím štěstím a nakonec neštěstím byla láska, poněvadž zahořela láskou k mladému válečníkovy jménem Kayta. Žel mladík pocházel ze sousedního kmene, se kterým Oneidové válčili. Zamilovaný pár se přesto scházel za soumraku na protějším břehu jezera od dívčiny vesnice.

Weutha byl dívčin soukmenovec a dělal si naděje, že Wanetu pojme za ženu hned poté, co se nějakým způsobem proslaví a získá souhlas jejího otce. Když se jednoho večera vydala dívka do lesa, kde měla ukrytou kánoi, aby se opět sešla se svým milým, Weutha si toho všiml a sledoval ji. Jakmile Waneta přirazila u protějšího břehu, napodobila hlas křepelky a poslouchala, dokud se nedočkala odpovědi. Pak ze tmy vystoupil Kayuta a vyzvedl dívku ze člunu. Poté se milenci posadili a naslouchajíc šumotu vlnek, sledovali vycházející hvězdičky.

Weutha po tomto zjištění spěchal do vesnice, aby ohlásil přítomnost nepřítele a malá společnost válečníků se rychle vydala na jezero. Mezitím se Waneta vrátila domů a Kayuta, který si všiml, že se děje něco podezřelého, unikl. Dalšího dne se Oneidové potajmu domluvili, že si na cizince počíhají a celou věc drželi v naprostém utajení, aby se o tom nedozvěděly ženy. Když dívka ničeho netušíc plula na místo schůzky a dala znamení milenci, shledala, že vedle ní na vodní hladinu spadla větvička. Jako řádná dcera divočiny instinktivně poznala, že se jedná o nějaké znamení, ale nevěděla jaké. Potom spatřila milého, jak stojí u břehu po pás ve vodě a sotvaže k němu připlula, Kayta ji šeptem oznámil, že jsou sledování. Rychle jí řekl, ať na něj počká u osamělé sosny na konci jezera, když tu zasvištěl šíp a zabodl se do kánoe. Kayuta rychle odstrčil člun a vyskočil na břeh s válečným pokřikem. Tam se na něj vrhl Weutha s tomahawkem, ale Kayta byl rychlejší a protivníka smrtelně srazil. Pak se utkal ještě se dvěma válečníky, a ty rovněž přemohl. Když se k nim sklonil, aby jim sebral skalpy, zaslechl ženský hlas, jak volá jeho jméno. Byl to žalostný výkřik pln úzkostného strachu. Přesto, že zraněn a unaven z boje, běžel Kayta za hlasem podél břehu, jako jelen.

K osamělé sosně běželi i jiní indiáni a s výkřikem pozvedli zbraně, aby se pustili do protivníka, když tu je něco zarazilo. Byl to strnulý postoj nepřítele a jeho vyděšený pohled na jezero. Pak spatřili to, na co zíral jejich sok. Byl to zářivý náhrdelník, který měla Waneta na hrdle, a který matně světélkoval pod vodní hladinou. Nešťastná dívka byla totiž při pokusu přebrodit se na břeh uchvácena bahnem, které ji pohltilo a chudák děvče nešťastně utonulo. Po zbytek noci i svého života seděl Kayuta na břehu, jako zkamenělý a se svou milovanou se sešel až v zemi stínů.

Kayutah – Spadlá hvězda

Mezi Irokézy v údolí Genesee žila s matkou dívka jménem Kayutah. Když se jednou děvče vydalo k jezeru sbírat vodní lilie, z výletu se již nevrátilo. Její matka trpěla nesmírným žalem a dceru hledala vytrvale po několik měsíců, ale bylo to marné. Indiáni všeobecně soudili, že se dívka v jezeře utopila. Léta plynula a Irokézové museli své domovy opustit a jejich místo zabrali Američané.

Jednoho dne navštívil Září měsíčního úplňku, tak se jmenovala dívčina matka, mladý lovec se zprávou: „Viděl jsem starého Skenandoha. Je poslední svého rodu a vzkazuje ti, že led popraskal a on ví o sněhovém kopečku, na kterém roste červená bobule. Skenandoh si je jist, že to budeš chtít.“

Když ženě došlo, co tato informace znamená, padla do mdlob. Poté, co přišla k sobě, poslala synovce, aby letitého náčelníka navštívil, zatímco ona se bude celou noc modlit.

Mladík se vydal na cestu ještě téhož večera a nic nedbal na to, jak těžký úkol to byl. Jel rychle a na cestu mu svítili toliko hvězdičky, a tak to bylo, dokud se na východním obzoru neobjevilo šeré svítání. Projel kolem stromu, který byl červeně pomalován a na kterém vysely bělošské skalpy. Byla to připomínka indiánského vítězství nad Američany v údolí Wyoming. Tomu místu indiáni říkali Painted Post – „Pomalované místo.“ Nicméně válečník dál chvátal podél kopců u jezera Seneka, a pak divočinou, až k menšímu jezeru, kde téměř únavou spadl ze sedla, když zastavil před nuzným wigvamem stojícím na pobřeží. Hned vedle spatřil čerstvý hrob, proto se zděsil, že přišel příliš pozdě, ale z wigvamu vyšel vrásčitý stařec.

„Jsem zde, abych se podíval na červenou bobuli, která roste ze sněhu“ oslovil ho mládenec.

„Přišel jsi právě včas“ odpověděl Skenandoh „neboj se, ona není v tom hrobu. V něm leží mé vlastní dítě. Pro tu, kterou hledáš, byla jako sestra a jejím přáním bylo, aby se Spadlá hvězda vrátila k matce.“

Poté vstoupit do wigvamu a pak vyšel ven, vedouce za zápěstí bílou asi osmnáctiletou dívku. Starý indián ji stáhnul z ramen šaty a ukázal na rudé znaménko, které měla dívka na prsou. „Nyní musím odejít“ řekl stařec a hodil do své kánoe vak, který však nebyl naplněn zbraněmi a jídlem, ale kameny. Skenandoh vyplul na jezero a přitom si zpíval truchlivou píseň smrti. Když byl dostatečně daleko, začal do člunu vysekávat díru, a jakmile se do něj dostala voda, kánoe se i s náčelníkem rychle potopila.

Mladík odvedl bílou dívku k Záři měsíčního úplňku, ženu to velmi rozradostnilo, takže ji adoptovala. Lovec si nakonec dívku vzal za ženu, a ačkoliv znovu užívala své bělošské jméno, mezi indiány byla stále Kayutah – Spadlá hvězda.

Upálená ničemnost

Pod horami Bramley’s Mountains ve státě New York, leží vesnice Bloomfield na okraji Catskill. Tam žil za starých časů mladý indiánský pár. Manželé bydleli velice skromně, ale zato moc spokojeně. Měli malý wigvam vystlaný toliko kožešinami a vzájemnou velikou láskou. Dívka původně pocházela z jiného kmene, než její manžel, ale byla tuze ráda, že se odstěhovala. Doma se totiž o ní ucházel mrzutý a nemocně vypadající chlapík, jež jí neustále obtěžoval, a čím více byl urputný, tím víc jím dívka opovrhovala.

Onen muž se ovšem nesmířil s tím, že se dívka provdala a odstěhovala, proto ji dál sledoval i v novém domově. Slídil kolem wigvamu mladých lidí a užíral se žárlivosti, závisti i nenávisti. Jeho zloba byla tak veliká, že jednoho dne, kdy šel manžel rybařit k jezeru Delaware, žárlivec jej neozbrojeného překvapil a zavraždil a tělo hodil do jezera. Poté pln bláhových nadějí šel za svou vysněnou ženou, ale ta ke své hrůze vše z povzdáli sledovala, což vrah nevěděl.

Nešťastná vdova zatoužila svého manžela pomstít. Naplánovala tudíž, že chtivého násilníka naláká do jeskyně, a když se jí to povedlo, tajně jí opustila a spěšně zatarasila malý vchod. Pak k němu nashromáždila suché dříví, a to zapálila, aby nešťastníka uvnitř upálila. Když dozněl jeho smrtelný křik, vrátila se k jezeru, kde zazpívala svou píseň smrti a utopila se, aby vyhledala muže ve světě mrtvých.

Obří komár  

V New Jersey a na Long Islandu se kdysi občas vyskytovali obří komáři, ale praotec těch nejstrašnějších a nejhltavějších komárů žil u Fort Onondaga v New Yorku. Když ten dostal hlad, napadl indiána nebo dva a vysál je tak, že mu zuby vrazil přímo mezi žebra. Indiáni proti takové příšeře neměli žádnou účinnou zbraň, ale byl tu Pán života, který si všiml jejich nouze, proto sestoupil na zem, aby jim pomohl. Napadl to monstrum, ale to se bitvy zaleklo a ulétlo tak rychle, že jej útočník stěží držel nadohled. Komár obletěl velké jezero, odkud to vzal na východ, kde hledal pomoc u čarodějek, které sídlili na Green Lake (Janesville, New Yorku). Praotec komáru nakonec přistál u jezera Onondaga, kde ho Pán života vypátral a zabil. Jak sebou příšera v agonii mrskala, nahromadila na březích velké písečné duny. Z krve, která z něj vytekla, se posléze vylíhli malí komáři, kteří se ve velkých hejnech vrhli na Pána života a začali do něj bodat s takovou urputností, až litoval, že lidem vůbec pomohl.

Podle Tuskarorů to byla jedna ze dvou příšer, které řádily na březích Seneca River, kde zabili každého indiána, který se tudy odvážil projít. Toho druhého komára zabil Hiawatha. V rezervaci Tuskarorů je kámen, na kterém Pán života nechal otisk, když prchal před malými komáry a další stopy vedly do Syracus a indiáni je s úctou opatrovali po mnoho let.