Susquehannokové - Nahkohe

Susquehannokové ovládali povodí stejnojmenné řeky na hranicích Marylandu, Pennsylvanie a New Yorku. Jelikož Evropané Susquehannoky před jejich vymizením moc nenavštěvovali, není známo, kolik jich asi bylo. Hrubý odhad je, že v roce 1600 jich mohlo být mezi pěti až sedmi tisíci. Ačkoliv Susquehannokové patří do irokánské jazykové rodiny, jejich pojmenování má původ v algonkinštině a znamená „Lidé blátivé řeky“. Jejich vlastní jméno se nedochovalo. Ví se však, že to byli hrdí lidé a zkušení válečnici. I když to byli vzdálení příbuzní Irokézů, byli to nepřátelé na život a na smrt, ale ne navěky. Když se s nimi setkal kapitán John Smith (1608) uvedl, že to jsou „přátelští, vysocí lidé s hlubokými hlasy. Přesto jsem byl opatrný, protože to byli obři a měl jsem z nich strach. Vyrábějí různorodé zbraně. Oni mohou do pole postavit šest set schopných mužů. Jejich města jsou obehnána palisádami a válčí s Massawomeke." O jejich vysokém vzrůstu se o třicet let později zmínili i Švédové. Susquehannokové často bojovali s Delawary, Nantikoky, Konoyi a Powhatany. Zvláště Powhatani s nimi měli zlé zkušenosti a nazývali je „lidojedy“. Na řece Potomac se našly artefakty, které podle archeologů pocházely od tohoto kmene.

Susquehannokové se stýkali s Erii, Neutrály a Wyandoty od Jezer, jenž byli také irokanského původu. Jejich politické a sociální uspořádaní, bylo stejně vysoce organizované, jako u Ligy Irokézů.

V roce 1615 navštívil Susquehannoky Francouz Etienne Brulé a zjistil, že by z nich byli ideální spojenci do války proti Irokézům, které by tak dostali mezi dva ohně. Susquehannokové však dříve uzavřeli smlouvu s Holanďany a od roku 1638 obchodovali také se Švédy. Susquehannokové byli snad jediný domorodý kmen, který dokázal spolupracovat snad se všemi evropskými mocnostmi. Nejenže sami byli zručnými lovci, ale dokázali sehnat dobré kožešiny ze severu. Hlavními dodavateli zbraní Susquehannoků byli Švédové a jedné vesnici dokonce dodali dělo a pokud je známo, byli to jediní indiáni, kteří uměli takovou zbraň obsluhovat.  

Když začali Irokézové vest proti Wyandotům nekompromisní válku, Susquehannokové je vyzvali, aby s tím přestali, ale samozřejmě nebyli vyslyšeni a je rovněž zvláštní, že Wyandoti odmítli pomoc, kterou jim Susquehannokové nabídli. Když byli Ligou v roce 1650 napadeni Neutralové, Susquehannokové vyhlásili Irokézům válku. Mohawkové ovšem udeřili, jako první (1651) a zjistili, že Susquehannokové jsou rovnocenný nepřítel, jenže početně slabší. Proto Susquehannokové museli ustupovat. Holanďané jim sice pomoc odmítli, ale Švédové jim nadále dodávali potřebný proviant a zbraně. Když se na scéně objevili Angličané, Susquehannokové jim prodali značnou část Susquehanna Valley.

Pak přišla epidemie neštovic (1654) a o rok později museli opustit půdu Ameriky Švédové a již tak oslabení Susquehannokové přišli o přísun zbraní a střeliva. Proto uzavřeli s Mohawky mír (1656) a již s nimi a Oneidy nikdy nebojovali, což se nedalo říci o zbytku irokézské ligy. Irokézové totiž Susquehannokům neodpustili, že pomáhali Neutrálům a Eriům a přijímali mezi sebe jejich uprchlíky. Válka vzplanula roku 1658 a tentokrát museli Susquehannokové požádat o pomoc Šavany a do bojů se zapojili i Delawarové, Nantikokové, Konoyové, Saponiové a Tutelové. Horší ránu než samotná válka zasadily Susquehannokům další neštovice (1661). Zemřelo velmi mnoho lidí, ale národ, jako takový ještě nebyl docela zlomen.

Od Angličanů si smluvně zajistili přísun zbraní a znovu se pustili odhodlaně do Irokézů (1663), jenže byl to marný zápas. Po urputných bojích zůstalo Susquehannokům jenom tři sta válečníků, takže chtě nechtě museli požádat o mír (1669). Co na to Irokézové? Mírové posly umučili k smrti a válka pokračovala až do roku 1675, kdy byli Susquehannokové definitivně poraženi.

Zbytek kmene přijal pozvání od marylandského guvernéra a usadil na hranicích této kolonie. Bílí hraničáři tam ale Susquehannoky neviděli rádi. Samozvaná milice povstalce Bacona přes nesouhlas guvernéra Susquehannoky obklíčila v jejich staré pevnosti na Potomacu. Indiáni se chovali pokojně a šest náčelníků šlo s Angličany vyjednávat. Poslové však byli nelítostně pobiti. Susquehannokové pevnost tajně opustili a několikrát zaútočili na osady a způsobili poměrně velké ztráty na životech.

V roce 1676 se Susquehannokové definitivně vzdali Irokézům a usadili se mezi Mohawky a Oneidy. Již za několik let se stali mezi Mohawky tak uznávání, že jejich váleční náčelníci mohli samostatně vést bojovníky do pole. V roce 1706 Liga dovolila, aby se tři sta Susquehannoků vrátilo do jejich rodného údolí. Této skupině se říkalo Konestogové a byli to jenom po míru toužící lidé.

Několik Konestogů přijalo víru Kvakerů a vesnice Conestoga se stala misii. Proto zastánci starých tradic odešli k Oneidům nebo Mingům do Ohia.  V roce 1723 zůstalo ve vesnici pouze dvacet lidí, což byli poslední samostatně žijící Susquehannokové v dějinách. Během Pontiakovy války se žel tito vlastně už Kvakeři stali terčem útoku pomstychtivé lůzy. Takzvaní Paxton Boys tyto poslední Susquehannoky ubili k smrti.

Ze Susquehannoků žijících mezi Irokézy se během americké revoluční války proslavil Shenandoah. Krev Susquehannoků dnes může kolovat mezi některými Delawary, Oneidy a Seneky.