Grand Portage - Nahkohe

Pokud bychom jeli po americké dálnici č. 61 z Duluth do Thunder Bay a potom bychom pokračovali Minnesotou po úbočí Mount Josephine, otevřel by se před námi pěkný pohled na severní břeh Hořejšího jezera, kde bychom mohli vidět malou vesničku Grand Portage.

Před dvěma sty lety byla Grand Portage nesmírně důležitá obchodní stanice, kde se shromažďovalo zboží dopravované z východu, severu i západu. Dominantním obchodním subjektem se v regionu od osmdesátých let osmnáctého století stála společnost North West Company. Jedna stezka odtud vedla i dolů na jih, do St. Louis. Ačkoliv se jednalo v podstatě o dokonalou divočinu, bylo to velmi frekventované místo, kde se scházeli obchodníci mnoha národů a samozřejmě, že odtud vedly obchodní cesty ještě dál, ale co se týče suchozemské i vodní křižovatky na severozápadě, nebylo důležitějšího místa. A přitom se nejednalo pouze o obchodní křižovatku, ale o místo, kde se setkávaly mnohé národy, hlavně ty domorodé a evropské, jako byli Francouzi, Angličané a možná dokonce i Rusové, přesto byli oficiálními majiteli zdejší půdy Odžibwejové.

Maymaygwaysiwuk

Místní přírodní útvary, jako jsou řeky, skalní předěly atd. netvořily hranice jenom mezi lidskými národy, ale také mezi duchovním a lidským světem. Tak třeba podle Odžibwejů byly nejstaršími obyvateli oblasti záhadné bytosti Maymaygwaysiwuk, nepolapitelní malí lidičky, kteří žili pod vodou jezera a ovládali kamenné kánoe i pádla. Dále to byl například Michipichou, podvodní zlý rys a hromoví ptáci hnízdící v kamenných hnízdech na převysokých skalách. Mnohé další bytosti se ukrývaly v okolních skalách a obětovali jim jak indiáni, tak i bílí. Jeden takový přírodní oltář se nacházel na severní straně Hat Point, kde je kamenná římsa a rostoucí pokroucený starý cedr. Říkalo se tomu Manido Geezhigaynce – „Malý cedrový duch“. Vzhledem k tomu, že Hořejší jezero bývá dost rozbouřené, dávní cestovatelé před plavbou přes něj obvykle obětovali. Dnes se většina tajemných bytostí odstěhovala a jen občas některé ještě pořádně na jezeře děsivě zabouří.

První Evropané, kteří sem zabloudili, byli obchodní průzkumníci, kteří pro své vlády, či zaměstnavatelé hledali nové možnosti. Zdejší jezera a říční toky totiž skýtaly výbornou dopravní cestu směrem do středu kontinentu. Důležitá trasa vedla na severozápad k jezeru Winnipeg, ke kterému se v podstatě dalo dostat čistě po vodní hladině. Dá se říci, že jedinou vážnou překážkou v cestě na západ byly vodopády High Falls řece Piegon, proto vznikl i suchozemský portaž[1] zvaný Odžibweji Kitchi Onigaming a Francouzi Grand Portage.

Jak se evropská expanze šířila dál na západ, stavěly se v divočině další obchodní stanice a sklady. Mezi největší patřil určitě Detroit, jenž stál na strategickém místě mezi huronským a erijským jezerem, které ještě navíc „vodně propojovalo“ menší jezero St. Clair. Další významná stanice Michilimackinac byla situována na předělu mezi jezery michiganským a hurónským. „Kousek“ dál na sever poskytovala služby Sault St. Marie, nu a nejzápadnější stanicí byla Grand Portage, jenž fungovala od roku 1730, do roku 1803.

V pozdějších letech političtí úředníci na základě válek a smluv, vytvořili nad Grand Portage mezinárodní hranici, která od sebe oddělila nejen Kanaďany od Američanů, ale navíc přetnula území, na kterém již léta žili Odžibwejové. Hranice se táhla podél toku Pigeon River a americké území musela opustit i kanadská obchodní společnost North West Company (1803). Novou a daleko větší stanici si pak zřídila sedmdesát kilometrů severně u Fort William na Kaministikwia.

Na sever časem postupovalo i bělošské osídlení, takže na místní Odžibweje byl vyvíjen velký tlak, aby se vzdali svých území. A tak v roce 1854 prodali kus země mezi Grand Marais a Fort William a mezi jezery Hořejším a Rainy. Odžibwejové pak disponovali asi 51 840 akry zdejší půdy. Když v osmdesátých létech devatenáctého století americká vláda usilovala o zrušení rezervací, aby tak byli indiáni zbavení společné kmenové půdy, zůstalo Odžibwejům pouhých sto šedesát akrů. Dle tohoto programu měli indiáni přijmout americké občanství a každá rodina pak měla mít přidělen malý kousek půdy, a o zbytek se postarali pozemkoví spekulanti. V dnešních dnech došlo naštěstí k nápravě a Odžibwejové opět spravují kmenovou půdu v rezervaci Grand Portage Reservation.  

Místo, kde byla založena obchodní stanice Grand Portage, bylo z přírodopisného hlediska docela členité, a jako nejvyšší bod tam dominuje „hora“ Mount Rose a místní lesy tvoří převážně jedle a borovice vejmutovky.

Samotná obchodní stanice byla na svou dobu a umístění docela „moderní“. Byla to v podstatě malá osada. Statní úředník pán John Macdonell, který ji navštívil v roce 1793, poznamenal: „…stanice má šestnáct stavení, kteréž to jsou postaveny z cedrových, nebo smrkových trámů, ježto jsou obdélníkového průřezu. Střechy jsou udělány z dřevěných šindelů a okna i dveře jsou v barvě španělské hnědi. Šest z těchto stavení jsou obchody a zbytek slouží, coby obytné domy, plus jedna, která je něco jako radnice…“

Dále byla součásti stanice kovárna, kde se opravovaly zbraně, pastí, či další kovové nástroje a bednářství, kde se vyráběly sudy. Stanice byla obehnána patnáct stop vysokou palisádou, která byla udělána z trvanlivého cedrového dřeva. Kůly byly zašpičatěny, ale ne kvůli tomu, aby přes ně nemohli šplhat nepřátelé, nýbrž proto, aby se na nich nedržela dešťová voda. Byly tam čtyři brány, které se po západu slunce zamykaly a dvě z nich měly strážnice, kde se držely celonoční hlídky, ale ne tak kvůli nebezpečí nepřátelského útoku, nýbrž kvůli nebezpečí požáru, což bylo pochopitelné, uvážíme-li kolik bylo ve stanici krbů a lojových lampiček. Grand Portage byla vskutku koncipována jako pevnost, ale zvláštní je, že ne kvůli indiánům, poněvadž ti byli vždy vítanými zákazníky, ale skladiště musely být chráněny hlavně před bílými chmatáky. Navíc ještě hrozilo nebezpečí, že když se konalo nějaké větší obchodní rendezvous, někteří zpití chlapi z okolních táborů, mohli být dost agresivní. Nu a nakonec se stanice chránila před konkurenčními „špióny“. Samotný post byl v tamní lokalitě něco jako zámek v Evropě. Zaměstnanci se vybraně oblékali do punčoch, přezkových bot a dlouhoocasých kabátů s vyleštěnými mosaznými knoflíky. Měli vázanky a třírohé klobouky, což byl proti „terénním“ pracovníkům velký rozdíl. George Nelson, který navštívil Grand Portage v roce 1802, chválil místní organizaci a pořádek.

Od stanice do jezera vybíhala dvě mola z dřevěné kulatiny a u nich mohly kotvit čtyři firemní skify. Zdejší záliv je však mělký, takže větší lodě musely být vykládány ještě na volné hladině a většinou pak kotvily v závětří ostrova Isle Royale. Lodě i velké kánoe byly vždy vítaný salvou, přičemž posádky kánoí vyřvávaly své francouzské písně.

V obchodní stanici Grand Portage se scházela různorodá skupina lidí. Krom zaměstnanců North West Company, tu byli soukromníci, jako Joseph Lecuyer, jenž to měl svou kantýnu a hokynářství mimo palisády velké stanice. I když živnostník pracoval na vlastní pěst, musel odvádět část zisku North West Company. V jeho obchůdku si trapeři, dopravci a indiáni mohli pořídit oblečení, výstroj, zásoby a alkohol, ale nutno podotknout, že za dost vyšší cenny, než byly obvyklé na východě. Tak například bavlněná košile, která stála v Montrealu osm franků, zde byla za dvanáct, a v zimě to mohlo být ještě více. Zde se však neplatilo hotovými penězi, ale kožešinami, či stvrzenkami, nebo srážkou z platu.

Další skupinou lidí oblasti Velkých jezer, byli Gens libres (Freemeni), svobodní, nezávislí, drobní obchodníci, kteří měli povětšinou míšenecký původ. Ti nakupovali kožešiny převážně u kmenů, ze kterých pocházela jejich matka (bylo málo pravděpodobné, že by se jednalo o otce), a pak je dopravovali do obchodní stanice.

Gens du Nord (Northmeni) - „Muži severu“, my jim budeme pro zjednodušení říkat Seveřané, byli chlapi, kteří také nakupovali od indiánů, ale z větší části lovili sami. Seveřané se jim říkalo proto, že se svému loveckému řemeslu věnovali v zimě a teprve na jaře a v létě nosili úlovky na velká rendezvous obchodních stanic. Byli hlavně francouzští Kanaďané, nebo francouzsko indiánští míšenci. Mluvili smíšenou indiánskou francouzštinou a provozovali domorodé náboženství, jež bylo silně ovlivněné francouzským katolicizmem.

Jejich hlavním vybavením krom pastí, mušket, seker a nožů, byl měděný, či cínový kotlík, pánvička, pocínovaný talíř a hrnek. V divočině jedli velmi skromně, proto chléb, vepřové výrobky, máslo a alkohol byl pro ně luxus, který si mohli užít právě na rendezvous. V divočině byl jejich základní potravinou pemikan, kukuřičná mouka, ze které vařili jednoduchou kaši a samozřejmě zvěřina. Na výročních rendezvous pak splatili případné dluhy, obnovili obchodní kontrakty, nebo nasmlouvali nové, a bylo-li to nutné, navštívili doktora. Pak si nakoupili proviant na další sezónu, hlavně střelivo, dvě přikrývky, dvě košile, dva páry kamaší a tabák. Seveřané občas sloužili jako průvodci pro velké francouzské průzkumníky, jako byl Pierre La Verendrye.

Nu a nakonec tu byli Mangeurs de Lard – "Pojídači vepřové masa", nebo také Voyagers – dopravci. Tito muži byli zaměstnanci North West Company a starali se o dopravu zboží z Montrealu do Grand Portage a nazpátek. Dodnes jsou mnohými Kanaďany považování za hrdiny a jsou oslavování ve folklorní kultuře.

James H. Baker začal jako voyager ve svých čtyřiadvaceti letech a na řekách a jezerech strávil čtyřicet dva let. Baker uvedl, že znal celých padesát plaveckých písní a za ta léta zachránil život asi deseti chlapům. Měl dohromady dvanáct manželek a šest psů. Veškeré peníze, které si vydělal, pak prohýřil a nakonec uvedl, že kdyby mohl vrátit čas, jiné řemeslo by si nikdy nezvolil.

Práce dopravců byla skutečná dřina, poněvadž pokud chlapi usilovně nepádlovali, nosili náklad a kánoe přes portáže na vlastním hřbetě. Jeden takový kožešinový žok měl čtyřicet kilo a přitom bylo obvyklé, že voyager nesl dva. Někteří siláci údajně unesli pět balíků a podle legendy zvládl jeden osvobozený otrok jménem La Bonga, celých sedm balíků na vzdálenost jednoho kilometru. Chlapík byl bez třech centimetrů, dva metry vysoký.

Na počátku koloniálního období se obchodovalo převážně v pohraničí, ale jak se poptávka po kožešinách zvyšovala, pouštěli se obchodníci dál do vnitrozemí. V roce 1681 se francouzské úřady rozhodly, že budou kožešinový obchod kontrolovat, a tudíž na něj začali vydávat licence. Tak se byznys dostal pod vliv několika montrealských velkopodnikatelů. Proto byly stavěny ve vnitrozemí velké obchodní stanice, uzavírali se smlouvy s indiánskými kmeny a obchod byl vysoce organizovaný.

Na konci sedmnáctého století se otevřely vodní stezky skrz Velká jezera a vedly daleko na západ, až k jezeru Athabaska a v roce 1784 byla založena North West Company. Evropa v té době dychtila po kožešinách z kun, vyder, rysů, norků a samozřejmě bobrů.

Voyagers mistrně ovládali velké kánoe, které tvořila kostra s cedrového dřeva, a plášť byl dělán z březové kůry. Dopravci používali dva typy velkých kánoí, montrealskou Canot de Maître a menší Canot du Nord. Jedenáctimetrová montrealská kánoe vážila dvě stě sedmdesát kilo, ve středu bylo široká necelé dva metry a unesla až tři tuny nákladu. Posádku tvořilo šest až dvanáct mužů, ale obvyklý průměr byl osm až deset mužů. Když se kánoe přenášela přes portáž, nesli ji obrácenou na ruby čtyři muži. Dva vpředu a dva vzadu. Člun se používal hlavně na Velkých jezerech.  

Menší typ Canot du Nord, se užíval na západ od Hořejšího jezera. Byla zhruba sedm a půl dlouhá a metr dvacet široká kánoe. Vážila asi sto čtyřicet kilo a přes portáž ji nesli dva muži. Posádku tvořilo čtyři až osm mužů, přičemž průměr byl pět až šest mužů.

Voyagers vstávali ve dvě nebo tři hodiny ráno a na vodu se pouštěli bez snídaně. Tu si dávali někdy kolem osmé a oběd jedli po cestě. Krátkou zastávku si dávali, co hodinu, aby si odpočinuli a zakouřili. Tak se také měřila jejich cesta, ujeli jsme tolik a tolik dýmek, říkali. Čtyři dýmky odpovídali třiceti kilometrům. Dopravci v průměru udeřili pádlem asi padesátkrát za minutu. Mezi osmou a desátou večerní si zřídili tábor a večeřeli. Přístřešky si dělali z naopak otočené kánoe a plátěných šeltrů. Portáže a odbočky byly označeny tak, že na nějakém nápadném stromě, byly odsekané spodní větve.

Mnozí chlapi se během své plavecké kariery utopili v peřejích nebo v jezerních bouřích. David Thompson vzpomíná na peřeje Dalles des Morts: „… muži se odhodlali vplout do peřejí. Najeli však na hřeben vln, a pak byli zataženi do mohutného víru. Ten s nimi chvíli točil, než je vtáhl dovnitř. Do jednoho se všichni utopili, a když jsme pod peřejemi hledali těla, našlo se jenom jedno, a to těžce pomordované…“ Běžné byly polámané kosti, poraněná páteř a zničené plíce nejen z kouření, ale z kouře, kterým muži odpuzovali obtížný hmyz. Někteří proto používali indiánský „repelent“ z medvědího sádla.

Dopravci neměli čas na lov, proto byli odkázání na vlastní zásoby. Jedli hlavně sušené vepřové, proto se jim říkalo „pojídači vepřového masa.“ Dále pak měli pemikan, hrách, fazole a lodní suchary. Na jezerech se pak dala sbírat divoká rýže a kukuřice.

Voyagers byli nadšení zpěváci. Zpěv je nejen bavil, ale navíc povzbuzoval a udával tempo během pádlováni. Prý se kolikrát jednalo o nesmírně sprosté odrhovačky, které nebyly hodny zaznamenání.

Všichni tito lidé, které jsme si víše uvedli, se pak setkávali na rendezvous, což působilo jisté potíže. Party se navzájem provokovaly a během pitek docházelo k divokým rvačkám a přestřelkám. Na takovém rendezvous se sešlo i pět set lidí, proto není divu, že tam byla občas slušná vřava.


[1] Místo, kde tvoří řeka přirozenou překážku, a proto musí být čluny přenášeny. Anebo místo, kde se čluny přenášejí mezi dvěma vodními toky, či jezery.