Kmenová rada - Nahkohe

30. 09. 2013

Po příchodu na Rock River jsem byl přiveden do poradního domu. Poté, co jsem se najedl, podal jsem náčelníkům zprávu, jak dopadlo naše válečné tažení na východ a mluvil jsem o působu, jakým spolu válčí Angličané s Američany. Místo toho, aby se vojáci kryli za stromy a snažili se zabít svého protivníka a chránili vlastní lidi, místo toho za denního světla pochodují přímo proti sobě, bez ohledu na to kolik jich padne. Po bitvě jdou klidně do tábora, kde jí a pijí víno, jakoby se nic nedělo. Je jedno, jak to dopadlo, pokládají každou bitvu za vyhranou a hlásí, že ztratili jen polovinu mužů, než je skutečnost. Bojové zásady Sauků  naproti tomu zní: „Zabij nepřítele, ale především ochraňuj vlastní lidi.“ Podle mého soudu jsou Američané lepší bojovníci než Američané, ale Američané mají horší oblečení.

Vesnický náčelník mi řekl, že po mém odchodu na východ, zůstalo na Rock River jen málo bojeschopných mužů. Obranyschopnost vesnice byla mnohem slabší, a tak mnohé rodiny odešly pod vedením náčelníků Quahkameho a Kopí dolů do St. Louis, aby požádali o ochranu tamního vojenského náčelníka. Ten je dobře přijal a poslal je na Missouri.

Během mé nepřítomnosti se našim válečným vůdcem stal mladý Keokuk. Ptal jsem se, jak se to mohlo stát, vždyť tento mladík v boji ještě nezabil ani jednoho nepřítele. Bylo mi vysvětleno, že jednoho dne naše lidi vyděsila zpráva, že k Peorii pochoduje americké vojsko. Saukové se báli, že na ně Američané zaútočí a náčelníci se radili, co podniknout. Mysleli si, že bude nejlepší, když všichni odejdou na západ za Mississippi. Keokuk, který se porady ještě nemohl účastnit, poslouchal ve dveřích poradního domu. Když Wacome, náš vrchní náčelník opouštěl poradní dům, Keokuk k němu přistoupil a žádal o povolení promluvit v Radě. Wacome se vrátil do Rady a jménem Keokuka požádal o slovo. Žádost byla vyslyšena a mladík mohl promluvit. Toto jsou jeho slova: „Se zármutkem v srdci jsem slyšel, že máme opustit Saukenuk. Že odejdeme za Mississippi jenom proto, že se říká, že sem přijdou Američané. Máme znovu opustit naše domovy, hroby otců a vše co je nám tu drahé? Nepokusíme se bránit? Dejte mi velení a já budu s válečníky hlídat, zatímco budete spát.“

Radě se jeho řeč líbila a jeho návrh odsouhlasila. Keokuk začal hned jednat a poslal k Peorii zvědy. Ti se vrátili se zprávou, že tam žádné Američany neviděli. To byla dobrá zpráva a všichni Saukové tomu byli rádi. I já jsem byl spokojen a odešel jsem hned po poradě za svou rodinou. Byl jsem rád, že jsou všichni v pořádku, a že se jim beze mě dobře dařilo. Moje manželka byla jediná, kterou jsem kdy měl. Byla to dobrá žena, která nám vychovala statečné syny. Konečně jsem byl doma v pohodlí, ale má mysl byla stále neklidná, jelikož se mi hlavou honily myšlenky na slib, který jsem dal starému muži v prérii, že pomstím smrt jeho syna.

Shromáždil jsem tedy válečnou společnost asi třiceti válečníků a během porady jsem jim vysvětlil, jaké mám důvody jít do války. Že se jedná o pomstu za brutálně zavražděného mladého muže, který lovil na území, kde se mu nemělo nit stát. Řekl jsem jim, že se jedná o slib, který jsem dal starému muži, který tak nešťastně přišel o syna, a co mi řekl v posledních minutách svého života. Saukové to chápali a do jednoho uznali, že to jsou oprávněné důvody.

Pluli jsme dolu k Fort Madison na kánoích. Pevnost byla opuštěna a spálena, čemuž jsme byli rádi. Zůstaly tam stát jenom komíny. Pluli jsme dál ke Cap Gray, kde jsem s jedním válečníkem vystoupil na břeh, zatímco ostatní pokračovali k ústí řeky Quiver. Hlavní skupina napadla tamní osadu a já s druhým bojovníkem číhal na cestě na uprchlíky. Když jsme uslyšeli z dálky střelbu, zbystřili jsme pozornost. Po chvíli jsme ve tmě na cestě spatřili koně a na něm dva jezdce. Sotva byli v úrovni našeho krytu, vypálili jsme na ně salvu, načeš kůň padl a oba jezdci s ním. Okamžitě jsme se na ně vrhli, ale jeden z těch Američanů vyskočil na nohy a dal se na útěk a já ho pronásledoval. Když se ten muž ke mně otočil, aby mě praštil nějakým klackem, poznal jsem v něm člověka, který ve vesnici náčelníka Qashquameho učil indiány orat půdu. Jelikož to byl dobrý člověk, nechal jsem ho běžet.

Vrátil jsem se ke svému společníkovi, který mezitím zabil nepřítele a držel v ruce jeho skalp. Hned na to se na cestě objevil další muž. Byl tlustý a celý od krve. Nebyl na něj pěkný pohled, tak jsem pokynul na společníka, aby mu ušetřil trápení. Odešel jsem kus dál po cestě a zaslechl v křoví nějaký šramot. Když jsem tam nahlédl, spatřil jsem tam ukryté děti. Jelikož jsem si vzpomněl na své vlastní děti, nechal jsem je být. Můj spolubojovník mne brzy doběhl a potom jsme se spojili se zbytkem válečné společnosti. Jelikož bylo pravděpodobné, že nás začnou brzy pronásledovat, stáhli jsme se rychle do lesa. Bylo to dobré rozhodnutí a navíc v pravý čas. Spatřili jsme totiž jezdce na koních, jak se za námi řítí nejvyšší rychlostí. Vystřelili jsme salvu a srazili z koně jejich vůdce. Jezdci byli tak rychlí, že jsme nestačili znovu nabít, tak jsme ustoupili hlouběji do lesa. Našli jsme si k úkrytu malou roklinku, kde jsme si vyhloubili zákopy. Když přijeli jezdci, začali na nás střílet a jednoho našeho spolubojovníka zabili. Opětovali jsme palbu a také jednoho bělocha zasáhli. Poněvadž byl nepřítel všude kolem nás, začali si někteří bojovníci zpívat píseň smrti. Američané byli blízko. Jasně jsme slyšeli jejich hlasy. Jelikož nemám rád takové situace, vyzval jsem je na souboj, ať se ta věc rychle vyřídí. Jenže Američané se také opevnili za porubanými kmeny a nějakou dobu jsme se vzájemně ostřelovali. Američané nehodlali vyrazit ani na opakované výzvy, aby ukázali svou odvahu a bojovali s námi. Nakonec to Američany stejně přestalo bavit, takže odešli. Myslím, že jsme z této prekérní situace vyvázli docela dobře, i když jsme ztratili jednoho bojovníka. Na okraji rokliny jsme našli jednoho mrtvého nepřítele. Američané jej tam nechali zřejmě proto, že by pro ně bylo příliš riskantní pokusit se ho z palebné zóny odtáhnout. To tělo jsme skalpovali a položili jsme vedle něj našeho padlého. Myslím, že to je to nejlepší, co jsme mohli pro něj udělat.

Domů jsme se pak vraceli po prérii, jelikož jsme si mysleli, že to bude bezpečnější, než po řece. Moje rodina s dalšími indiány tábořila při ústí řeky Iowa. Chtěl jsem nyní v klidu přebývat se svou rodinou. Také jsem se postil, abych Velkému duchu poděkoval za vedení, které nám poskytoval během tažení na východ. Lovecký tábor jsme si pak zřídili na English River, která se vlévá do řeky Iowa. Během zimy nás v táboře navštívili Pottawatomiové z Illinois, mezi nimiž byl můj starý známý jménem Washeown, který kdysi s námi žil. Pottawatomiové nám řekli, že Američané v Peorii postavili pevnost. Když se pak z války vrátil Gomo, pověděl, že Britové a indiáni prohráli bitvu u Fort Malden. Washeown proto zašel do pevnosti s bílou vlajkou, aby tamního velitele požádal o mír. Náčelníci Pottawatomiů pak s Američany podepsali v St. Louis mírovou smlouvu, která jim zaručovala, že Pottawatomiové můžou dále lovit na svém území. Washeown mi řekl, že Američané mu vlastně nevadili, nijak Pottawatomiům nepřekáželi a nikoho z nich nezabili. Nic jsem na to neřekl. Byl to už starý muž, a takoví lidé mluví někdy jako děti. Uspořádali jsme pro Pottawatomie velkou oslavu. Daroval jsem starému náčelníkovi koně a mnozí naši bojovníci projevili podobnou laskavost jeho bojovníkům. Přesto jsme jim nemohli slíbit, že s Američany válčit nebudeme, ale dali jsme jim slovo, že na jejich straně hranice je napadat nebudeme.

Nedlouho po odchodu Pottawatomiů přišlo asi třicet Sauků z Missouri. Ukázali nám pět skalpů, které ukořistili během válečného tažení a chtěli to s námi oslavit tancem. Předváděli nám, jakým způsobem ty skalpy získali a my ji předvedli, jak jsme získali naše skalpy my. Tito Saukové se chtěli připojit k Britům a jít do války. Řekli jsme jim tedy, co jsme se dozvěděli od Pottawatomiů a doporučili jim, aby se vrátili na Missouri a oni nás poslechli. Společně s nimi odešli i válečníci, kteří tam měli rodiny.

Na jaře, když skončila výroba javorového cukru, šel jsem navštívit Liščí indiány na Plum Creek. Jelikož Liščí indiáni neměli s velkou válkou nic společného, nic zvláštního se u nich neudálo. Strávil jsem tam několik dní, během kterých se tančilo a hodovalo. Pak jsem pokračoval v cestě k Pottawatomium na Illinois River, kde jsem se dozvěděl, že náčelníci Sanatuwa a Tatapuckey odešli do St. Louis, aby za svou tlupu také požádali o mír. Gomo mi říkal, že tam muselo zůstat pět Pottawatomiů, aby mír posílili (možná tam museli zůstat, jako rukojmí). Také jsem se dozvěděl, že starý Washeown zemřel. Byl v americké pevnosti, aby tam vyměnil ulovené ptáky za tabák. Když se vracel do svého tábora, nedaleko pevnosti ho ze zálohy zastřelil nějaký Američan. Jeho tělo odvlekl k jezeru, kde ho našel Gomo. Jeho rodině pak daroval pušku, aby utišil jejich smutek a zachoval mír.

Odešel jsem s Gomem do pevnosti, abychom si promluvili s válečným náčelníkem. Velitel nás dobře přijal a ujistil nás, že vraha starého náčelníka potrestá. Pak se mě vyptával na nějaké věci ohledně Sauků a já mu odpověděl. Po návratu na Rock River jsem se dozvěděl, že nahoře na Mississippi jsou američtí vojáci, kde v Prairie du Chien stavějí pevnost. Vojáci se stavili i v naši vesnici a návštěva naštěstí proběhla v přátelském duchu. Následující čas jsme se věnovali opravám wigvamů a palisád, a také čištění polí. Pole, která patřila Saukům, kteří žili na Missouri si rozdělili lidé, kteří o ně požádali. Museli ale slíbit, že když se jejich majitelé vrátí, políčka jim navrátí. Prožívali jsme opět šťastné období.

Prairie du Chien

Za nějaký čas připluli po řece vojenské čluny Američanů. Pluli nahoru do Prairie du Chien, kde měli posílit tamní posádku. Jelikož se chovali klidně, přijali jsme je, jako přátelé. S jejich velitelem jsme zasedli k poradě. I když jsme je mohli snadno porazit, nechtěli jsme jim ublížit. Zůstali u nás celý den a rozdávali whisky. V noci přišli další a donesli sebou zásoby střelného prachu. Říkali, že k Prairie du Chien pochodují Angličané. Američané chtěli, abychom s nimi šli do války a my souhlasili. Shromáždil jsem válečníky a vyplul na kánoích za americkými čluny.