Lord Baltiomore a Maryland - Nahkohe

 Rod Calvertů pocházel z belgických Flander z holandsky mluvicího regionu, kde patřili k příslušníkům venkovské šlechty s rozsáhlými majetky. George Calvert se ale narodil na podzim roku 1579 již v anglickém Kiplin (Richmondshire), kam se přiženil jeho otec. Sir Thomas Gargrave popsal Richmondshire, jako oblast, kde jsou všichni džentlmeni členy „zlého náboženství“, čím mínil římskokatolického a mezi katolíky se hlásili i Calvertovi. Poté co královna Elizabeth I. zavedla povinnou náboženskou jednotu, musel každý, kdo se ucházel o vyšší úřad přísahat, že neuznává papeže, jako náboženskou autoritu.

Calvertovi byli kvůli svému vyznání perzekuováni, a když bylo Georgemu dvanáct let, úřady odsoudily jednoho z jeho domácích učitelů, protože vyučoval „z papežského slabikáře.“ Rodiče pak raději George a jeho bratra Christophera poslali k protestantskému učiteli. Posléze George vystudoval Trinity College v Oxfordu a po graduaci se v roce 1598 přestěhoval do Londýna, kde studoval zemské právo v Lincoln’s Inn. V listopadu roku 1604 se oženil s Annou Mynne a zřekl se katolického vyznání. Manželé svého prvorozeného syna Ceciliuse pojmenován na počest sira Roberta Cecila, šéfa královské diplomacie, se kterým se Calvert seznámil během cesty po Evropě (1601 až 1603).

Když král James I. odměnil Cecila za věrné služby titulem earla ze Salisbury a lorda High Treasure, stal se tento šlechtic nejmocnějším mužem u dvora a společně s jeho moci posilovala i ta Calvertova. Ten, se coby znalec cizích jazyků stal neocenitelným ministrovým pobočníkem a následně získal několik vlivných úřadů a poct. Mimo jiné se v roce 1609 stal členem Královské pečetní kanceláře, takže měl výsadu připravovat dokumenty pro královský podpis, čímž se dostal do těsné blízkosti monarchy a s Cecilovou podporou se stal i jeho poradcem. V roce 1613 ho král pověřil, aby vyšetřil římskokatolické nepokoje v Irsku a Calvert po čtyřměsíční práci doporučoval, aby se také v Irsku prosadila náboženská jednota, samozřejmě protestantská. Měly se tam uzavřít katolické školy a nevhodní kněží měli být odstraněni a potrestáni. Calvert dostal od krále za odměnu panství Danby Wiske v Yorkshiru a nyní už byl dost bohatý, aby si mohl koupit panství Kiplin Hall. Roku 1617 byl pasován na rytíře. O dva roky později dosáhl politického vrcholu, když se stal jedním ze dvou hlavních ministrů zahraničí a jeho osobní bohatství bylo zabezpečeno, když byl jmenovaný Správcem královské pokladnice, což mu zajistilo slušnou rentu a jistá obchodní privilegia.

Politický pád George Calverta začal v momentě, kdy král začal plánovat sňatek korunního prince Karla s některou s vysoce postavených dcer španělských Habsburků, aby tak posílil své postavení na evropském poli. Calvert pak v parlamentu tento plán nadšeně obhajoval, ale většina poslanců byla proti, jelikož se obávali, že tímto akorát posílí katolický vliv v království. Navíc se Calvert parlamentu odcizil tím, že byl ve velkém podezření, že je až v příliš úzkém kontaktu se španělským velvyslancem.

Roku 1622 následovala další rána, kdy Calvert ovdověl a musel se postarat o deset dětí, z nich nejstarší byl šestnáctiletý Cacilius. Třebaže jej král odměnil za loajalitu darováním irského panství Baltimore, byl Calvert stále více politicky izolován. Následně došlo k paradoxní situaci, kdy korunní princ odcestoval do Španělska, aby sám vyjednal sňatek s Habsburky, ale nakonec to dopadlo tak, že si země vyhlásily válku. Tou dobou Calvert opustil dvůr, ale přesto byl ještě pověřen, aby se pokusil uklidnit španělského velvyslance, jenže míra jeho nelibosti byla dovršena tím, že mu bylo vyčítáno, že zbytečně protahuje diplomatické jednání. Sir George nakonec prodal skoro všechny své úřady s vysvětlením, že je nemocen, nicméně jej král za věrné služby jmenoval baronem z Baltimore. Calvert se pak logicky začal více věnovat svým irským majetkům a zámořským investicím. O Nový svět měl zájem již delší dobu, proto už v roce 1609 investoval do virginského podniku a v roce 1620 koupil pozemek na Newfoundlandu, který nazval Avalon. Baron najal kapitána Edwarda Wynnea a skupinu Welšanů, kteří měli na Avalon Island založit kolonii. Wynne pak podal svému zaměstnavateli pozitivní zprávu, že se v kolonii bude jistě dařit rybaření, výrobě soli, lněného vlákna, železa a dřeva. Wynne si také pochvaloval místní klima, deklarujíc že je lepší než to chladné anglické. Podle něj by měla být kolonie soběstačná do jednoho roku. Kapitán Daniel Powell, který přijel s další skupinou osadníků byl však v úsudku opatrnější. Podle něj to také nebyl až tak špatný kraj, přesto nejchladnější na ostrově. Wynne tudíž začal s práci na stavebních projektech, včetně přístavu Ferrys. Aby kolonii ochránil před Francouzy z Kanady, najal si piráta Johna Nutta.

Roku 1623 dostal Calvert glejt na celý ostrov Newfoundland, ale grant byl brzo redukovaný pouze na jihovýchodní Avalon Island. Roku 1625 se baron rozhodl, že svou kolonii osobně navštíví, ale plány mu zhatila smrt krále Jakuba I. Jelikož byl nový král proti katolíkům ještě více zaujat, než jeho otec, odstěhoval se Calvert v roce do Irska. Od té doby se začal lord Baltimore starat o náboženské potřeby obyvatel jeho kolonií, a to jak katolíků, tak i protestantů. Byl také odhodlán Newfoundland osobně navštívit, jak psal v jednom dopisu siru Wenworthovi: „Newfoundland mne zajímá nejen ze zvědavosti, ale musím se také ujistit, jak kolonie prosperuje, aby nepřišly vniveč mé investice. Raději budu vážený blázen pro hazard jednoměsíční cesty, než abych zhatil šestileté úsilí. Podnik by neměl být ztracen jenom kvůli mému vlastnímu pohodlí.“

Baltimore nakonec odplul do Ameriky roku 1627 a u Newfoundlandu přistál třiadvacátého června a zůstal tam dva měsíce. Na ostrov sebou přivezl katolické a protestantské osadníky a dva kněze, Thomase Longvilleho a Anthonyho Polea. Baron nyní na vlastní oči shledal, že země není žádný ráj, jak mu bylo popisováno, ale úrodná byla jen na pobřeží, a to jen tehdy, když bylo dobré léto. Přesto jeho krátká návštěva nebyla důvodem, aby v podniku nepokračoval.

Roku 1628 se na ostrov plavil znovu, tentokrát v doprovodu druhé manželky Jane a většinou z jeho dětí a 40 dalšími osadníky. Lord nyní zemí oficiálně převezme, jako guvernér Avalonu. Rodina se usadila v domě ve Ferryland, což byla v podstatě jediná dobře fungující osada. Baltimore se s rodinou vypravil do Ameriky v době, kdy koruna činila přípravné vojenské práce na podporu Hugenotů v La Rochelle a dost jej vyděsilo, že se válka přenesla i na tak vzdálený Newfoundland. Nakonec se sám aktivně zapojil se svými loďmi Dove a Ark do šarvátek s francouzskými nájezdníky, kteří útočili na anglické rybářské lodě. Jeho muži byli tak úspěšní, že se ji podařilo zajmout několik francouzských lodí, které poslal do Anglie, aby posílil válečný program.

Jinak Baltimore umožnil osadníkům, aby uctívali svobodně, dle své vůle, což se příčilo anglikánskému knězi Erasmu Stourtonovi, a proto mu Baltimore říkal „sketa“ a často se s ním hádal, až ho nakonec nechal deportovat do Anglie. Tam milý kněz okamžitě podal zprávu o katolických aktivitách v kolonii, a třebaže Stourtonova stížnost byla vyšetřena, nic z toho nebylo, poněvadž Baltimorské měl stále dost vlivných známých.

Baltimore byl ale více rozčarován ostrovním klimatem, zvláště pak když nastala tuhá a dlouhá zima 1628–9, která skončila až v květnu, takže osadníci Avalonu trpěli zimou a hladem. Devět nebo deset osadníků zemřelo a polovina jich onemocněla. Guvernérský dům se proměnil v nemocnici.

Po této zkušenosti požádal Baltimore o výsadní listinu na novou kolonii, kde by bylo vhodnější klima. Žádal o nějaké „prostory“ ve Virginii, kde by mohl pěstovat tabák. Lord poslal děti do Anglie a než mu přišla odpověď od krále, odjel s manželkou do Virginie. V září nebo říjnu roku 1629 přicestovali do Jamestownu, kde ho Virgiňané přijali chladně, poněvadž se domnívali, že tam chce lord šířit katolictví. A když Baltimore odmítl přísahat vládě, poslali ho pryč, a tak lord po několika týdnech odcestoval do Anglie. Na počátku roku 1630 se za ním vydala i manželka, ale její loď ztroskotala někde u Irska a ona utonula.

Lord dále usiloval o získání výsadní listiny, ale vliv jeho nepřátel byl již příliš   Nějací Virgiňané vedení Williamem Claibornem se dokonce vypravili do Anglie, aby osobně intervenovali proti separátnímu (katolickému) osídlení v Chesapeake. Sám Baltimore již neměl dost kapitálu, a co hůř, v létě roku 1630 byla jeho domácnost infikovaná morem. Nicméně Baltimorého vytrvalost přinesla ovoce a on roku 1632 dostal výsadní listinu. Král mu nejprve připustil země na jih od Jamestownu, ale Baltimore požádal krále, aby to znovu uvážil s ohledem na opozici a investory. Baltimore nakonec přijal kompromisní řešení, když mu byla nabídnuta země na sever od Potomacu. Výsadní listina byla ratifikována v čase, kdy dvaapadesátiletý lord z Baltimore zemřel. To se stalo 15. dubna roku 1632.

Syn Cecilus zdědil titul Lorda z Baltimore a grant na budoucí kolonii Marylandu. Obě kolonie pak zpravovala rodina. V Avalonu se vyráběla sůl a lovily ryby. V Marylandu se stalo prioritou pěstování tabáku a na nějaký čas se stal útočištěm pro katolické osadníky.