Simon McTavish - Nahkohe

30. 04.

Roku 1767 celkem čtrnáct lodních posádek převezlo přes Grand Portage dohromady 5 117 liber zboží určeného pro indiánský trh. Na podzim se tři posádky vracely se 4 293 librami bobřích kožešin. Někteří z těchto obchodníků byli staří veteráni, jako François Le Blanc a Maurice Blondeau, ale také nováčci, jako Alexander Henry a James Finlay, kteří došli až k Saskatchewanu. Thomas Corry operoval na Red River již v roce 1766. Tito soukromí obchodníci se stali známí, jako peddlers. Oni toho sice mnoho o indiánském způsobu obchodování nevěděli, ale časem se mnohému naučili a zavedli i nějaké novinky. Zkraje dělali hlavně tu chybu, že odmítali Odžibwejům platit „mýtné“ za přechod jejich územím, zvláště pak když dopravovali zboží Assiniboinům a Kríům.

Bylo dobrým zvykem, že když peddleři přišli do odžibwejské vesnice, byli přivítání jídlem a proslovem, který se od La Vérendryových časů moc nezměnil. Podle Henryho indiáni říkali, že jsou šťastní, že ho vidí, a že se k nim vrátil, a že dlouho na něj čekali a jejich manželky šetřily jídlo, aby ho mohli pohostit. Nyní že potřebují mnoho nových věcí, které chtějí na úvěr plus nějaké dary.

Pokud ale obchodník odmítnul spolupracovat a zkusil projít bez zastavení, mohl si zadělat na problémy. Když se takové chyby dopustil Alexander Henry, jeden z náčelníků ho přísně napomenul a on si to pečlivě zapsal za uši i do deníku: „Musíme si být dobře vědomi, že má tu moc zabránit nám v dalším postupu. Pokud bychom prošli, mohli by nás indiáni na zpáteční cestě všechny pobít. Náčelník totiž očekával, že k nám bude mimořádně laskavy, ale očekával také naše dary.“

Nezkušení obchodníci to však viděli jinak a nehodlali toto indiánské právo respektovat a obviňovali indiány z vyděračství a lupičství. Zvláště oblast Rainy Lake, kterou ovládali Odžibwejové, byla označovaná, jako „divoká a neovladatelná“ a místním Odžibwejům se říkalo „Pilleurs“, či „Pillagers“, což znamená „Pijavice“, a toto jméno pyšně užívají dodnes. I obchodníci z Hudson Bay si stěžovali na těžkosti, které jim způsobovali indiáni. Inu to, co bylo běžným evropským standartním opatřením, nemohlo být indiánům uznáno.

Mimořádně úspěšný obchodník byl Thomas Corry, který prý ani jako obchodník nikomu nepřipadal. Corry přezimoval na západě v letech 1771-72 a velmi dbal na pohostinství a liberálnost a všichni pochvalně mluvili o jeho velkorysosti a indiáni mu říkali „Náčelník Peddler Corry.“ Trnem v patě však byl pro konkurenci, hlavně pak pro úředníky z Hudson Bay. Jeden z nich si také nevrle stěžoval: „…dává jim zboží příliš hodně a za nízké ceny…“ Corry úzce spolupracoval s vlivným náčelníkem Kríů, jenž se jmenoval Wappenassew a byl to také jeho hlavní partner. Wappenassew a jeho příbuzní „žili v obchodníkově stanici jako milující rodina a Corry dbal na to, aby jeho přítel chodil vždy vybraně oblečen.“ Wappenassew souhlasil, že doprovodí Corryho za Odžibweji a Corry provokativně napsal Hudsonům, že ho vlivný náčelník nakonec doprovodí až do Grand Portage. Corry si za dva roky vydělal tolik, že mohl jít na odpočinek, takže šlo o pěknou ukázku toho, že po dobrém to šlo s indiány nejlépe

Jonathan Carver

Narodil se třináctého dubna roku 1710 v massachusettském Weymouthu, a když se jeho rodina přestěhovala do Connecticutu, mladý Carver se vyučil obuvníkem a v dospělosti se oženil s Abigail Robbinson s niž zplodil sedm dětí. V roce 1755 se připojil k massachusettské milici a bojoval ve Francouzko indiánské válce. O dva roky později se skamarádil s Robertem Rogersem a na základě jeho informací se připojil Burkes Rangers. Carver během války studoval a dělal vojenskou karieru, až to nakonec dotáhl na kapitána Massachusettského regimentu (1761). O dva roky později opustil armádu s vnitřním rozhodnutím, že bude pátrat po nových územích, která by zabral ve jménu britské Koruny.

Zpočátku Carver nebyl schopen najít žádného sponzora, dokud se mu v roce 1766 nenabídl Robert Rogers, že výpravu zafinancuje ze státních prostředků. Muži měli v plánu najít západní vodní cestu k Tichému oceánu. Byla k tomu i velká finanční motivace, jelikož sám král i parlament za tento objev slíbil nemalou odměnu, která měla být vyplacena ve zlatě. Na západní pobřeží vedla doposud vodní cesta kolem mysu Dobrý naděje, a ta byla příliš dlouhá a ještě ovládaná konkurenčními silami.

Carver vyrazil směrem k Fort Michilimackinac na jaře 1766 a s plně naloženými velkými kánoemi použil staré francouzské dopravní cesty. Karavana plula podél severního pobřeží michiganského jezera ve Wisconsinu a pokračovala podél západního okraje zálivu, ke Green Bay. Tam bylo malé osídlení míšeneckých Metisů a mala misie De Pere. Carver zde nakoupil nějaké jídlo a pokračoval v cestě nahoru po Fox River na území winnebagských indiánů. Na chvíli se zastavili u jezera Winnebago (dnes město Neenaha, Wisconsin), a pak pokračoval po Fox River, až ke Grand Portage.

Ale to zdaleka nebyla konečná zastávka. Jeho cesta pokračovala po řece Wisconsin a dolů po Mississippi, až velkému indiánskému tábořišti v Prairie du Chien. Odtud se obrátil znovu na sever, směrem k Minnesotě a na konci léta dosáhl Saint Anthony Falls (dnes Minneapolis). Zde si cestovatelé odpočali a navázali vztahy s místními indiány, než se opět obrátili k Mississippi, aby si našli vhodnější místo pro zimní tábořiště. V té době objevili jeskyni Carver’s Cave. Zimu nakonec strávili v indiánské vesnici na území východní Iowy na řece Minnesotě. Těmi indiány byli Dakotové, kterým Carver říkal Naudowessies, a o kterých hodně psal ve svém pozdějším cestopise.

Příští rok z jara se setkali s Jamesem Tutem a Jamesem Goddardem, kteří měli za úkol Carvera doprovázet. Cesta pokračovala nahoru po Mississippi skrz Minnesotu a Wisconsin a Carver vše pečlivě mapoval. Objevitelé nato zamířili ke Grand Portage, kde doufali, že budou zásoby, které jim měl podle domluvy poslat Rogers. Jenže namísto jídla tam na ně čekal pouze kritický dopis, ve kterém bylo Carverovi plísněno, že toho utratil už mnoho a nyní musí šetřit. Za takových podmínek nemohl pokračovat v cestě, tudíž se vrátil do Fort Michilimackinac, kde došel devětadvacátého srpna 1767.

Zde se Carver pravděpodobně věnoval nějaký čas přípravě svého cestopisu, než se na jaře 1768 první lodí vydal s Rogersem do Detroitu. Zatímco Carver cestoval v relativním pohodlí osobní kabiny, Rogers seděl venku v poutech, poněvadž byl obviněn ze zrady a zpronevěry. V Montrealu ho čekal válečný soud, a třebaže byl shledán nevinným, do úřadu královského úředníka se již nevrátil. Carver mezitím úřadům předložil seznam svých cestovních výloh, ale platba mu byla odepřena na základě toho, že Rogers neměl dostatečnou autoritu, aby takovou expedici vypravil. Rozčílený Carver věřil, že výplatu si zasloužil, jelikož v zájmu Koruny mapoval a zkoumal nová teritoria a snad i věřil, že identifikoval severozápadní cestu. Jenže jeho dvouleté tvrdé práci nevěnoval nikdo pozornost. Roku 1769 se tedy vydal rovnou do Anglie, aby žádal vládu o slíbenou platbu a odměnu za objev potenciální severozápadní cesty.

V té době opustil svou ženu Abigail a už se k ní nikdy nevrátil. Zbytek života pak Carver vymáhal platbu, až konečně nakonec dotaci dostal, třebaže nebyla tak veliká, jak bylo slíbeno. Poté, co se v Londýně znovu oženil, začal se věnovat psaní. Jeho kniha, která byla publikovaná roku 1778, měla okamžitý úspěch a druhé vydání vyšlo o rok později v Dublinu. Nakonec vyšlo přes třicet verzí v několika jazycích. Jedná se o další výjimečný kus popisující historii zkoumání amerického západu. Carver byl v podstatě první anglicky mluvící průzkumník na západ od horní Mississippi. Byl první, kdo se zmínil o velkém horském pásmu, což byly pravděpodobně Skalnaté hory. I slovo Oregon se poprvé objevilo v tisku a na jedné z jeho map. Carver pronikl nejdále na západ, než kterýkoliv jiný anglický průzkumník před Americkou revolucí. Jenže ač byla kniha hodně populární, velký zisk svému autorovi nepřinesla a Carver zemřel v bídě jednatřicátého ledna 1780.

Burkes Rangers

Po ukončení Války Wampanoagů hledala massachusettská provinční vláda způsob, jak ubránit hranice. Proto zařídila, aby se na indiánském území usazovaly skupiny válečných veteránů. Předpokládalo se, že to bude levný a zastrašující prostředek také proti případnému francouzskému útoku.  
Město Bernardston, zpočátku známé jako Falls Fight Township, bylo právě takové pohraniční osídlení veteránů. Zvláště tam žily rodiny vojáků, kteří přežili bitvu na Turner’s Falls (1676) a zde se narodil i John Burke.

Burke v dospělosti postavil malou pevnost obehnanou palisádou, ve které se usadilo osm rodin. Na počátku Francouzsko indiánské války (1746) zaútočili na pevnůstku Abenakiové, kteří odtud chtěli Angličany vyhnat, ale ti se indiánům ubránili
.
V roce 1747 byl Eliakim Sheldon, syn nadporučíka Ebenezra Sheldona, zastřelen přímo u otcova domu. Ebenezer Sheldon byl znám svými násilnými sklony vůči indiány a jeho přátelé mu říkali „Starý indiánobijce.“ Nicméně zpět k Burkes Rangers. Burke byl pověřen, aby založil prapor dobrovolníků pro ochranu hranice a tito dobrovolníci sehráli klíčovou roli v obraně okolí Deerfield Falltownu.

Během Francouzsko indiánské války byli lidé Fall Fightu hlavně terčem útoku Abenakiů, proto se řada osadníků přestěhovala do větších měst a Burkeův prapor se staral jejich majetky. Pětačtyřicetičlenný oddíl operoval na západním břehu řeky Connecticut a jejich základnou se stala pevnost Hinsdale. Burke rekrutoval své muže v zimě roku 1756 a měl mezi nimi i čtyři Stockbridge Mohykány. Burke byl povýšen do hodnosti kapitána v březnu následujícího roku, a to už měl pod sebou sedmdesát lidí.

Rangeři vyráželi na nepřátelská území a pátrali po indiánských táborech. Pro lepší pohyb v přírodě používali mokasíny nebo sněžnice. V zimě 1756 – 57, kdy zrovna přebývali v pevnosti Hinsdale, zaútočilo na ně sedmdesát Francouzů a indiánů. Útočníkům se podařilo zajmout čtyři muže, z toho dva se konce války nedočkali.

V dubnu 1755 plukovník Ephraim Williams nabídl Burkemu, aby se coby kapitán poručík účastnil výpravy proti francouzskému Crown Point. Vrchní velitel Johnson totiž pro svůj podnik žádal jenom „dobré muže a důstojníky.“ Burke souhlasil a přesunul se na sever. V srpnu sir William Johnson přejmenoval jezero Lac du Saint na George Lake na počest krále. Osmého září svedly britské síly bitvu na březích jezera, přičemž Johnson byl postřelen a kule mu zůstala v těle po zbytek života a plukovník Williams byl smrtelně střelen do hlavy.

Mezi Burkeho tuláky byl i jistý Caleb Chapin a jeho dva synové, Joel a Hezekiah. Caleb byl zabit po boků jeho synů v zápalu bitvy, a když se ho smrtelně raněného snažili synové odnést z bojiště, Caleb jim poručil, ať jej nechají být a dbají vlastní bezpečnosti. Když se po bitvě vrátili na bojiště, našli ho mrtvého s tomahawkem v hlavě. Táto zbraň je dodnes uchována společnosti American Society ve Worcesteru. Williamsovo tělo bylo ukryto v lese, aby ho přátelé uchránili před znetvořením.

A to byl konec expedice proti Crown Pointu. Aby Britové v regionu posílili pozice, postavili zde pevnost Fort William Henry. V roce 1757 průzkumník Jonathan Carver od přítele Roberta Rogerse slyšel o Burkes Rangers a do oddílu se přihlásil, jako poručík.

Když v srpnu 1757 padla pevnost Fort William Henry, Burke a část jeho regimentu byla u toho. Z masakru, který následně indiáni spáchali vůči kapitulovaným Angličanům, Burke utekl pouze v kamaších a s hodinkami.

V roce 1758 Rogers Ranger rozšířili své řady na patnáct set lidí a přijali mezi sebe provinční vojáky a některé z Burkeho mužů.

Samotný major John Burke se po mnoho let angažoval v politických záležitostech Bernardstonu i okresu a ve středu města provozoval krčmu.

***

Žel mezi tím množstvím lidí, kteří putovali na severozápad jich moc kdovíjak osvícených, a morálně bezúhonných nebylo, ale to už patřilo době. Jeden obchodník o tamní situaci napsal: „…je nabíledni, že mezi nimi bylo mnoho nepříjemnosti a sporu…“ a nepříjemnosti vskutku byly. O celé oblasti Grand Portage se mimo jiné říkalo, že „… je to hnízdo sršňů protichůdných frakcí, které se opevňují ve svých pevnůstkách…“

Když Alexander Henry roku 1776 cestoval s šestnácti kánoemi a padesáti dvěma lidmi na západ, všiml si že: „… obchodníci jsou mezi sebou ve vztahu velmi blízkému nepřátelství, a každý z nich si hledí, jak co nejvíce uškodit tomu druhému…“ Konkurence si vzájemně kradla kožešiny, porušovala dlužní dohody a obecně jednala (podle záznamu Hudson Bay Company) jako „…divoká banda,… která se navzájem špiní, jak před sebou navzájem, tak před indiány…“ Nejhorším obdobím takových tahanic byla zima.

Toto byla záporná strana britského kapitálního systému. Obchodníci totiž brzy zapomněli na principy volného trhu, a spíše zle pěli o konkurenci. To celé působilo takový zmatek, až z toho začal obchod dokonce kolabovat. Indiáni totiž nechtěli obchodovat s lidmi, kteří se k sobě navzájem tak sprostě chovají. Aby investoři zachránili, co se dá, začali uvažovat o monopolu, ale ne o starém monopolu, který poskytovala vláda, nýbrž spíše o vzájemné spolupráci. Sjednocené společnosti, by pak lehce mohly z trhu vypudit menší soukromé obchodníky a navzájem by si nikterak neškodily. Kapitál se tím pádem soustředil jakoby na jedno místo a na drobné živnostníky zbylo minimum.

Dále se důkladněji zapracovalo na dopravním systému. Bylo třeba co nejefektivněji dostat zboží ke koncovému zákazníkovi. Jak se cesty za Grand Portage prodlužovaly, zvýšily se i náklady. Dopravci i obchodníci potřebovali kvalitní zázemí na východě a několikeré skladiště, které by mohly využívat po cestě.

Nu a nakonec bylo třeba mít kontrolu nad samotnými obchodníky, dopravci a sklady.

Řada nových obchodních koalic se vytvořila koncem sedmdesátých let osmnáctého století a Alexandr Henry, který měl dar být ve správný čas na správném místě, byl opět u toho a patřil mezi čelní protagonisty nového systému a další ho následovali.

Angličan, kterému se říkalo Joe, byl ještě zaměstnancem Hudson Bay, když poprvé slyšel o Josephu Frobisherovi. O tomto obchodníkovi všichni smýšleli jako o přátelském chlapíkovi a říkali mu „Yorkshireman“, ale později, jak začala jeho obchodní hvězda stoupat, stal se z něj kanadský vážený občan „Pan Frobisher.“ Byl nejstarší ze tří bratrů, kteří roku 1765 přišli na Grand Portage za obchodem. Bratři patřili k lidem, kteří se v roce 1769 zastavili u Rainy Lake, ale kvůli Odžibwejům se museli následující rok přemístit k jezeru Winnipeg. Zmínění sourozenci tvořili dobrý tým. Benjamín byl mozkem podniku a brzy se vrátil do Montrealu, kde vedl administrativu. Thomas byl zdatný obchodník a Joseph řídil věci přímo na západě. Jemu se podařilo do svých služeb získat zkušeného Francouze Louise Primota, který doposud pracoval pro Hudsony a s jeho pomocí založil první stanici na Churchill River. Rok předtím, než se Joseph sešel s Alexandrem Henrym, prožil na Churchill, tak hladovou zimu, že se sotva doplazil zpět do Cumberland House. Byl v takovém stavu, že byl na něj doslova „šokující pohled“, jak vzpomínali jeho spolupracovníci. A bylo to ještě horší. Dva jeho zaměstnanci hladem zemřeli a jednoho indiáni zabili, když ho načapali, jak jí maso jednoho z jejich zesnulých. Pro zmírnění napětí pak Frobisher poskytl indiánům mnohé z jeho kožešin. Když si ve stanici Grand Portage opatřil nové zásoby, znovu se vrátil na západ.

Peter Pond z Connecticut byl výstřední samotář, a to dokonce i mezi hraničáři. Měl zvláštní manýry a pokládal se za filozofa. Byl to takový chytrý, ale hašteřivý yankee se satirickým smyslem pro humor. Pond se zapojil do obchodu s kožešinami na jih od Velkých jezer v roce 1765 a tam se u Detroitu utkal s jiným obchodníkem, podle Ponda „chudým nešťastníkem“ a snad ho i zabil. Dalšího násilí se dopustil roku 1782 na švýcarském přistěhovalci Jean Wadenovi. Když se ti dva pohádali, Pond svého soka chladnokrevně zastřelil, a i když jej úřady obvinili z vraždy, soud ho osvobodil. Leč navzdory jeho vznětlivé povaze to byl brilantní průzkumník a v roce 1778 vedl skupinu obchodníků k legendární oblasti Athabasca. Tam se setkali s kmeny, které se ještě nikdy nenavštívili obchodníci a díky tomu tam získali tolik kožešin, že je nemohli ani dopravit do Grand Portage. Pond se pak za Athabasky pravidelně vracel.

Další výraznou postavou oněch dob byl Simon McTavish, pozdější Pondův sponzor, se kterým se setkal někdy v sedmdesátých letech, kdy McTavish začal vozit kořalku z Albany do Detroitu. Skot McTavish přicestoval do Ameriky ve třinácti letech a to zcela bez peněz. Ačkoli později tvrdil, že je vášnivým znalcem dobrého vína, kvalitních ústřic a pěkných děvčat, přesto byl jeho nejvěrnější láskou obchod. Podnikáním byl doslova posedlý a je pravda, že v něm také vynikal. Říkalo se o něm, že je nepřekonatelný v neoblomnosti, a když si něco zamanul, tak toho také dosáhl. Jeho zaměstnanci a spolupracovníci mu posměšně říkali „Markýz“, to pro jeho pánovitý způsob jednání. V čase, kdy velcí obchodníci investovali do podniku na jihozápad od Hořejšího jezera, McTavish zaměřil svou pozornost na sever od Grand Portage. V roce 1774 se společníkem koupil obchodní kánoe a pendloval s nimi mezi Grand Portage, Detroitem a Albany, ale nikdy se sám nepustil dál za Grand Portage. A také ačkoli se stal vedoucí osobností North West Company, nikdy kvůli kožešinám nejednal s indiány.

Spolupráce mezi obchodníky vedla k tomu, že se podnik rozpínal dál, do neznámých končin a mezi lety 1775-76 se jim to vskutku rentovalo. Henry a Frobisher získali víc než dvanáct tisíc bobřích kůží a McTavish a jeho spolupracovníci vydělali na 15 000 liber. Když však Henry přišel k Lake Woods, uslyšel tam od indiánů znepokojivé zprávy. Říkali mu, že do Montrealu přišel cizí národ, obsadil také Quebec a všichni Angličané byli pobiti. Nyní již jistě budou v Grand Portage. Byli to Bastonnais – Bostoňané, čili američtí vojáci. Ano, vypukla Americká válka o nezávislost.  

Ačkoliv indiáni trošku nadsadili, válka kožešinový obchod skutečně dost ovlivnila. Již od roku 1763 se britská politika v Americe zaměřovala mimo jiné na to, aby chránila indiánské země na západ od Appalačských hor. Nutno ale dodat, že to bylo i ve prospěch kanadské kožešinové ekonomice, což byl tamní největší průmysl. Kdy smlouva Quebec Act (1774) uzavřela pro Američany ohijské hranice, vyvolalo to vlnu nevole, a to byl další důvod pro válku.

Do této chvíle se Bastonnais do Grand Portage nedostali, zato Červené kabáty ano. V roce 1778 řada montrealských obchodníků žádala kanadskou vládu, aby poslala na západ vojsko, aby chránilo jejich investice během letních rendezvous. Jejich žádost však měla co dělat i s pracovními problémy. Vojáci měli nejen chránit sklady, ale také důležité obchodní křižovatky, dále měli dohlížet na to, aby se dodržovala platnost dojednaných smluv a platba dluhů. Červenokabátníci měli honit i zaměstnance, kteří utekli svým pánům a měli převzít dozor nad diplomatickým jednáním s indiány. Ovšem vláda měla strach, že by vojenský materiál, který by byl společně s vojskem dopraven na západ, padl do nepravých rukou. Vzniká pak otázka, jak by vojsko ochránilo ostatní, pakli by nedokázalo ochránit vlastní. Nicméně bylo na západ vysláno dvanáct vojáků Osmého královského pěšího regimentu, pod vedením nadporučíka Thomase Bennetta.

Společně s vojáky cestovali také obchodníci vedení zkušeným průvodcem „Velkým Charliem.“ John Askin z Michilimackinacu dal příkaz jeho zaměstnanci v Grand Portage, Josephu Beausoleily, aby zařídil pro vojáky stavbu obytného domu, ve kterém by se o sebe řádně postarali a hlavně aby měl pořádný zděný krb.

V květnu 1778 opustili vojáci Michilimackinac a vezli sebou dvě malá děla, zásoby střelného prachu, tesařské náčiní na stavbu pevnosti a galanterní zboží, tabák a sto galonů rumu, aby čím hostit indiány. Léto začalo poklidně a vojáci mohli začít se stavbou malé pevnosti a čistili k ní cestu. Opevnění ještě nebylo hotovo, když v srpnu pěšáci odešli, aby se napřesrok vrátili a dokončili práci, to se však nikdy nestalo, poněvadž vrchní velení potřebovalo své muže jinde.

Jak se válečné běsnění přesunovalo k Velkým jezerům, posunul se obchod s kůžemi dál na sever od Grand Portage a tím pádem se jeho důležitost portáže ještě umocnila. Přesto válečná omezení obchod dost ovlivnila. Britští vojenští velitelé pokládali obchodníky za bandu hrabivých dobrodruhů a nejraději by je vyloučili z politického snad i veřejného dění. Jenže obchod v té době vynášel více než 200 000 liber, což nebyla zanedbatelná suma a navíc se úředníci báli, že by je opustili západní indiáni, jejichž případná vojenská pomoc mohla být ve válce rozhodující. Z toho důvodu byly vydány předpisy, které nyní zakazovaly soukromou dopravu na Velkých jezerech, a obchodníci mohli využívat toliko vojenských lodí. V roce 1778 vojáci dokonce zablokovali i potravinovou lodní dopravu, z čehož hrozilo nebezpečenství, že mnozí lidé v odlehlých krajích budou velice strádat. Napřesrok byly licence vydaný tak pozdě, že zboží se nestačilo na západ ani dopravit, zkrátka bída a děs.

Mosazný knoflík z uniformy Osmého královského pěšího regimentu nalezena na místě bývalé Fort Charlotte.

Věci se nakonec vyvinuly tak, že obchod už byl v moci jenom několika montrealských velkých podnikatelů. Vzhledem k tomu, že se američtí obchodníci momentálně nedostali přes Velká jezera, Simon McTavish se odstěhoval do Montrealu, aby nezůstal od válu. V roce 1779 se zástupci devíti montrealských společností setkali v Grand Portage a shodli se na tom, že budou společně využívat kožešinové zdroje. Ačkoli měla dohoda toliko ročního trvání, byla jen o něco málo lepší než vojenské příměří.

Celkově americká revoluce ovlivnila obchod a jeho organizaci na celých dvacet let. Systém se stal propracovanější, specializovaný a zodpovědný. Samostatná činnost obchodníka během zimy, která byla zavedena už za Francouze, byla prakticky nezbytná, ale jak se vzdálenosti prodlužovaly, jeden člověk to nemohl celé ustát. Jak se Britové snažili systém zdokonalit, rozdíly se začaly projevovat.



Šalupa Welcome, ozbrojená loď která dopravovala obchodní zboží a kožešiny na dolních Velkých jezerech během Americké revoluce. Podobné lodě brázdily i hladinu Hořejšího jezera.  

Montrealští obchodníci potřebovali zručné lidi, kteří by dohlíželi na administrativu, finance a marketing. Jelikož Kanada měla jen málo průmyslového zázemí, téměř všechno zboží se muselo dovážet. Obchodník tedy musel být ve styku s vývozní společností v Londýně, od které nakupoval vybrané zboží pro indiánský trh, prakticky z celého světa. Tabák pocházel z Brazílie dovážený přes Portugalsko, korálky se vyráběly v Benátkách, či Holandsku, rumělka v Číně, nože v anglickém Sheffieldu a látky v Leedsu nebo Manchesteru. Tohle všechno musel montrealský obchodník objednat na podzim. Pak bylo zboží zabalené, pojištěné a příštího roku na jaře vyexpedované. Když se v červnu dostalo Montrealu, bylo již pozdě, aby se posílalo na západ. Obchodník ho tedy musel uskladnit v prostorných depech a na západ poslal agenty, aby zjistili, co indiáni budou požadovat. Dále najal švadleny, aby z bavlny šily košile, z vlny kamaše a z přikrývek kapote. Stříbrotepci se pak postarali o výrobu kroužků, náramku, náušnic, broží atd.

Na jaře už muselo být vše připraveno k expedici. I balení muselo být provedeno odborně. Balíky nemohly vážit víc, jak devadesát liber a musely být vodotěsné. Obsah zboží byl rozdělen tak, aby při ztrátě jednoho, či dvou balíků, což se stávalo, neztratilo něco, co by posléze chybělo. Mezitím obchodník najímal dopravce a průvodce, a to většinou mezi francouzskými Kanaďany od Montrealu. Dále nakoupil obchodní kánoe, které se vyráběly v Trois Rivieres, a které byly schopny přeplout Velká jezera. Všechno muselo být připraveno do května, kdy roztály ledy a na návrat měly pouhých pět měsíců, než začalo znovu mrznout.

Doprava byla z celého podniku to nejdražší a činila asi půli celé investice. Kánoe vypluly po řece Ottawě a pokračovaly cestou, kterou Benjamín Frobisher nazval „pozoruhodně nebezpečnou“, přesto na ní docházelo jen minimálně nehod. Zboží, které mělo v Montrealu cenu 500 liber, se v Grand Portage prodalo za 750. Samozřejmě, že bylo jednodušší, když těžké položky přepravovaly přes jezera na velkých lodích, ale ty byly tak pomalé, že zboží se nedostalo včas na místo určení. A jelikož se v prvé řadě jednalo o čas a peníze, kánoe byly stále nejrychlejším dopravním prostředkem.