Winnebagové - Nahkohe

Kmen Winnebago obývá Wisconsin již stovky let a jsou to pravděpodobně potomkové některé z Mississippianských, Hopewellských, nebo adenských kultur, jak o tom svědčí množství moundů, které stávaly na jejich území. Vhledem k tomu, že algonkinské kmeny od Hudsonova zálivu říkali Winnebagům „Lidé Moře“, lze soudit, že kdysi dávno žili na východním pobřeží. Jinak se vesnice Winnebagů ve Wisconsinu nacházeli hlavně mezi zálivem Green Bay a jezerem Winnebago.

Winnebagové byli poměrně početný národ. Když je v roce 1634 navštívil Francouz Jean Nicolet, odhadoval, že kmen disponoval pěti tisíci válečníky, takže dohromady mohla čítat populace patnáct tisíc lidí. Podle národní ústní tradice se od kmene odrhlo několik velkých skupin, ze kterých se staly později kmeny Otů, Missouriů a Iowů.

Název Winnebago pochází z řeči algonkinů a znamená „Lidé smradlavé vody“, to podle jezera Winnebago a řeky Fox, kde se dařilo jistému druhu řas, který vydával charakteristický zápach1. Francouzi to jednoduše pojali po svém a říkali Winnebagům „Smradlaví lidé“ a Angličané lakonicky „Smraďoši.“ Je zajímavé, že Francouzi kdysi nazvali Michiganské jezero Lac des Puans (Páchnoucí jezero), jak to bylo v roce 1650 zaznamenáno na mapách a záliv Green Bay se jmenoval Le Baye des Puans (Páchnoucí záliv).  Sami Winnebagové si říkají Hochunga (Hočunkové), čili „Lidé otců jazyka“, nebo „Lidé velké řeči“, protože se pokládali za „dědečky“ všech siouanských národů. Nespokojeni z označením Winnebago, se v moderní době vrátili k původnímu jménu Hočunk (Hocak). My kvůli zjednodušení zůstaneme u názvu Winnebago, poněvadž je v našich krajinách zaběhaný.

Jak již z výše uvedeného vyplívá, Winnebagové jsou siouani skupiny Chiwere. Deigha Dakotové, čili Osedžové, Quapawové, Omahové, Kansové a Ponkové skutečně pokládali Winnebagy za své „dědečky“, nebo „starší bratry“. Byli rovněž vzdálenými příbuznými Mandanů a siouánských kmenů na východě.

Winnebagové obývali zalesněnou krajinu Wisconsinu a jejich životní styl se podobal algonkinům ze severu Velkých jezer. Byli to vysocí lidé, vyšší než Evropané a Nicolet je popsal jako hrdé, až pyšné lidi. Nosili oblečení vyrobené z jelenice, bohatě zdobené dikobrazími ostny a peřím. Jejich šikovnost v dekoračních pracích je hodně proslavila. Muži zpočátku nosili dlouhé vlasy zapletené do dvou copů, ale později, v období velkých válek si začali upravovat skalpovou kadeř, jako algonkini. Tetovali se obě pohlaví. Winnebagové byli nejsevernějším kmenem, který se živil zemědělstvím, a podařilo se jim vyšlechtit tři druhy kvalitní kukuřice, které stačilo pro růst krátké vegetační období. Dále pěstovali ořechy, squash a tabák. Krom jiné zvěře a ryb (ty s oblibou lovili kopími), lovili na prériích jižního Wisconsinu i bizony. Na podzim se věnovali sběru divoké rýže a na jaře vařili javorový cukr. Winnebagové uměli vyrábět hliněné nádoby, ve kterých se dalo vařit, a dokonce zpracovávali měď a stříbro, ze které dělali šperky. Měď se těžila na březích Hořejšího jezera.  

Winnebagové měli patrilineární2  uspořádání rodů, které byly organizovány pro obřadní a společenské záležitosti. Klanů bylo dohromady dvanáct: Wakan’dja (Hromový pták), Wo’nayi’re uan’kci’k (Váleční lidé), Tca’xcep (Orli), Ru’tcge (Holubi), H bn’tc (Medvědi), Cun’kcunk (Vlci), Waktcexi‘ (Vodní duchové), Tca‘(Jeleni), Hunwau‘ (Losi), Tce‘ (Buvoli), Hej‘ (Ryby) a Wak’an‘ (Hadi). Každý z těchto klanů měl určitou kmenovou povinnost a lidé se nesměli v rámci stejného rodu ženit a vdávat. Příbuzenský systém měl daná dědická pravidla.  

Mladík se nemohl na cestu války vydat dříve, než vykonal válečný obřad, během kterého měl poctít noční duchy a Hromového ptáka. Posvátné předměty (péra, kosti, kůže atd.), které byly symbolem požehnání duchů, se uchovávaly v medicínovém vaku. Po obřadu se mladík mohl dvořit dívkám.
Děvčata měla vlastní obřad, který z nich činil ženy, a který se vykonával po prvním menstruačním cyklu. Během menstruace žily dívky a ženy ve zvláštním odděleném wigvamu, poněvadž se věřilo, že menstruace má velice silnou medicínu.

Svatební obřad Winnebagů probíhal tak, že po úspěšných námluvách, muž svou ženu jakože unese a stráví s ní nějaký čas na „svatebních líbánkách“.

Ze siouanských zvyků dodržovali rozdělení do dvou velkých skupin, na Horní – Nebeskou, která měla čtyři rody a Dolní – Pozemskou, která měla osm rodů, mezi nimiž byl klan Hromového ptáka. Z toho nejčastěji pocházeli hlavní náčelníci. V Radě náčelníků byli zástupci všech rodů.  
Winnebagové měli mimořádné nadání pro jazyky. Hovořili mateřštinou, algonkinskými jazyky, francouzsky i anglicky. Mrtvé pohřbívali, nebo ukládali na posmrtné lešení.

Když uprostřed šestnáctého století začali od severovýchodu přicházet Odžibwejové a ovládli severní Wisconsinu, Winnebagové ustoupili na jih, kde se střetli s Illinoi. Někdy v té době je opustili skupiny budoucích Iowů, Missouriů a Otů. Zbytek kmene se musel semknout, aby dokázal lépe čelit nepřátelům. Z toho důvodu založili v Green Bay několik opevněných vesnic, ale i tak to neměli jednoduché. V první polovině sedmnáctého století už proti nim Odžibwejové používali pušky a za nimi přicházeli od Velkých jezer podnikaví Wyandoti a Ottawové. Říká se, že vyslance těchto kmenů Winnebagové zabili a zbaštili. Zatímco se Wyandoti a Ottawové chystali k trestné válce, navštívil kmen v roce 1634 Jean Nicolet a s nasazením vlastního života dokázal znesvářené strany usmířit a zorganizoval mezi nimi obchod. Nicolet je navštívil ještě v roce 1639 a pak trvalo dalších dvacet šest let, než se do Green Bay dostali další Evropané, ale to už Winnebagové nebyli tím národem, co předtím.

Mohla zato Bobří válka, kvůli které musela spousta kmenů prchnout na západ. První do Wisconsinu přišli Pottawatomiové (1642) a Winnebagové se do nich ihned pustili. Pottawatomiové sice ustoupili, ale brzy se vrátili s dalšími spojenci. Dále se střetli s Liščími indiány, což se jim stalo téměř osudným. Během válečné výpravy proti nepříteli, překvapila válečníky na jezeře tak silná bouře, že se ve zběsněném vodním živlu utopilo kolem pěti set mužů. Po této pohromě se tři největší tlupy stáhly do velké vesnice, která se pro ně málem stala smrtelnou pastí. Stovky lidí směstnaných na malém prostoru se staly terčem nákazy neštovic, které sem zavlekli uprchlické kmeny. Když k tomu přičteme blokádu Liščích indiánů, ocitli se Winnebagové v prekérní situaci. A právě tehdy jim byla poskytnuta pomoc z nečekané strany. Asi pět set Illinoiů prorazilo obležení a přineslo sebou drahocenné potraviny. Jenže Winnebagové jsou zvláštní hostitelé. Uspořádali sice pro Illinoie taneční slavnost, ale v nestřežené chvíli zničili svým dobrodincům zbraně a poté je zákeřně pobili!

Winnebagové správně předpokládali, že Illinoiové budou chtít své mrtvé pomstít, a proto raději prchli do ostrovní pevnosti na jezeře. Byla to sice dobrá strategie, protože Illinoiové to s čluny neuměli, ale za to disponovali jinou důležitou zbraní, a to trpělivostí. Počkali si do zimy, kdy hladina jezera zamrzla a pak udeřili. Šest dnů pronásledovali nešťastné Winnebagy a téměř je vyhladili. Několik Winnebagů prchlo k Menominiům a sto padesát jich odvedli Illinoiové do zajetí. Po několika letech drsného zacházení je nakonec propustili. Winnebagů přežilo asi pět set.

Pokud je známo střetli se Winnebagové i s Maskouteny, kteří se usadili poblíž Green Bay. Když v roce 1701 uzavřeli Francouzi s Irokézy mír, situace ve Wisconsinu se začala poněkud uklidňovat a přistěhovalecké kmeny se začaly vracet na východ. Winnebagové rozšířili svou populaci tím, že mezi sebe přijali některé algonkiny a s jinými uzavírali sňatky. V té době si osvojili mnohé algonkinské zvyky. Z Winnebagů se v podstatě stali míšenci a čistokrevnými Winnebagy byli ve skutečnosti už jen Iowové, Missouriové a Otové.
Na vítězném tažení proti Lize Irokézů se Winnebagové téměř nepodíleli, ale měli z toho velký užitek, protože mohli znovu ovládnout své bývalé území.

V roce 1729 se Winnebagové účastnili pronásledování Liščích indiánů během Druhé války. Když v jednom střetu zahynulo osmdesát Liščích válečníků a sedmdesát žen a dětí padlo do zajetí, Winnebagové se z opatrnosti stáhli do pevností na Fox River a udělali dobře. Liščí indiáni tam brzy přitáhli, ale na přímý útok si netroufli, proto pevnost obklíčili. Winnebagové je chtěli uspokojit tím, že zabili dva Menominie2, kteří se k nim přiženili a jejich bezhlavá těla hodili přes hradby s vysvětlením, že Menominiové se na bitvě podíleli. Liščím indiánům to však bylo jedno a pokračovali v obléhání. Do Green Bay nakonec přišli Francouzi s Menominii a Menominiové pak honili každého Winnebaga na kterého narazili, aniž by jim v tom Francouzi dokázali zabránit. Nakonec se oba kmeny přece jen usmířili.

Po roce 1741 se většina Winnebagů přestěhovala do vnitrozemí Wisconsinu a zbytek zůstal v Green Bay. I když kvůli nedostatku lovné zvěře museli lovci pronikat hluboko za hranice své země, Dakotové ani Odžibwejové si jich nevšímali a dokonce uzavřeli mír se Sauky a Liščími indiány (1737). V roce 1746 však bojovali proti Illinoiům v Missouri a západním Mississippi. Účastnili se bitvy s armádou generála Braddocka během Francouzsko indiánské válce a objevili se také u pevností Oswego a Fort William Henry.

Po pádu Francouzů začali Winnebagové spolupracovat s Angličany, a proto během Pontiakovy války zachovali neutralitu. Po válce a poté, co byl v Cahokii zavražděn Pontiak, s velkou chutí pronásledovali Illinoie a během dalších padesáti let bojovali ve všech válkách, které sváděli Angličani, včetně Americké revoluce.

S Američany začali jednat až v roce 1806, ale moc přátelské vztahy to nebyly. Winnebagové nadšeně reagovali na Tekumsehovo poselství a stali se jeho horlivými následovníky. Pravidelně navštěvovali Prorokovo město na Tippecanoe a během bitvy v roce 1811 tam ztratili mnoho bojovníků. Winnebagové vinili z neúspěchu Tekumsehova bratra Tenskwatawu, proto ho zatkli a chtěli zabít. Když se Tekumseh vrátil z cest, dokázal opět získat ztracenou důvěru a oni jej podpořili ve Válce roku 1812. Společně s Liščími indiány, Sauky a Pottawatomii obléhali Fort Radison a bojovali v několika bitvách v Ohiu a Michiganu. Po Tekumsehově smrti se ještě pokusili s jinými kmeny obléhat Fort Michilimackinac (srpen 1814), ale neúspěšně.

O dva roky později, v červnu se v St. Louis usmířili s Američany a ve smlouvě se dohodli, že budou od amerických obchodníků vybírat mýtné. Tedy od těch, kteří budou přes jejich území cestovat k Dakotům. Jenže na území kmene se začali nelegálně usazovat přistěhovalci, takže se Winnebagové opět chopili zbraní. Vedl je svatý muž jménem Bílý oblak a náčelník Rudý pták. Indiáni napadali osady a dokonce i Jeffersonova kasárna, jenže proti Američanům byli přece jen slabí, takže za dva měsíce rezignovali. Bílému oblaku byla udělena milost samotným prezidentem, ale Rudý pták byl uvězněn a ve vězení zemřel. Američané pak přinutili Winnebagy prodat další území.

Jednotliví Winnebagové se zapojili do války Černého jestřába, ale celkově ho kmen nechal na holičkách, i když mu před tím Bílý oblak slíbil podporu. Vděku se však od Američanů nedočkali, spíše naopak, poněvadž byli obvinění, že Saukům pomáhali, a proto se za „trest“ museli vzdát další půdy a ještě se měli přestěhovat do Iowy. Tam se jim moc nechtělo, jelikož měli strach ze Sauků  a Liščích indiánů.

Třetina Winnebagů pak zemřela během epidemie neštovic v roce 1836 a další smlouva podepsána ve Washingtonu je měla přimět ke konečnému odchodu z Wisconsinu. Oni tam přesto přetrvávali dalších šest let. V roce 1842 se přibližně dva tisíce dvě stě Winnebagů odstěhovalo k Fort Atkinsonu v Iowě, ale jenom proto, aby byli chráněni před Sauky a Liščími indiány, kteří jim v zimě na řece Wapsipinican pobili čtyřicet soukmenovců. Napadeny měly být i vesnice, kdyby útočníky nezastavila silná sněhová bouře. Ve Wisconsinu zůstalo ještě asi tisíc Winnebagů.

V roce 1846, kdy se Iowa stala státem Unie, byla Winnebagům přidělena rezervace Long Prairie na Crow Wings River v Minnesotě. Tam sice měli klid od Sauků a Liščích indiánů, ale na druhé straně se tam do sebe pouštěli Dakotové s Odžibweji. Část Winnebagů zůstala v Iowě, ale jádro kmene souhlasilo se životem v rezervaci. Kvůli tomu, že tam nebyla vhodná půda pro zemědělství, mohli se přesunout jižněji na Blue Earth. Po povstání Santee Dakotů nebylo pro indiány v Minnesotě už bezpečno. Winnebagové byli donuceni nasednout na parník a byli převezeni do rezervace Crow Creek v Jižní Dakotě, kde žili i Yankton Dakotové. Podmínky zde byly strašné, a tak Winnebagové využili Americké občanské války k tomu, aby se sbalili a vrátili se do Wisconsinu a Minnesoty. Asi dvanáct členů kmene odešlo k Omahům do Nebrasky.

V roce 1865 jim vláda v Nebrasce zřídila rezervaci, ale život tam kvůli častým nájezdům Lakotů nebyl bezpečný. Zatímco se Winnebagové z Nebrasky nechávali najímat do americké armády, jejich příbuzní ve Wisconsinu byli armádou chytáni a posílání do Nebrasky, odkud zase utíkali zpět do Wisconsinu. Po deseti letech této beznadějné honičky se vláda nakonec rozhodla, že kmeni přidělí kus pozemku ve Wisconsinu (1875), kde už mohli definitivně zůstat. Během osmdesátých let 19. století se k nim připojila polovina Winnebagů z Nebrasky.  

Stav populace Winnebagů od konce sedmnáctého století, kdy jich bylo asi jenom pět set, a byli na pokraji vyhynutí. Rok 1736 – 700, 1806 - 2 900, 1846 4 400, 1848 kvůli neštovicím měli pokles na 2 500 a dnes jich je zhruba 12 000.
Dnes jsou federálně uznány kmeny Winnebago Tribe of Nebraska a Ho-Chunk Nation of Wisconsin. Dohromady zpravují šest kasin, z jejichž výnosu je podporován ekonomický vývoj, zdravotnictví a školství. Winnebagové usilují o obrodu jazyka a další prvky tradiční kultury. Dnes mají asi dvě stě rodilých mluvčích.
V Iowě jsou v okresech Allamakee a Winneshiek města, která se jmenují po náčelnících Waukona a Decoraha.

1 - Vzhledem k tomu, že algonkini nemají ve slovníku negativní výrazy, měl by být přesnější překlad „Lidé od vody, která je cítit“.
2 - Kdysi tomu bylo naopak, jenže v sedmnáctém století byly kvůli velkému poklesu populace běžné sňatky s jinými kmeny.
3 - Opět se jaksi prokázalo, že využívat pohostinství Winnebagů, je poněkud nebezpečné 