Válka o Detroit I. - Nahkohe

01. 10. 2013

Francouzská koruna si již tradičně od šestnáctého století dělala nárok na kanadská území, a to na všeobecně uznávaném „objevitelském právu“, které se v oněch dobách pokládalo za zcela standartní. Proto Francouzi pokládali území, které se táhlo od Fort Michilimackinac, až k ústí řeky Mississippi, za své. Anglické kolonie se však nedaly jen tak odradit a postupovaly od atlantického pobřeží dál směrem k řece St. Lawrence, k Velkým jezerům a dokonce až na území Ohia a Indiany, a proto se severoamerické koloniální území stalo dějištěm mnoha nesmyslně krvavých konfliktů, které se nakonec protáhly až do období Války 1812. Žel s fatálními dopady na domorodé obyvatelstvo.

Řeka Detroit byla onehda jako gibraltarský průliv v Evropě, něco jako přístupová brána k moci a velkým říším, a proto již v roce 1701 stála na tomto území, nejdůležitější francouzská západní stanice. I když se v podstatě jednalo o obchodní středisko, ve skutečnosti to byl i vojenský post, prodlužující francouzskou kolonii dál severně a jižně od řeky Detroit. Tam Frantíci postavili čtyřboké opevnění, kolem kterého stálo několik málo usedlostí. Některé byly roztroušené podél břehu řeky a každá farma měla svou zahradu, sad a hospodářská stavení. Za dob míru to byla krásná krajina, kde bylo potěšením i jen tábořit na kraji panenského lesa. Tenkrát tam ještě stávaly tři velké vesnice Potawatomiů, Wyandotů a Ottawů.

Není divu, že Francouzi s Angličtiny o toto území vedly dlouhodobé a urputné boje. Poté, co byly poraženy vojska francouzského generála Montcalma, bylo jen otázkou času, kdy padne i klíčová francouzská pevnost Montreal. Tím pádem, jakoby skončila bitva o povodí řeky St. Lawrence a oblast Jezer.

Indiánští spojenci Francouzů se pochopitelně o pádu severní kolonie dozvěděli, přesto ještě nějakou dobu v Detroitu věrně opatrovali francouzskou vlajku. Z toho důvodu anglické úřady vyslaly do oblasti kapitána Roberta Rogera, aby se jí definitivně zmocnil. Kapitán velel dvěma stovkám rangerů, kteří se přeplavili v patnácti člunech na území Ohia a sedmého listopadu spočinuli na místě dnešního města Cleveland, což byla oblast, kde doposud nevkročila noha britského vojáka a právě zde se rangeři setkali s delegaci indiánů náčelníka Pontiaka. Indiáni se vyptávali, co je důvodem jejich návštěvy, a tak Roger vysvětlil, že Francouzi přenechali celou Kanadu Britům a on je zmocněn k tomu, aby obsadil Detroit. Pontiak se sešel s Brity ještě druhého dne a muži se domluvili na příměří.

Roger pokračoval v cestě do Detroitu, kde stále ještě vlála vlajka s bourbonskými liliemi, kterou ovšem nechal okamžitě nahradit za prapor se znamením kříže svatého Jiří. Místní Kanaďané museli přísahat věrnost britské koruně. Indiáni tudíž museli přehodnotit situaci, ve které se tak náhle ocitli a museli zvážit případné spojenectví s Angličany.

Britové doposavad vůči indiánům praktikovali politiku rasové nadřazenosti a ani u Detroitu tomu nebylo jinak. Jenže tentokrát žil mezi indiány muž, jehož schopnosti a vůle byly stejně silné, jako před lety u indiánských vůdců Powhatana a Metakoma. Byl to Pontiak, Ottawa, jenž se nehodlal smířit s trendem, jenž zavedl nový anglický vojenský velitel Amherst. Britský generál totiž výrazně omezil dodávky zbrani, střeliva a dalšího materiálu, který byl určen pro indiány. Ti byli zvyklí na přátelský přístup Francouzů a zvláště jim vyhovovalo to, že francouzští Kanaďané nijak zvlášť netoužili po indiánské půdě, tak jak to bylo zvykem u Angličanů. Snad proto se Pontiakovi zrodil v hlavě plán, kvůli kterému svolal na květen 1762 velkou poradu indiánských kmenů na řece Ecorces, která tekla jen nedaleko od Detroitu.

„Náčelník Pontiak byl vůdcem Ottawů, ale jeho autoritu uznávaly i jiné kmeny. Tenkrát mu bylo asi padesát let, a i když byl střední výšky, nosil se s velkou důstojnosti. Snad žádný monarcha nešlapal po dláždění svého paláce, tak pyšně, jako tento snědý muž, po zelené trávě na loukách jeho domoviny. Ačkoliv jeho rysy nebyly pravidelné, byla v nich smělost a přísnost a pohled na jeho tvář, diváka naplnila bázní. Jeho tmavé oči měly uhrančivý pohled.“ – Harper’s New Monthly Magazine, 1861.

Na onu velkou indiánskou poradu na řece Ecorces se dostavili zástupci mnoha algonkinských kmenů, včetně irokanských Wyandotů. Pontiak po nezbytných úvodních formalitách a pozdravech vyjevil náčelníkům svůj plán. Vyzval náčelníky, aby se pokusili v dohodnutém čase zlikvidovat všechny britské pevnosti, které stály na západ od řeky Ohio a Appalačských hor. Synchronizovaný a koordinovaný útok bylo něco, na co indiáni nebyli zvyklí, přesto se jim ten nápad líbil. Dále se na poradě rozdělily úkoly a dohodl se stanovený čas útoku. Sám Pontiak se měl zhostit dobytí Detroitu.

Pevnost Detroit měla v roce 1762 posádku o počtu sto dvacet mužů, kterou chránila klasická palisáda a čtyři rohové obranné věže. Stála tak blízko řeky, že voda málem omývala ochranné kůly. Velitelem byl tehdy plukovník Gladwyn, který zatím neměl o tom, co se kolem děje ani tušení. Existuje několik verzí, podle kterých se nakonec plukovník dozvěděl o chystaném útoku. V tomto případě šla nějaká Kanaďanka do tábora Ottawů, aby tam nakoupila nějakou zvěřinu a javorový cukr. Panímáma si ve vesnici všimla válečníků, kteří se zaměstnávali odřezáváním hlavní svých pušek. Pevnostní kovář pak potvrdil, že před několika dny za ním přišli indiáni a půjčili si pilky na železo. Gladwyn však táto varování ignoroval, nemaje žádné obavy, že by byl dosavadní dvouletý mír něčím narušen.

Mezi Odžibweji žila mladá dívka jménem Catherine, která prý vynikala výjimečnou krásou. A byl to právě náš milý plukovník Gladwyn, jenž se do lepé dcery lesů po uši zamiloval. Dívka jeho city opětovala a oba lidé se stali milenci. Bylo to jenom pár dní po výše zmíněném varování oné Kanaďanky, kdy mladá Odžibwejka přišla do pevnosti, aby plukovníkovi věnovala zdobené mokasíny, které pro něj sama vyrobila. Mladá žena však byla tentokrát neobvykle zachmuřena, čehož si nemohl velitel nevšimnout, přesto se jí na nic neptal a nechal jí odejít. Ona ale zůstala za dveřmi a neměla se k odchodu, jako by s něčím váhala.

Strážným to bylo nějak divné, tak jeden z nich zašel za velitelem, aby mu tu divnou věc oznámil. Gladwyn jí tedy povolal zpět do kanceláře a začal se jí vyptávat, co je důvodem jejího zvláštního chování. Ona však jen kroutila hlavou a nic neříkala. Její melancholie a způsob, jakým se bránila odpovědím, plukovníka přesvědčila, že skrývá nějaké vážné tajemství, takže na ní o to více naléhal. Dívka nakonec přece jenom podlehla a zavázala svého milého slibem, aby jí neprozradil. Poté mu prozradila, že indiáni zkracují pušky, které pak chtějí do pevnosti propašovat pod pokrývkami. Pontiak a jeho náčelníci budou předstírat, že chtějí navštívit pevnost, aby se na něčem mohli poradit s důstojníky. Náčelník měl pronést proslov, po kterém měl předat veliteli wampum, což měl být signál pro útok. Zabiti měli být všichni lidé v pevnosti krom Kanaďanů.

Druhého dne se z temně zatažené oblohy spustil silný déšť, který padal až do pozdního odpoledne. Před palisádami se neobjevil ani jediný indián, přesto Gladwyn již večer předešlého dne nařídil nejvyšší bojovou pohotovost. Když za soumraku přestalo lít, mraky se rozptýlily a poslední paprsky slunce ozářili britskou vlajku, jenž bezmocně a splihlé vysela na žerdi uprostřed pevnostního dvora. Stíny se protáhly na maximum, až se úplně ztratili v přicházející tmě.

Gladwyn však měl hlavu plnou chmurných myšlenek. Jestli se Pontiak skutečně pustí do války, on na ní není zrovna připravený. V srdci divočiny, daleko od nejbližších britských vojenských posádek, bude muset čelit kdovíjakému počtu indiánských bojovníků.

Klidný a vlahý večer silně kontrastoval tomu, co se zakrátko u palisád pevnosti bude dít. Řeka tiše šuměla svou uklidňujíc jednotvárnou melodií a na její hladině se odrážel třpyt nebeských hvězd. Stejně tak byl klidný černočerný les, kde po sobě navzájem pokřikovali noční ptáci a jiní zvířecí nespavové. A už ráno se to mezi sosnami může hemžit válečně pomalovanými bojovníky a po řece mohou připlout mnozí další. Ottawové jsou sveřepí, a kdoví, kdo jim bude ještě pomáhat, možná i ti jejich severní lesní bratranci, nevyzpytatelní Odžibwejové. Noc však proběhla klidně a nic se nestalo. Jenom z indiánské vesnice byl slyšet po půlnoci tlukot bubnů, rachot chřestidel a jekot zpěváků. To však bylo normální, vždyť indiáni pořád něco po nocích slaví.

Nastalo nové ráno a na řece ležela těžká mlha a skrz koruny stromů se matně prodíraly první záblesky jitřního slunce. Obránci Detroitu byli i přes ranní chlad stále ve střehu, ale v okolí pevnosti se nic neobvyklého nestalo. Když sluneční paprsky definitivně rozehnaly ranní mlhy, na řece se všehovšudy objevilo několik kánoí s indiány, kteří nevypadali nijak podezřele. Snad chtěl Pontiak jenom uchlácholit Angličany atmosférou absolutního klidu. Inu, jak ale plynul den, začali k pevnosti přicházet jako obvykle indiáni, ale tentokrát to vypadalo, že budou chtít hrát lakros.

V zástupu kráčel i Pontiak následován asi šedesáti vybranými muži. Všichni měli na sobě přehozeny pokrývky, pod kterými měli ukryté zkrácené pušky. Ačkoliv měli bojovníci ve vlasech peřové ozdoby a bojové chocholy, tváře pomalovány neměli. Jak náčelník prošel s doprovodem bránou pevnosti, shledal jistě ke svému nemilému překvapení, že místní lidé nejsou v obvyklém klidu, ale naopak v bojové pohotovosti. Na nádvoří stáli ve dvou řadách vojáci v plné zbroji a na palisádách stály stejně připravené hlídky. Sruby obchodníků, zaměstnanců a kasárna byly uzavřeny a na nádvoří nebyly vůbec žádné děti a ženy. To bylo pro indiány nepřijemné, jelikož jim okamžitě došlo, že byli prozrazeni. Přesto Ottawové a jejich spojenci jakoby nic pokračovali v chůzi směrem k velitelskému srubu.

Plukovník Gladwyn seděl se svými důstojníky za stolem a všichni muži byli ozbrojeni. Když se indiáni s vojáky pozdravili, Pontiak se velitele zeptal: „Proč vidím v ulicích tolik mladých mužů mého otce se zbraněmi?“ Gladwyn odpověděl, že jedná pouze o rutinní cvičení. Pontiak pochopil, že se jedná o výmluvu, ale sám musel předstírat, že se nic neděje. Vyndal tedy z vaku wampumový pás a předložil jej plukovníkovi. Tomu docela zatrnulo, poněvadž si uvědomil, že se jedná o smluvený signál k útoku. Pontiak držel wampum a pronesl poměrně dlouhou řeč. Angličané dál strnule seděli v očekávání budoucích věcí s očima upnutýma na wampum. Když náčelník domluvil, zavládlo mezi muži ticho. Pontiak pak chtěl wampum obrátit na opačnou stranu, a v tom okamžiku se vojáci údajně chopili zbraní a Gladwyn dal znamení svým mužům ve vedlejší místnosti…