Záhada Ani-Kutani - Nahkohe

Záhada Ani-Kutani

Ani-Kutani patří do tradice Čerokíů, ale jejich identita je předmětem sporů. Někdo se domnívá, že šlo o starobylý národ a stavitelé moundů. Dle dalšího názoru šlo o kmenový klan, či tajnou společnost. Ranní autoři, jako byl Haywood a další, uvedli, že Ani-Kutani byli kněžskou společností s dědičným právem nad náboženskými obřady Čerokíů. Časem však začali svůj úřad zneužívat do té míry, že bylo rozhodnuto o jejich odstranění.

Haywood k tomu uvádí: „Čerokíové jsou závislí na kejklířství, aby zjistili, zda se třeba nemocný uzdraví. Tento zvyk vznikl po zničení jejich třídy kněží. Podle tradice byli považováni za nadřazené ostatním, ale doplatili na to v důsledku pochybení jednoho z těchto kněží. Chtěl totiž uchvátit ženu bratra náčelníka národa.“

Další výpověď podal J. B. Evans dle výpovědi čerokíjského náčelníka Johna Rosse z roku 1866: „Fakta, i když jich je málo, jsou zajímavá. Řád byl dědičný. V tomto ohledu je to zvláštní, neboť mezi indiány jsou tyto zvyky ojedinělé. Čerokíové dědičné právo nikdy neuplatňují. Přesto rod Nikotaniů (Ani-Kutani) si tuto výsadu vymohl. Jejich moc však nebyla politická. Byli mystickým náboženským společenstvím a lidé k němu chovali velkou úctu. Jako by byli něco jako indičtí bráhmani. Jakým způsobem dosáhli své nadvlády a jak dlouho si ji udrželi, nelze zjistit. Jistý je jenom jejich zánik. Stali se povýšenými, drzými, panovačnými a rozmařilými až do nesnesitelné míry. Spoléhali na svá dědičná privilegia a na vynucenou úctu, kterou si zajistili podvodem a násilím. Měli nezkrotnou vášeň k ženám. Kvůli tomu neváhali rozbíjet manželství. Lidé to dlouho mlčky trpěli. Kastu sice vroucně nenáviděli, ale velmi se jí báli, dokud nepovstal jeden odvážný mladík. Jelikož pocházel z vlivné rodiny, podařilo se mu zorganizoval spiknutí proti kněžím. A dosáhl toho provokací. Jeho žena byla pozoruhodná krasavice, a když byl zrovna na lovu, jeden z Nikotanů jí unesl a znásilnil. Když se o tom po svém návratu dozvěděl, nedělalo mu potíže vzbudit v ostatních odpor proti Nikotanům, jelikož mnoho manželů trpělo stejným způsobem. K pomstě jim však chybě vůdce. Tím byl právě mladý odvážlivec. Lidé pod jeho vedením povstali a všechny Nikotany pobili. Všechny. Od té doby Čerokíové žádná dědičná práva netolerují."

Válečné kouzlo

Někteří válečníci měli medicínu, která jim umožňovala měnit podobu dle libosti, aby mohli uniknout před nepřáteli. Jednou se jeden z takových válečníků vracel domů a viděl silnou skupinu nepřátel útočících na vesnici jeho příbuzných. Bylo to zlé, jelikož většina vesnických mužů byla na lovu. Vhledem k tomu, že tam žila jeho babička, musel jí stůj, co stůj zachránit. Šel po proudu, dokud nenašel mušli. S její pomocí se proměnil v kánoi a přeplavil se k babiččinu domu. Našel jí, jak tam sedí a čeká na smrt z ruky nepřítele. V tu chvíli se proměnil ve velkého ptáka a odnesl babičku na druhý břeh. A takových válečníků bylo víc. Někteří se uměli potopit do země, jako do vody. Takhle se mohl vynořit mezi nepřáteli, udeřit a zase se ponořit. V jedné bitce se Šavany se postavil vůdce Čerokíů přímo před nepřítele a nechal na sebe střílet. Jenže šavanský náčelník znal tuto medicínu a nechal střílet do větví stromu nad hlavou toho druhého, a tím ho zabili.

Hrdinství

Za války Čerokíů s Brity roku 1760 se podle Haywooda malé oddíly indiánů pouštěly daleko na východ až téměř k Salisbury. Jednou hlídka spatřila skupinu šesti nebo osmi bojovníků, jak se na noc ukrývá v opuštěném srubu. Ihned byl vyhlášen poplach a svolána byla domobrana s milicí. Před rozedněním se přepadový oddíl rozmístil kolem domu, aby měl kontrolu nad všemi únikovými cestami. Poté hodili na střechu stavení několik hořících pochodní. Jakmile plameny zachvátili chalupu, vyběhl ze dveří jeden indián, a v tu chvíli se na něj soustředila veškerá palba hraničářů. Sotva však vyprázdnili své zbraně a začali znovu nabíjet, vyřítil se ze srubu zbytek válečníků a zmizel v lese. Tak se jeden obětoval ve prospěch většiny. Britský historik k tomu dodává: „Jak velice je třeba litovat, že jméno tohoto hrdiny není pisateli známo, aby mohlo být zaznamenáno spolu s touto ukázkou čerokíjské statečnosti a vlastenectví, pevnosti a duchapřítomnosti v temné hodině nebezpečí.“

A ženy ve statečnosti nebyly pozadu. Ještě na počátku osmnáctého století žila žena, která během americké revoluce zabila vraha svého manžela. Válečníci jí od té chvíle prokázali čest účastnit se válečných tanců s mušketou a tomahawkem.

Během jednoho útoku nepřátelských indiánů byl zabit náčelník vesnice. Jeho žena Cuhtahlatah (Divoké konopí) následně popadla jeho tomahawk a křičela: „Zabiju! Zabiju!“ přičemž se vrhla se na nepřítele s takovou zuřivostí, že se ustupující Čerokíové vzchopili a obnovili boj, díky čemuž odrazili útok.

Během Rutherfordovy výpravy proti Čerokíům roku 1776 se indiáni postavili Američanům v průrvě Waya v pohoří Nantahala. Indiáni způsobili Američanům ztráty v počtu devatenácti mužů, přesto byli nuceni ustoupit. Vojákům se podařilo zastřelit bojovníka s klasickým válečným malováním. Při bližším ohledání se zjistilo, že se jedná o ženu ozbrojenou lukem a šípy.

Moundy

Ohledně původu stavitelů moundů se tradují mnohé teorie. Nicméně v té domě se poradní domy stavěly na rovných plošinách blízko řeky, aby lidé mohli pohodlně tancovat a hrát míčové hry. Mound začali položením kruhového základu z kamenů. Uprostřed kruhu se rozdělal oheň a položilo k němu tělo významného náčelníka či jiného významného muže nedávno zesnulého. Říká se tam mohlo být i sedm prominentů různých klanů. Společně s těly tam byl uložen kamenem ulusuti, ulita uktena, péro orla a korálky sedmi barev: červené, bílé, černé, modré, fialové, žluté a šedomodré. Šaman na ně přičaroval nemocí, které měly přejít na nepřítele v případě útoku. Ženy pak v koších nosily zeminu a nad těly vršily mohylu. Uprostřed kruhu zůstalo ohniště a posvátné věci chráněné dutým cedrovým kmenem. Celý val byl udusán do hladka a nahoře postaven poradní dům. V něm přebýval strážce ohně a neustále udržoval oheň. V době porad a tanců spouštěl do cedrové dutiny dlouhá stébla trávy ihyaga (Ohnivec neboli Pcháč). Konce stébel nechal trčet ven a kolem nich naskládal lišejníky a mech načež se pomodlil. Během modlitby po stéblech stoupal oheň a zapálil mech. Z něj se vznítil slavnostní velký oheň. Po obřadu byla díra zasypána popelem a oheň pod ním stále doutnal. Za starých časů se před tancem zelené kukuřice uhasil každý oheň ve vesnici a všichni si pak přišli pro nový do poradního domu. To byl Atsila galunkwtiyu – Posvátný oheň. Někdo říká, že věčný oheň byl pouze ve větších mohylách velkých vesnic. Říká se, že ještě za občanské války z nškterých mohyl stoupal kouř.

Čerokíové kdysi opatrovali dřevěnou truhlu s uloženými nejposvátnějšími věcmi kmene. Nosila se dokonce i na velké válečné výpravy, kdy jí střídavě nosili dva šamani. Před mnoha lety se jí zmocnili Delawarové a národ měl problémy. Zmocnili se velké dýmky z bílého kamene se sedmi otvory pro dříky. Díky tomu na mírových poradách mohlo kouřit sedm mužů najednou. V Keowee měli kamenný buben vytesaný do tvaru želvy. Byl situován v poradním domě a používal se při všech slavnostech. Někdy si ho půjčovaly i jiné vesnice.

Staré věci jsou pryč a indiáni jsou jiní.

Lenoch

Skupina bojovníků se vydala na dlouhý lov. Šli dlouho do oblasti s dobrou zvěří. Na příhodném místě u řeky robili tábor a postavili chýši. Poté každé ráno po snídani se každý sám na vlastní pěst vydal na lov a toulal se po lesích až do večera, než se do tábora vrátil s úlovkem. Ovšem byl mezi nimi jeden lenoch, který sice ráno vyšel na lov, avšak brzo si našel nějakou slunnou stráň, kde se natáhl pod skálou a spinkal až do večera. Do tábora se vrátil s prázdnýma rukama a vysvětlením, že na žádnou zvěř nenarazil. Na důkaz předvedl své rozedrané mokasíny. Po několika dnech to přišlo jeho společníkům podezřelé a vyslali za ním průzkumníka. Ten ho příštího dne tajně sledoval lesem, až na slunný palouček se skalkou. Tam se lenoch zastavil, sundal si mokasíny a začal je třít o skálu, aby vypadaly ochozené. Poté si lehl a spokojeně usnul. Zvěda v tu chvíli napadla taková taškařina. Zapálil suché listí a pozoroval plamen, dokud se nepřiblížil ke spáči jeho ošoupaným botičkám. Špehéř se vrátil do tábora a vyprávěl, co viděl a udělal. Když se lenoch s prázdnou vrátil na večeři a shledal, že je něco špatně. Odvyprávěl svou výmluvu o smůle na lovu, přesto se všichni culili. Někdo řekl: „Jsi přece ospalec!“ a sklidil ovaci smíchu. Lenoch byl zmaten. Dál trval na tom, že celý den lezl po svazích, až prodřel své mokasíny. Na důkaz ukázal své ohořelé botky, aniž by věděl, že jsou ohořelé. Když je lovci spatřili, propukli v řehot. Nicméně ho náčelník z tábora vyhnal.