Velká řeka Hudson - Rebelie černých otroků - Nahkohe

Rebelie černých otroků

Již v osmnáctém století se New York stal kosmopolitním městem. Jeho obyvatelstvo tvořili Nizozemci a Angličané v téměř stejném počtu a dále Francouzi, Švédové, Židé, černoši a námořníci různých národností. Podle mapy z roku 1729 sahala osídlená část města k Beekman Street na East Side a ke kostelu Trinity Church na West Side. Několik bloků za kostelem se táhla ulice Old Wind Mill Lane, která se dotýkala King's Farm, což byla ještě volná krajina. Zde přestala být Broadway městskou komunikaci a stala se prašnou venkovskou cestou navazující na poštovní cestu do Bostonu.

„New York je příjemné, dobře zabydlené místo“ napsala madam Knightová, která z Bostonu přijela na koni své zkušenosti si zapisovala do deníku. „Budovy jsou obecně cihlové, velmi vznešené a vysoké, i když ne zcela jako ty naše v Bostonu. Cihly v některých domech jsou různých barev a položené v šachovnici vypadají velmi příjemně. Uvnitř jsou úhledné až k obdivu“ pokračovala. A kromě přívětivých domů usazených mezi rozložitými stromy vlastnil New York i důstojné veřejné budovy. Byl tam kostel Nejsvětější Trojice, jehož vysoká věž byla jednou z prvních dominant, která nejdříve zaujala poutníka z Albany. Pýchou byla nová radnice na rohu ulic Wall a Broad postavena z peněz plukovníka Abrahama de Peystera. Se svými mohutnými křídly a klenutou kolonádou uprostřed byla docela impozantní. Zasedalo zde shromáždění, rada a soud. Byly zde také kanceláře a knihovna a sklepení sloužilo coby žalář. Nové trhy a přístaviště vypovídaly o rostoucím obchodu. Na mnoha místech byly vidět důkazy přepychového života. Krčmy a kavárny, kde zlato proudilo z kapes pirátů a pašeráků. Po ulicích se proháněly soukromé kočáry s rodinným erbem a po úzkých uličkách nosili černí otroci nosítka s pasažéry. Ulice v centru města se hemžily elegantními obleky. Pánové nosili napudrované paruky a klobouky s péry, plátěné a sametové kabáty sahající ke kolenům a nízké boty s přezkami. U pasu měli zavěšené meče často zdobené drahokamy a v rukavičkách třímali tabatěrky z luxusního materiálu. Dámy v jejich doprovodu byly neméně vkusně oblečené. Dle svědectví měla jedna z nich šaty z fialové a zlaté látky na černé sametové spodničce a byly dost krátké na to, aby byly vidět její zelené hedvábné punčochy a střevíce s červenou výšivkou. Jiná měla na sobě květované zeleno-zlaté šaty Všude bylo vidět podivné látky s orientálním vzorem pocházejících z podpalubí tajemných lodí.

Ovšem byla tu společenská třída, která si nemohla tento způsob života dovolit, i kdyby na to měla. Právě jejich otrocká práce umožňovala jejich majitelům svobodný život. Je pravda, že prostí Afričané se do velkoměsta nehodili a od počátku projevovali odpor vůči vládnoucím vrstvám. A vládnoucí vrstva zase na ně pohlížela s nedůvěrou. Doutnající nespokojenost černochů vzbuzovala v Newyorčanech nemalé znepokojení a vedla k přijetí zákonů, které se vyznačovaly brutalitou neodpovídající celkové umírněnosti kolonie. Když paní Grantová psala o černošském nevolnictví v Albany vycházela v první řadě z pozorování života v kultivované rodině. Roku 1684 bylo vydáno nařízení dle něhož se černošští a indiánští otroci nad čtyři osoby nesmějí scházet v den Páně ani v jinou dobu a na jiném místě než ve službě svého pána. Nesměli chodit ozbrojeni meči, holemi nebo kameny pod trestem deseti ran bičem. Zákon stanovil, že žádný otrok nesmí po setmění chodit po ulicích kdekoli na jih od Collectu bez rozsvícené lucerny.

Roku 1712 za vlády guvernéra Roberta Huntera zosnovala skupina černochů o čtyřiceti osobách spiknutí. Černoši plánovali zničit všechny bělochy ve městě, kterých tehdy bylo přes šest tisíc. Sešli se v sadu, zapálili kůlnu a pak číhali ve stínu vyzbrojeni vším možným. Jak vzbouřenci očekávali sbíhali se k požáru mnozí občané a než se poplach dostal do pevnosti, podařilo se černochům zabít devět mužů a mnoho dalších zranit. Otroci utekli do lesů na severním konci ostrova. Pak vojáci postavili hlídky a další čety uprchlíky pronásledovaly. Šest černochů raději spáchalo sebevraždu a snad udělali dobře. Zajatce nečekalo nic dobrého. Jednadvacet jich bylo popraveno. Krom bití byl jeden zlomen na kole, další byli upáleni na hranici a ostatní oběšeni.

Po rebelii byli černoši omezováni ještě více a zacházelo se s nimi jako s vyděděnci. Neměli nárok třeba ani na řádný pohřeb a jejich vyhlídky se neustále zhoršovaly. Olej do ohně přidávaly ještě fámy, které obé strany ještě více znervosňovaly. I malá provokace mohla způsobit paniku, podobnou v honu na čarodějnice v Nové Anglii.

A bouře nakonec vypukla. A to doslova. Roku 1741 se jedné březnové noci městem prohnala vichřice doprovázená bouřkou. Jeden blesk zapálil střechu guvernérova domu v pevnosti. Následoval požár. Kostelní zvony zvonily na poplach a k ohni spěchali hasiči. Plameny se hltavě šířily do kaple a přes kancelář tajemníka nad branou pevnosti, kde byly uloženy záznamy kolonie. Následně vzplanula kasárna a za necelou hodinu byla pevnost ztracena, jelikož vybuchl muniční sklad.

O měsíc později vypukl v noci požár poblíž trhu Vlei. Byl zavčas odhalen a díky „kbelíkové brigádě“ byl zavčas uhašen. A ještě téže noci hořelo na západní straně města. O den později znovu hořelo u tržnice Vlei. Newyorčané byli tak vystresovaní, že očekávali vypálení celého města. A hledal se samozřejmě viník, a tím nemohl být nikdo jiný než černoši. Napjetí eskalovalo, když jistá paní Earleová oznámila, že poslouchala tři černochy domlouvající se na vypálení města. I úřady byly znepokojeny a dospěly k rozšířenému závěru, že vinu za požáry mají katolíci nebo černoši.

Městská rada nabídla milost a odměnu sta liber každému spiklenci, který by se dobrovolně vzdal a odhalil spiknutí a jména zločinců. Na základě této nabídky obvinila jistá Mary Burtonová, služebná hostinského Hughsona svého pána a celou jeho rodinu. Uvedla, že černoši nosili do hostince kradené zboží a s Hughsonem plánovali vypálení a vyplenění města a osvobození otroků. Na základě těchto nepodložených důkazů bylo do konce srpna uvězněno dvacet čtyři bělochů a sto padesát čtyři černochů. Hughson a Peggy Careyová byli opraveni a čtrnáct černochů bylo upáleno na hranici. Dalších osmnáct oběšeno a jedenasedmdesát transportováno a zbytek omilostněn nebo propuštěn.

Bylo vzneseno obvinění i římské katolíky a osoby s dobrou pověstí a postavením. O všeobecné panice svědčili i dopisy guvernéra George Clarka. Dne dvacátého června 1741 píše lordům: „Smrtící požár, který ničil budovy v pevnosti a velkou část mého majetku (neboť moje ztráta není menší než dva tisíce liber) nevznikl náhodou. Jak jsem se zprvu obával, byl založen úmyslně při provádění strašlivého spiknutí s cílem zapálit pevnost a celé město a zmasakrovat lidi. Z podpalování se přiznal jeden černoch což potvrdilo několik svědků. Kolik dohromady bylo spiklenců zatím nevíme. Každý den přináší nová zjištění. Obávám se, že ve městě není mnoho nevinných černochů. Dovoluji si zaslat Vašim Lordstvům protokoly pořízené při soudním procesu s Quackem což je černoch, který pevnost zapálil ve spolupráci s dalším černochem, který byl souzen spolu s ním. Máme jejich přiznání na hranici; spolu s některými zkoumáními, z nichž Vaše Lordstva poznají. Je ovšem směšné domnívat se, že by že by město udrželi, i kdyby zničili všechny bílé lidi. Nicméně zlo, které napáchali, by bylo velké. Zda se, že se na tomto pekelném spiknutí podílelo katolické papeženští. To zatím nemohu dokázat, ale existuje důvodné podezření z vypovědí těch dvou černochů. Svěřili se, že by měli výčitky svědomí, které jim prý nedovolilo vypalovat domy a zabíjet bělochy, ale bylo jim řečeno, že v tom není žádný hřích ani špatnost. Před časem byl ve městě člověk, údajně katolický kněz, který po odhalení spiknutí zmizel a není k nalezení.“

Později guvernér pokračoval: „Tehdy jsme si mysleli, že spiknutí zosnoval pouze pan Huson (Hughson) a černoši, ale nyní je zřejmé, že v něm májí prsty katolíci. Byl souzen římský kněz, který byl na základě jasných důkazů usvědčen z podílu na spiknutí. Kde a kým nebo v jaké podobě bylo toto spiknutí poprvé zosnováno není dosud známo. Zdá se nejpravděpodobnější, že Huson, nemajetný člověk s podlou povahou, hodlal zlepšit své poměry, navedl několik černochů, aby okradli své pány a ukradené věci mu přinesli pod příslibem odměny. Když shledal, že tímto loupežným obchodem bohatství neproudí dostatečně rychle, hodlal černochy použít jinak. Že jsou vhodným nástrojem k jakémukoli darebáctví, třeba i vypálit pevnost a město vyvraždit. Tak chtěl obohatit sebe a zajistit svobodu černochům. Spiklenci si dělali naděje, že brzy na jaře přijdou Španělé a podpoří je. I kdyby nepřišli, měli spiklenci podniknout vše bez jejich podpory. Mnozí z nich byli pokřtěni a zproštěni všech hříchů. Pak přísahali, že budou pálit a ničit a že budou v utajení. Kněz a Huson chtěli, aby pevnost v noci zapálili, jak zamýšleli, pak město a v tomto zmatku se dalo získat a ukrýt mnoho bohaté kořisti.“