Jonathan Carver - Úvod - Nahkohe

Cesta do vnitrozemí Severní Ameriky v letech 1766, 1767 a 1768

od kapitána Jonathana Carvera

Sotva skončila válka s Francií uzavřená byla Versailleskou smlouvou z roku 1763, začal jsem uvažovat o tom, jaké bych mohl prokázat služby mé vlasti a být i nadále užitečný. Přispět, jak jen to bude v mých silách k tomu, aby Velká Británie získala v Severní Americe další rozsáhlá území. Je nezbytně nutné, aby vláda byla seznámena se skutečným stavem svého panství. Za tímto účelem jsem se rozhodl, že jako důkaz své horlivosti prozkoumám její neznámé části a nebudu šetřit vlastní námahou ani náklady na získání znalostí, které by byly pro mé krajany tak užitečné. Věděl jsem, že nedostatek dobrých map bude mému záměru na škodu, neboť Francouzi se snažili všemi způsoby udržet všechny národy, zejména Angličany v nevědomosti. Vydávali proto nepřesné mapy a falešné zprávy. Různé indiánské národy nazývali přezdívkami a falešnými jmény. Byla to z jejich strany dobrá taktika. Díky tomu byli Angličané značně oklamáni, co se týče znalosti Kanady. Tak třeba před dobytím Crown Pointu roku 1759 byla tato pevnost považována na základě historek za nedobytnou. Sotva však padla, přesvědčili jsme se, že největší její obranou byly falešné zprávy. Opevnění mohlo nakonec podlehlo několika čtyřlibrovkám, a dokonce i její poloha byla prezentována značně přehnaně.

Některé francouzské mapy vydané se zdánlivou přesností jsou však tak malé a v tak drobném měřítku, že jsou téměř nevysvětlitelné. Zakreslení pramenů Mississippi je značně chybné. Když jsem je zkoumal a porovnal jejich polohu s francouzskými mapami, zjistil jsem, že jsou zobrazeny velmi chybně. Jsem přesvědčen, že byly nakresleny pouze z hrubých popisů indiánů. I když přišli o Kanadu, pokračovali dál ve svých klamných informacích, aby dobyvatelé zmátli. Dobře znali všechna velká jezera, zejména pak jezero Hořejší a stále na nich měli své obchodní lodě. Během sedmnácti set kilometrů, které jsem urazil na kánoích, jsem objevil mnoho francouzských chyb v popisech ostrovů a toků, které jsou v nich uvedeny. A stejně tak, když se vzdali své držby, postarali se o to, aby místa, která dříve obsadili zanechali ve stejném stavu, v jakém je našli. Zároveň zničili všechny své záznamy plavebních tras. Sám jsem si všiml části trupu velmi velké lodi, která shořela na břehu při ústí Sault St Marie. To mne však neodradilo. Poté, co jsem se seznámil s mravy, jazyky, krajinou a přírodními podmínkami v povodí Mississippi, zjistil jsem, jak obrovský je tento kraj. Chtěl jsem vládě navrhnout zde zřídit obchodní stanici. Jsem přesvědčen, že to velmi usnadní objev severozápadní cesty mezi Hudsonovým zálivem a Tichým oceánem. Je to velmi žádoucí počin, o který se již tolikrát usilovalo, ale bez úspěchu. Kromě tohoto by stanice na tomto konci Ameriky splnila mnoho dobrých cílů a splatila všechny výdaje. Nejenže by se objevily nové zdroje obchodu a podpořilo mnoho užitečných objevů, ale otevřela by se cesta, která by vedla do Číny a anglickým koloniím v Indii. Byla by to ohromná zkratka.

Jak dalece lze výhody plynoucí z takového podniku vyčíslit, lze zjistit pouze na základě budoucích událostí. Nepochybuji však o tom, že plán, který jsem měl tu čest navrhnout, bude uskutečněn. Vzhledem k nešťastným rozporům, které v současné době panují mezi Velkou Británií a Amerikou, bude pravděpodobně trvat několik let, než se tento pokus zopakuje. A zatímco budou povzneseni svým úspěchem, snad budou moci vyslovit uznání a požehnání osobě, která jim jako první ukázala cestu. Ačkoli je to jen stínová odměna za všechnu mou námahu, přijmu to s potěšením. Na jaké moci nebo autoritě se tento svět vynoří do současného stavu může odhalit pouze čas. Protože však od nepaměti moc postupně směřuje na Západ, není pochyb o tom, že někdy v budoucnu se z těchto pustin vynoří mocná království a honosné paláce s pozlacenými věžemi sahajícími až k nebi. Ty nahradí indiánské chatrče a jejich barbarské trofeje poražených nepřátel.

Náš plán proniknout k Tichému oceánu, se nakonec prokázal být neuskutečnitelný. Nebylo to způsobeno jeho neproveditelností, ale nepředvídanými okolnostmi. Nicméně jsem učinil takové objevy, které budou do budoucna dobrým základem cestu dokončit. Ty nyní veřejnosti předložím. Nikdo snad ještě nepsal o indiánech kmene Naudowessie. Překážky, které mě přiměly k návratu, byly tyto. Když jsem v září 1766 dorazil do Michilimackinacu, nejvzdálenější anglické stanice, požádal jsem místního guvernéra, pana Rogerse, aby mi opatřil vhodné zboží pro indiány, které cestou potkáme. Poskytl mi toho jenom část, ale slíbil, že zbytek doplním u vodopádů St. Anthony. Guvernér sice svůj slib splnil, ale ti, kterým bylo zboží svěřeno, ho zpronevěřili. Na základě toho jsem uznal za vhodné vrátit se do La Prairié Le Chien. Bez daru pro indiány jsem nemohl pokračovat dál. To se stalo počátkem roku 1767. Rozhodl jsem se nasměrovat svůj kurz na sever. Učinil jsem tak s cílem najít spojení mezi prameny Mississippi a Hořejším jezerem, abych se v Grand Portage na severozápadním břehu jezera setkal s obchodníky. Ti v tomto období obvykle přijíždějí z Michilimackinacu. Od nich jsem měl v úmyslu nakoupit zboží a pak pokračovat v cestě přes jezera de Pluye, Dubois a Ounipique k pramenům řeky West. Ta by se měla vlévat do Annianského průlivu, kde bude má zamýšlená cesta končit.

První část svého záměru jsem splnil a k Hořejšímu jezeru dorazil včas. Žel obchodníci, které jsem tam potkal neměli žádné zboží nazbyt. To, co měli s sebou sotva stačilo pro ně samotné. Bylo to už druhé zklamání. Musel jsem se vrátit na místo odkud jsem svou výpravu zahájil což zabralo několik měsíců. Pohyboval jsem se po severním a východním břehu Hořejšího jezera a zkoumal řeky a potoky, které se do této velké vodní plochy vlévají.

Měl bych zdůvodnit, proč jsou tyto objevy tak důležité a proč nebyly sděleny dříve těm, kteří mají o Ameriku zájem, i když byly učiněny před více než deseti lety. Sdělím to světu otevřeně a bez stížnosti kvůli špatnému zacházení, kterého se mi dostalo. Po svém příjezdu do Anglie jsem předložil Jeho Veličenstvu žádost o proplacení částek, které jsem vynaložil ve jménu vlády. Tato žádost byla postoupena lordům komisařům pro obchodní záležitosti. Jejich lordstva usoudila, že mé informace jsou pro národ tak důležité, že mi nařídila dostavit se před Radu. Příkaz jsem uposlechl a podrobil se dlouhému výslechu a věřím, že ke spokojenosti všech přítomných lordů. Když byl výslech u konce, tázal jsem se, jak s dokumenty naložit. První lord bez váhání odpověděl, že je mohu zveřejnit, jak se mi zlíbí. Na základě tohoto svolení jsem je prodal jednomu knihkupci. Když už byly téměř připraveny k tisku, přišel příkaz Rady, abych veškeré své písemnosti neprodleně odevzdal patřičným úřadům. Abych tento příkaz splnil, musel jsem s velkými náklady znovu vše od knihkupců odkoupit a odevzdat. Jednalo se o velmi vysokou částku. Snad se spokojím s náhradou ostatních výdajů.

V této situaci očekávám pouze přízeň štědré veřejnosti, které nyní sdělím své plány, deníky a pozorování, jejichž kopie jsem si naštěstí ponechal, když jsem originály odevzdal do úřadu. Učiním tím spíše, že se prý originály ztratily a není pravděpodobné, že budou kdy zveřejněny. Těm, kteří se zajímají o vnitrozemí Severní Ameriky z důvodu sousedství jejich majetku nebo obchodních závazků, budou nesmírně užitečné a plně nahradí částku, za kterou je zakoupí. Těm, kteří si z chvályhodné zvědavosti přejí seznámit se s mravy a zvyky všech obyvatel této zeměkoule, poskytnou zprávy o různých národech, které obývají dosud téměř neprozkoumanou zemi. Jsou bohatým zdroj zábavy a uspokojí nejzvídavější očekávání. Jsem přesvědčen, že budou veřejností přijaty stejně příznivě jako popisy ostrovů, které neposkytují jinou zábavu než tu, která vyplývá z jejich novosti. A jejich objevy slibují naši vlasti jen velmi málo výhod, ačkoli byly získány s nesmírnými náklady. Aby bylo dílo co nejsrozumitelnější a nejzábavnější, podám čtenářům nejprve popis cesty, kterou jsem absolvoval po tomto obrovském kontinentu. Jak budu pokračovat, budu psát o obyvatelstvu. O poloze řek a jezer a bohatství země. Poté se budu v jednotlivých kapitolách věnovat způsobům, zvykům a jazykům i a přidám slovníček slov, která se mezi nimi používají.

Zde je třeba požádat vzdělanou část mých čtenářů o laskavost při čtení, neboť jde o dílo člověka, který se literaturou nezabývá. Proto je prosí, aby publikaci nezkoumali příliš kritickým okem, zvláště když se jedná o styl a kompozici soustředit se na pravdivý popis země. Ta bude v budoucnu nevyčerpatelným zdrojem bohatství pro lidi, kteří budou mít to štěstí ji vlastnit. Jde mi tedy o to, aby byl jazyk spíše srozumitelný než uhlazený a květnatý.

Jonathan Carver se narodil roku 1710 ve Weymouthu v provincii Massachusetts. V osmi letech se jeho rodiče přestěhovali do Canterbury v Connecticutu, kde se později vyučil ševcem. Od roku 1746 do roku 1759 sloužil v provinčním vojsku Connecticutu a dvacátého října 1746 se oženil s Abigail Robinsonovou a měl s ní pět děti. Roku 1759 se přestěhovali do Montague ve státě Massachusetts, kde rovněž sloužil v provinčním vojsku a roku 1763 dosáhl hodnosti kapitána. Sloužil i v elitní jednotce Rogers Rangers a přátelil se s velitelem Rogersem. Po válce se chtěl věnovat objevným cestám, ale nepodařilo se mu najít sponzora. Teprve roku 1766 ho najal guvernér Michilimackinacu Robert Rogers, aby vedl expedici, která měla najít severozápadní pasáž k Tichému oceánů. Král a parlament za tento objev nabízeli obrovskou odměnu. Cestu sice nenašel, ale zmapoval alespoň hlavní řeky Wisconsinu a Minnesoty. Cestu ukončil u vodopádu St. Anthony, kde přezimoval s dakotskými indiány. Roku 1769 odjel do Londýna žádat o plat a publikovat knihu Cesty po vnitrozemí Severní Ameriky. Kniha získala velkou popularitu v Americe i Evropě a přesnost jeho pozorování se ukázala jako cenná pro budoucí výzkum. Zemřel jako poměrný chudák v roce 1780.